Tenkrát na východě (7)

Jan Patočka | 20. 10. 2002

Poslat do Kindlu

---

Pokud jsem psal na začátku vzpomínání o relativní pohodě v zaměstnání po mém podpisu Charty, bylo tomu tak především proto, že jsem už dávno předtím byl v řadách příslušníků dělnické třídy. Jistě, pro mnohé by byl náhlý sesun od psacího stolu k zašmírovaným montérkám v přítmí kotelen dost velkým šokem. Zejména pro starší generaci. Ale po pravdě řečeno, většina už dávno byla tam, odkud měla podle starého Marxe přijít spása celého lidstva i s jeho dějinami. Ještě jedna, ne tak nepodstatná věc tu byla: tak jako se nepodobaly metody Státní bezpečnosti LP 1977 metodám StB z let padesátých, kdy jste se mohli po výslechu octnout mezi invalidy, tak ani při vyhazovech ze zaměstnání jste nedostali příkazem, že nastoupíte do práce právě tam, kde to strana a vláda potřebuje. Víte snad o někom, kdo se octnul v dolech nebo v hutích? A přece takové byly praktiky až do první poloviny let šedesátých! Zdaleka se to netýkalo jen lidí z řad opozice: když jste tenkrát chtěli rozvázat pracovní poměr, mohli vám prodlužovat vypověď, jak bylo kádro­vákům libo. Jediná volná cestička vedla právě do šachet a pecí. Těch ranních autobusů Praha-Kladno! Na tyhle a podobné záležitosti naši opěvovatelé prý liberálních šedesátých let dokonale zapomínají. Pokud ovšem o takových prkotinách týkajících se devadesáti procent občanů kdy věděli nebo o ně vůbec projevili nějaký zájem.

Zpátky však do let sedmdesátých. Po listopadovém zvratu se potvrdilo, že spíše záleželo na tom, zda se váš dosavadní zaměstnavatel podělá před Státní bezpečností či příslušnými stranickými náčelníky a vyhodí vás hned poté, co mu tito bdělí strážci zájmů socialistického státu sdělí, že jste se signováním Charty dopustili protistátních rejdů, nebo je nechá vymluvit, necouvne před nimi a ponechá vás spánembohem na dosavadním pracovišti. Našli se takoví, i když se dali spočítat na prstech jedné ruky. Byly to skutečné bílé vrány mezi ostatními socialistickými řediteli, kteří si razantním kopancem do chartistů šplhli u strany, vlády a všeobjímající Státní bezpečnosti.

Takovou výjimkou byl šéf v někdejším Výzkumném ústavu matematických strojů. Vezl se na vlně jedné z posledních velkopotěmkiniád sovětské říše, zvané vědeckotechnická revoluce. U nás byl jejím ideologickým okecávačem Radovan Richta, jenž se potom, co v osmašedesátém vymyslil Dubčekovi socialismus s lidskou tváří, vlísal k Husákovým Bilakům s prognózou vědecky dokazující, že reálný socialismus dožene, předežene a nakonec vyžene kapitalismus z čela světového technického pokroku. Soudruhům se to líbilo, a od Vladivostoku po Magdeburk jste písničku se stejnými variacemi mohli slyšet od rána do večera. Soudruh Richta svou teorií učaroval i gerontům v Kremlu. Stejně jako otcové zakladatelé a pokračovatelé vědeckého socialismu neznali svou dělnickou třídu a průmyslovou výrobu, byla i u richtovských následníků znalost stavu průmyslu v éře reálného socialismu na sklonku dvacátého století žalostná. O automatizaci a computerizaci nemluvě. Hvězdná hodina pro šikovného manažera, který kolem sebe uměl shromáždit patřičné množství skutečných odborníků zabývajících se výpočetní technikou! Techničtí specialisté byli relativně chráněným druhem i v dobách nejtužšího stalinismu. Domnělé chruščovovské kosmické prvenství z nich udělalo hýčkané miláčky strany. Od poloviny sedmdesátých let partajní ideologové upínali své naděje do své „vědeckotechnické revoluce" tím naléhavěji, oč byl rozdíl mezi technologickým pokrokem na Západě a v zemích sovětského bloku markantnější.

Šikula ředitel počítačového výzkumáku uměl elegantně podojit rozpočet pro svůj rezort. Soudruzi na místech nejvyšších mu dovolili postavit jednu z mála výškových budov, jež byla srovnatelná s podobnými stavbami západního střihu, navíc jasně viditelnou ze silnice vedoucí z pražského ruzyňského letiště. Nevšimnout si jí mohl jenom slepý. Tak jako se mohl Kléma v létech padesátých chlubit světu, že má zámek plný spisovatelů, tak se v létech sedmdesátých mohl Gustáv pyšnit, že má mrakodrap plný počítačových expertů. Vědom si své nezbytnosti v kruzích nejvyšších si říďa dovolil i něco nad­standardního: opatřil si bernardýna, samozřejmě přímo z kláštera v průsmyku Svatobernardském. Ušlechtilý pes pobýval v Krkonoších, kde pro něho byla postavena zvlášť klimatizovaná podniková bouda dopřávající švýcarskému otužilci i v létě příjemný chládek. Výzkumák se dále rozvíjel podle stále platných Parkinsonových zákonů a zanedlouho nebyla v Praze čtvrť, ve které by se nenacházela budova VÚMS. Jak už to v rozvinutém socialismu chodilo, se zaměstnanci zbytnými i nezbytnými. A s bernardýnem.

