Vzpomínky na Stanisława Vincenze a Czesława Miłosze

Když moji rodiče opustili Maďarsko, kde v letech 1940--1946 žili, přijeli v březnu 1947 do Francie a usídlili se v horských lázních Uriage-les-Bains u Grenoblu. Byla tam polská studentská kolej, v níž od podzimu roku 1946 bydlela moje sestra. Podařilo se jí pronajmout nedaleko odtamtud malý byt - otec mu vzhledem k jeho rozměrům říkal „myší díra" - a tak se tam rodiče okamžitě usídlili.

Po pěti letech války a okupace byl ve Francii velký nedostatek potravin, ale možnost stravování v koleji pomohla překonat nejtěžší období. Městečko Uriage se nachází v Alpách a poskytovalo navíc příležitost k nádherným výletům a horským túrám za čarnohorskými limbami (Pinus cembre) rostoucími ve výšce dva tisíce metrů.

Když jsem na jaře roku 1947 za rodiči přijel z anglické okupační zóny poprvé, tehdy ještě v uniformě vojáka 1. pancéřové divize, vytáhl mne otec z autobusu Grenoble-Uriage rovnou na vycházku po moréně oddělující Uriage od sousedního Herbeys. Tento svůj zvyk pak opakoval i později, kdy jsem se jako student vracel nočním rychlíkem z Paříže. Procházku oprávněně považoval za nejlepší protijed na únavu po probdělé noci. V krajině trochu připomínající jeho rodné Karpaty se otec také vrátil ke své knize Na vysoké polonině. Základní podoba třetího pásma této tetralogie, nazvaného Listy z nebe, vznikala právě tam.

V roce 1949 se rodiče se sestrou přestěhovali do Grenoblu, do bytu ve srovnání s onou „myší dírou" přímo luxusního: dva pokoje, ložnice, kuchyň a koupelna. Bydlení na Cours Jean Jaurčs však mělo určitou nevýhodu, protože bylo v centru města. Rodičům tu nejvíc ze všeho chyběly noční procházky pod hvězdným nebem v Uriage; horský vzduch postrádali obzvlášť v letních vedrech roku 1949. Ale už v následujícím roce se sestře podařilo na léto pronajmout staré selské stavení v alpské vesničce La Combe patnáct kilometrů od Grenoble. Tam také rodina pravidelně jezdila až do roku 1957, kdy se naskytla příležitost koupit v La Combe starý selský dům a získat tak po osmnácti letech bydlení pod vlastní střechou.

V Grenoble a v La Combe vzniklo další pokračování Listů z nebe a také Svár (Zwada) a celá řada esejů, z nichž pouze část vyšla v Paříži v roce 1965; jiné se dočkaly vydání až v roce 1980 v Krakově.

Po několika letech strávených ve Francii se můj otec - ročník 1888 - stal jakýmsi patriarchou trochu na způsob rabínského cádika. Přijížděli nebo putovali za ním nejen Poláci, ale i cizinci, například spisovatel a překladatel Pana Tadeáše do francouzštiny Paul Cazin, mladý malíř Jean Colin z Amiensu, švýcarští vědci Fritz-Jean Begert a John Marbach, spisovatel Hans Zbinden, o něco poz­ději také Jeanne Herschová ze Ženevy a Mančs Sperber z Paříže.

Proto nebylo divné, že když se počátkem roku 1951 objevil v Maisons-Laffitte u Paříže Czesław Miłosz, doporučili mu Józef Czapski, Jerzy Giedroyc a patrně i Zygmunt Hertz pouť do Grenoblu jako protijed na otravu hegeliánstvím a „pseudohegeliánstvím". Miłosz byl tehdy nejen otráven, ale, jak sám píše, „bolestivě zraněn". Jeho situace opravdu nebyla záviděníhodná: on sám bez haléře a bez dokladů v Paříži, žena se dvěma malými dětmi ve Washingtonu. Francouzští i američtí pokrokoví „přátelé" ho neváhali ocejchovat jako zrádce, emigrantští nepřátelé kolem londýnských Wiadomostí na něj doslova pořádali hon. Za účelem „terapie" (výraz samotného Miłosze) ho přátelé tudíž vyslali do Grenoblu.

