Česko-rakouské vztahy a energetika

Rakušané možná budou závislí na české elektřině

Ondřej Šlechta | 1. 7. 2011

Poslat do Kindlu

---

Lidové noviny přišly před několika týdny s reportáží, ve které citovaly několik rakouských usedlíků žijících jen pár kilometrů od českých hranic. Tito lidé prý nikdy Českou republiku nenavštívili, v dohledné době to neplánují a navíc jim to nepřijde divné. Na těchto příkladech lze dobře ilustrovat, jak vzájemné vztahy mezi Českou republikou a Rakouskem sice nejsou nepřátelské, ale přesto poznamenané averzí či alespoň nezájmem o ty druhé. Proč tomu tak je, zůstává vděčným námětem pro historické studie i plytké novinové komentáře.

Jsme sousedé, prožili jsme v jednom státním celku téměř čtyři sta let, ale navzájem se příliš nemusíme. Česko-rakouské vztahy představují jeden z nejzajímavějších aspektů vývoje politických vztahů ve střední Evropě. Češi se v Rakousku pravidelně řadí na poslední místa, když přijde otázka na oblíbené sousedy, a velmi často je tomu i naopak.

Vzájemné vztahy České republiky a Rakouska ukazují, že ani historická a kulturní příbuznost a provázanost ještě není dostatečnou zárukou dobrých vztahů. Právě proto, že se tak dobře známe a vzájemně toho o sobě hodně víme, chováme se jako znesváření členové jedné rodiny. Nejde přitom o to, že by Rakušané Čechy vnímali jako bořitele skvělé monarchie, jako spíše o sentiment, že jsme to byli právě my, kdo si po roce 1918 neoprávněně přivlastnil rakouské průmyslové know-how a znemožnil tak Vídni cestu na pozici středoevropské mocnosti. Důvod, proč je dnes Rakousko tak úzkostlivě ekologické, je totiž mimo jiné historický. Příčina, proč Rakušanům vadí zejména naše jádro, je potom ve skutečnosti pozůstatkem hořkosti nad tím, že jsme je po první světové válce připravili o jedny z největších zásob uhlí v Evropě. Se zásobami černého a hnědého uhlí, které připadly Československu, se strategicky mohly srovnávat jen pánve v německém Porúří.

Uražená velmoc

České země a Morava tvořily páteř průmyslu celého rakousko-uherského mocnářství. I tímto prizmatem se dá pohlížet na otázku, proč v roce 1867 při tzv. vyrovnání dosáhly autonomie pouze Uhry, ale nikoli české země. Pochopitelně tu existovala snaha držet nad průmyslovým srdcem monarchie dohled centrální moci. Na druhou stranu se ale Vídeň mohla jen těžko divit, když v roce 1918 už nikdo nevěřil, že císař Karel I. chce na území monarchie vytvořit skutečné federální soustátí.

V Čechách a ve Slezsku se těžilo 90,6 % černého a 83,1 % hnědého uhlí z celého Rakousko-Uherska. Pokud jde o hutnictví železa, především Morava se starala o veškerou výrobu litiny a 50 % produkce surového železa. Průmyslová kapacita českých zemí byla v poměru k počtu jejich obyvatel zhruba dvojnásobná než v ostatních částech monarchie a bez zajímavosti nebyl ani daňový výnos - české země financovaly státní pokladnu zhruba z poloviny.

Čechy, Morava a Slezsko tvořily kritickou část, bez které by statisíce lidí v celém mocnářství a především ve Vídni neměly čím topit, jak platit rozsáhlý byrokratický aparát a především by se bez nich zastavil prakticky všechen průmysl. Historikové se ale shodují v tom, že většina průmyslu a těžby, nacházející se na zdejším území, nebyla před rokem 1918 v českých rukou. Zdeněk Kárník například tvrdí, že i když byl zejména na přelomu století český kapitál na vzestupu a v případě mírového vývoje Rakouska-Uherska by se v horizontu několika desetiletí pravděpodobně dostal na úroveň kapitálu německého, v rozhodující chvíli rozpadu monarchie patřilo 60-70 % průmyslu českých zemí německým vlastníkům. Toto ohromné dědictví mělo po válce připadnout novému státu - Československu. Není proto divu, že se v předtuše brzkého konce monarchie němečtí poslanci říšské rady ve Vídni prohlásili za provizorní národní shromáždění a vyhlásili stát Německé Rakousko, které mělo zahrnovat všechny oblasti někdejšího mocnářství, kde měli Němci převahu, shodou okolností ty oblasti, kde byly české uhelné pánve. Dějiny se ale ubíraly jiným směrem a samostatné Rakousko bylo po skončení první světové války odsouzeno do role ekonomicky druhořadého státu.

Bez českého jádra ne

Nebýt havárie v japonské Fukušimě, která v Evropě spustila hromadnou paniku z jaderné energie, asi by se budoucnost česko-rakouských vztahů formovala na dosavadní bázi oficiálně korektních vztahů, pod kterými doutnají spory typu poválečného odsunu Němců a občasných protestů například proti dostavbě dalších temelínských bloků. Důsledky konce jádra v Německu ale znamenají pro zelené Rakušany velký problém, který je staví před fakt, že je v blízké budoucnosti možná budeme z ekonomického hlediska opět velmi zajímat.

Přestože už čtvrt století platí Rakousko za jednoho z největších odpůrců jádra v Evropě, bezmála čtvrtinu jeho energetiky pokrývají fosilní zdroje a paradoxně dováží i elektřinu vyprodukovanou německými a českými jadernými elektrárnami. Pokud Německo od jádra výhledově skutečně odstoupí, jediným čistým vývozcem s přebytkem energie ve střední Evropě bude patrně Česká republika. Rakousko by se tak mohlo stát energeticky závislým na nás a ještě by mu při nákupu konkurovalo Německo. Nahradit všech sedmnáct německých jaderných reaktorů bude během příštích deseti až jedenácti let nákladné a složité, podepíše se to na růstu cen v Německu a vzhledem k otevřenosti energetického trhu se tento trend brzy dotkne i ostatních zemí. To by mohlo vést ke společnému rakousko-německému postupu ve snaze získat pro sebe ve střední Evropě levnější elektřinu všemi dostupnými politickými i ekonomickými prostředky. Otázka česko-rakouských vztahů tak pravděpodobně získá zcela novou podobu.

Revue Politika 7-8/2011

Poslat do Kindlu

---

Diskuse