Tady bylo radostí být zaměstnancem, buďsi třeba kotelníkem. Vedení, včetně správy budov, bylo na Hradčanském náměstí, pracoviště daleko v Jinonicích. Kotelna sama pomalu stejně velká jako dřevěný jednopatrový barák napěchovaný programátory, do něhož směřovalo teplo z mamutího kotle. Ukázalo se, že kotelna, patřící spíše do zaoceánského parníku, kdysi vyhřívala řadu skleníků zásobujících před únorem hlavní město takovou zbytečností, jakou je čerstvá zelenina. Teď tedy oteplovala vědeckotechnickou revoluci. Její kapacita byla taková, že by hravě vytopila deset takových baráků. Bylo to, jako kdyby k mopedu přidělali tryskový motor. „Má to tu chybičku, že budeš mít parťáka blbýho lampasáka." Čert to vem, hlavně že to není automatizovaná kotelna, říkal jsem si po zkušenosti s automatizovaným kotelním provozem nejnovějšího střihu, krmeným lehkým topným olejem. Automatizovaná výtopna, jejíž název by se určitě líbil akademiku Richtovi, měla jeden háček. Byla sice automatizovaná, ale bohužel nejlepšími tvůrci tábora socialismu. Kotle z Brna se stále praskajícími šamotkami, hořáky z Jugoslávie, které se neustále obalovaly krápníky špatně spálené nafty, automatické spínače z NDR, jež spínaly jen občas. Museli jste tedy automaticky hlídat automatiku a to znamenalo ani chvilku zdřímnutí. Nanejvýš jste mohli přerývaně číst a občas odskočit na záchod. Vědeckotechnická revoluce v socialistické praxi! Co fungovalo naprosto spolehlivě, to byl prokurátor, který nastoupil hned poté, co jste nesledoval automatiku a dovolil jí vyvařit kotel.

Ukázalo se, že tady vše půjde o poznání líp. Šel jsem svému spolutopícímu na ruku s tím, že budu mít jen noční směny. On bude topit přes den. Proč ne? Příplatky za noční práci nebyly tak malé. Koumák starý lampas si na hospodářské správě budov prosadil, že jsme na větrné hůrce (to byla pravda) a proto musíme topit nepřetržitě (to pravda nebyla). Psali jsme si tedy každý dvanáct hodin denně. Aby všechno nezamrzlo, museli jsme topit přece i o sobotách, nedělích a svátcích. Šlo to krásně papírově zařídit, jako za Husáka všechno. Ostrá pára, kterou jsme pouštěli do dřeváku, měla takovou sílu, že během půl hodiny tam bylo takové vedro, že vás i po ránu příjemně uspalo. Stačilo tedy někdy kolem půl šesté ráno ventilátorem rozfouknout žhavé uhlí, aby zhruba v sedm bylo v budově jako v lázni. Horší to bylo s dopravou. Dalo se tu sice přespat v zasklené kabince vybavené navíc elektrickými kamínky - máme přece nevyčerpatelné energetické zdroje! - ale proč vlastně, když noc se dá využít i jiným způsobem? Autobusy k ránu nejezdily a navíc všechno braly, jak už to v pražském kopcovitém předměstském terénu bývá, oklikami. Nelámal jsem si s tím hlavu. Tudy cesta nevedla. Šel jsem spát jako každý den, dřív nebo později, jako každý spořádaný občan. Ráno jsem zato vstal za největších mrazů kolem čtvrté a ze svého břevnovského bytu se vydal na cestu napříč předměstskou pahorkatinou. Kolem Ladronky dolů sotva znatelnou pěšinou, okolo fotbalového hřiště Slavoje Košíře, napříč Plzeňskou třídou nahoru Cibulkou přes trať kolem Meopty vhůru do strmého kopce a potom už jen dolů kolem starého statku až na místo činu. Slabá hodinka chůze, potom rychle rozfoukat trvale udržitelný žhavý popel a po chvíli pustit syčící páru do baráku. Naložit zásobník uhlím, přijít tak v půl sedmé do vytopené umývárny, osprchovat se a konečně přesně v sedm už být na nedaleké autobusové zastávce, prohodit pár slov s druhou směnou, naskočit do autobusu a v půl osmé být zase doma. Času dost na protistátní činnost!

Jan Patočka (1945), syn profesora Jana Patočky, signatář Charty 77, od sedmdesátých let v dělnických povoláních. Od roku 1990 působí jako novinář, 1991-1992 šéfredaktor Českého deníku.

Revue Proglas 8/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse