Transatlantické vztahy na rozcestí

24. 2. 2010

Poslat do Kindlu

---

Transatlantické vztahy nejsou bezproblémové, což se vícekrát ukázalo nejen během uplynulých desetiletí, ale velmi silně i za tzv. irácké krize v roce 2003. S nástupem demokratického prezidenta Obamy se mnozí Evropané těšili na vstřícnější a snad i štědřejší americkou zahraniční politiku. Velká očekávání se ale nenaplnila. Evropské země musí jednat se silnou a sebevědomou Amerikou a další vývoj transatlantických vztahů tak více než dříve záleží na schopnosti Evropanů dohodnout se mezi sebou a představit se jako spolehlivý a silný partner.

Je obtížné pominout ironii situace, kdy Evropa po netrpělivém očekávání odchodu George W. Bushe zjišťuje, že vztahy současné administrativy k regionu jsou jiné, než se předpokládalo, že budou. „Obama Evropu nerespektuje," napsala Anne Applebaumová z listu Washington Post. Tak Evropané popsali rozhodnutí amerického prezidenta nezúčastnit se výročního summitu mezi USA a Evropskou unií, jenž byl naplánován na květen. V reakci na toto oznámení byl summit zrušen. Applebaumová obhajuje prezidentovo rozhodnutí „ignorovat další z nudných setkání". Sama sebe sice označuje za „právoplatnou eurofilku" (je ženou polského ministra zahraničí Sikorského), ale je již „unavená evropskou neschopností přijít s jednotným postojem k Rusku, společnou energetickou politikou a silnějším zapojením v Afghánistánu - nebo kdekoliv jinde".

Společná zahraniční politika Evropy?

Justin Vaïsse z Brookings Institute na názorových stránkách New York Times kritiku Evropy stupňuje. „Je dobře, že Barack Obama Evropany odmítl. Toto ponížení alespoň několik z nich přesvědčí o zřetelné nutnosti konečně spolupracovat a být více jednotní v zahraniční politice, pakliže chtějí mít hlas ve světě - nebo alespoň chtějí být bráni vážně. To, co činí toto odmítnutí obzvláště pikantním, je fakt, že Evropané vědí, že Obama má pravdu."

Je neobvykle ostrý cri de coeur Applebaumové a stejně ostré obvinění Vaïsseho přiměřenou reflexí běžného pohledu Ameriky na Evropu? Applebaumová vysvětluje příčiny svého rozhořčení nad „nekonečnými procedurálními debatami" Evropy a cituje nedávné jmenování nového prezidenta a ministryně zahraničí EU jako důkaz toho, že hlavní evropské mocnosti jako Německo a Francie „nechtějí, aby kontinent měl jakoukoliv společnou zahraniční politiku". To dle jejího pohledu vysvětluje, proč si „vybraly dokonale milé, dokonale korektní a úplně neznámé politiky, kteří ještě nikdy neřekli nebo neudělali nic s jakýmikoli důsledky". Její argument zní: když Evropa nemluví jednotným hlasem, proč by měl Obama poslouchat?

Nové vymezení transatlantických vztahů

Pod všemi europroblémy leží výzva, jíž musí čelit obě strany Atlantiku: čím vůbec chtějí transatlantické vztahy být? Listopadová zpráva Evropské rady pro zahraniční vztahy (European Council on Foreign Relations, ECFR) problém shrnula: „Opravdovou hrozbou pro transatlantické vztahy není přetvoření americké globální strategie, ale neschopnost evropských vlád shodnout se na tom, jak se svět mění a jak vzájemné vztahy těmto změnám přizpůsobit."

Dobrým příkladem byla nedávná jednání o klimatu v Kodani, kde to vypadalo, jako by Evropa, která stála v první linii úsilí přijmout konkrétní opatření, byla zapomenuta, když USA a rozvíjející se státy dosáhly rozumné dohody.

Pokud současná trhlina v transatlantické spolupráci vyvolá nějaké zpytování svědomí na obou stranách Atlantiku, výsledkem by mohla být realističtější očekávání a trvanlivější transatlantické partnerství, jež by mohlo ovlivňovat komplexní a stále se měnící globální řád.

Text Roberta Manninga z blogu New Atlanticist, 11. února 2010, přeložil a redakčně upravil Lukáš Hoder.

Revue Politika 2/2010

Poslat do Kindlu

---

Diskuse