„Lidé se ztráceli, systém mohutněl...“

Neokázalé svědectví Stanisława Vincenze by nemělo zapadnout

Stanisław Vincenz: Dialogy se Sověty. Z polského originálu Dialogi z Sowietami přeložil Jiří Červenka. Vydal Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2002, 247 stran, náklad a cena neuvedeny.

Kniha polského spisovatele Stanisława Vincenze Dialogy se Sověty se může na první pohled jevit jako opožděná vlaštovka, která dávno zaspala polistopadový boom literatury o sovětské skutečnosti a všemožných aspektech dějin „říše zla". Takovéto hodnocení by však bylo poněkud nespravedlivé k dílu, jež přináší originální a v Čechách takřka neznámý pohled na působení i povahu sovětského komunismu. Nebylo by spravedlivé i vzhledem k tomu, že české historické a kulturní vědomí se zatím nedokázalo s fenoménem komunismu náležitě vypořádat.

Stanisław Vincenz (1888-1971) opustil do roku 1939 rodné Huculsko vlastně jen kvůli studiu filozofie na lvovské a vídeňské univerzitě. Po obhajobě disertační práce na téma „Hegelova filozofie náboženství a její vliv na Feuerbacha" dal však před akademickou dráhou přednost návratu k tvůrčí práci v ústraní východních Karpat. Do polské i evropské literatury se zapsal především rozsáhlou huculskou tetralogií Na vysoké polonině, jejíž první díl stihl dokončit ještě před vpádem Rudé armády do míst, kde se její děj odehrává. Další díly vznikaly už v exilu, hlavně v alpské vesničce La Combe u Grenoblu, kam Vincenz i s rodinou nakonec emigroval. Ne tedy pouze na Západ, ale do skrytu francouzských hor podobných jeho karpatské domovině.

La Combe se záhy stalo jakýmsi poutním místem, kam za Vincenzem přijížděla řada osobností polské i evropské kultury, fascinovaných jeho svébytným zjevem a přitahovaných jeho duchem. Mohlo by se zdát, že potřeba života v ústraní hor byla u Vincenze podivínským staromilstvím člověka, jemuž není nějak po chuti moderní a údajně též vyspělá technická civilizace. Nikoliv. „Kdo se dotýká minulosti a živí jí své okamžiky, ať už v sobě má Karpaty, Velké savojské nebo Velké litevské knížectví nebo Afriku - sluší se podotknout, že má-li jedno z toho, potom má všechno - tomu je lhostejné, stojí-li dům, v němž přebývá, v Athénách nebo na ostrově Chíos. Všechno, co ho obklopuje, je buď přírodní nebo lidská skutečnost, a díky tomu je zajímavá nebo podnětná. Stanisław Vincenz citlivý na každý detail dne, ať už to je sbírání ryzců nebo tvary mraků. Vincenz milující Homéra a Platóna, Vincenz ťukající rytmicky hůlkou na horských stezkách nemrhal energií ve vášnivých politických sporech. Proč by neměl každým svým gestem a úsměvem dávat najevo, že se o nic nestará, přijal-li skutečně a zvýraznil-li to, co je?", napsal o Stanisławu Vincenzovi jeden z jeho tehdejších blízkých návštěvníků Czesław Miłosz.

Ale přece jen. Chce-li někdo pronikat k tomu, co je, znamená pro něj ústraní hor lépe uzpůsobené místo než rušný bulvár. Musel-li proto Stanisław Vincenz uprchnout před molochem sovětské moci z Huculska, s nímž byl pevně srostlý, nezbylo mu též nic jiného, než aby pro vytržené kořeny své bytosti hledal v exilu příhodnou půdu. A našel ji v Alpách, v La Combe.

Přitom pro Vincenze ono pronikání k tomu, co je, nespočívalo jen v překládání Platónových dialogů či v esejistice, ale právě v uměleckém zachycení kraje, kde půl století žil. „Jestliže se mi podařilo vzbudit zájem sousedů o tu či onu věc, pak to nebylo jenom proto, že jsem znal jejich jazyk, jejich poněkud zvláštní dialekt, ale proto, že jsem se snažil poznat způsob jejich myšlení a cítění a že jsem žil společně s nimi, a ne v nějakém cizím sterilním prostředí. ... je vlastně těžké rozhodnout, kdo se toho naučil více, jestli oni ode mne, nebo já od nich", píše Vincenz v Dialozích se Sověty o obyvatelích zdánlivě Bohem zapomenuté země, kam však v roce 1939 vtrhl jiný svět. Jiný svět je ostatně výstižný titul jednoho z prvních svědectví o sovětských lágrech z pera Vincenzova krajana Gustawa Herlinga-Grudzińského, nicméně vpád jiného, diametrálně odlišného a hlavně nelidského světa do „patriarchálního, věčně zeleného a svobodomyslného kouta" karpatských hor představuje ústřední motiv rovněž Vincenzova vyprávění.

První díl vyrůstá z kontrastu mezi nespoutaným i tajemným přírodním živlem huculských hor, který zdánlivě vládne nad vším lidským, a strojově byrokratickou mocí Sovětů, jež se velmi rychle rozroste či spíše rozleze opravdu všude, mocí, před níž není úniku. Jen hřeben horského masívu, který Stanisław Vincenz spolu se synem museli překročit, aby se z Maďarska, kam se jim mezitím podařilo uprchnout, dostali zpět do okupované vlasti pro zbytek rodiny, zůstal ještě místem, „kde se člověk může ukrýt před válkou i vyhnanstvím a kde neplatí žádné hranice států ani střídavé úspěchy proti sobě bojujících stran". Nicméně oba tam „netoužili po jiném", než aby se „dostali pryč z té mrazivé pustiny a z té ďábelské náruče černého větru". Což se jim sice podařilo, dole je však již čekala otevřená náruč sovětské moci. Hlas hlídky „Stoj! Kto iďot?", jenž otce a syna Vincenzovy přivítal u jejich domu, znamenal totiž počátek poněkud odlišných dialogů, než jaké zatím Stanisław Vincenz mohl poznat. Neboť dialogy se Sověty byly na hony vzdáleny jak rozmluvám s mlčenlivými horaly, tak dialogům platónským. Nicméně Stanisławu Vincenzovi právě „platónská metoda" pomohla nejen k tomu, aby z činovníků sovětského státu „vytáhl" ledacos zajímavého, ba podstatného, ale možná mu i zachránila život. Avšak zdaleka nejen ona. Jaspersova žačka, filozofka Jeanne Herschová, ve své vzpomínce na Stanisława Vincenze píše, že „jedním z nejkrásnějších rysů jeho charakteru, jímž dával najevo svůj odpor vůči zvůli pronásledovatelů, byla jeho neokázalá a nad osud povznesená velkodušnost, která působila tak přirozeně, že je to vyvádělo z míry. Ukázalo se to být mnohem účinnější než vtipná vytáčka." Především díky oné velkodušnosti, jež prosvítá též ze stránek jeho knihy, mohl vůbec Stanisław Vincenz vydat své svědectví, ale také zachránit spoustu jiných lidí. A právě velkodušností se - mimo jiné - nesmírně liší od zástupů pouze mazaných chytráčků, kteří si - a to i v nepoměrně mírnějších pozdějších dobách - mysleli, že to s „nimi" vždy nějak uhrají...

„Mě to nevzrušuje. Hunové z jedné, Hunové z druhé strany, a já si pískám", reagoval zdrcený otec Stanisława Vincenze na realitu dělení Polska dvěma totalitními mocnostmi. Kdo však byli Hunové z východu, Sověti? Vincenz je přirovnává i k Sýrojedům, hrůzným bytostem z huculských pověstí, lidojedům, kteří, slovy Czesława Miłosze, „vypadají jako uschlé listí a pohybují se vždy v houfu, vydaní na milost a nemilost poryvům větru". Pozdější nositel Nobelovy ceny za literaturu prodělával v padesátých letech v La Combe doslova ozdravné kúry, neboť Stanisław Vincenz jej zde léčil z následků - podle Miłoszovy charakteristiky - „hegeliánského uštknutí".

