Zhouba rent-seekingu

Příběh Ukrajiny posledních 20 let ve vynikající knize Anderse Aslunda

V Česku neexistuje mnoho odborných knih pojednávajících o Ukrajině. Kniha Anderse Aslunda How Ukraine Became a Market Economy and Democracy je ovšem jediná svého druhu i v anglojazyčné literatuře: pojednává o celém období ukrajinské nezávislosti až do roku 2008, a to jak z hlediska politického, tak z hlediska ekonomického. Aslund má nespornou výhodu v tom, že se s většinou aktérů, o nichž ve své knize píše, osobně setkal a má mnohem hlubší vhled do situace než drtivá většina ostatních expertů západní provenience.

Nejprve nezávislost, pak nation-building

Aslund přepokládá, že pro Ukrajinu byly hlavními cíli zisk nezávislosti a následný nation-building, umožněný díky ukrajinským nacionalistům, ukrajinskému komunistickému establishmentu a rozpadu SSSR. Rusko se mezitím vydalo cestou „šokové terapie" a realizovalo více ekonomických reforem od samého počátku, čímž omezilo sociální náklady tranzice. Ukrajinci byli naopak připraveni akceptovat vyšší náklady, jelikož jejich projektem bylo vybudovat národ, zatímco Rusové se museli smířit se ztrátou impéria. Ekonomika krachovala před očima, ale Ukrajinci byli zaneprázdněni nadcházející nezávislostí národa, jehož identita byla od počátku definována jako občanská a politická, nikoliv etnická či jazyková. V Rusku se většina politické debaty před rozpadem SSSR věnovala ekonomickým tématům, zatímco na Ukrajině šlo v prvé řadě o nezávislost a vztahy s Moskvou. Před nezávislostí nehrály programy ekonomických reforem žádnou roli. Kritika socialistického ekonomického systému z Moskvy do Kyjeva sotva dolehla. Ukrajinci neoponovali tržním ekonomickým reformám a privatizaci, ale jen málo lidí tomu věnovalo pozornost.

Nový ukrajinský stát byl tvořen ve spolupráci ukrajinských nacionalistů, národních komunistů a pragmatických manažerů státních podniků. Budování demokracie bylo postaveno na druhou kolej, obětována byla i ekonomická reforma, jelikož nacionalisté předpokládali, že hlavní ekonomický problém Ukrajiny představuje vykořisťování Ruskem, což bude ukončeno nezávislostí země. Ideou bylo vytvořit národní instituce, nikoliv podniknout tržní reformy. Ekonomické požadavky byly zmatené. O privatizaci se sice hovořilo, ale ničeho se nedosáhlo. Politické elity neshledaly, že hlavním kamenem úrazu byl problém neefektivního sovětského hospodářství. Diskuze o hospodářské reformě před nezávislostí byla teprve v počátcích. Národní komunisté hodlali vládnout ve starém stylu, zatímco manažeři státních podniků využili nových příležitostí ke svému obohacení. Leonid Kravčuk se dle Aslunda „s udivující jednoduchostí" přesunul z vrcholu komunistické strany, aby se stal prvním demokraticky zvoleným prezidentem ukrajinského národa. Za jeho silnou stránku autor považuje schopnost najít konsenzus mezi osobami, jež toho měly jen velmi málo společného. Jeho nacionalismus byl natolik umírněný, že dokázal o nezávislosti přesvědčit i prorusky naladěný jih a východ Ukrajiny. Jeho slabostí naopak byla neschopnost jednat a nerozhodnost. Měl minimální politickou agendu. Ta sestávala převážně z důrazu na vybudování ukrajinského státu, přátelských zahraničních vztahů a snah na udržení moci. Aslund tvrdí, že ekonomické politice Kračvuk prakticky nerozuměl. První výzvou pro nezávislou Ukrajinu byly vztahy s Ruskem. Klíčové oblasti Aslund dělí do pěti bodů: integrita hranic, armáda (denuklearizace a rozdělení sovětské černomořské flotily), ekonomika (rozpad rublové zóny a úvěrů), energetika (ceny za plyn a platba za nákup plynu) a integrace s SNS.

