Kulatý čtverec důchodové reformy

Dušan Šrámek | 7. 3. 2011

Poslat do Kindlu

---

Koaliční vláda konečně po patnácti letech přešlapování a nejrůznějších neplodných jednání předložila koncept důchodové reformy. Jde o dobrý či špatný návrh?

Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na ni díváme.

Z hlediska nastavených parametrů nelze než souhlasit s tím, že důchodová reforma je v současné politické situaci kompromisním výsledkem možného. Vyvedení tří procent z dnešního osmadvacetiprocentního sociálního pojištění (resp. ze současného průběžného systému) by nemělo první pilíř ohrozit. Jistě, výsledek by mohl být ambicióznější. Na druhou stranu je varující příklad Maďarska a některých dalších států, které k reformě přikročily před námi. Vyvedení více procent by mohlo ohrozit průběžný systém, což by v důsledku mohlo vést k faktickému budoucímu znárodnění soukromých penzijních fondů, a tím pádem ke zpochybnění jakéhokoli reformního snažení.

Pochopitelně, že se to odrazí na atraktivitě spoření do důchodového fondu. Jestliže vláda dnes odhaduje, že do soukromého systému se zapojí polovina populace, jde spíše o zbožné přání. Problém je totiž v podmínce dorovnání dalších dvou procent nad rámec současných povinných odvodů. Tím sice získají fondy navíc další peníze, které mohou investovat; budou tak moci být atraktivnější. Na druhé straně je jasné, že při současné situaci napjatých soukromých rozpočtů budou mít na ona dvě procenta navíc pouze movitější občané. Výhodou je, že ze státního průběžného systému nebudou odčerpávány prostředky středních vrstev na penze bohatším. Tato situace dnes vznikla po rozhodnutí Ústavního soudu, který nařídil, že penzijní systém musí být více zásluhový a méně rovnostářský.

Za pozitivní lze rovněž označit zrušení části odvodů na sociální pojištění, které odvádějí firmy na aktivní politiku nezaměstnanosti a na úrazové pojištění zaměstnanců. Sociální pojištění patří k nejvyšším v EU a jakékoli snížení jde správným směrem.

Je jasné, že vyvedení části pojistného mimo průběžný systém i výpadek v sociálním pojištění musí být z něčeho uhrazen. Vláda přistoupila ke sjednocení sazby daně z přidané hodnoty na dvacet procent. Samo o sobě je toto opatření systémově správné. Otázkou je, zda bylo nutné v takové výši a zda nešly najít dodatečné prostředky někde jinde. Po celou dobu byla veřejnost ujišťována, že na důchodovou reformu mají jít peníze z prodeje a privatizace státního majetku. Místo toho vláda razantně zvýšila daně, čímž jednoznačně porušila vlastní programové prohlášení. Alternativou by mohlo být sjednocení DPH na devatenácti procentech, tedy přesun téměř všech položek ze snížené do základní sazby DPH plus jednoprocentní snížení základní sazby. Z principiálního hlediska by tak vznikla skutečně rovná daň, neboť by se sjednotila výše DPH i příjmových daní. Je nepochopitelné, proč vláda na jedné straně razantně zvyšuje DPH, aby celou třetinu vybrané částky následně přerozdělila rodinám s dětmi a důchodcům.

Vznik dvoupilířového penzijního systému je, alespoň z psychologického hlediska, pozitivum kvůli možnosti výběru. Jenže je to výběr připomínající školní jídelnu. Buď buchtičky se šodó, nebo hovězí s mrkví. Státem garantované důchodové systémy se dostaly za dobu svého trvání do bezvýchodné pasti. Stačí srovnání: v době, kdy začaly být za německého kancléře Bismarcka důchody garantovány státem, byl průměrný věk dožití minus tři roky. Důchod tak byl spíše překvapivým bonusem pro ty, kteří se jej dožili. Dnes je v České republice věk dožití u mužů šestnáct let, u žen dokonce dvacet dva. Vývoj důchodového věku už dávno přestal kopírovat skutečný věk, kterého se lidé dožívají; stal se jakýmsi druhým životem, „životem po zaměstnání", kdy jedinec nevytváří žádné hodnoty, ale na základě svých úspor, povinných odvodů a „solidárních" odvodů ostatních spoluobčanů peníze pouze spotřebovává. Setrvačnost (či spíše akcelerace) celého systému vytvořila ve společnosti perverzní představu o časově omezené délce zaměstnání a o absolutní povinnosti státu postarat se o kohokoli, kdo dosáhne nadekretovaného věku odchodu do důchodu. Bez ohledu na fyzické a mentální síly konkrétního jedince, bez ohledu na individuální výši pojistné daně, bez ohledu na celkový objem finančních prostředků v důchodovém systému.

Vládní reforma vůbec nenabízí jiné možnosti, například vystoupení ze systému (byť s možnými riziky v případě takového kroku). Přitom je výsostnou věcí každého jednotlivce, jak se na stáří zabezpečí. Někdo může mít sbírku cenností, nemovitost či zcela jinou alternativu. Dá se sice jen těžko očekávat, že by takový přístup byl za současných podmínek politicky prosaditelný. Od pravicových stran by se ale dala očekávat alespoň širší debata, včetně snahy přesvědčit veřejnost, že zabezpečení na stáří je především věcí každého z nás.

Jediný, kdo s podobnou myšlenkou v minulosti přišel, byla ODS v dobách Vlastimila Tlustého. Bývalý ekonomický expert občanských demokratů navrhoval postupný přechod na rovný, čistě solidární systém, který by byl ale jen státem garantovaným minimem. Přechod by byl spojen s postupným poklesem sociálního pojištění. Tak by rostla míra osobní odpovědnosti. Vedlejším pozitivem by bylo i vyvázání soukromých prostředků ze sociálního účtu v průběžném systému, kde leží bez užitku ladem, a jejich nasměrování do soukromých investic. To by byla skutečná penzijní reforma.

Myšlenkovou bídou současné mainstreamové české pravice je, že s podobnými návrhy řešení nepřichází do veřejného diskursu, byť jen teoreticky. Debata, kterou vláda s veřejností vede, se stáčí na pouhé technické detaily, na obhájení jednoho úzce definovaného návrhu, který může být až na některé parametry stejně tak dobře návrhem socialistickým. A v tom je základní problém celé reformy.

Revue Politika 3/2011

Poslat do Kindlu

---

Diskuse