Hypermarket v Palermu?

Nad knihou Lubomíra Kopečka Éra nevinnosti

Když se po volbách 2010 ujímal moci kabinet Petra Nečase, zavládlo v jistých kruzích české společnosti opatrné, leč optimistické očekávání. Ony „jisté kruhy" si lze definovat jako lidi spíše vzdělanější, spíše mladší a spíše obyvatele měst, což jsou patrně tři hlavní (nikoliv plně se překrývající) segmenty, z nichž se skládá (středo)pravicové voličstvo. Optimistický vánek podpořil nejen nečekaný pád Jiřího Paroubka, o němž se soudilo, že další čtyři roky povládne svým papalášským, zupáckým stylem, ale též intenzivní pocit déjà vu - jakoby se totiž dějiny začaly opakovat a na scénu vstupovala nová emanace Klausovy vlády z roku 1992, vedená navíc někdejším korunním princem ODS, jehož si otec zakladatel vybral za nástupce, což ale zhatil „absolutně prázdný a falešný Topol". Nejskloňovanějším slovem, podobně jako počátkem devadesátých let, byla reforma. Nicméně zatím to vypadá, že pravdu měl opět Marx: Dějiny se neopakují, a pokud ano, tak jako fraška.

Zvláštní však je, že v roce 2010 jevila (alespoň část) společnosti ochotu vnímat devadesátá léta skoro jako nějaký politický „zlatý věk" či, jak zní titul knihy Lubomíra Kopečka, „éru nevinnosti". Přitom každý ví, že šlo o dobu tunelování, rychlokvašených kariér, mafiánů v kýčovitých sakách, mrtvol v sudech na dně Orlické přehrady. Neuniklo to pochopitelně ani Lubomíru Kopečkovi, který (zdánlivě pouze ironický) název hájí následovně: „Přesto považuji zvolený titul knihy za zcela odpovídající. Nejde ani tak o to, že podobnou zkušenost při masivní konverzi vlastnictví ze státního na soukromé udělaly všechny bývalé komunistické státy. Zásadní je fakt, že výraz ‚éra nevinnosti' je spojován s politickou, nikoliv ekonomickou sférou a je používán v kontrastu k předlistopadové éře i k vývoji, který následoval od konce devadesátých let."

Marasmus tehdy a dnes

Dobrá, ale při četbě Kopečkova detailního a podloženého popisu české politiky v letech 1989-1997 se čtenáři, když si nostalgicky připomene krátkou éru „sametové nevinnosti", s přibývajícími stránkami čím dál neodbytněji vnucuje otázka: A v čem se to vlastně tenkrát lišilo od dnešního „marasmu"? Je to dnes horší? Bylo to tehdy lepší? Není to vlastně pořád stejné?

Změnilo se snad v principu financování politických stran od dob Lájose Básce (tedy od křiklavě zamaskované provize Milana Šrejbera za státní dotaci do třineckých železáren), bankéře-tuneláře Antonína Moravce, ODA a jejích hrátek se směnkou či podivných lidoveckých sponzorů? Vzpomene si dnes ještě někdo na italského podnikatele Lionela Moscu, jenž půjčil lidovcům tři miliony, z čehož se stal skandál poté, když vyšlo najevo, že Mosca se v Itálii ocitl za mřížemi za obchodování s kokainem? „Kauza Mosca představovala pouze první případ valící se laviny finančních skandálů politických stran," píše Lubomír Kopeček. Lavina se valí dál, změna se týká spíše výše částek, o které jde. Tady lze, krize nekrize, zaznamenat trvalý růst. Ze státního rozpočtu nadále mizí desítky miliard za předražené státní zakázky (a z nich míří provize do stranických pokladen či černých kont), ovšem podobně mizely desítky, ba stovky miliard státního majetku v době masivní privatizace devadesátých let. A změnilo se něco na základních problémech zdravotnictví či školství? Rozběhly se konečně zablokované církevní restituce?

