Zářijový ústavní blitzkrieg

Josef Mlejnek jr. | 14. 9. 2009

Poslat do Kindlu

---

Rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení jednorázového zákona, přijatého oběma komorami parlamentu ústavní většinou, jenž měl vytyčit legální cestu k předčasným volbám, rozdělilo komentátory veřejného dění na dva tábory. Předmětem sporu není ani tak rozhodnutí samo o sobě jako spíše způsob provedení a načasování celé záležitosti.

Prakticky nikdo nezpochybňuje skutečnost, že zákony by měly mít obecnou a univerzální povahu, že by veškeré právní i politické akty měly ctít ústavu a principy, na nichž je založena, a že by ústavnost přijímaných zákonů (včetně ústavnosti zákonů ústavních) měl kdosi střežit. Hlavní námitka proti Ústavnímu soudu zní takto: měl volby nechat proběhnout v naplánovaném říjnovém termínu, neboť všichni s nimi počítali, připravovali se na ně, vložili do kampaně spoustu peněz a energie. Volby také (byť vyhlášené v rozporu s ústavou) představují základní demokratický instrument, a demokratické zřízení tudíž jejich konáním nemohlo být nijak zásadně ohroženo. V očích kritiků tedy „společenská nebezpečnost" odkladu předčasných voleb převyšuje nebezpečí plynoucí z nečistého prolomení či obejití ústavy ad hoc zákonem. Ústavní soud mohl podle nich třebas i razantně zahrozit prstem, leč každopádně měl ponechat již rozběhnutý „hřích" v pohybu. Prý by se tak celková bilance škod a užitku rozhodně dostala do černých čísel, zatímco takto nás lpění na principech vyjde pěkně draho.

Lze ale v této věci vůbec konstruovat podobné „účetní uzávěrky"? Principy mají přece zůstat „neúplatné", neboť jejich hodnota je nevyčíslitelná, není převoditelná na peníze. „Počtáři" se navíc dopouštějí v jistém smyslu matematického podvodu, byť většina z nich asi nevědomky, či dokonce v dobré víře. Horizont jejich kalkulací totiž nepřesahuje jaro 2010.

Letošní jednorázový ad hoc rozpouštěcí zákon nepředstavoval žádnou novinku. Kopíroval pouze postup z roku 1998, který byl tehdy akceptován pouze pod podmínkou, že je to poprvé a naposled. Hrozila tedy recidiva, a pokud se recidiva nechá rašit, potřetí ani počtvrté ji už nikdo nezastaví (a zastaví-li, pak s velkými náklady). Ústavní soud tedy předešel rakovině, která se mohla snadno rozbujet a rozložit český ústavně-politický systém zevnitř.

Prezident Václav Klaus Ústavní soud obvinil z „aktivistického jednání". V tom má asi pravdu. Všem pozorovatelům bylo od začátku trochu podezřelé načasování i podivuhodná dvojka žalobce a jeho advokáta. Obojí vede k domněnce, že si celou věc kdosi objednal, možná právě Ústavní soud sám. Jeho členové museli být už dlouho zneklidněni letitým přístupem stávající politické elity k právu a ústavnosti, přístupem zcela instrumentálním a mocensky účelovým.

Je-li tato domněnka správná, měl by se ten, kdo to celé vymyslel, hlásit na generálním štábu: strategicky šlo o přesně zacílený tvrdý úder. Soud udeřil až v momentě, kdy se „nepřítel" (politici) nemohl účinně bránit, neboť se nacházel ve stavu časové i finanční tísně a neměl vlastně žádný manévrovací prostor. Bezmoc a vztek jsou jednovaječná dvojčata. I proto někteří z politiků upouštěli počátkem září výroky, na něž by si jindy nejspíš dali dobrý pozor.

Ale ať už se vše seběhlo jakkoli, Ústavní soud svůj „zářijový blitzkrieg" vyhrál. Co bude dál? V dlouhodobém veřejném zájmu je, aby platily principy, které Ústavní soud hájil a o něž se v rozsudku opíral. Doufejme, že zářijová lekce nepřiměje politickou elitu k odvetě, ale i v to, že Ústavní soud nepodlehne pokušení dobyté moci a nezačne si hrát na metapolitického Suveréna. Pokud by tak učinil, pustil by se po vyhrané bitvě do války, v níž nemůže zvítězit.

Autor je politolog.

Revue Politika 9/2009

Poslat do Kindlu

---

Diskuse