Czesława Miłosze jsem osobně poznal už krátce předtím, když cestou z Washingtonu do Varšavy projížděl Paříží. Byl jsem na jeho přednášce o americké poezii, po ní mne paní Mycińská (sestra spisovatele Boleslawa Mycińského) básníkovi osobně představila. Zašli jsme do nějaké kavárničky (Miłosz si nepřál být zbytečně na očích, protože by mu mohlo uškodit, kdyby ho někdo spatřil s emigranty). Nehovořili jsme o politice, však také co se ostatně dalo na toto téma říci? Mluvili jsme o poezii, o různých druzích rytmů. V jednu chvíli Miłosz jako příklad určitého rytmu vymyslel tento text: „Já s vámi jdu, třebaže dělám to nerad." Později jsem si ho často připomínal. V jednu chvíli se rozhovor stočil na jakési huculské lesní duchy a ďábly a potom na další, litevské. Až když jsme se zvedali - to byla už tma - Miłosz se svým pomalým „litevským" přízvukem pronesl: „Dnes však už žádní duchové ani čerti nejsou, je jen jeden velký ĎÁBEL." Ani jsme se nezeptali, koho tím má na mysli.

Od svých studentských přátel z Polska, kteří měli kontakty na velvyslanectví, jsem se pak o něco později dozvěděl, že Miłosz má přijet do Paříže jako polský kulturní atašé. Jednou v sobotu nebo v neděli jsem se vypravil do Maisons-Laffitte navštívit Czapské. Když jsem vcházel do domu, zahlédl jsem nějakou postavu. Ten člověk mne zpozoroval a rychle vběhl do nejbližších dveří. Vchod byl dosti tmavý, takže kdyby neutíkal, pouze se obrátil zády a klidně odešel, možná bych ho ani nezaregistroval, avšak takhle jsem Czesłava Miłosze okamžitě poznal. Šel jsem nahoru za Marií a Józefem Czapskými a úplně jsem na něj zapomněl. Za chvíli přichází Miłosz, sedá si ke mně, hladí mne po rukou a říká: „Andrzeji, vy mne neprozradíte, že ne?" Dívám se na něj jako na blázna a ptám se: „Pane Czesławe, proč bych vás měl prozrazovat?" Vyšlo najevo, že se Miłosz po příletu do Paříže vydal rovnou do Maisons-Laffitte, kde čekal na francouzský azyl. Nebylo proto vhodné, aby do definitivního vyřešení celé záležitosti o Miłoszovi věděl kdokoli jiný než do věci zasvěcení.

Už v roce 1951 pobýval nějaký čas u mých rodičů v Grenoblu a potom znovu v La Combe. Terapie se ne­omezovala jen na rozmluvy a diskuse. Jednou z jejích nejdůležitějších forem byly patrně dlouhé procházky a horské túry, při nich rozhovory samozřejmě pokračovaly. Terapie mohla být o to účinnější, že můj otec měl filozofické vzdělání a že se ve své doktorské i habilitační práci na Vídeňské univerzitě věnoval Hegelovi a také Feuerbachovi. V žulové selské chalupě se Miłoszovi u horkého mléka a polenty také dostávalo jakéhosi polského domácího či rodinného tepla. Otec si rovněž záhy vysloužil napůl žertovný titul „prafěsor": v letech 1944-1946 mu tak říkali ruští vojáci, kteří za ním v Budapešti přicházeli do domku u Dunaje pagavariť (otec uměl rusky dobře a měl Rusy rád; o tomto období, které později zaznamenal v Dialozích se Sověty, velice rád vyprávěl). A mé mamince, která byla všeho všudy jen o deset let starší než Miłosz, se začalo říkat Babi dávno předtím, než se sama dočkala vlastních vnuků. Když viděla, že „pan Czesław" občas propadá prapodivným náladám a rozmarům, což bylo v jeho situaci zcela pochopitelné, zažertovala: „Pane Czesławe, vy se chováte úplně stejně, jako kdybyste byl můj nejrozmazlenější vnuk." Miłoszovi se to tak zalíbilo, že pro maminku už neměl, a to nejen při rozhovorech, ale i ve všech dopisech, jiné oslovení než Babi.