Stranicko-politické rozložení sil Aslund dělí do tří hlavních proudů: radikální levice (komunisté, socialisté a progresivní socialisté), národní demokraté (umírnění nacionalisté) a amorfní střed (centristé). Z patové situace mezi národními demokraty a komunisty profitovali centristé, kteří se chopili moci. Šlo většinou o starou komunistickou nomenklaturu, přičemž do čela se dostala i jiná pragmatická část staré elity - státní manažeři neboli „rudí ředitelé". Prominentní byly hlavně dvě frakce - skupina rudých ředitelů z uhelných dolů a oceláren v Doněcku, vedená Juchymem Zvjahilským, a frakce tvořená manažery armádního strojírenství v Dněpropetrovsku, vedená Leonidem Kučmou. Stejně jako doněčtí uhlobaroni byla vedena vlastními zájmy, hodlala zavést funkční tržní ekonomiku, ale o povaze jejího skutečného fungování neměla dostatečnou představu. Kučma podporoval postupné tržní reformy, zatímco Zvjahilskyj je úplně odmítal. Centristé ovládli politiku, ale neměli strategický cíl. Národní demokraté měli politický program, ale byli v menšině. Radikání levice byla reakcionářskou silou, která nikdy nezískala exekutivní moc, ale měla blokační většinu v parlamentu. Díky tomu bylo v 90. letech přijato zoufale málo legislativy, důsledkem čehož byl politický pat a časté politické krize. Ignorance ekonomiky byla donebevolající a mezinárodní reakce minimální. Sovětský ekonomický systém zůstal „the only known game in town".

Hyperinflace + rent-seeking¹ = ekonomický kolaps

Ukrajina byla v roce 1993 zasažena hyperinflací přesahující 10 000 %, nejvíce v historii všech zemí nezasažených válečným stavem. V ekonomické politice převládal totální zmatek, což bylo podle Aslunda způsobeno preferencí nation-building a opozicí vůči ruským snahám o radikální ekonomické reformy. Nešťastným pokusem o posílení ukrajinského státu bylo zavedení státem kontrolovaného systému zahraničního obchodu sovětského typu plného kvót a licencí. Jedním z nejdůležitějších ekonomicko-politických aspektů nezávislé Ukrajiny byl import ruského zemního plynu. Ruský monopol Gazprom exportoval levný plyn zprostředkovatelské obchodní společnosti, která sdílela rozsáhlé zisky s nejvyššími ruskými úředníky a ukrajinskými obchodníky s plynem. Jména prostředníků a prospěchářů se měnila, ovšem obchod se zemním plynem zůstal dominantním zdrojem finančních prostředků ukrajinských obchodních elit v průběhu celých 90. let. Značně se zkomplikovaly snahy realizovat tržní reformy, jelikož zájmy o rent-seeking natolik zakořenily a byly natolik silné, že se staly téměř nepřemožitelnými. Udržitelnost ukrajinského státu byla zpochybňována velmi slabým hospodářským výkonem. Zpoždění ekonomických reforem rodící se stát málem zničilo.

Kučma: stabilizace a privatizace bez hospodářského růstu

V červenci 1994 byl do čela země v prezidentských volbách zvolen Leonid Kučma. Před zvolením krátce působil jako předseda vlády. Aslund Kučmovo premiérské období hodnotí poměrně pozitivně. Byl prvním premiérem, který projevil zájem o národní hospodářství. Inicioval jisté prvky tržních reforem a obhajoval standardní finanční stabilizaci a privatizaci. Později byl ze své funkce odvolán a na jeho místo nastoupil Juchym Zvjahilskyj, který se spolu s Kravčukem snažil obnovit centrálně plánovanou ekonomiku, každý ovšem z jiného důvodu. Kravčuk ekonomice nerozuměl a hodlal se vrátit k „osvědčenému" centrálně řízenému modelu, Zvjahilskyj podstatu věci chápal a došlo mu, že čím více regulací a státních dotací, tím lépe pro jeho byznys. Jedinými vítězi této politiky byl Zvjahilskyj a jeho obchodní partneři, těžící z regulovaného zahraničního obchodu. Stará centrálně plánovaná ekonomika přestala fungovat, ale nebyla přijata žádná nová tržní. Nepočetná komunistická elita zůstala u moci a určovala průběh postkomunistické tranzice, aby na ní vydělávala peníze. K maximalizaci zisků potřebovali pomalou tranzici. Pozornost se obracela na závislost země na Rusku, ale na škody způsobené zděděným komunistickým ekonomickým systémem pohlížel jen málokdo. Radikální reformy byly odmítnuty jako typická ruská unáhlenost, neslučitelná s ukrajinskou umírněností a rozvážností.

Kučma po svém zvolení prezidentem vyhlásil záměr realizovat tržní reformy a shromáždil kolem sebe tým, který Aslund chválí jako nejlepší, jaký mohl Kučma na Ukrajině najít (Špek, Juščenko, Pynzenyk, Halčynskyj, Jechanurov, Mitjukov). Kučma shledal, že Ukrajina musí omezit veřejné výdaje, disciplinovat import, přilákat zahraniční investice, získat úvěry k vytvoření mezinárodních rezerv, porazit inflaci a vytvořit vlastní měnu. Zachránce viděl v Mezinárodním měnovém fondu (MMF), ale jeho reformátorský tým pořádně nevěděl, o co má po MMF žádat a v jaké formě. Zpočátku se Kučma zaměřil na privatizaci malých a velkých podniků, zatímco privatizaci půdy považoval za příliš citlivé téma (parlamentní levice se stavěla zuřivě proti).