Trpěly snad stejnou chorobou i houfy Sovětů, jimž byla vydána na milost a nemilost drtivá většina obyvatel Huculska a později i poloviny Evropy, nebo byli tito novodobí nájezdníci pouze modernizovanou verzí starého dobrého ruského despotismu? „Organizace oné moci, která se k nám blížila," poznamenává Vincenz, „byla v mnohém naprosto jiná než systém carismu". K jejím typickým rysům patřila zejména odosobněnost, ba přímo strojovost, s níž nenasytný aparát požíral vše živoucí. A též absurdita, naprostá jinakost, lidem starého světa nesrozumitelná. Ti zpravidla nebyli schopni ani porozumět důvodům, pro něž se vlastně ocitali za mřížemi. „Vždyť vy jste byli za hranicemi, cožpak to nechápete?" - tak znělo jedno z častých „vysvětlení". A na námitku, že takových lidí jsou přece spousty a nikdo se o ně nestará, měl vyšetřovatel odzbrojující protiargument: „Buďte klidný, my si je tady najdeme. A vyřídíme si to se všemi." Nenadějené vyhlídky, zvláště v situaci, kdy je „výše trestu stanovena podle toho, jaký to přinese státu užitek". Podle svědectví Vincenzova syna a zároveň spoluvězně sice britský labourista, profesor Harold Lasky, na jakési přednášce v Londýně o sovětských věznicích prohlásil: „They are simply marvellous", zatím se však nenašel ani jeden z jejich nedobrovolných návštěvníků, jenž by tuto teorii pana profesora z hrdého Albionu mohl potvrdit. Ani Stanisław Vincenz, kterého sovětští vojáci, poznavší v něm vzdělance, titulovali koncem války v Maďarsku „prafěsor"...

Instituce, jak Vincenz nazývá NKVD, jej však naštěstí po čase „vyplivla" - chtělo by se napsat na svobodu, ale to by bylo dosti nepřesné. Jak později zjistil, za zdánlivou spravedlností se skrývala pragmatická úvaha příslušných činitelů, že bude lepší místního spisovatele propustit z vězení, neb zná zdejší lid a mohl by pomoci „organizovať litěraturu". Vincenz proto raději zorganizoval útěk celé rodiny do maďarského exilu, kde jej na konci války čekalo ještě jedno setkání se Sověty, tentokrát nikoliv převážně s pracovníky NKVD, ale hlavně s prostými vojáky a důstojníky Rudé armády.

Vincenze vůbec zajímá zejména „lidský faktor". Ne náhodou chtěl svou knihu, kterou začal psát v roce 1955, původně nazvat Dialogy na nejnižší úrovni, v ironické narážce na tehdy probíhající vídeňská jednání mezi sovětskými a západními nejvyššími představiteli. I sovětskou skutečnost ve smyslu povahy systému a jeho působení zachycuje skrze portréty a osudy konkrétních lidských bytostí, s nimiž se setkal a s nimiž hovořil. Ostatně, i kdyby chtěl, Stanisław Vincenz nemohl napsat nějaký Návrat z SSSR, neboť Sovětský svaz nenavštívil - Sovětský svaz navštívil jeho. Mohl tak pouze - často nuceně - mluvit s lidmi, kteří sovětskou skutečnost v sobě nesli, ať už vědomě či úředně, jako tomu bylo v případě Vincenzových vyšetřovatelů, nebo spíše podvědomě v případě prostých vojáků. Vincenz nepsal nějakou politologickou studii, skoro vůbec vlastně nečerpá z jiných zdrojů, vodítkem a „materiálem" je mu pouze jeho vlastní prožitek vězení, počátků „dobrovolného" připojování Huculska k SSSR a - a to hlavně - obsah hovorů, které vedl nebo které s ním byly vedeny.

Zvláštní je, že Vincenz vlastně nikdy - snad s výjimkou kovaných politruků - příkře neodsuzuje takřka nikoho, s nímž se takto setkal, ani své vyšetřovatele. Což asi souvisí i s jedním rysem Vincenzovy zbožnosti, o kterém se zmiňuje Jeanne Herschová: „Choval jakousi tajnou náklonnost k ďáblu: pociťoval nezměrnost jeho samoty. Někdy také zkoušel s ním hovořit. Je to dobře vidět na některých jeho fotografiích, pokud ho zastihly v okamžiku jakéhosi rozjímání."