Éra nevinnosti dle Lubomíra Kopečka končí „sarajevským atentátem", či, jak sám zdůrazňuje, „sarajevským syndromem". „Pokud se oprostíme od subjektivně zabarvených interpretací, události 28. listopadu 1997 byly především důsledkem několika dlouhodobých faktorů. Na prvním místě to bylo několikaměsíční směřování lidovců mimo koalici. Dále podstatnou roli hrál rostoucí neklid uvnitř ODS vyvolaný ztrátou voličské podpory a neprůhledným financováním. V neposlední řadě měla značný vliv nepříznivá ekonomická, společenská a politická situace. (...) Ruml s Pilipem do této konstelace vstoupili nešťastně a politicky amatérsky. Do nazrávajícího střetu o předsednictví občanských demokratů vnesli mimořádně škodlivý emocionální náboj ‚politické zrady' ‚otce zakladatele'. Právě vypjaté emoce svedly nazrávající vnitrostranický střet nebezpečným směrem a nastartovaly štěpení klíčové pravicové strany. Místo ‚sarajevského atentátu' je tak výstižnější hovořit o zrodu sarajevského syndromu. Tento syndrom zatěžoval po řadu let nejenom pravici, ale obecně vztahy mezi různými aktéry české politiky," konstatuje autor Éry nevinnosti.

Bezprostředně však sarajevský syndrom vedl k další české deformaci - k opoziční smlouvě. V roce 1998, po jejím uzavření, hovořil Miroslav Macek o historickém znemožnění sociální demokracie. Předpokládal, podobně jako řada jeho spolustraníků (včetně toho nejvyššího), že když ODS nechá tzv. socialisty čtyři roky vládnout, lid pozná vadnou, škodlivou a neefektivní podstatu jejich myšlenek přímo na vlastních bedrech (tak nějak dle vzoru „černý muž pod bičem otrokáře žil") a v příštích volbách věnuje své hlasy masově pravici, tedy ODS. A i v těch přespříštích a snad i přespřespříštích. Léčba Milošem Zemanem však přinesla docela jiné ovoce. Po Zemanovi přišel Špidla se svým okřídleným „zdroje tu jsou", po něm Gross a po Grossovi Paroubek.

Stanislav Gross, makak transformačního plesu

Když Stanislav Gross nastupoval do funkce, třásly se mu ruce. Ne snad proto, že by byl ve vysoké politice tolik nezkušený, spíše naopak: tušil, co ho čeká a že jako politik příliš závisí na protřelých mafiánech (neboli kmotrech) v pozadí. Ti ho také se vší pravděpodobností po čase „sejmuli": stačila aféra, kdy se premiér snažil trapně (až fraškoidně, pomocí strýce s igelitkou plnou peněz a podobných podivných postav) vysvětit původ několika milionů, co ho stál jeho pražský luxusní byt. Ale nakonec, zdá se, dokázal ze všeho vybruslit. V roce 2005 se za ním sice zavřela voda, avšak po čase vyplavala na povrch podivná transakce, jakési Grossovo „výpalné" za angažmá v politice. Standa si za ně pořídil byt v Miami na Floridě, za „směšných" třináct milionů, hned vedle bosse normalizační pop music Františka Janečka.

Stál ale nový byt rodiny Grossových jen oněch třináct milionů? Co všechno bychom museli do jeho výsledné ceny započíst, jak vlastně „drahá" byla cesta Stanislava Grosse nahoru, pak trochu dolů, avšak ústící (alespoň prozatím) do floridského happyendu? Trudno pomyslet, člověk se spíše otřese hrůzou při pomyšlení, co všechno v této zemi asi bylo a je možné.

