Úvodní stránka  »  Články

Stanisław Vincenz – jeho přítomnost

Jeanne Herschová | 20. 10. 2002
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Velice bych si přála, aby se Bůh Otec podobal Stanisławu Vincenzovi. Cítila bych se bezpečně všude, nejenom v jeho domě, kde jsem spala klidně a usínala bez děsivých snů.

Když se svou ženou Irenou trávili léto ve starém zděném domku v horách nad Grenoblem, přicházeli za ním ve chvílích svého volna a v kteroukoli denní dobu zdejší vesničané. Paní Irena je vždy, ať přišli kdykoli, pohostila čajem. A on odkládal Homérovy, Shakespearovy či Dantovy texty, jejichž překlady do různých jazyků srovnával se svými v naději, že se mu podaří objevit nějakou novou významovou nuanci, jež mu až doposud unikala. Nechával knihy knihami a poznámky poznámkami a plně se věnoval těm, kteří za ním přišli.

Proč vlastně přicházeli? Co hledali u starého, nemocného člověka, který sem přibyl z takové dálky, z jiné minulosti, a který dokonce ani nemluvil dobře jejich jazykem? Myslím, že to vím. Chodili sem proto, že v jeho přítomnosti pociťovali, že jsou a že se stávají těmi, jimiž jsou. A z pohledu jeho nebesky modrých, přemýšlivých a chápavých očí, v nichž se tu a tam zableskl plamínek ironie, mohli vyčíst, že on je za ty, jimiž jsou, také považuje. Když pak někdo najde svou vlastní pravdu, je to úleva. Proto se jim odtud nechtělo.

Mohlo by se zdát, že měl ve zvyku brát každého tak, jak je, že si neklade žádné požadavky. Bylo tomu však právě naopak: jen co se na někoho podíval, ten okamžitě z jeho pohledu vycítil, jak nekompromisní jeho požadavek je. Jako by mu tím dával najevo, že mu tím prokazuje poctu, kterou si musí zasloužit. A byl to požadavek poněkud zvláštní a stejně tak mlhavý jako jednoznačný: Bylo nutné se uvolnit, zříci se a zbavit všeho, co platilo někde jinde, všech zbytečných problémů a návyků, všech výmyslů a póz, které tyjí z toho, co je skutečně opravdové, a snaží se vydávat za cosi, co neodmyslitelně patří k naší osobnosti. V jeho očích to přestávalo existovat, ztrácelo to smysl a opodstatnění. Někdy mu vystačilo pouze jediné slovo: veteš. Nicotnost.

Jeho osobnost postrádala jakýkoli patos. Byl prostota sama, jeho způsob bytí byl naprostou samozřejmostí. Malý kamenný domek nenavštěvovali jen vesničané. Přijížděli sem vědci, myslitelé, spisovatelé, básníci a umělci z celého světa. Vincenz a paní Irena je hostili, jak nejlépe uměli; jejich možnosti však byly omezené. Jestliže byla jen polenta, jedla se polenta. A spalo se tam, kde bylo místo. Pán domu po večerech velmi rád vyprávěl o některých svých nedávných objevech, které se mu podařilo učinit ve velkých dílech různých kultur, jejichž intenzivní, podrobná a nikdy neukončená četba vyplňovala jeho život. Nebo, pokud byl o to požádán, četl právě napsané pasáže ze svého díla.

Hroužili jsme se do světa, jehož čas byl naprosto jiný než ten náš, do světa, který mě nutil k zamyšlení nad nesmírnou šíří homérských eposů. A řeč plynula, vracela se, její nit se trhala a opět navazovala tam, kde byla přerušena. Čas jako by se zastavil a lidé, kteří v něm žili, byli plni chápavé moudrosti, jež se zdála být tak prostá a jednoduchá, že si je člověk musel zamilovat. Ožíval zde zvláště onen huculský svět, konkrétní a barevný lidský svět, který on stále choval v sobě a v němž, je-li to tak možné říci, nikdy nepřestal žít, do samého konce.

Jeho zapadlý kout v Karpatech s pestrou směsicí kultur a obyčejů byl v něm i kolem něho stále skutečnější a on v něm objevoval stále nové a nové bohatství.

Byl člověkem věřícím, katolíkem. Avšak potřeboval herezi. Myslím, že bez ní by se necítil být věrný pravdě. Občas mě napadlo, zda nebyl katolíkem jen proto, aby mohl být heretikem. A krom toho choval jakousi tajnou náklonnost k ďáblu: pociťoval nezměrnost jeho samoty. Někdy také zkoušel s ním hovořit. Je to dobře vidět na některých jeho fotografiích, pokud ho zastihly v okamžiku jakéhosi rozjímání.

Myšlenka na Polsko, které již nemá své Židy, byla pro něho nesnesitelná. Když tam žil, podařilo se mu jich několik zachránit, i když se sám vystavoval velikému nebezpečí. Jedním z nejkrásnějších rysů jeho charakteru, jímž dával najevo svůj odpor vůči zvůli pronásledovatelů, byla jeho neokázalá a nad osud povznesená velkodušnost, která působila tak přirozeně, že je to vyvádělo z míry. Ukázalo se to být mnohem účinnější než vtipná vytáčka.

Když mluvil o tamějších Židech, měl v očích slzy. Oplakával jejich utrpení, jejich smrt a současně i smutný úděl své vlasti, kterou Židé navždy opustili.

Svoji lásku ke světu, lidem a knihám v sobě neustále umocňoval nevyčerpatelnou bolestnou touhou, která byla nepochybně základní formou jeho vzdoru vůči nicotě a smrti.

Ze sborníku Świat Vincenza, vydaného roku 1992 v Krakově, přeložil Jiří Červenka.

Revue Proglas 8/2002
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Diskuse


nahoru