Libye a pokrytectví Západu

Jen několik vět chvastouna a pravděpodobně psychicky narušeného člověka Muammara Kaddáfího stačilo k tomu, aby se statický postoj Evropské unie a NATO změnil v rozhodnou akci. Bombardování Kaddáfího pozic ale přišlo ve chvíli, kdy rebelové stáli na pokraji porážky. To logicky vyvolává řadu otázek.

Například: došlo by k bombardování, kdyby Kaddáfí, opojen blížícím se vítězstvím, nezačal vyhrožovat, že všem státům, které na něj předtím uvalily sankce, zavře ropné kohoutky? Hovoří se o nutnosti ochránit životy vzbouřenců, které by Kaddáfí údajně zmasakroval. To se ale ze vzduchu a pomocí střel s plochou dráhou letu dělá těžko. Zároveň v těch samých dnech probíhají protivládní protesty i v jiných arabských zemích a přitom se některým z nich věnuje až nepoměrně malá pozornost.

Čeho jsme v současné krizi svědky? Výklad ve stylu „tady je dobro a támhle zlo", což je mantra, do které se dnes v případě Libye stlačuje rozvrstvený konglomerát složitých vztahů, tendencí, historických okolností a lokálních specifik, při bližším prozkoumání nemůže zakrýt fakt, že jde o souboj zájmů a morálka hraje nejdříve druhotnou roli, i když spíše skvělou zástěrku pro veřejné mínění.

Na jedné straně Západ propadá prvnímu dojmu a má tendenci pád diktátorů považovat za definitivní vyřešení blízkovýchodních problémů. Na druhou stranu vnímá své zájmy a uvědomuje si, že podporou změny statu quo může tyto zájmy ohrozit. Jedno pravidlo se asi nikdy nezmění, i když to představitelé států oficiálně nepřiznají - vždy bude lepší, když státu, odkud čerpám ropu, vládne jeden můj člověk, než 200 „demokratů" s nejistými názory. S šiky publicistů, analytiků i „analytiků" za zády, kteří přesvědčují veřejnost o povinnosti Západu podělit se (což v mnoha případech znamená vysypat to z pumovnic bombardérů) o liberálně-demokratické hodnoty už z principu, mají státníci tendenci nadřazovat černobílý morální patos nad kritickou analýzu. S tím se dá těžko vést účinná a realistická politika. Výsledkem nemůže být nic jiného než chaos.

Demokracie nebo stabilita?

Pod vlivem obrázků demonstrujícího davu a libyjských povstalců, kteří se vrhají na připravené pozice Kaddáfího tanků v bílých civilních Toyotách, navlečeni do sportovního oblečení, se Západ opět chvatně přiklonil na stranu rebelů. Ale na rozdíl od Egypta, kde byly alespoň poměrně jasně vyložené karty, máme jen mlhavou představu, kdo jsou lidé, kteří proti Kaddáfímu bojují, a proč bychom měli právě jejich osudu věnovat tak mimořádnou pozornost.

Chránit civilisty je jistě záslužné, ale Libye není jedinou zemí na světě, kde umírají nevinní, Kaddáfí není mezi diktátory sám. Morálka je v mezinárodní politice velmi relativní a dokazuje to i současná protikaddáfíovská kampaň. Jeden příklad za všechny: ještě před dvěma lety cvičili britští výsadkáři z SAS libyjské speciální jednotky, dnes se mluví o Kaddáfího hrdlořezech. Tak buď sám Západ podporuje hrdlořezy - a pak nemá o nic menší právo než Kaddáfí poučovat druhé o dobru -, anebo si lže do vlastní kapsy.

I kdyby platilo, že spolupráce Západu s Kaddáfím v minulosti byla možná, protože libyjský režim svým chováním nepřekračoval míru únosnosti jako dnes, je současný zásah Západu ve prospěch libyjských povstalců v kontextu dění v dalších arabských zemích přehlídkou ukázkového pokrytectví.

Pokud platí, že jde o to ozbrojeným zásahem zabránit možným masakrům, které by Kaddáfí po svém vítězství údajně rozpoutal, proč Spojeným státům, Velké Británii nebo Francii nevadí střelba do protivládních demonstrantů v Bahrajnu? Odpověď je jednoduchá, v Bahrajnu tankuje 5. flotila US Navy operující v Perském zálivu, vládnoucí režim sunnitských muslimů je proamerický, zatímco diskriminovaní šíité, požadující reformy, jsou naklonění Íránu. Je logické, že Spojené státy nenechají tento důležitý kus země spadnout do rukou nepříteli, ale není jasné, jak to zapadá do mediální masáže přesvědčující nás o jakémsi blízkovýchodním liberálně-demokratickém úsvitu a o oprávněnosti bombardovat cizí zemi proto, že tam ostřelovači pálí po bojovnících protistrany.