Ale srdce mé maminky si Czesław získal hned na počátku. Otec se jednoho dne vypravil brzy ráno do Grenoblu. Matka mi vyprávěla: „Miłosz se tehdy zavřel ve svém pokoji a jako by se po něm slehla zem. Najednou však přiběhl do kuchyně celý rozzářený - zrovna jsem dodělávala oběd - políbil mi ruku a řekl: ‚Prafěsor se už vrací, jde po cestě!'." A jakoby důvěrně dodal: „Když se prafěsor objeví, je to, jako když slunce vystoupí z mraků." Tímto výrokem si ji zcela získal.

Po prvních návštěvách následovaly další. V roce 1953 přijel Miłosz do Grenoblu se švýcarskou spisovatelkou, profesorkou filozofie v Ženevě, žákyní a překladatelkou Karla Jasperse Jeanne Herschovou. Tato návštěva znamenala počátek dlouholetého přátelství mých rodičů s Jeanne - otec o ní uznale říkal, že má skutečné filozofické myšlení, a velice rád s ní diskutoval.

Někdy v roce 1954 Miłosz písemně předem oznámil, že přijede s nějakou dámou z American Relief Society, která mu krom jiného pomáhala zařizovat návrat rodiny z Washingtonu. Rodiče nebyli nijak zvlášť nadšeni: kdo ví, jak bude taková jistě bohatá a příšerně nevázaná Američanka reagovat na selskou chalupu bez koupelny a tekoucí vody (vodu jsme nosili ze studně) a bude-li s ní vůbec možné o něčem mluvit. Američanka, paní Hannah Benzionová, však (téměř jako pan ředitel Mandl ze Sváru) byla jednoduše vídeňská Židovka původem z Čech a jen o něco mladší než můj otec. Studovala rovněž ve Vídni, takže jí nebylo třeba donekonečna poučovat o tom, kdo to byl Sigmund Freud nebo Karl Kraus, kde leží Kolomyja a k tomu ještě vysvětlovat vtipy. Hovory nakonec nebraly konce a znovu vzniklo přátelství na celý život. Jejím prostřednictvím se rodiče také seznámili s matkou Simone Weilové.

Z rozhovorů s Czesławem Miłoszem a pří o „pseudohegeliánství" si krom jiného pamatuji dlouhé diskuse o tom, kde dřív vypukne revoluce - neboť nejen Miłoszovi se zdálo, že se každým dnem něco takového musí stát ve Francii. A také o tom, kdo je starý liberál a kdo tak patří k vymírajícím druhům odsouzeným dokonat na smetišti dějin. Vzpomínám si, že otec právě v této souvislosti prohlásil: „Nikdy by se nikdo neměl vsázet, kdo dřív umře a kde nejdříve vypukne revoluce." A skutečně: otec zemřel až v roce 1971, osmnáct let po Stalinově smrti. První revoluce sice vzplanula už 17. června 1953, ale ve východním Berlíně.

Jindy zase Miłosz se svým typickým litevským přízvukem vysvětloval, proč se vlastně rozhodl zůstat na Západě. Uváděl staré lidové vyprávění o dvou sedlácích, kteří se vsadili, že ten z nich, který sní žábu, získá krávu toho druhého. „Pane Stanisławe, já se moc snažil tu žábu sníst, zkoušel jsem to, ale nešlo to." Bylo to nejkratší formou vyjádřené podobenství o reakci na pokušení démona Zeitgeistu, jež vycházelo z jeho nejhlubšího nitra.

Rozmluvy doplňovala také vytrvalá četba; otec většinou předčítal nejnovější prózy z knihy Na vysoké polonině (i zde existovalo zvláštní heslo „Počitajem starika Tolstogo", protože podobně mluvíval Tolstoj, když dostal náladu něco přečíst), které většinou vycházely mnohem později - některé dokonce za hodně dlouho, až po otcově smrti.

