Na okraj porážky ODS ve volbách aneb co v analýze nebylo

Nedůvěra ODS vůči lidem, kteří nepocházejí přímo z jejích řad, je staršího data. A v mnoha případech se ani není co divit. Přesto analýza vlastního neúspěchu ve volbách, na jejímž vypracování se v drtivé většině podílejí vlastní kandidáti, resp. členové volebního štábu, který připravoval volební strategii, patrně - a to při vší úctě k tomu, jak analýza nakonec dopadla - nebude tím úplně nejšťastnějším krokem. Jenže, a to je konec konců kámen úrazu jednání ODS v celém předvolebním čase, takový postup je pro tuto stranu - bohužel - dosti příznačný. Tento text je pokusem o pohled zvenčí, byť z kruhů, které mají ideově i lidsky k této straně velmi blízko. V žádném případě však přitom nevznáší - a s ohledem na složitost všech okolností každého volebního klání ani nemůže - nárok na vyčerpávající analýzu, ba ani na obecnou platnost.

Ještě k volebním výsledkům

Prvním předpokladem každé volební analýzy je detailní rozbor volebních výsledků. U letošních výsledků ODS jde bezpochyby především o srovnání v rámci jednotlivých volebních krajů, a to s výsledky v minulých sněmovních i krajských volbách.

Tabulka 1 ukazuje, jak si ODS vedla v jednotlivých krajích oproti minulým volbám do Poslanecké sněmovny. Z tabulky vyplývá, že ODS ve všech čtrnácti krajích ztratila podporu, avšak velmi nerovnoměrně. Nejlépe si v tomto ohledu vedla v Ústeckém kraji, kde za svým minulým výsledkem zaostala o necelé jedno procento (tj. ztráta necelých pěti procent jejího elektorátu). Naopak nejhoršího výsledku ODS dosáhla v Praze, kde ztratila přes osm procent, což je více než jedna pětina jejích někdejších voličů. Ztrátu méně než desetiny svých voličů ODS zaznamenala kromě Ústeckého kraje ještě na Plzeňsku, Karlovarsku, Liberecku a Olomoucku.

Vzhledem k tomu, že ve volbách ztratila i vítězná ČSSD, je zajímavé podívat se na srovnání rozdílů ve ztrátách obou stran v jednotlivých krajích (tabulka 2). Zde jsou patrné dvě protichůdné tendence: a) v devíti krajích došlo k rozevření nůžek mezi výsledky obou stran (nejvíce v Praze, následují kraje Jihomoravský, Vysočina, Jihočeský a Královéhradecký), b) k opačnému trendu - vyrovnávání výsledků obou stran - došlo v krajích Ústeckém, Olomouckém, Karlovarském, Libereckém a Moravskoslezském.

Tabulka 3 srovnává letošní výsledky ODS s výsledky v krajských volbách 2000. Zde jsou opět patrné dvě protichůdné tendence: a) posilování ODS oproti krajským volbám, ke kterému došlo celkem v sedmi krajích (nejvíce v krajích Zlínském, Jihomoravském, Libereckém), b) v šesti krajích pak ODS oproti krajským volbám ztratila (nejvíce v krajích Moravskoslezském - přes čtvrtinu hlasů!, Karlovarském a Ústeckém).

Co nám ukazují preferenční hlasy?

Zajímavý pohled skýtá tabulka 4, jež ukazuje dvacet čtyři nejúspěšnější kandidáty ODS co do podílu preferenčních hlasů na hlasech pro stranu v kraji (kandidátů s více než 3,5 % hlasů). Mezi nejúspěšnějšími se totiž objevuje hned sedm kandidátů, kteří na mandát nedosáhli (jsou označeni hvězdičkou). Dále platí, že pouze pět kandidátů ODS dosáhlo hranice sedmi procent preferenčních hlasů (v tab. nad tlustou čarou). Kromě tří krajských lídrů (Klaus, Langer, Nečas) to byli Zdeňka Horníková a Jaroslav Zvěřina. V tabulce naopak chybí několik krajských lídrů, kteří však byli s výjimkou Jihomoravského kraje - a to je vcelku zajímavá skutečnost - zastoupeni jinými, úspěšnými kandidáty z téhož kraje.

Na příkladu Zdeňky Horníkové, která vedla velmi výraznou osobní kampaň, za což byla od některých představitelů strany kritizována (stejně jako další kandidáti, kteří se rozhodli pro tuto formu prezentace), lze dobře ukázat, že pro identifikaci mnoha voličů se stranou je důležitým faktorem také zakotvenost daného kandidáta v regionu (obci, okresu, kraji). Kritika osobních kampaní, samozřejmě jsou-li vedeny v duchu a mantinelech kampaně stranické, se tak ukazuje jako velmi problematická. Vždy je totiž třeba si uvědomit, že preferenční hlas pro jednoho kandidáta je v našem volebním systému i hlasem pro stranu jako celek. Pro strany je taková kampaň výhodná i proto, že voliči často preferují osobnosti před stranami. Strana tedy takovým hlasem rozhodně netratí, nýbrž právě naopak!