Tím ale otřes nekončí, naopak. Nejděsivější na Grossově příběhu nejsou ani tak způsoby, jimiž se ke svému floridskému štěstí dobral, ale jeho vkus, skutečnost, že drahé bydlení na této „dobré adrese" představovalo pro něj a jeho ženu vrchol štěstí, životní cíl: kýčovité milionářské apartmá na Floridě. Tak, a jsme za vodou, dokázali jsme to, zírejte, záviďte, nám to dělá jen dobře. Takhle vypadá náš pelíšek nahoře, o něm jsme vždy snili, pro něj jsme byli ochotni udělat opravdu hodně, ba možná úplně všecko.

Stanislava a Šárku Grossovy tak můžeme směle vyhlásit párem - králem a královnou - našeho transformačního plesu. Nesou v sobě všechen nevkus doby, její mainstreamové ambice i odhodlání dosáhnout svého bezohledně za každou cenu.

„Vědci se domnívají, že makakové třídí informace podle sociálních obsahů podobně jako lidé hltající společenské časopisy. Zajímají je mocní, sexuálně aktivní a bohatí. Rovněž opice se totiž domnívají, že chování těchto jedinců je klíčem i k jejich úspěchu," shrnula před pár lety agentura DPA výsledky výzkumu makaků, který provedli vědci z Duke University v Durhamu v Severní Karolíně. Co k tomu dodat? Že to na polistopadový vývoj padne jak ulité, že právě tohle je jeho hlavní rys?

A Stanislav Gross? Ve své době byl hlavní makak. Vrchol opičí pyramidy. Pilný čtenář příruček typu Jak získávat přátele a působit na lidi. JUDr. Gross s opsanou diplomkou o třiceti stranách. V masce milého upřímného hocha stoupal tvrdě vzhůru, za pomoci předlistopadových estébáků, jimž opět předal k užívání vnitro, a mágů podprahovosti z reklamních agentur. „A nevadí, že Stanislav Gross nedovede zaujmout jasný politický postoj k řadě otázek?" byl jeden z nich kdysi dotázán zvídavějším novinářem. „My o tom víme a budeme to řešit. On už si Standa nějaké ty názory pořídí," dostalo se mu odpovědi. V té době měl už Standa pořízenou manželku. Ta se vypracovala na dealerku makeupů a posléze na obchodní společnici majitelky nevěstince. „Chci být bohatá," svěřila se takřka bezelstně médiím.

Změnilo se od té doby něco podstatného na popsaných vzorečcích? Nikoliv, česká politika stále vykazuje „grossovské" parametry, pouze provedení většinou provází přeci jen menší míra nevkusu, nic víc.

Nebyl ale Stanislav Gross právě pro své bytostné tíhnutí dlouhá léta nejpopulárnějším českým politikem? Miloš Zeman s Václavem Klausem měli samozřejmě k dokonalosti daleko, což druhý jmenovaný celý život těžce nese, ale oba vzešli z akademického prostředí a napsat práci na doktorát jim nečinilo intelektuální problém. Což lze říci i o mnoha dalších příslušnících politické elity devadesátých let s kořeny v disentu či (obecněji vyjádřeno) v prostředí inteligence jakožto sociální skupiny.

Podlaha spotřebních zájmů a absence étosu

„Přibití veškeré pozornosti člověka k podlaze jeho čistě spotřebních zájmů ho má zbavit schopnosti vnímat stupňující se míru jeho duchovního, politického a morálního znásilnění; jeho redukce na jednorozměrného nositele ideálů raně konzumní společnosti ho má proměnit v povolný materiál komplexní manipulace; nebezpečí, že by mohl zatoužit po některé z nespočetných a nepředvídatelných možností, které má jako člověk, má být v zárodku potlačeno jeho uvězněním do ubohého horizontu možností, které má jako spotřebitel v omezených podmínkách centrálně řízeného trhu," napsal v roce 1975 Václav Havel v dopisu svému předchůdci v úřadu Gustávu Husákovi. Zaměníme-li výrazy „raně konzumní" za „rozvinuté konzumní" a „omezené podmínky centrálně řízeného trhu" za „takřka neomezené podmínky tržní ekonomiky" dostaneme výstižný popis naší současnosti. Václav Havel z tohoto stavu hodně vinil svého soupeře a následníka Václava Klause, mnohem spíše však jde o dílo vyšších civilizačních sil, nad nimiž Václav Klaus neměl žádnou moc. Tyto síly by se daly možná označit slovem kapitalismus, nikoliv však v jeho úzce ekonomickém smyslu (v němž si libují profesionální ekonomové), ale ve smyslu kulturním a sociálním.

