Visegrádská bojová skupina

Perspektivy vojenské spolupráce ve střední Evropě

Na začátku května proběhlo ve slovenské Levoči setkání ministrů obrany zemí Visegrádské čtyřky a Ukrajiny, jehož výsledkem je deklarovaný zájem V4 postavit v rámci Evropské unie vlastní bojovou skupinu. Jedná se o snahu spojit síly s cílem snižovat náklady na obranu v jednotlivých státech V4, nebo o první krok k těsnější spolupráci střední Evropy v bezpečnostní oblasti a potažmo snahu suplovat původní ideu NATO?

Visegrádské uskupení čtyř středoevropských států, tj. České republiky, Slovenska, Maďarska a Polska, bylo v minulosti vynikajícím prostředkem transformace těchto zemí z postsovětských struktur směrem k funkční demokracii a liberální ekonomice. Prozápadní snaha zemí Visegrádské čtyřky byla završena jejich vstupem do NATO a Evropské unie. Plné začlenění do západních struktur však znamenalo ztrátu jisté koherence a V4 chvíli bojovala s krizí vlastní identity. Brzy se ale ukázalo, že i v nadnárodních organizacích rozhodují především národní zájmy. V4 má dnes význam doplňkový, ale to nijak nezastiňuje její strategickou úlohu: pro státy střední Evropy je klíčovým prostředkem k prosazování vlastních zájmů v prostoru mezi Německem a Ruskem.

Strategické výzvy

Je pochopitelné, že zájem vybudovat středoevropskou bojovou skupinu má hlubší pozadí než jen společné a vzájemné rozložení sil v době, kdy rozpočtové škrty postihují ozbrojené síly jednotlivých států. Je v tom především snaha střední Evropy vyplnit tradiční mocenské vakuum. Středoevropské státy se mohly přesvědčit v souvislosti s gruzínskou krizí v roce 2008 a při problémech s dodávkami ruského plynu v lednu 2009, že ani integrace v EU nebo NATO nemusí nutně znamenat plné zajištění vlastní bezpečnosti. Mnohdy problematické vztahy s Ruskou federací umocněné důkazy o ruském mocenském vzestupu otevřely ve střední Evropě vážnou diskusi o formách užší bezpečnostní spolupráce fungující souběžně s členstvím v NATO.

Z pohledu Visegrádské čtyřky je problematické především to, že ne všechny evropské státy sdílí stejnou úroveň zájmu o ruskou politiku vůči střední Evropě, což dobře ilustruje například rozdílný přístup Německa a Polska (či Maďarska) k otázce energetické bezpečnosti EU.

Země jako Polsko a Maďarsko si rovněž začínají dobře uvědomovat, že NATO šestnáct let po skončení studené války sice stále významně přispívá k zajištění bezpečnosti členských zemí, ale daleko více civilně než (dříve) vojensky. Severoatlantická aliance stále méně funguje jako pakt proti útoku zvenčí a čím dál tím více dubluje úlohu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.

Výsledek loňského summitu NATO sice nikoho otevřeně nezklamal, ale o tom, že by NATO získalo nový étos, středoevropské státy nepřesvědčil. Alianční přešlapování na místě pokračuje. Nová éra vztahů s Ruskem, kterou NATO deklaruje, přitom může být pro střední Evropu ve světle ústupu od klasické obranné funkce nečitelná, a proto také důvodem hledat ke členství v NATO obranné doplňky. Rozšíření funkce Visegrádského obranného uskupení by z tohoto úhlu pohledu bylo logickým krokem.

Polská síla

Není náhoda, že v čele paktu by mělo stát Polsko. Má největší armádu v oblasti a ze všech států střední Evropy nejvýznamněji zasáhlo do bojů v Afghánistánu a Iráku; Američané je dokonce nechali spravovat oblast města Babylon. S polskou silou je nutno počítat a pro potenciálního agresora představuje polská armáda podstatnou překážku.

Z vojenského hlediska je přijetí Polska do aliančních struktur největším posílením NATO od konce studené války. Na rozdíl od jiných středoevropských členů včetně České republiky, jejíž armáda se postupně mění v lehkou expediční sílu pro mezinárodní operace, Polsko se nespecializuje jen na některé oblasti vojenské činnosti, ale zachovává si relativně masivní armádu, kterou postupně modernizuje.

V současné době polská armáda disponuje zhruba 900 tanky, 1600 obrněnými vozidly a transportéry, má 1000 děl, 260 letounů, 200 vrtulníků a 40 válečných plavidel včetně ponorek. V nedávné době Poláci svoji bezpečnost dále posílili tím, když úspěšně vyjednali rozmístění amerických letounů F-16 na svém území. Celkový počet příslušníků polské armády čítá nyní asi 100 000 vojáků, do dvou let chce navíc polský generální štáb nalákat do svých služeb ještě 20 000 dobrovolníků, kteří by tvořili tzv. národní záložní síly. Ze všech zemí Visegrádské čtyřky vydávají Poláci na obranu procentuálně nejvíc (2,42 % HDP). Pro srovnání: Slovensko 1,63 %, Česká republika 1,45 %, Maďarsko 1,41 %.

Vícerychlostní NATO

V neposlední řadě je důležitým aspektem „Battlegroup V4" sama vedoucí pozice Polska, které v regionu představuje velmi blízkého spojence USA. To se v budoucnu pravděpodobně výrazně podepíše na směřování celého NATO. Jakkoli se to zdá nemožné, hrozí v budoucnu Severoatlantické alianci to, co se v případě Evropské unie označuje adjektivem „vícerychlostní". Některé členské státy přestanou mít o NATO faktický zájem a jiné budou vytvářet vlastní obranné spolky.

Podíváme-li se na to, kolik která členská země přispívá do rozpočtu Severoatlantické aliance, zjistíme, že skoro polovinu obranných výdajů financují Spojené státy. To může být za určitých okolností pro NATO kritické.

Americký prezident Obama prohlásil, že hodlá do dvanácti let ušetřit 4 biliony dolarů, škrtat přitom chce zejména ve zdravotnictví a ve výdajích na obranu. Rozpočet ozbrojených složek by měl být do roku 2023 ořezán bezmála o 400 miliard dolarů. Další úspory by mělo přinést stahování z Afghánistánu a Iráku. Americké ministerstvo obrany již upozornilo, že škrty v resortu budou znamenat, že se USA vzdají části své vojenské síly. Pentagon varuje, že takové úspory se nutně nepříznivě podepíší na struktuře a kapacitě amerických ozbrojených sil.

Jestliže bude pokračovat nepříznivá ekonomická situace, slábnout dolar a oslabovat pozice USA na mezinárodní scéně, ve Spojených státech by mohlo dojít k nárůstu izolacionismu, který v takových situacích bývá tradiční. Hypoteticky si lze představit nespokojené hlasy z amerických ozbrojených složek, které zchudnou a začnou si klást logické otázky ohledně smyslu finanční sumy, dodávané Američany, která je pro NATO zcela zásadní. V případě, že by Američané začali ztrácet o NATO zájem (a pro Američany NATO nemá vojenský význam, pouze význam politický), evropské členské státy by musely hledat novou podobu alianční struktury. S velkou pravděpodobností by šlo o nový bezpečnostní pakt a dá se čekat, že Německo a Francie by tlačily na přijetí Ruska. Silné středoevropské vojenské uskupení může jednak vést k většímu tlaku na Spojené státy, ale zároveň může být pojistkou v situaci, kdy by rusko-německé zájmy v Evropě přerostly zdravou míru ekonomické a bezpečnostní kooperace.

Diskuse