„Televizní násilí“ jako téma a jako způsob podání

"Televizní násilí" se obecně chápe jen jako násilí předváděné v televizi. Tím se redukuje na svou zjevnou složku a odvádí se pozornost od mnohem vlivnější skutečnosti, že nekontrolovaně prostupuje celým způsobem podání.

Naše veřejnost byla televizí - a to nejen komerční, ale ve srovnatelné míře i veřejnoprávní - v několika posledních letech manipulována, aby se rozdělila do dvou nesmiřitelných táborů: v jednom lidé soudí, že násilí předváděné v televizi diváky pudí k páchání násilí v životě, ve druhém, že nepudí. Díky této názorové polarizaci se samo téma "televizního násilí" stalo jedním z občasných poutačů pozornosti diváků a potažmo i čtenářů novin a časopisů. Televize si tím dodává dvojím způsobem na významnosti: názor pro jí připisuje magickou sílu, názor proti ji zbavuje viny. Ať jste pro "televizní násilí", nebo proti němu, pořád jste vlastně pro televizi. Čím vášnivěji bojujete se zastánci opačného názoru, tím víc médiím sloužíte. Z hlediska teorie komunikace se jedná o tzv. dvojnou vazbu.

Tak se ve jménu boje proti násilí páše duchovní násilí na nemalém počtu lidí: jejich šance přemýšlet o skutečné roli médií v našem životě a tím se stávat na nich nezávislými se tak vytrácí. Místo problému jim je podsouván pseudoproblém. Jejich zorné pole bylo zúženo, jejich vnímání se stalo čistě selektivní: vše, co je "pro" názor, ke kterému se přiklonili, se emocionálně zvětšuje, cokoli "proti" se zmenšuje, zpochybňuje nebo vytěsňuje.

"Televizní násilí" zdaleka není jediným takovým případem, právě naopak lze říci, že je to univerzální strategie bulvárních médií, k nimž je u nás bohužel nutno počítat i nejčtenější deníky a veřejnoprávní média. Připomeňme si několik takových případů z nedávné minulosti:

Spor o pseudoproblém	Vytěsněný problém
Ministr vnitra zakročil proti demonstracím kolem Paláce kultury příliš/ne dost přísně	Nejasná role Světové banky a MMF
Ministr spravedlnosti za útěk Kajínka nese/nenese vinu	Nereformované vězeňství
Standardní maturity ano/ne	Postkomunistické školství

V prvních dvou příkladech se hledá obětní beránek. Cítíme, že místo systémového myšlení se tu sestupuje do mytické roviny. Nejde o to rozkrýt skutečné souvislosti, ale rituálně ztrestat "viníka". To, že se nějakou dobu hledá (lůza to dělá jednodušeji, ta jde rovnou lynčovat a předem ví koho), disimuluje veřejnou racionální diskusi, takže "moderní člověk" může mít pocit uspokojení.

Ve třetím případě jde o totéž, ale hra se hraje na víc kol. Složité systémové vztahy se nejprve zredukují na jedno jediné opatření. Ať se nakonec přijme verze pro nebo proti, základní problém nevyhnutelně zůstane nedotčen. Mezitím už ale bude v křesle jiný ministr a možná i jiná vláda. Teprve pak se vytáhne dílčí problém umožňující hledání obětního beránka, nejlépe z řad předchozí vlády. Hraje se tu tedy o výhodu v podobě nastaveného času.

Systémový přístup k bankovnictví, vězeňství nebo školství znamená, že každý občan musí zvážit i svůj možný podíl na problému: jak k němu přispívá jako klient banky, volič strany nabízející určitou strategii "boje s kriminalitou" nebo třeba rodič s dítětem ve školním věku. Redukce problému na jedno dílčí opatření přesouvá zodpovědnost pouze na experty. Díky tomu, že několika málo obětním beránkům je možno veřejně - v médiích - nadávat, finguje se všeobecná spravedlnost. Jsou mezi námi lidé, kteří zneužili veřejné moci - a ejhle, nakonec na ně přece jen dojde, vypadnou z kola.

Divák, který tuto prostoduchou hru přijme, musí být vzdělán v základních pravidlech dramatu (v jeho dětinské verzi blížící se pohádce) a zároveň musí být přesvědčen, že tato pravidla platí i v životě. Polarizace pro a proti dramatizuje náš život. Jsme obklopeni zápornými a kladnými hrdiny, takže i náš život začíná být zajímavý jak akční film. Těšíme se na zprávy o tom, kdo z politiků jak posunul svou figurku na šachovnici veřejného mlžení. Demoskopické agentury neustále kladou otázku davu, ke komu se právě přiklání. Dramatizace tu je využívána k tomu, aby lidé byli vrháni zpět do mytického myšlení a zároveň aby se tak dělo způsobem, který jim přijde moderní, vědecký, humanistický ("postmoderna" k tomu přidala, že zábavný).

Televizi proto nestačí například jen nešťastná náhoda jako vysvětlení nehody. Je třeba ihned začít se spekulacemi o temném záměru v pozadí, sabotáži, mafii nebo spiknutí. Tím se vyhneme střízlivému, pracnému a ne dost prodejnému hledání skutečné vztahové sítě.