Zakladatelské generaci se v devadesátých letech, tedy v „éře nevinnosti", podařilo, přes všechny propady, omyly a nedotaženosti, položit ústavní, právní i ekonomické základy demokratického státu a vytvořit nezbytné předpoklady jeho integrace do západních struktur. Tím však její transformační étos i energie vyprchaly. Smetly ji (paradoxně až na Klause) nejen její vlastní chyby a aféry, ale i to, že sama transformace vyvolala tak obrovskou vlnu majetkových, sociálních, kulturních i hodnotových přeměn, ambicí, přání i zášti, že bylo jen otázkou času, kdy „transformační tygr" první generaci demokratických politiků nemilosrdně shodí ze svého hřbetu. A nadále se na něm vezou hlavně ti, co mají ostré lokty a dovedou se pevně držet chlupů v tygřím kožichu.

Snad nejhorší transformační chybou bylo opomenutí institucionálních (hmotných) základů vzdělanosti, kultury i obyčejné slušnosti dle hesla „na kulturu si nejprve musíme vydělat". Ministerstvo školství se zpravidla přidělovalo menším koaličním stranám či druhořadým politikům, neboť na něm nebylo co „trhnout". Nevyřešené restituce pak dodnes podvazují činnost církví. Jejich působení se nemůže omezit na vykonávání obřadů, mělo by spočívat především v činnosti sociální, charitativní, vzdělávací, věroučné. K tomu je však nutné disponovat určitými prostředky...

Není divu, že české společnosti chyběl a chybí nějaký hlubší étos, specifický „týmový duch", spíše se skládá z různých podskupin (vymezených profesně, majetkově, věkově apod.), které spojuje vybledlé národní podvědomí a skutečnost, že se potkávají ve (všude) stejných nákupních a zábavních centrech.

Paradox nejlepšího z možných světů

„Přes nemalou řadu osobních i společenských problémů, které kolem sebe každý z nás vidíme a cítíme, dnes asi žijeme v nejlepším období naší země, v jakém jsme kdy žili," pronesl 1. ledna 2008 prezident České republiky Václav Klaus v tradičním novoročním projevu. Myšlenka, že současná Česká republika představuje „nejlepší z možných světů", v jakém kdy český národ žil, pochopitelně vyvolala, zejména v předvečer prezidentské volby, menší mediální bouři ve sklenici vody. Ale něco na ní bezpochyby je: jsme státem etnicky jednolitým, a tedy bez výbušných národnostních konfliktů, státem formálně demokratickým, přičemž na obzoru se až donedávna nerýsoval žádný hrozivý drak, rozhodně ne parametrů Adolfa Hitlera nebo Josifa Stalina, státem integrovaným do Severoatlantické aliance a do Evropské unie. A v neposlední řadě státem ekonomicky úspěšným, jehož hospodářství v letech před krizí rostlo a měna sílila. A i díky síle české ekonomiky na nás nedlouho po Klausově projevu udeřila nikoliv krize, nýbrž jen recese.

Zažíváme tak až neuvěřitelný paradox, neboť stav i hodnocení politiky a veřejného života setrvale klesá ke dnu. „Éra nevinnosti (...) se stala současně půdou, na níž začala od konce devadesátých let růst nová zplanělá a zbarbarizovaná podoba české politiky," bilancuje v závěru své knihy Lubomír Kopeček. Zplanělá a zbarbarizovaná podoba, ano, s tím nelze než souhlasit. Ale, na druhou stranu, Češi se opravdu ještě nikdy v dějinách neměli tak dobře, tedy pokud jde o hmotný blahobyt. Avšak to samé by se asi dalo konstatovat o Italech, nejen o těch dnešních, jimž vládne (z jejich vůle) nesporný barbar, nýbrž i o Italech z let sedmdesátých a osmdesátých (určitě o Italech severních), kdy jim vládla mafie, proti níž jsou všichni naši kmotři skoro milí strejcové.