Ukrajinská hřivna byla přijata nakonec až v roce 1996. Aslund se domnívá, že zavedení nové měny příliš velký význam nemělo; dosavadní karbovanec (něco jako kupón) získal skoro všechny aspekty národní měny, byť veřejnost jej vnímala pouze jako provizorium. Přijetí hřivny bylo důležité spíše z politického a psychologického hlediska. Privatizace přilákala více veřejného zájmu a kontroverzí než jakákoliv jiná reforma. Veřejnost ji zpočátku favorizovala, protože chtěla získat veřejný majetek za nízké nebo nulové náklady, ale její zájmy byly přehnané a protichůdné. Lidé chtěli, aby byla privatizace spravedlivá, což většinou znamenalo, že by měla být rovnostářská, transparentní a komplexní s aspiracemi na vysoké příjmy. Privatizace měla za pár let ukončit ekonomickou krizi a vytvořit novou střední třídu podnikatelů. S takto vysokými očekáváními nemohli být lidé než zklamáni, a jak Aslund dodává, také byli. Privatizaci bránila mimo jiné slabá a protichůdná legislativa. Díky tomu byl tento proces pomalý a v mnoha případech nabyl spíše charakteru „prichvatizace" - uchvácení podniků vlastním vedením (tzv. insider privatization).

Kučmovou prioritou bylo přijetí nové ústavy. To se mu podařilo také v roce 1996, což Aslund hodnotí jako velké politické vítězství, neboť Kučmovi se povedlo značně zvýšit a právně zakotvit prezidentské pravomoci. Prezident prohlašoval, že jeho hlavním zájmem byla intenzifikace hospodářských reforem, ale po přijetí ústavy o ně ztratil zájem. Postupně se začal vracet ke „státem kontrolovanému přechodu k sociálně tržní ekonomice". Aslund udává tři důvody, proč se Kučma v polovině 90. let vzdal úspěšně nastartovaných tržních reforem. Zaprvé, ukrajinský prezident nikdy nebyl upřímným stoupencem volného trhu, věřil ve finanční stabilizaci, soukromé podnikání a jistou deregulaci, ale v hloubi duše byl merkantilista. S liberální rétorikou zašel dále, než by si přál. Druhým faktorem byla korupce. Prezidentovy rozsáhlé pravomoci zvýšily korupci v jeho okruhu, což bylo patrné zejména v obchodu s komoditami. Třetím důvodem byl parlamentní tlak ze strany levice, která byla nejorganizovanější a nejhlasitější politickou silou. Kučma s jejími představiteli bojoval, ale nechtěl si je úplně odcizit, a tak s nimi čas od času uzavíral kompromisy. Tržní ekonomika se sice objevila, ale byla komplikována byrokracií. Rent-seeking přetrval a zabránil hospodářskému růstu. Ukrajina byla chycena v pasti polovičatých reforem až do roku 2000. Očividná korupce a absence růstu poskytla živnou půdu pro komunistickou agitaci proti tržní ekonomice. Oligarchové i komunisté původně favorizovali rozsáhlé regulace a státní dotace podnikům a společně zablokovali hospodářský růst a tržní reformy.

V letech 1996-1997 stál v čele vlády nechvalně známý Pavlo Lazarenko, který jednal jako bezskrupulózní byznysmen, nikoliv jako politik.² S jeho érou jsou spojeny nejhorší excesy, korupční schémata a dokonce nájemné vraždy konkurenčního doněckého klanu. Hovořilo se o tom, že moci se chopil organizovaný zločin. Lazarenko zastavil všechny reformy a náznaky liberalizace, nechal citelně narůst veřejné výdaje a rozpočtový deficit. Osudným se mu staly jeho politické ambice, díky nimž byl na Kučmův popud odvolán a později donucen utéct ze země.³ Aslund si nebere servítky a Lazarenka charakterizuje jako „největšího parazita v historii nezávislé Ukrajiny, přičemž jediným překvapením je, že byl po zásluze potrestán". Další rodák z Kučmova Dněpropetrovsku, který nahradil Lazarenka, byl bezbarvý byrokrat Valerij Pustovojtenko, který se podle autora knihy vyznačoval snad jen bezvýhradnou loajalitou Kučmovi.