Kmeny

Západ se pustil do akce naslepo a není jasné, čeho chce dosáhnout. Pomocí kontroverzního „humanitárního bombardování" vyrovnat disproporce mezi Kaddáfího silami a povstalci? Nastolit novou vládu? A kdo by měl Kaddáfího nahradit? Kdo vlastně zastupuje „libyjskou opozici" a co si pod tím slovem představit?

Existuje jakýsi Národní kongres, v jehož čele stojí bývalý ministr spravedlnosti Mustafa Abdel-Jalil, který odešel na konci února z libyjské vlády, ovšem představa, že se v Libyi zformoval demokratický disent proti diktatuře, je mylná. Libye funguje jako kmenová společnost a to, že se někdo prohlásí za vůdce opozice, ještě neznamená, že jím skutečně je nebo že ho ostatní jsou ochotni poslouchat a stát za ním.

Dosavadní libyjský vládní systém, tzv. džamahríja, kdy si lokální kmenoví vůdci v podstatě vládnou sami, ale přitom respektují vládce v Tripolisu, mohl fungovat ve 20. století, kdy Kaddáfí stvořil vlastní bizarní ideologii tzv. zelené knihy a pokoušel se stát vůdcem tzv. třetí cesty, panarabské a panafrické revolty vůči západnímu kapitalismu i východnímu socialismu. Dnes už jde ale o přežitek.

Současná „prodemokratická" opozice v Libyi není ani prodemokratická, ani prozápadní a v žádném případě nepřinese do Libye systém, se kterým by se mohla Evropa ztotožnit. To ale vedoucí političtí lídři dosud bohužel nepochopili. To, co se dnes v Libyi odehrává, je boj Berberů a Tuaregů proti kmeni Gaddadfa, s jehož pomocí svrhnul Kaddáfí v roce 1969 libyjského krále a dodnes se drží u moci.

Ropa a francouzské zájmy

Kaddáfího slova o novém kolonialismu Západu znějí jako kolorit, ale ve skutečnosti jsou potvrzením faktu, který je třeba vnímat realisticky a bez emocí. Západní státy tváří v tvář krizi potřebují zajistit zdroje, které v Evropě nebo Spojených státech většinou nejsou nebo ubývají, ale díky globálnímu politickému probuzení třetího světa je vyjednávání o nich stále těžší. Některé státy potom propadnou touze si tyto zdroje opatřit dramatickou mezinárodní aktivitou.

Historie se opakuje, protože zájmy států zůstávají z velké části neměnné. Váhavý postoj Německa v otázce libyjské krize lze vnímat i skrze optiku, že v dobách kolonialismu 19. století se orientovalo zcela jiným směrem než Itálie a Francie, takže nepřekvapí, že to byly právě tyto dvě středomořské mocnosti, které operaci Odyssey Dawn iniciovaly.

Zvýšená aktivita Francie a Itálie ve Středomoří dále souvisí s nárůstem jejich národního sebevědomí a v případě Francie, kde se blíží prezidentské volby, zcela zásadně i s vnitropolitickými otázkami. Nicolas Sarkozy je nucen ve světle klesajících preferencí odvést pozornost od domácích kauz a vsadil přitom na riskantní kartu vojenské intervence v zahraničí. Paradoxně se to může ukázat jako nejhorší rozhodnutí, pokud chaos vyvolaný v Libyi způsobí migrační vlny ze severní Afriky. Taková situace by mohla přihrát rozhodující hlasy Marine Le Pen z protiimigrantsky orientované Národní fronty, což nutně neznamená, že se francouzskou prezidentkou stane nacionalistka, ale konec Sarkozyho ambic zcela jistě ano.

Mezinárodní vztahy

Největším překvapením jednání Rady bezpečnosti OSN bylo, že Ruská federace a Čína nezablokovaly přijetí rezoluce č. 1973 umožňující vytvoření bezletové zóny nad Libyí, ačkoli se k radikálnímu řešení předtím stavěly velmi kriticky.

Pravděpodobně nejde o to, že by Rusové s Číňany za své zdržení se něco dostali. Sice se nabízí úvahy o francouzsko-ruských zbrojních dohodách (dodání francouzských vyloďovacích plavidel Mistral ruskému námořnictvu), které mohou Moskvu vést ke snaze si Francouze nerozhněvat, daleko pravděpodobnější je, že se Rusové s Číňany na jednu stranu tváří nespokojeně, ale ve skutečnosti si uvědomují, že jim útok na Libyi hraje v mnoha ohledech do karet.