Cituji z matčina dopisu: „Vzpomínám si na jedno velice příjemné odpoledne a večer v Grenoblu. Je tu Jeanne, překládá Udolí Issy. Každý z nás sedí jinde, abychom si nepřekáželi. Jeanne za námi každou chvíli přibíhá, aby se ujistila, zda francouzský název určitého ptáka odpovídá názvu polskému. Odpovídá francouzský název květiny či rostliny skutečně názvu polskému? Potom všichni čtyři sedíme v kuchyni u stolu a Czesław čte nahlas Kochanowského. Po večeři jsme šli do kina a dokonce si pamatuji i film - Jeux interdits. Bylo to o takové malé dívence (ta maličká ji hrála skvěle). Válka, lidé prchají z bombardovaných měst, bomba matku zabije a dítě zůstane samo s panenkou v ruce. Místní sedláci vezmou dítě k sobě a diví se tomu, jak se dítě chová: když jde spát, přichází každému popřát dobrou noc a políbit ho, a tak dále... Všechny nás ten film rozrušil."

Přiznám se, že jsem Miłoszovu „otravu" tehdy spatřoval především v jeho fascinaci silou, násilím. Po delším časovém odstupu mám za to, že jsem tehdy přehlédl jiný, závažnější rozměr, a sice zoufalství. Nemám tu v úmyslu zastupovat Czesława Miłosze, který sám nejlépe popsal „terapeutické" účinky rozhovorů s mým otcem. V každém případě jsem přesvědčen, že otec stejně jako jeho dílo byl tou nejlepší „terapií naděje" na otravu tohoto druhu, neboť na procházkách a výletech do hor ukazoval naději ve hmatatelné podobě, v jakémsi kropenatém brouku, v jalovcích - zcela jiných než ty karpatské - strmících prudce k nebi v sousedním Saint-Agnčs, v pastelově růžovém západu slunce nad Saint-Eynardem na druhém břehu Izery, nebo také v nádherných starých jedlých kaštanech v samotném La Combe (otec stále snil o tom, že je zvěční nějaký malíř).

A to všechno ne jako papírový symbol něčeho jiného nebo nějaké abstrakce, ale jako něco, co má právo na vlastní existenci, protože jde, stejně jako v případě člověka, o dílo téhož Stvořitele. Vzpomínám si, jak otec přímo vybuchl právě v Saint-Agnčs, když Jeanne Herschová, zabraná do nějaké filozofické diskuse, reagovala na jeho upozornění, aby se podívala na jalovce nebo na nějakou jinou zvláštnost podhorské krajiny (ve výšce 900-1000 metrů), slovy: „Oui, quel beau décor!" Pro mého otce nebyla krajina divadelní dekorací, ale žila svým vlastním životem, s vlastními zákony, v symbióze s člověkem a zvířaty, i když tím zvířetem byla třeba obyčejná kráva. Tehdy jsme učili pana Czesława dětskou básničku, kterou jsem znal už dávno od K. A. Jeleńského:

Zda-li je zdráva paní kráva?

Nebolí ji snad dneska hlava?

Děkuji děti za optání,

Proč se mi sama k zemi sklání?

Pastvina je odtud neblízko,

Louka zas leží tam u vóóódy,

A to je pro mě tuze nííízko.

Poslední slova se napůl zpívala, napůl přednášela a silným hlasem protahované samohlásky napodobovaly bučení krávy.

Mám za to, a myslím, že se nemýlím, že po všech těch Pařížích, Varšavách a Washingtonech měl odchovanec žmudské vsi na Litvě (stejně jako můj otec) radost ze selských krav, chroustů i z ryzců neočekávaně nalezených ve francouzském lesíku. Píši „francouzském", ale jednou z lekcí La Combe bylo i to, že ten lesík není „francouzský", ale nanejvýš „dauphinský", rozhodně více „lacombský", a především ze všeho nejvíc je svůj vlastní, Boha i lidí, jak se dříve říkalo.

Šlo rovněž o protijed na falešný universalismus v podobě snění o spáse „Lidstva". Otec nás nabádal, abychom se vůbec měli na pozoru, když někdo před námi začíná mluvit o lidstvu: Ježíš neříká, abychom milovali lidstvo, dokonce ani nechce, abychom milovali „blízké" v množném čísle (tím spíše ne ty „daleké"), ale vlastně pouze onoho jednotlivého bližního, to jest blízkého, proximum - souseda. Tak to také překládají Angličané: neighbour.