V druhé polovině 90. let Aslund pozoruje nebývalý vzestup oligarchů, přičemž rozlišuje tři vlny: První zasazuje přibližně do roku 1994, kdy Kučma narušil staré korupční sítě, týkající se minimálně tří oligarchů,⁴ kteří pracovali pro Kravčuka, ale znepřátelili si Kučmu. Druhou vlnu představovali obchodníci se zemním plynem za Lazarenkova funkčního období.⁵ Třetí vlna se objevila na konci 90. let a dominantní pozici si tito oligarchové vydobyli po roce 2000. Počáteční kapitál vydělali obchodem s komoditami, ale záhy se stali výrobci mnoha průmyslových produktů a založili významné korporátní struktury.⁶ Aslund pozitivně hodnotí aktivity poslední skupiny, která jako jediná dle jeho názoru byla schopna restrukturalizovat gigantické sovětské průmyslové závody. Kučma žil s těmito oligarchy v symbiotickém vztahu - oni potřebovali podporu státu pro svůj byznys a on finance pro politické kampaně.⁷

Juščenko: od rent-seekingu k tržní ekonomice

Na konci roku 1999 měli oligarchové obavu o svou budoucnost. Ukrajina čelila nebezpečí bankrotu a existovala jen jedna cesta - země potřebovala reformní vládu, která by ji mohla zachránit. Proto se k moci dostala široká koalice středopravých stranických frakcí a premiérem byl jmenován dosavadní guvernér Národní banky Viktor Juščenko. Za několik měsíců dala jeho vláda do pořádku státní finance a energetický obchod.⁸ Bylo provedeno několik velkých privatizací a podniknuta opatření proti korupci. Následkem toho se země vydala na cestu vysokého ekonomického růstu. Na to doplácel starý establishment, který byl natolik rozhořčen eliminací rent-seekingových schémat, že Juščenko byl z čela vlády v dubnu 2001 odvolán.

Aslund Juščenkovy reformy nadšeně vítá a považuje je za úspěšné ve všech ohledech. Podařilo se vyhnout státnímu bankrotu, snížil se státní dluh, vzrostly mezinárodní rezervy atd. Pro voliče bylo patrně nejdůležitější to, že se začaly včas vyplácet mzdy a důchody. Autor recenzované knihy uvádí několik důvodů, proč byla Juščenkova politika tak úspěšná: Juščenko měl silný premiérský mandát díky hrozbě státního bankrotu, v parlamentních volbách 1998 bylo vytvořeno několik stranických frakcí, což posílilo vyjednávací schopnost středopravých politických stran. Jako další důvod Aslund uvádí Juščenkovu politickou bystrozrakost (čemuž lze ve světle jeho pozdějšího působení v prezidentském křesle jen těžko věřit). On a jeho političtí spojenci jednali dle autora tvrdě a rychle. Věděli, že nemají mnoho času a že dříve nebo později je oligarchové odstaví od mocenských pák. Za tři měsíce přijali většinu kontroverzních reforem, které předtím čekaly na své schválení několik let. K reformám byla připravena i veřejnost a neméně důležitým byl zahraniční tlak, zejména ze strany MMF.

Pozitiva soutěživé oligarchie v letech 2001-2004

Juščenkovy reformy vytvořily tržní ekonomiku a došly tak daleko, že nebylo možné je zvrátit. Byl zformován nový ekonomický konsenzus. Nový premiér Anatolij Kinach sice pokračoval v Juščenkových reformách pomalejším tempem, ale oligarchové se kvalitativně změnili. Do roku 1999 nejbohatší lidé na Ukrajině vydělali peníze obchodem se zemním plynem, od roku 2000 začali působit v řadě průmyslových odvětví. Země prodělala zásadní přelom k exportní produkci. Oligarchové už nebyli intrikářskými šedými eminencemi, ale vlastníky továren s jasně definovanými a trvalými zájmy. Ukrajina zůstala oligarchickým státem, ale mezi oligarchy převážila intenzivní konkurence. Objektem jejich zájmu už nebyly státní dotace, ale privatizace lukrativních společností a výroba. Konkurence nebyla férová, ale rozsáhlá, což zapříčinilo pluralismus a vysoký ekonomický růst. Systém byl zkorumpovaný a nespravedlivý, nicméně představoval značný posun od parazitického rent-seekingu a nekončícího úpadku 90. let.

Rostla a organizovala se středopravá opozice, povzbuzená vysokým volebním ziskem Juščenkovy Naší Ukrajiny v parlamentních volbách 2002. Díky několika skandálům (vražda opozičního novináře Hryhorije Gongadzeho atd.) se režim ukázal jako morálně neakceptovatelný a na jeho přitažlivosti nepřidaly ani tzv. temnyky, tematické instrukce Kučmovy administrativy pro novináře, o čem mají (nebo spíše nemají) psát. S Kučmou a jeho establishmentem se ve zlém rozešlo i několik velkých byznysmenů, kteří začali podporovat středopravou opozici (Červenko, Žvanija, Martynenko, Porošenko). S aktivizací opozice a stále menší popularitou režimu navzdory ekonomickému růstu se Kučma musel poohlédnout po svém prezidentském nástupci. Podle Aslunda připadali v úvahu pouze dva kandidáti: dněpropetrovský bývalý komsomolec a byznysmen z Privat Group Serhij Tihipko a v mládí dvakrát souzený doněcký gubernátor Viktor Janukovyč. Západ (i Aslund) by viděli v roli Kučmova kandidáta raději Tihipka, nicméně za Janukovyčem stál už tehdy jeden z nejmocnějších oligarchů Rynat Achmetov a Doněcký klan. Kromě toho byl známější na veřejnosti a na rozdíl od Tihipka i relativně populární. Když Kučma Janukovyče jmenoval v listopadu 2002 premiérem, bylo jasné, že vsadil právě na něho. Janukovyč poprvé od zisku nezávislosti kompletně vyměnil všechna ministerstva. Jeho noví ministři většinou přišli z velkého byznysu. Janukovyčova vláda byla dynamická v přijímání zákonů a dokázala si v parlamentu zajistit přesvědčivou většinu. Ani ona nezrušila Juščenkovy reformy, jelikož doněčtí průmyslníci usilovali o hospodářský růst. Ministru financí Azarovovi (současnému premiérovi) se podařilo udržet fiskální rovnováhu, ale liberální ministr hospodářství Choroškovský (současný šéf zpravodajské služby SBU) neprosadil liberální obchodní legislativu.