Televize věnuje energii něčemu jinému. Když předvádí násilí ve zpravodajství, činí tak často způsobem, který se nazývá dramatizace. Pokud na místě činu není dostatečně velká kaluž krve ani není po ruce sousedka s očima navrch hlavy, která slyšela velkou ránu, televize natočí hrané záběry, jež násilnou událost "rekonstruují". Často si přitom zahraje na odvážného vyšetřovatele. Tento "nevinný" způsob jak činit zpravodajství zajímavějším je formou debilizace veřejnosti, způsobem, jak soudné osoby měnit v manipulovatelnou masu. To, že se občas objeví i titulek připomínající, že jde jen o inscenaci, je podobným pokrytectvím jako větička na krabičce cigaret o tom, co kuřákům vzkazuje ministr zdravotnictví.

Dramatická polarizace na obrazovce a dramatizace názorovou polarizací veřejnosti jsou dva prostředky se stejným cílem, které se navíc vzájemně posilují. Dramatizace na obrazovce si "vychovává" diváka tak, aby byl lačný na drama. Dramatizace názorovou polarizací dodává takto připraveným divákům pocit, že přestávají být pouhými diváky a že se stávají nezávislými osobnostmi, které veřejně bojují za svůj názor.

Zvláštní verzí jsou ty případy, kdy se médii polarizované názory týkají médií samých. Média tak vyvolávají jakási pseudoreferenda o sobě. Tím sugerují nejenom to, že jsou ochotna se vystavit přímé demokracii, ale že jsou dokonce místem, odkud se tato očistná vlna může šířit dál, jakýmsi ohniskem demokratizace a obrody celé společnosti. Již několik let doutnající "malý" zápas pro a proti na téma "televizní násilí" má v tomto smyslu podobnou strukturu jako nedávné "velké" vzplanutí pro a proti na téma "televizní vzpoura". Polarizace jednotlivců, rodin a celých pracovišť pro vzbouřence nebo proti nim odváděla pozornost od skutečných problémů: totiž že veřejnoprávní média neplní své základní povinnosti svými posuny ke komerci a že komerční média se nám snaží podsunout, že jsou jediným možným modelem médií.

Jakmile by se takto zpaušalizovaná média stala pouhým univerzálním faktem, stala by se nekritizovatelná, neboť by byla zahalena do psychologické neviditelnosti čehosi "objektivního". Občas předhozený obětní beránek by nám pak dodával pohádkového pocitu, že spravedlnosti bylo učiněno zadost.

Dramatizace násilí jako součást výrazu televizního zpravodajství se neomezuje na inscenované vložky a amatérské pátrání. Rafinovanější podoby se prezentují v podobě nenapadnutelně "čistého" domumentu. Začíná to výběrem záběrů. Bezdomovci, běženci nebo Romové se ukazují, jak posedávají nebo ještě lépe polehávají (= nepracují). Svítí se na ně z ruční lampy nesené asistentem kamery nad hlavou, takže na ně dopadá světlo (= posviťme si na ně), které se vrávoravě kymácí (= pátrání v temnu). Do dokumentu se nenápadně vloží inscenace v podobě širokých zad policisty s obuškem, který je vmezeřen mezi kameru a natáčené osoby (= je tu nebezpečno). Zde jsme tedy svědky mediálního násilí na zobrazovaných sociálních a etnických skupinách, které přitom zůstává soudně nežalovatelné (není to výrok). Velkým pomocníkem dramatizátorů násilí je střih. Mezi dva záběry ležících běženců se nastřihne záběr, jak si přepočítávají peníze (= nejsou vydělané). "Není čas" ukázat širší souvislosti například pouličních bouří, zato je v tomtéž šotu čas několikrát opakovat tentýž záběr kopanců do hlavy. Takové sdělení neprochází divákovou hlavou, ale jeho útrobními fyziologickými reakcemi. Tento druh "televizního násilí" je stejnou měrou i násilím na divákovi. Příznakem nekalé dramatizace je vstup hudby do zpravodajství. Zvláště oblíbené je to v rozhlase, který si tak vynahrazuje, že nemůže ukazovat krev a nahotu obrazem. Jsme obtěžováni, zdržováni a "tonizováni" dotěrným hudebním žvástem. Je to násilí na divákovi a posluchači, které se tváří jako zvýšení komfortu. Náš život se tím povyšuje na kýčové melodrama.

Zvláštním projevem mediálního násilí na divákovi a posluchači je bezvýhradné lpění na vysílacím schématu. Vydává se za objektivně nutné. Média tvrdí, že tím hájí svého spotřebitele: každý má přece právo najít svůj oblíbený pořad tam a tehdy, kde a kdy si na něj zvykl. A tak musí nastat opravdu mimořádná událost - jako třeba čutaná - aby bylo možné ve schématu něco vynechat. Diskuse vysílaná živě, která konečně dostala obrátky, bude vtipně přeťata moderátorovým sdělením, že "čas nám vypršel". V rozhlase - včetně veřejnoprávního - jdou ještě dál a i kdyby jim náhle do pořadu zavolal sám Hospodin, udělí mu slovo až "po písničce".

Než se tedy rozhodnete proti "televiznímu násilí" nebo pro ně, zvažte, prosím, jakými svůdnými formami jste v televizi manipulováni a de facto znásilňováni.

Předneseno na konferenci "Televizní zábava a její účinky", kterou uspořádal Goethe Institut v Praze 23.4.2001.

Bohuslav Blažek (1942) se věnuje sociální ekologii venkova, měst a médii. Vyučuje tento předmět na Fakultě architektury ČVUT a na katedře divadelní antropologie DAMU. Člen redakční rady časopisu Architekt a Souvislosti.

Diskuse