Europoslanci si brousí zuby

Lisabonská smlouva přesouvá moc v EU do rukou Evropského parlamentu

Lady Ashtonová, první šéfka unijní zahraniční politiky, představila před třemi měsíci dlouho očekávaný plán na vytvoření diplomatické jednotky EU - Evropské služby pro vnější činnost (EEAS). Od té doby ale vytvoření EEAS, která by měla Unii zajistit koherentnější zahraniční politiku a posílit hlas na světové scéně, vázne. Největší překážkou je Evropský parlament.

Technicky vzato nejsou europoslanci tento plán povinni schválit. Disponují ale efektivním vetem, které uplatňují prostřednictvím kontroly rozpočtu a dalších technických detailů. Cenou za jejich souhlas je požadavek pravidelného informování lady Ashtonovou o jejích aktivitách nebo právo tzv. grilovat kandidáty na vysoké velvyslanecké posty. „Pokud se způsobem, jak to chtějí dělat, nesouhlasíme, můžeme celou tu zatracenou věc zablokovat," varoval jeden z poslanců Evropského parlamentu.

Tato epizoda je posledním příkladem sílícího vlivu orgánu, který byl dlouho vnímán jako slabý sourozenec evropských institucí a někdy zavrhován jako prodejný domov důchodců pro evropské politiky.

Lisabonská smlouva dává europoslancům pravomoci v mnoha oblastech, počínaje zemědělstvím a konče obchodem, ve kterých mohli dříve nanejvýš vyjádřit svůj postoj. „V Evropském parlamentu se nepochybně vznáší energie; sebevědomí nové éry zrozené z Lisabonské smlouvy," uzavírá zpráva Bertelsmannovy nadace. Triumfem poslanců bylo únorové klíčové hlasování zamítající program na monitorování bankovních dat s názvem SWIFT, jejž Washington považuje za nezbytný nástroj v boji proti terorismu. Dané rozhodnutí přišlo i přesto, že Evropský parlament v září vzácně navštívila americká ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová a následně i viceprezident Joseph Biden.

Europoslanci se stali hlavními hráči také ve hře s názvem finanční regulace: hrozí, že přetvoří nový ekonomický plán Komise - Evropa 2020. Tyto výzvy mohou být ještě nakažlivější, jakmile se europoslanci dostanou do debaty o dlouho očekávané reformě společné zemědělské politiky.

Paolo De Castro, předseda zemědělského výboru, se pozastavoval nad tím, jak se mohl Dacian Ciolos, nový komisař pro zemědělství, odklonit od způsobů své předchůdkyně Mariann Fischer Boelové, tedy od pravidelného informování Evropského parlamentu a plnění jeho přání. De Castro prohlásil, že „jde o naprostou změnu ve vztahu mezi evropskými institucemi". Argumentoval tím, že Evropský parlament by mohl napomoci osvětlit legislativu v „pozadí", tu, která byla dříve doménou rozhodnutí Komise a členských států.

Vzestup Evropského parlamentu také přispívá k dalšímu posunu moci v Bruselu - rostoucímu vlivu politických frakcí. Přestože existují výjimky, europoslanci stále častěji hlasují podle stranické, nikoli národní linie, čímž postrkují kupředu myšlenku skutečné evropské politiky. Podle některých úředníků je jen otázkou času, kdy namísto Paříže a Berlína bude evropským politickým motorem vedení Evropské lidové strany nebo Progresivní aliance socialistů a demokratů.

Evropský parlament má jen jedno zranitelné místo. Jeho členové jsou citliví vůči kritice, že instituce postrádá demokratickou legitimitu. Od prvních přímých voleb před jednatřiceti lety klesla volební účast z někdejších 63 % na 43 %.

Neveřejně si úředníci v Komisi na okázalé chování Evropského parlamentu stěžují a obávají se, že zpolitizovaní europoslanci procesu tvorby politiky spíš ublíží, než pomohou. Lobbisti si dokonce dělají legraci a tvrdí, že nováčky v Evropském parlamentu je třeba „vychovat".

Stejně jako Hilary Clintonová a Joseph Biden pochopili, kam jít, mají-li ovlivnit politiku Bruselu dnešních dnů.

Text Joshuy Chaffina z deníku Financial Times, 16. června 2010, přeložila a redakčně upravila Iveta Frízlová.

Diskuse