Rok 2004 byl kromě oranžové revoluce zajímavý ještě tím, že Ukrajina zažila dvanáctiprocentní hospodářský růst, nejvyšší od roku 1991 až dodnes. Hlavní příčinou byl růst mezinárodní ceny oceli (40 % ukrajinského exportu). Aslund na Ukrajinu v roce 2004 aplikuje Lipsetovu teorii modernizace, podle níž hospodářský růst přesvědčil obyvatele, že politický systém je již zastaralý a je třeba jej vyměnit. Starý režim byl unaven, rozdělen a byl stále autoritativnější. Byl zaneprázdněn novými volbami, ale i vnitřním bojem. Po dlouhodobé vládě byl starý režim samolibý. A přesvědčen o svých schopnostech, pohrdal opozicí.

Oranžová revoluce

Oranžová revoluce na podzim 2004 byla momentem euforie, kdy Ukrajina dominovala světovým zprávám. Po mnoha letech semidemokratické vlády dosáhl národ demokratického průlomu. Díky impresivnímu ekonomickému dynamismu, plodícímu větší pluralismus, Ukrajina svůj semidemokratický systém přerostla. Obchodní elita byla rozdělena konkurencí, a proto Aslund oranžovou revoluci nazývá revolucí milionářů proti miliardářům. Aslund viděl před revolucí poněkud schematicky dvě možnosti dalšího vývoje: demokracii, nebo autoritativní režim Putinova střihu v případě Janukovyčova vítězství. Juščenko dobře chápal povahu skutečné moci a význam podpory velkého byznysu. Jeho kampaň proto netrpěla finančním nedostatkem. Velcí i malí byznysmeni jej rádi podpořili proti kučmovským oligarchům. Juščenko k sobě přijal i přeběhlíky „starého režimu" (Zinčenko, Bezsmertnyj atd.). Ostatní oligarchové se začali obávat, že je doněcký klan odsune na druhou kolej; Janukovyče nakonec zcela bezvýhradně podporoval pouze Achmetov. Ruská zaangažovanost v podobě financování Janukovyčovy kampaně, podpory Kremlu a poradenských služeb (ruských „politických technologů", jakými byli např. Pavlovskij, Gelman, Nikonov či Markov) měly spíše opačný efekt.

Aslund vidí v následcích oranžové revoluce dva hlavní institucionální nedostatky. Zaprvé, demokratický průlom měl být okamžitě následován parlamentními volbami, které by reflektovaly hlubokou politickou transformaci. Místo toho se z politiky stala jedna dlouhá předvolební kampaň trvající až do března 2006. Revoluční momentum nebylo využito k reformám. Zadruhé, přijaté ústavní změny omezily pravomoci prezidenta, ale nešly příliš daleko k vytvoření životaschopného parlamentního systému. Nový ústavní pořádek byl natolik nekonzistentní, že se v zemi téměř nedalo vládnout. Několik konfliktů mezi prezidentem a premiérem vedlo k častým vládním změnám, předčasným parlamentním volbám a minimální legislativní iniciativě.

