Postpolitika: pro pravici nepřítel číslo jedna

Ačkoli dnes polskou politickou scénu ovládá pravice, její převaha se brzy může stát minulostí. Jejím největším nepřítelem je ona sama. Ne levice, ale technokratický způsob vlády vlastní většině Občanské platformy (PO), ale i některým skupinám uvnitř Práva a spravedlnosti (PiS). Nazval bych jej postpolitikou nebo liberálním populismem. Byť termín užívají především sociologové a politologové, pro mě je důležité, jakým způsobem funguje v polské veřejné debatě.

Než ukážu, jak rozumím jeho významu, dovolím si ještě jednu poznámku k povaze polské pravice. Je založena na kulturním konzervatismu, jenž do značné míry vychází z nejsilnější a nejtrvalejší polské tradice - katolické víry. Je to její výraznější atribut než hospodářský liberalismus (který PiS částečně zpochybňuje). Kulturní konzervatismus je spojen s ideou národa, protože vedle katolické víry je pro Poláky „polskost" nejdůležitější kategorií jejich identity. Pravice vychází z víry ve smysl budování národního státu a právě národ (v kulturním slova smyslu) pokládá za nejdůležitějšího činitele.

Typickým znakem vlády Občanské platformy v Polsku je podle mého názoru postpolitika. Co tento termín znamená? Uvedu několik příkladů.

První z nich se vztahuje ke způsobu chápání „polskosti". Nazval bych jej „grilovacím vlastenectvím". Narážím na známý proslov premiéra Donalda Tuska před státním svátkem 3. května. Přemlouval v něm Poláky, aby výročí vyhlášení první ústavy v dějinách Polska (v roce 1791) neslavili na slavnostních přehlídkách a akcích, ale aby se rodiny sešly na společném grilování.

Druhým prvkem postpolitiky je fascinace bulvárem. První kroky Donalda Tuska ve funkci premiéra polské vlády vedly do redakce bulváru Fakt. Předseda vlády se na jeden den stal jeho šéfredaktorem, zúčastnil se redakční rady a dokonce naplánoval další číslo. Je přitom veřejným tajemství, že Donal Tusk svým politickým spolupracovníkům řekl, že Občanská platforma by se měla od jiných lišit zhruba tak, jak se seriózní deník liší od bulváru.

Seriózní deník by měl na své čtenáře klást vyšší požadavky, vyžadovat po nich soustředění, pochopení, činit je lepšími. Bulvár je jiný, jeho jediným cílem je sloužit lidem a zpříjemňovat jim život. Přesně jako postpolitika: vláda se snaží a dělá to, co od ní očekávají občané. A to, co očekávají, se dozvídá z průzkumů veřejného mínění. Postpolitická vláda je oblíbená, můžeme ji mít rádi. Především tento aspekt postpolitiky PO způsobuje, že ji můžeme zařadit do kategorie liberálního populismu. Strana chce být liberální, tedy stát na straně občanů proti státu, ale svůj liberalismus zdůvodňuje populisticky. Výborným příkladem je třeba zrušení koncesionářských poplatků za veřejnoprávní rozhlas a televizi, jež politici PO označili za „výpalné".

Třetím příkladem jsou slova z článku dnes už bývalého šéfredaktora novin Dziennik, jež ideově stály mezi PiS a PO, ale - zvláště později - spíše blíže Platformy. V jedné intelektuální diskusi na téma „jak by měla vypadat pravice v Polsku" představil svou vizi jejího dalšího směřování. Prohlásil, že pravice by měla stavět široké dálnice a dbát o to, aby všichni měli teplou vodu. Typická postpolitika, kterou nezajímají velké politické, ideové nebo etické projekty. V tomto pojetí by se pravice měla zaměřit na modernizaci státu a infrastruktury.

