Od éry nevinnosti k barbarizaci

Žít pro politiku, nebo z politiky?

Není úplně časté, že český politolog napíše knihu, která na jednu stranu není souhrnem banálních, osobními politickými názory zabarvených komentářů, na druhou stranu není širší veřejnosti nesrozumitelným, a možná dokonce směšným textem, kdy mnozí kroutí hlavou, k čemu něco takového je. Lubomír Kopeček se ve své nové knize Éra nevinnosti. Česká politika 1989-1997 oběma úskalím vyhnul.

Nesnaží se být politicky neutrální, kde je to zapotřebí, hodnotí a dopouští se silných tvrzení. Těch v knize najdeme celou řadu - samotným konceptem „éry nevinnosti" počínaje, přes označení „kraválistický" ve vztahu ke Sládkovým republikánům až po identifikaci „postkomunistických družstevníků nesoucích lví podíl na devastaci českého venkova". A to je velké štěstí; je s čím polemizovat, je o čem vést debatu.

Kopeček napsal knihu tak, jak ji v závěru svobodného dvacetiletí, s pouhým dvanáctiletým odstupem od konce zkoumané doby, napsat mohl. Nemáme (zatím) k dispozici osobní dobové poznámky, archivní pozůstalosti předních aktérů té doby. Nezbylo tedy nic jiného, než vzít zavděk dobovými novinami, agenturními zprávami, odbornými texty a několika málo paměťmi polistopadových politiků, jež doposud vyšly.

Devadesátá léta dvacátého století jsou v mnohém výjimečná. Směle je můžeme přirovnat k devadesátým letům století devatenáctého, kdy také došlo k faktickému založení české politiky, jež pak trvala do osmatřicátého či osmačtyřicátého roku. Právě tehdy vznikly politické strany a vyrostla nová generace politiků, byla založena politická přátelství, pokřiveny vztahy, vznikla tvrdá osobní nepřátelství; to vše pak definovalo politiku na dlouhá desetiletí.

Svým způsobem totéž se stalo o století později. Proto nás koneckonců tato éra tak fascinuje, neboť dává porozumět současnosti. A to je také hlavní - nevyřešený - paradox Kopečkovy knihy: „Éra nevinnosti (...) se stala současně půdou, na níž začala od konce devadesátých let růst nová zplanělá a zbarbarizovaná podoba české politiky". Proč a jak se to stalo? Proč se tak snadno, bez většího odporu, ideový střet proměnil v pragmatické kšefty? Proč první polistopadová generace politiků, kterou autor označuje weberovsky za „žijící pro politiku", byla tak snadno vystřídána těmi, kteří „žijí z politiky"?

Tato úvaha má své místo i pro garnituru politiků starých i nových stran, kteří nastoupili po loňských parlamentních volbách. U kolika z nich, přes odeznívající nadšení z odchodu dinosaurů, máme pocit, že jsou ve vládě a sněmovně proto, že žijí „pro politiku"?

Je skutečně možné, že by zplanění a zbarbarizování politiky bylo zapříčiněno pragmatickým krokem v podobě opoziční smlouvy, u níž stály - ať již jako signatáři, či jako odpůrci - hlavní postavy „éry nevinnosti"? Že by „sarajevský atentát", jenž poškodil vztahy mezi vlivnými sektory natolik, že to pro leckoho ospravedlňovalo opoziční smlouvu, byl oním bodem zvratu?

Mnohé vyšumělo. Nad mnohým se dnes člověk pousměje jako nad zajímavou, byť již zapomenutou kuriozitou. V tom je Kopeček jen obtížně překonatelný: čtenář nemá pocit, že v knize něco chybí, mnohdy dokonce žasne, s jakou lehkostí se do ní podařilo dostat všechny, i okrajové události. A to přesto, že se řada tehdejších politiků nenajde ve jmenném rejstříku. S přehledem jsou líčeny rozpory uvnitř sociální demokracie, ať již před Zemanovým zvolením, či po něm, ve své době zdánlivě důležité peripetie okolo Hiršových liberálních sociálů, vývoj vedoucí ke Grebeníčkově podobě KSČM. Ten, kdo onu dobu neprožil a vnímá politiku až v posledních letech, bude jistě překvapen, odkud a kdy se v ČSSD objevily její současné i nedávné hvězdy. V souvislosti s první stávkou lékařů v roce 1995 je zmíněn - až se chce říct - typický způsob vstupování Václava Havla do praktické politiky, stejně jako návrhy tehdejšího vůdce mladých, radikálních a nespokojených lékařů Davida Ratha. Ten v rámci reformy zdravotnictví v roce 1996 (!) navrhoval „vybírat desetikorunový poplatek za recept, dvacetikorunový za návštěvu lékaře a padesátikorunový za den strávený na lůžku v nemocnici. (...) Sociální demokracie (...) označovala jeho návrhy za sociálně necitlivé."

Jistě, s řadou tvrzení nebude kdekdo souhlasit. Zvlášť výrazně to vystupuje v samotném závěru věnovaném sarajevskému atentátu. Autor se dost vehementně zastává teze o nepřipravenosti Rumlova a Pilipova vystoupení, „nevykalkulovanosti" jejich jednání. Na mnoha dalších stranách pak ale ukazuje, komu všemu se jejich krok hodil a jak vše do sebe zapadalo.

To, jak kontinuitní česká politika i přes všechnu diskontinuitu v posledním dvacetiletí (nebo lépe řečeno v posledních čtrnácti letech) přešlapuje na místě, dokládá Kopeček na hlavních tématech sociálnědemokratické volební kampaně z roku 1996 - „zrušení prodloužení věku odchodu do důchodu a adresného systému vyplácení dětských přídavků, (...) vymezování se proti nesprávnému, sociálně necitlivému a soustavnému zdražování činží, (...) přijmout zákon o prokazování původu majetku".

Až jednomu přijde líto, že další díl, najde-li k jeho sepsání autor chuť a sílu, bude nutně mnohem méně barvitý a zajímavý.

Recenze z pera Josefa Mlejnka jr. vyšla v Revue Politika 2/2011, speciál ke knize včetně ukázky a rozhovoru s autorem naleznete zde.

Diskuse