Zvláštní, ale jako by ekonomika, politika a morální stav společnosti představovaly tři disparátní skutečnosti, na sobě zcela nezávislé nebo závislé jen náhodně. Je to ale do značné míry optický klam, vyvolaný i tím, že historický čas určitých jevů a procesů často přesahuje jeden lidský život.

Nároky na kvalitu politické elity rostou

„Polsko bude mít stále větší ekonomické problémy, protože země s nízkou demografickou dynamikou se rozvíjejí pomalu," píše Andrzej Chwalba v knize Polsko 1989-2008. Dějiny současnosti (Centrum pro studium demokracie a kultury 2009). „Už teď vyvstávají otázky," pokračuje Chwalba, „kdo uživí tak velký a stále rostoucí počet osob v důchodovém věku a stále větší část společnosti v postproduktivním věku. Rozhodnutí rodičů, že budou mít jen jedno dítě, pro ně představuje do budoucna velký problém a zátěž, pokud by toto dítě později mělo podporovat oba rodiče, čtyři prarodiče a případně i praprarodiče. V dlouhodobé perspektivě může být řešení tohoto problému obtížnější než všechny sociální problémy Polska dohromady." S Poláky, a nejen s nimi, máme stejný problém. Individualismus, asi nejcharakterističtější rys moderní západní společnosti, má v pokročilém věku jeden nemilý důsledek - každý se o sebe i ve stáří musí postarat sám. A to nejlépe tak, že si ještě v době, kdy je v kondici a vydělává peníze, samostatně našetří na důchod. Ovšem přijmout tuto prostou logiku dokáže málokdo, lidé chtějí od života (a od politiků) jen samé příjemnosti. A co je horší - veškeré politické, sociální i kulturní či hodnotové důsledky postupného stárnutí populace dnes nejde dohlédnout.

Tím se však prudce zvyšují nároky na kvalitu politické elity. Zatímco Lubomír Kopeček se soustředil na politiku, Chwalbova kniha je přehledem transformace polské společnosti. O politicích se rozepisuje pouze v úvodních kapitolách: „Osudy [hlavních polských politických stran] dokazují, že politici nezávisle na tom, ke kterému politickému směru patří, jsou částí a výtvorem stejné tradice a politické kultury a chovají se, přestože se zaklínají, že tomu bude jinak, v zásadě stejným způsobem." Ti polští jsou dle Chwalby příliš v zajetí klientelismu, úzkých stranických zájmů a jejich horizont nepřesahuje čtyřleté volební období.

Přes daleko větší roli náboženství a církve ve společnosti, navzdory silnějšímu polskému vlastenectví a živějšímu vztahu k minulosti jsou problémy české a polské politiky překvapivě podobné. „Kam vede tato cesta?" ptal se, dle Chwalby, v roce 1989 velmi naléhavě kněz, filosof a teolog, jeden z kaplanů polské Solidarity Józef Tischner. To nikdo neví a vyhlídky se nezdají být příliš nadějné.

V úvodu své knihy Lubomír Kopeček s odkazem na Maxe Webera konstatuje, že na počátku devadesátých let převažovali mezi formující se politickou elitou ti, kteří žili „pro politiku", nikoliv, jako je tomu dnes, ti, kdo žijí „z politiky". Od těch druhých zlepšení očekávat nelze. Jak ale dostat zpět do politického života ty první, aby tvořili alespoň nějakou viditelnou a vlivnou menšinu? To je rébus, ve srovnání s nímž se problémy spojené s důchodovou reformou jeví jako snadná hádanka z dětského časopisu.

Diskuse