Tab. 4: Pořadí kandidátů ODS dle podílu preferenčních hlasů

	kandidát	kraj	Podíl preferencí
1.	Václav Klaus	Praha	15,02
2.	Ivan Langer	Olomoucký	12,45
3.	Zdeňka Horníková	Královéhradecký	10,93
4.	Petr Nečas	Zlínský	8,60
5.	Jaroslav Zvěřina	Jihočeský	7,55
6.	Kateřina Dostálová	Olomoucký	6,63
7.	Miroslava Němcová	Vysočina	6,43
8.	Martin Říman	Moravskoslezský	6,15
9.	Jiří Pospíšil	Plzeňský	5,97
10.	Miroslav Beneš	Jihočeský	5,96
11.	Miloš Patera	Karlovarský	5,41
12.	*Karel Novák	Plzeňský	5,13
13.	Vlastimil Tlustý	Středočeský	4,90
14.	*Jan Svoboda	Karlovarský	4,73
15.	*Petr Skokan	Liberecký	4,45
16.	*Josef Kochan	Královéhradecký	4,17
17.	*Marek Benda	Praha	4,11
18.	*Jan Michálek	Královéhradecký	3,90
19.	Libor Ježek	Liberecký	3,84
20.	Petr Krill	Olomoucký	3,84
21.	Miroslav Pátek	Ústecký	3,68
22.	Jan Zahradil	Praha	3,63
23.	Alena Páralová	Pardubický	3,61
24.	*Zdeňka Fraňková	Karlovarský	3,58

Poslední, pátá tabulka srovnává zisk preferenčních hlasů ze strany krajských lídrů ODS a konkurenční ČSSD. Zde je zajímavé, že krajští lídři ODS v tomto přímém (jakkoli problematickém, přece o něčem svědčícím souboji) zpravidla neuspěli. Jedinými vítězi se totiž stali místopředsedové ODS Petr Nečas a Ivan Langer, kteří v preferenčních hlasech své sociálnědemokratické soky porazili (v případně prvního jmenovaného navíc velmi výrazně, v případě druhého zase možná překvapivě, neboť jeho soupeřem byl mediálně známý ministr kultury Dostál). Ostatní krajští lídři (včetně celostátního lídra Václav Klause) v tomto přímém souboji prohráli, někteří navíc zcela drtivě (viz Středočeský kraj a Vysočina).

Tab. 5: Srovnání krajských lídrů ODS a ČSSD dle preferenčních hlasů

Kraj	Lídr ODS	preference	Lídr ČSSD	preference	rozdíl v %
Praha	V. Klaus	29 818	P. Buzková	31 288	-4,7
Středočeský	V. Tlustý	7 069	S. Gross	40 352	-83,5
Jihočeský	M. Beneš	4 511	V. Špidla	13 080	-65,5
Plzeňský	J. Papež	2 200	M. Emmerová	5 872	-63,5
Karlovarský	M. Patera	1 620	R. Tomíček	1 634	-0,8
Ústecký	M. Ouzký	2 411	J. Hojdar	4 190	-42,5
Liberecký	L. Ježek	1 995	M. Kraus	2 365	-16,6
Královéhrad.	M. Kučera	1 792	J. Rusnok	5 371	-66,6
Pardubický	A. Páralová	2 029	R. Martínek	2 318	-12,5
Vysočina	M. Němcová	3 158	J. Tvrdík	16 386	-80,7
Jihomoravský	V. Mencl	3 486	Z. Škromach	10 496	-66,8
Olomoucký	I. Langer	7 569	P. Dostál	6 722	+11,2
Moravskoslez.	M. Říman	6 539	L. Zaorálek	17 948	-63,6
Zlínský	P. Nečas	5 238	M. Melčák	2 437	+53,5

Pozn.: Tučně vytištění jsou krajští vítězové v preferencích. Rozdíl je uveden z pohledu lídra ODS.

Co způsobuje územní variabilitu výsledků?

Mnoho bylo napsáno o neúspěchu ODS v tom či onom kraji (např. až třetím místě za komunisty apod.) a odpovědnosti konkrétních kandidátů za něj. Je nepochybné, že velkou část odpovědnosti za volební výsledek skutečně lídři nesou. Avšak sledujeme-li volební výsledky kontinuálně, pak zjistíme, že zkrátka jsou některé kraje, okresy a obce, kde ODS pravidelně vítězí, a naopak jiné, kde pravidelně a drtivě prohrává. Tyto volby byly pouze potvrzením jistých dlouhodobých trendů. Vysvětlení tohoto fenoménu může podat volebně-geografická analýza.