Moskva ani Peking nepovažují středomořský region ze svého pohledu za strategickou oblast a vojenský pohyb Západu zde není pro Moskvu ani pro Peking důvodem k přímému znepokojení na rozdíl třeba od situace, kdy by NATO provedlo vojenské cvičení v Gruzii nebo USA zahájily nový pohyb ve střední Asii. Ani ne před týdnem Rusové oznámili, že v příštím roce navýší výrobu taktických i strategických raket. Chaos v severní Africe jim může posloužit také jako další záminka, aby tento plán obhájili.

A konečně hrozí, že libyjská krize bude dlouhodobá. Není jasné, jestli padne Kaddáfího vláda, nebo dojde ke kompromisu, který by mohl vyústit i v rozdělení Libye. Jisté je ale to, že se na dlouhou dobu zaměří pozornost USA, NATO i Evropské unie právě sem. Operace by si mohla za určitých okolností vyžádat i dlouhodobé vyslání stabilizačních sil, což by pomohlo vytvořit takovou situaci, kdy Západ nemusí mít čas věnovat pozornost pohybům Ruska na Kavkaze, ve Střední Asii, ani jednání Číny. Zcela samostatnou otázkou je potom ropa, jejíž cena jde po vlně arabských revolucí nahoru a jejíž dodávky intervenční síly ve zvýšené míře potřebují. Kdo zůstává jako jistý a stabilní dodavatel ropy poté, co Liga arabských států začíná se svou podporou pro západní angažmá v Libyi couvat, je evidentní. Rusko a Čína mohou z libyjské krize jen těžit.

Tápající NATO

Severoatlantická Aliance převzala velení vojenské operace v Libyi poté, co se jejím představitelům nakonec podařilo přesvědčit i váhající Turky. NATO prozatím neplánuje pozemní operaci, zatím chce jenom kontrolovat vzdušný prostor a hájit životy libyjských civilistů. To je dokonalý protimluv, protože operace vedená čistě ze vzduchu sice může zpomalit postup nepřítele, zničit jeho letectvo a citelně jej oslabit, ale neovlivní, co se děje v ulicích. Buď můžete vyslat vlastní vojáky a civilisty chránit tak, že je postavíte mezi ně a Kaddáfího jednotky, anebo můžete civilisty „chránit" ze vzduchu, ale bude to jen hra na ochranu, protože sebelepší bomba rovná se vždy i při sebelepším snažení a technologické převaze mrtví civilisti.

Pokud se situace neobrátí v Kaddáfího neprospěch, NATO bude muset přikročit k nějaké stabilizační misi v poli a v ulicích, chce-li se vyhnout blamáži. Vynucování bezletové zóny je první významná aktivita Severoatlantické aliance po údajně přelomovém lisabonském summitu z listopadu loňského roku, kde byla přijata strategie, která by měla definovat roli NATO v 21. století. Konflikt a krize v Libyi bude mít na formování a směřování „nového NATO" zásadní vliv. Nabízí se zde mnoho trendů budoucího vývoje, ten nejhorší scénář samozřejmě je, že NATO (a EU) upadnou v Libyi do vlastního „Iráku", jehož politické důsledky budou nedozírné.

Nebezpečná rétorika

První zásah Severoatlantické aliance ve prospěch „opozice" v rámci série blízkovýchodních revolucí ubírá této revoltě symboliku „arabského jara". Jestliže Arabové chtějí (lhostejno, jestli motivováni nacionalistickými, islamistickými nebo demokratickými ohledy) svrhnout nenáviděné diktátory, kteří se léta těšili podpoře Západu, budou z nich mnozí logicky vnímat ozbrojený zásah Západu v Libyi jako vměšování se do vlastních záležitostí.

Ostatně libyjští rebelové se už nechali slyšet, že o další přítomnost západních sil v Libyi nestojí. Navzdory pohádce o humanitárním bombardování NATO pouze podpořilo vojensky nekompetentní povstalce, které by Kaddáfího útok smetl do moře. Z taktického hlediska by šlo o správný krok, kdyby byla ujasněná politika, čeho chceme Libyi docílit. Je možné, že by se Kaddáfí po svém vítězství odhodlal k represím, ale ty ostatně provádějí i povstalci ve své baště Benhgází proti skutečným i domnělým stoupencům Kaddáfího. Západ opět podlehl nebezpečně idealistické rétorice. Podpořili jsme ty, kteří o naši přítomnost sami nestojí. Čekáme vděk a dostaneme chaos.

Diskuse