Pro vyváženost možná stojí za to připomenout, že se otec občas na Miłosze hněval pro různé pseudovíry ve světlou budoucnost nebo odkazování na smetiště dějin, právě pro jeho pseudohegeliánství atd. Tehdy se rozčiloval, že je Miłosz nepoučitelný - otec jako Sokratův žák věřil v přesvědčování a nemohl se smířit s tím, že tak málo lidí se mu otevře, zpřístupní. Avšak jeho rozčilování vyplývalo také ze sympatií a dokonce z určité slabosti pro pana Czesława. Po určité době, kdy se ukázalo, že nejen horlivě naslouchá, ale také si pamatuje, dostalo se mu nejvyššího uznání: je poučitelný, naslouchá a učí se. Otec si obzvlášť cenil toho, že Miłosz začal připravovat k vydání výbor z Hérakleita, neboť to byl jeden z jeho nejoblíbenějších filozofů, a někdy nahlas přemýšlel o tom, že jednou nějaký archeolog objeví v Efezu jeho ztracené spisy.

Otec se s Czesławem Miłoszem či spíše s manželi Miłoszovými setkával také při svých relativně vzácných příjezdech do Paříže. Naposledy v lednu 1959, kdy Miłosz připravil otcovu přednášku o Nietzscheovi pro polské studenty, jichž bylo tehdy po říjnu 1956 opět hodně.

Po Miłoszově odjezdu do Spojených států dále pokračovala jejich často velice živá korespondence. Napo­sledy se s otcem setkali v létě 1963, kdy Miłosz přijel s rodinou na jeden den do La Combe. O něco později vyšel v Paříži svazek otcových esejů Na straně paměti, za který vděčíme Czesławu Miłoszovi. Právě on totiž k jejich vydání přemluvil Jerzyho Giedroyce, který si otcova psaní příliš necenil, třebaže ho měl osobně rád a vážil si ho. Miłoszovi však hodně věřil - jak vidno, více než mému otci - když ho požádal, aby výbor uspořádal a napsal k němu předmluvu.

A když už byla řeč o tom, kdo je „poučitelný", je třeba vyzdvihnout, že Czesław Miłosz patřil k oněm několika málo Polákům, kteří ještě před rokem 1980 pochopili sílu a závažnost toho, co Stanisław Vincenz napsal. To mi v roce 1982 potvrdili Jozef Czapski a Konstanty Jelenski. Oba dva Stanisława Vincenze považovali za staromódního, přehnaně optimistického spisovatele, který není aktuální, a jeho hloubku objevili až v posledních letech. Czesław Miłosz byl, byť Stanisława Vincenze poznal v době, kdy mu bylo už kolem čtyřiceti, v určitém smyslu jedním z jeho žáků a z nich vlastně jediným Polákem. Zbývající byli Francouzi, Švýcaři, dokonce jedna Američanka. Poslední Miłoszův dopis k otcovým osmdesátým narozeninám pochází z roku 1968. Tato slova napsal už po otcově smrti mé matce: „Když mi je velmi těžko, tak mne občas napadá, jak by všechny jevy a události, s nimiž se dnes musíme vyrovnávat, hodnotil pan Stanisław - vždyť se při své víře žáka Homérova a Dantova setkával s ještě horšími. Se mnou byly vždycky potíže a teď se trochu až stydím, vzpomenu-li si na zasloužené, leč laskavé utahování si pana Stanisława z mé ponurosti v La Combe v roce 1951. Právě nyní, kdy svět nespěje k ničemu dobrému, se snažím volat k pořádku sebe sama a představuji si jeho velkorysou toleranci k lidským pošetilostem."

Poznámka: Autor děkuje Czesławu Miłoszovi za laskavé přehlédnutí textu, za připomínky a za svolení ocitovat úryvek z dopisu své matce.

Přeložil Josef Mlejnek.

Andrzej Vincenz (1922), emeritní profesor slovanských jazyků univerzity v Heidelbergu.

Diskuse