S tím souvisí čtvrtý prvek. Postpolitika opomíjí celou dějinnou zkušenost utrpení. Intelektuálně ji ztělesňuje názor v diskusi, kterou zahájil zmíněný text v Dzienniku: nemusíme za Polsko umírat, ale chceme, aby se v něm dalo žít. Politickým projevem této tendence byla diskuse u příležitosti 70. výročí začátku druhé světové války. Ve jménu dobrých vztahů s Ruskem a zájmu polských firem obchodujících na východních trzích odmítla část politiků Platformy uznat, že zabití více než dvaceti tisíc polských důstojníků příslušníky NKVD v Katyni byla genocida.

Pátý projev postpolitického přístupu Platformy najdeme v oblasti etiky, například v diskusi (spíše pro levici) o legalizaci euthanasie zároveň s příslibem nucené chemické kastrace pedofilů (za niž by se nemusela stydět ani krajní pravice).

Zdá se, že pro pravici je horší postpolitika (liberální populismus) než levice. Postpolitika může pravici ublížit stejně jako populismus na začátku tohoto století levici. Když polská levice (a nejen polská, totéž potkalo především německou, ale i francouzskou a podle všeho i italskou levici) zamítla třetí cestu, přistoupila na globalizaci a volný trh, uvěřila v konec dějin a rozhodla se, že není spásy krom kapitalistické liberální demokracie, uvolnila místo populistům. Přesně k tomu došlo v Polsku v roce 2005, kdy krajně populistická Samoobrona (Sebeobrana) dosáhla lepších výsledků než levice. Protože jako první uměla lépe ukázat, že stojí na straně těch, kterým ublížila transformace.

Těžko věřit, že politická převaha pravice bude trvat věčně. Tím spíše, že cesta, po níž se vydala pravice vládnoucí Polsku, vypadá jako zkratka vedoucí přesně na opačnou stranu.

V okamžiku, kdy se vzdává větších ideologických projektů a stahuje se jen do oblasti správy, zesiluje ještě více egoistický individualismus, který tak prosazuje. Pro liberální populismus je stát ohrožením, je tedy třeba jej co nejvíce oslabit. Stejně jako všechny jednotící myšlenky, jež jednotlivce mění ve společnost nebo národ. Liberální populismus tyto vazby oslabuje.

Jaké občany vychovává postpolitika? Určitě ne mladé konzervativce, spíše naopak. Vypadá to na ideální kandidáty nové levice - adepty antiglobalistických, gayovských, feministických, genderových a ekologických hnutí. Protože právě oni nechápou stát jako jednotu, ale vidí mnohost a složenost, všímají si spíše rozdílů než celku.

V takové situaci budou popřeny hodnoty, jež legitimizují existenci národního státu. Rozpadá se rovněž stát jako idea a uvolňuje místo volně propojeným skupinkám aktivistů. Takový model myšlení o státu zpochybňuje východiska kulturního konzervatismu, jenž dává pravici smysl existence.

Pravice si musí připomenout několik zásadních otázek. Jejími základními pojmy jsou politika, metapolitika, stát, instituce, kultura nebo vzdělání. Kulturní konzervatismus nemůže zapomenout, že v jeho základech je přesvědčení o transcendentním řádu. Pravice by neměla opouštět své metafyzické kořeny.

Kdybychom pravici rozdělili na dva proudy, pravici metafyzickou (jež se odvolává k vizi řádu světa, morální harmonie a přirozeného práva) a pravici laickou (akcentuje spíše technickou roli státu, klade větší důraz na svobodu než na metafyziku), zaručuje pravici trvání jen první z nich. Postpolitická pravice vede politiku do fáze cynického nebo populistického liberalismu, který se téměř neodlišuje od levice. Aby pravice přežila, musí vsadit na identitu, suverenitu a metafyziku. A při té příležitosti si dávat pozor, aby neskončila v pasti fanatismu.

Autor je bývalý šéfredaktor měsíčníku Nowe Państwo a redaktor publicistkých pořadu Polské televize. Zároveň je zástupcem vedoucího domácího zpravodajství předního polského deníku Rzeczpospolita.

Text byl přednesen na konferenci „The Future of Europe: Czech and Polish Perspectives" 8. října 2010 v Praze v rámci panelu „Budoucnost pravicové politiky v Polsku a Česku". Přeložila Lucie Kněžourková.

Diskuse