„Krutost byla pouze v instituci samé, v její neomezené moci," píše Vincenz o povaze NKVD. Nelidskost jejího personálu spočívala v jeho - nejen vnějším, ale doslova niterném - zmechanizování, v tom, jak ochotně, s nasazením a profesním étosem, plnil svou roli koleček strojově pracujícího aparátu. Koleček uvědomělých, vycepovaných též ideologickým drilem. Přirozenou lidskou krutost či to, čemu se u lidí říká zvířeckost, zaregistroval Vincenz koncem války, když se přes Maďarsko sunula fronta a kdy mnozí z těch, co zrovna nebyli v první či druhé linii, zatím v zázemí znásilňovali či zabíjeli, aby si mohli ukrást hodinky... Toto řádění však vysvětluje spíše Vincenzem citovaný Homérův poznatek, že „válka srovnává všechny rozdíly", nikoliv nějaká zvláštní povaha sovětské moci. Ostatně Vincenz uvádí řadu příkladů sovětských vojáků, kteří dokázali místní ženy rytířsky chránit před řáděním svých spolubojovníků. Ale každý ze „sovětských lidí" v sobě nějak nesl otisk režimu, v němž žil. A takřka v každém se nějak odrážela „marxistická víra", byť většinou ve zvulgarizované podobě režimní propagandy. Takřka každý z nich byl proto nějak pokroucený, zasažený. Vincenz často líčí čistá srdce a hluboké duše, zároveň však svedené či infikované oficiálním ideologickým škvárem. Rjazaňský mužik, co se na stará kolena naučil číst, vzhlédne na straně 185 českého vydání od rozevřených novin a pronese: „Tak vidíš, Kosťo, ten náš Bůh, jak tady čtu, vůbec není!"

Ke stejnému poznatku dospěl i bývalý student rabínské školy Šapse Katz, s nímž se Vincenz - mimochodem velký ctitel zakladatele chasidismu a huculského rodáka rabiho Baal Šem Tova - setkal v roce 1939 ve vězení. Katz zavrhl rabínské učení, „protože všechno má svůj počátek v práci a ne v teorii". Stal se proto truhlářem a přijal novou víru - marxismus. Když Stanisława Vincenze jednou přivedli do velké kanceláře k pohovoru, povšiml si portrétů ideových či politických vůdců sovětského režimu. „Ti evropští," vzpomíná Vincenz, „hegelovský prorok Marx a Engels s vizáží německého profesora, se mi zdáli být normální, tedy takoví, s nimiž bych si mohl porozumět, ale ti východní, světci a tvůrci Instituce, na mne působili odpuzujícím dojmem." Kým tedy vlastně byli oni Hunové z východu, tito Sýrojedi zvláštního ražení, co na nich bylo východního a co západního? Tuto otázku si Vincenz přímo neklade, nicméně na ni zčásti odpovídá, když komentuje rozhodnutí sovětského poddůstojníka, který otce a syna Vincenzovy třídně klasifikoval jako „mělkije predprijomščiki", tedy jako drobné podnikatele. Vedla ho k tomu skutečnost, že k Vincenzovu hospodářství patřilo i několik „vrtných věží, kde se těžila nafta z poměrně chudého a takřka již vyschlého ložiska". Haličský „drobný šejk" Vincenz však na konto svého třídního zařazení poznamenává: „Nebylo by na škodu uvědomit si, kolik takových mlaďoučkých poddůstojníků zavádělo do dějin velké Leninovy poučky o státu jako nástroji represe. Tyto ideje působily zvolna, ale vytrvale a systematicky, a nakonec historicky přeměnily, tzn. zničily neméně velké masy lidí jako jiná smělá slova a poučky o rase."

Jsou to snad určité myšlenky, které stojí na počátku procesu, na jehož konci je pak gigantický systém, jenž dokáže zničit velké masy lidí, rozrušit dosud přirozený svět, který se - Vincenzovými slovy o rodném Huculsku - „řídil podle přírody a každodenního rytmu hospodářských prací"? A jsou jeho nositelé skutečně barbary ve smyslu civilizačně nižších Hunů ničících římskou říši? Vždyť se prokazatelně alespoň inspirují spisy německých profesorů... A není třeba klíčem k porozumění všem neštěstím minulého století Vincenzem citovaný Hölderlinův verš „Pokolení bez Boha, jež pouze pracuje bez užitku jak Furie", byť s dovětkem, že ona práce bez užitku je ještě tou vlídnější tváří moderní doby?

Stanisław Vincenz nepřináší na takto položené otázky jednoznačné odpovědi, ale jeho kniha k takovémuto tázání své čtenáře vede. Nikoliv teoretickými úvahami o lidských dějinách, ale osobním svědectvím, prostě a neokázale, portréty lidí, s nimiž se autor setkal. V tom spočívá její velká síla i neslábnoucí aktuálnost.

Diskuse