Vystřízlivění z oranžové revoluce bylo dle Aslundových slov „stejně tvrdé, jako byla revoluce senzační". Ukrajina dosáhla alespoň dvou výdobytků: demokratizace a bližší vztahů se Západem a EU. Politická situace začala být mimořádně nestabilní. Za následující čtyři roky země zažila čtyři vlády. Tři dominantní političtí lídři Janukovyč, Tymošenková a Juščenko nebyli schopni najít trvalý nebo alespoň operativní kompromis kvůli disfunkčnímu ústavnímu řádu. Tymošenková po svém nástupu do čela vlády slibovala reformy všeho druhu, nicméně její hlavní snahou bylo převzetí veškeré moci ve vládě. Juščenkův sekretariát zachvátil chaos. Aslund tvrdí, že takový chaos ukrajinská vláda neviděla od dob Kravčuka. Tymošenková se nejvíce zajímala o reprivatizaci, Juščenko naopak hodlal reprivatizovat jen několik málo podniků a pak celý proces zastavit. Tymošenková přijala Janukovyčovu politiku populistických veřejných výdajů a cenových regulací. Její politiku Aslund hodnotí jako protichůdnou Juščenkově politice liberálně ekonomické. Hospodářská politika Tymošenkové byla katastrofální a ke konci její vlády se ekonomika začala po pěti letech propadat. Oranžoví revolucionáři se začali utápět ve vzájemných půtkách, hádkách a skandálech. Juščenko byl obviněn z neefektivity, neschopnosti a naivity. Tymošenkovou podnikatelé kritizovali za populistickou politiku. Pro vnitropolitickou situaci měla katastrofální následky tzv. první plynová krize z počátku ledna 2006, kdy Moskva kvůli ukrajinské neochotě přejít na vyšší tržní ceny zastavila Ukrajině plynové dodávky. Po čtyřech dnech Kyjev kapituloval a podepsal smlouvu, která podporovala korupční schémata zprostředkovatelské společnosti RosUkrEnergo. Tymošenková danou společnost chtěla za každou cenu zrušit (podporovala konkurenty) a neváhala kvůli tomu vyslovit společně s Janukovyčem nedůvěru vládě, ačkoliv tento krok byl později uznán jako protiústavní. Po volbách z března 2006 se do čela vlády opět dostal Janukovyč, kterému se podařilo vrátit vysoký ekonomický růst, ačkoliv nebyly přijaty žádné strukturální reformy. Premiér se stále častěji dostával do sporu s Juščenkem. Janukovyč začal přetahovat poslance z Naší Ukrajiny a Bloku Julie Tymošenkové s cílem získat ústavní většinu a zbavit Juščenka dalších pravomocí. Na to prezident reagoval kontroverzním rozpuštěním parlamentu a vyhlášením předčasných parlamentních voleb. Po nich se k moci opět dostala Tymošenková, která deklarovala opuštění populistické politiky, ovšem Juščenko se svým bojovným šéfem administrativy Balohou začal usilovat o co nejrozsáhlejší prezidentské pravomoci, nedal Tymošenkové šanci vládnout a dosáhl kompletního mocenského patu. Od dubna 2008 vetoval prakticky veškerou legislativu a vládní návrhy už jen z principu. Zastavil privatizaci a svou rétorikou začal připomínat socialistu ze staré školy. Daná politika způsobila, že Ukrajina se stala jednou z prvních zemí postižených globální finanční krizí. Mezinárodní investoři nevěřili, že politici jsou schopni podniknout nutné utahování opasků ke zlepšení zhoršující se platební bilance. Uprostřed krize začal Juščenko volat po dalších předčasných volbách, čímž by celou zemi kvůli osobním ambicím a patologickým snahám zničit Tymošenkovou přivedl na mizinu.

Posouvá se Ukrajina k parlamentnímu systému?

Ukrajinský politický systém se vyvíjel postupně. Začal jako disfunkční postsovětský systém se suverénním parlamentem, stejně suverénním prezidentem a s premiérem bloudícím mezi oběma mocenskými instituty. Volební systém se vyvinul z většinového jednomandátového k čistě proporčnímu s tříprocentní vstupní klauzulí. Problematickým rysem bylo rozdělení pravomocí mezi premiéra a prezidenta. Po oranžové revoluci má prezident minimální pravomoci ke konstruktivnímu jednání, ale má hodně pravomocí k blokování vládních rozhodnutí a legislativy. Aslund se jednoznačně kloní k parlamentnímu systému. Argumentuje tím, že v postkomunistických zemích s parlamentním systémem demokracie funguje, zatímco v případě prezidentských systémů je tomu naopak. Parlamentní kontrola produkuje transparentnost a zodpovědnost, kterou Ukrajina potřebuje k boji s všudypřítomnou korupcí. Ukrajinské dilema má dvě logická řešení - buďto zvýšení prezidentovy moci, nebo přijetí parlamentního systému. Aslund kritizuje rovněž „komunistickou přecentralizovanost státní administrativy a absenci racionálního rozdělení pravomocí mezi centrálním státem a regionálními a místními vládami".

Ukrajina směřuje na západ

Chronologicky Aslund označuje Kravčukovo funkční období (1991-1994) za izolacionistické; Ukrajina tehdy byla zaneprázdněna sama sebou a jedinou významnou zahraničněpolitickou otázkou bylo stažení jaderných zbraní ze země. Kučma se snažil zlepšit vztahy s Ruskem i se Západem. Nicméně mezi lety 2001-2004 se k němu Západ kvůli několika skandálům (Gongadzeho vražda atd.) obrátil zády a Kučma se začal orientovat na Rusko. To se pochopitelně radikálně změnilo po oranžové revoluci, kdy rusko-ukrajinské vztahy nabraly charakter „studené války".

Aslund zastává tezi, že Ukrajina směřuje spíše na Západ než k orientaci na Rusko. Bývalý ruský prezident Boris Jelcin se snažil Ukrajině vyhovět a udržovat přátelské vztahy. Vždy vyjadřoval respekt k ukrajinským hranicím a nezávislosti. I díky tomu Kučma praktikoval svou „multivektorovou" zahraničí politiku orientovanou na Západ i Rusko. Prezident Vladimir Putin se s Jelcinovou politikou respektu k ukrajinské suverenitě rozešel. Putinova pokračující agresivní politika jen potvrdila ukrajinskou prozápadní volbu. V květnu 2008 se Ukrajina stala členem Světové obchodní organizace. Rusko naopak vytvořilo tolik obchodních bariér, že podíl obchodu mezi oběma zeměmi upadl. Komerční zájmy stále více lákají Ukrajinu na evropský trh. Pokud země bude vyhovovat striktním kritériím EU, může Unie podle Aslunda v dlouhodobé perspektivě ukrajinské členství odmítat jen těžko. Aslund kritizuje EU za pasivní postoj k Ukrajině. Brusel by se měl na Ukrajině více angažovat a brát v potaz touhu Kyjeva stát se členem EU.

Zhodnocení

Aslundova kniha je brilantní, přehlednou analýzou a průvodcem všemi politickými a ekonomickými těžkostmi, jež Ukrajina podstoupila od prvního dne nezávislosti v srpnu 1991. Aslund se na vývoj Ukrajiny dívá liberálně ekonomickým prizmatem, přesto jsou některé jeho teze poměrně diskutabilní. Asi největší kritiku si Aslund vysloužil za příliš optimistické nahlížení na působení oligarchů v ukrajinské politice po roce 2000. Toto období vešlo do ukrajinské historie jako nejautoritativnější od srpna 1991. Hlavní je si uvědomit, že i v tomto období se rent-seekingových schémat vzdali jen někteří oligarchové (uvést lze například Viktora Pinčuka či s velkou rezervou Rynata Achmetova). Osoby z tzv. druhé vlny oligarchů, jak ji nazývá Aslund (Medvedčuk, Surkis, Volkov), držely otěže moci pevně v rukou a o Medvedčuvkovi se hovořilo jako o šedé eminenci ukrajinské politiky až do roku 2004. Právě druhá oligarchická vlna, držící se u moci až do oranžové revoluce, rozhodně žádný přínos pro ukrajinskou ekonomiku díky svému usilování o rent-seeking neznamenala.

Faktické prorůstání byznysu a státní politiky lze jen těžko označit za pozitivní. Obchodní struktury sponzorující politické elity a jejich strany usilují o přízeň státu, získávání zakázek a upřednostňování či zvýhodňování před konkurenty, což má s tržní ekonomikou jen málo společného. Mezi Kučmovou érou a obdobím po roce 2004 existuje jeden kvalitativní rozdíl, který sice Aslund zmiňuje, ale nijak hlouběji neanalyzuje. Kučma fungoval jako arbitr všech oligarchických klanů a jednal dle principu divide et impera. Po roce 2004 ale existovaly tři hlavní politické síly (Juščenko, Tymošenková, Janukovyč), které byly politickým ztělesněním jistých obchodních zájmů. Snahy prosadit jedny obchodní zájmy proti druhým bez vyšší instance arbitra přivedly Ukrajinu k několikaleté politické nestabilitě, která kvůli neschopnosti politických elit zdiskreditovala ideály oranžové revoluce a na mezinárodní scéně se Ukrajina opět dostala na okraj zájmu. Dnes dokonce mnozí hovoří o novém paktu Ribbentrop-Molotov, kdy „EU v zájmu lepších vztahů s Moskvou obětovala Janukovyčovu Ukrajinu ruskému medvědovi". Sám Aslund nemá v hodnocení Janukovyče jasno. Před oranžovou revolucí označuje jeho zvolení prezidentem za vydání se cestou Putinova autoritarismu, ovšem už v roce 2007 považuje jeho politickou stranu za jeden ze tří hlavních liberálně demokratických subjektů s klasickými západními hodnotami. Janukovyč se sice za pár let v opozici změnil, nicméně takto radikální obrat svědčí o tom, že Aslundovo hodnocení Janukovyče v roce 2004 bylo poněkud nadnesené. Obzvláště pokud vezmeme v potaz teze dalších odborníků, že Ukrajina nemůže být z řady důvodů plně autoritativním režimem jako Rusko. Hlavním argumentem je faktické rozdělení země na dvě jazykově, historicky, politicky a kulturně odlišné části, které nemohou jednomu politikovi umožnit ovládnout autoritativním způsobem celý stát. Nehledě na silně proevropský západ země s rozvinutou občanskou společností a silnou národní identitou.

Aslund sice o oranžové revoluci nehovoří jako o revoluci, ale spíše jako o demokratickém průlomu, nicméně v jeho analýze by mohla být více zdůrazněna skutečnost, že šlo prakticky o výměnu staronových elit. Nejen Juščenko a Tymošenková stáli za Kučmova prezidentství v čele vlády, ale i jiné osoby Kučmovy éry (mnohdy s velmi podezřelou reputací) se dostaly na politické výsluní. Určitý vliv si zachovaly i Aslundem kritizované rent-seeking struktury okolo Medvedčuka či Volkova, které se připojily k Tymošenkové. Aslund o následcích oranžové revoluce nechová žádné iluze, přesto události interpretuje poněkud schematicky.

Od března 2009, kdy Aslund svou knihu završuje, prošla Ukrajina poměrně dynamickým vývojem. Nejvýznamnější událostí byly bezpochyby prezidentské volby z ledna a února 2010, v nichž zvítězil bývalý premiér Viktor Janukovyč. K moci se vrátily doněcké elity, které byly ve vládě již dříve v letech 2002-2004 a 2006-2007. Pokračování Aslundovy knihy by se patrně neslo v kritickém duchu, neboť Ukrajina se vyvíjí poněkud odlišným směrem, než by si Aslund přál, ačkoliv nijak radikálním způsobem. Konsolidací vlády jmenováním Janukovyčových lidí a zajištěním vládní koalice s jasnou převahou Strany regionů se neformálně posílil prezidentský prvek mocenských institucí. Můžeme hovořit o ústupu parlamentarismu, stejně jako o oslabení prozápadního vektoru ve srovnání s Juščenkovým prezidentským obdobím. Janukovyč se evidentně snaží o pokračování Kučmovy multivektorové politiky, ale i ve srovnání s Kučmovou érou je ruský vektor silnější. Kučma prohlásil za ukrajinskou prioritu členství v EU i NATO, Janukovyč hovoří pouze o EU a do NATO vstoupit nehodlá. Otázkou rovněž zůstává, zda by Kučma prodloužil pobyt černomořské flotile o dalších minimálně 25 let.

Poznámky

1. Tento do češtiny těžko přeložitelný pojem se nejčastěji definuje jako snaha jednotlivce, organizace nebo společnosti vydělat příjmy uchvácením hospodářské renty prostřednictvím manipulace nebo využíváním ekonomického a/nebo politického prostředí, nikoliv vyděláváním peněz ekonomickými transakcemi a produkcí přidané hodnoty. Příkladem může být usilování společnosti o státní dotace, granty nebo tarifní ochranu. Tyto aktivity nevytvářejí žádný přínos pro společnost, pouze redistribuují zdroje od plátců daní ke zvláštní zájmové skupině, ať už legální či nelegální.

2. Před svým jmenováním obchodoval se zemním plynem v Dněpropetrovské oblasti a byl jedním z nejbohatších mužů v zemi.

3. Dnes si odpykává devítiletý trest ve vězení v USA za praní špinavých peněz v hodnotě přes 100 milionů dolarů, defraudaci a převoz kradeného zboží.

4. Uhlobaron a expremiér Juchym Zvjahilskyj, mediální oligarcha a ocelář Vadim Rabinovič a obchodník se zemním plynem Ihor Bakaj.

5. Julie Tymošenková, Hryhorij Surkis, Viktor Medvedčuk, Ihor Bakaj a Olexandr Volkov.

6. Průmyslový svaz Donbasu, System Capital Management Rynata Achmetova, Interpipe Viktora Pinčuka, dněpropetrovský Privat Group atd.

7. Zejména se to týká Kučmova znovuzvolení v roce 1999, kdy stál proti komunistovi Symonenkovi, a parlamentních voleb v roce 2002.

8. Poslední s pomocí vicepremiérky Julie Tymošenkové, která byla po svém odvolání v únoru 2001 vzata do vazby za podezření z korupce.

Anders Aslund, držitel doktorátu z Oxfordu, pracuje v americkém Petersonově institutu pro mezinárodní ekonomiku. Dříve působil v Carnegie Centre, byl švédským diplomatem a v 90. letech také ekonomickým poradcem ruské a ukrajinské vlády. Je autorem či spoluautorem řady knih o východoevropském ekonomickém vývoji a přechodu k tržní ekonomice. Aslund je neochvějným zastáncem tzv. šokové terapie, byť argumentuje, že v Rusku tyto ekonomické metody dopadly katastrofálně (proto, že ruská vláda se odchýlila od praktické implementace). Aslundovy politicko-ekonomické postoje inklinují k tržnímu liberalismu, nízkým daním a omezením programů welfare state, což je v jeho rodném Švédsku považováno za kontroverzní. V knize How Ukraine Became a Market Economy and Democracy se Aslund pokusil ukázat, jak se Ukrajina transformovala v tržní ekonomiku a demokracii a zda jsou tyto změny udržitelné tváří v tvář novým výzvám, kterým tato země musí čelit.

Diskuse