Pro omezený prostor si připomeňme jen několik základních faktorů, které územní variabilitu volebních výsledků způsobují:

1. kulturně-historické rozdíly mezi "vnitrozemím" českých zemí (tj. místy, jejichž populační vývoj byl v posledních staletích kontinuální) a "pohraničím" (ve 40. letech postiženém náhlou výměnou obyvatelstva), přičemž platí, že pohraničí je výrazně levicovější, resp. extrémně levicovější (viz vítězství KSČM v pohraničních okresech Tachov, Louny a Znojmo).
2. historicko-hospodářské rozdíly, které vznikly v důsledku různě výhodné polohy jednotlivých míst pro rozvoj jejich hospodářské specializace: rozdíly mezi regiony s převahou služeb, elektrotechniky, automobilového průmyslu (Praha, Brno, Mladoboleslavsko, Liberecko, Podkrkonoší, Pošumaví) a regiony s převahou tzv. tradičních odvětví - hutnictvím, těžbou nerostných surovin, textilním průmyslem (Ostravsko, severozápadní Čechy),
3. dualita město versus venkov, v současnosti tkvějící ve významných rozdílech ve způsobu života: zatímco ve velké části západní Evropy i první čs. republice venkov inklinoval k volbě pravice a křesťanských stran (v ČSR agrárníků a lidovců), nynější český venkov je baštou levice - umírněné i extremistické (ČSSD a KSČM) - a to mj. z důvodu prohraného poválečného boje o "dědictví" po agrární straně, který tehdy vyhráli čeští komunisté (na Moravě a v části jižních a východních Čech svoji pozici částečně udrželi lidovci),
4. demografické vlivy na volební chování, zejména pak vztah mezi věkem a stabilitou volebního chování, přičemž platí, že mladí lidé více experimentují než lidé starší, a to i v politice (viz nižší volební účast a změny volebních preferencí v demograficky "mladších" krajích Ústeckém, Moravskoslezském, Karlovarském a Libereckém),
5. socioekonomická struktura, tedy rozdíly ve výši mezd, míře nezaměstnanosti, míře podnikatelské aktivity apod., které ukazují celkovou stávající sociální a ekonomickou sílu obyvatel i její proměny, přičemž na obou jevech z velké části závisí volební chování: sociálně a ekonomicky silné regiony (Praha, Liberecko, Podkrkonoší) mají tendenci volit doprava, slabší regiony naopak doleva, stejně tak jako regiony, které ztratily své výsadní postavení (pánevní oblasti severozápadních Čech, severní Moravy a Slezska),
6. sociokulturní charakteristiky: a) s výší vzdělání roste vůle po svobodě a tudíž tendence volit pravici, nicméně také část inteligence tíhne naopak doleva, což závisí především na tom, zda jde o zaměstnance státu nebo soukromého sektoru, b) mírou religiozity, která je do značné míry spojena s volbou KDU-ČSL, resp. Koalice (viz jižní a jihovýchodní Morava, Žďársko, Ústeckoorlicko apod.).

Pakliže tedy ODS neučiní ve své politice zásadní obrat, anebo nedojde k nějaké nepředvídatelné události (mezinárodní hospodářská krize, mezinárodní konflikt), je základ pro tu či onu míru volební podpory v zásadě předurčen na mnoho let dopředu. Dílčí výkyvy pak mohou být dány spíše některými specifickými okolnostmi konkrétních voleb, zejména pak kandidaturou v regionu (městě, okresu) zakotvených a populárních osobností. Nesníží-li se však ještě dramatičtěji volební účast, tyto faktory nikdy nenabudou takového významu jako struktura voličů daného regionu.

Nedostatečné zmapování nálad voličů

Mezi příčinami volebního neúspěchu v analýze podle našeho názoru chybí celá řada dalších bodů. Za jeden z těch klíčových považujeme také nedostatečné zmapování nálad voličů před stanovením volební strategie. Vycházíme přitom z obecných pravidel marketingu, resp. volebního marketingu. A zde je klíčovým pravidlem, že rozhodujícím subjektem na trhu není výrobce, dovozce, ani prodejce, nýbrž výhradně zákazník! Analogicky platí to, že na volebním trhu není klíčová strana, její ideologie, program, strategie a lidé, nýbrž voliči se svými přáními a tužbami! A v tomto ohledu tedy rozhodně není nefér být populistou, pochopitelně nikoli v pejorativním významu, který je bohužel převládající. Bez přiměřené dávky populismu se volby zkrátka vyhrát nedají.

Toto konstatování pochopitelně neznamená, že chování strany a její strategie by měly být striktně určovány poptávkou voličů. Stanovení volební strategie by se ale mělo řídit důvěryhodnými průzkumy veřejného mínění, které si strana sama zadá, a to především v těch oblastech, ve kterých se cítí být silná. Navíc musí jít o průzkumy dlouhodobějšího charakteru, které zároveň ukazují aktuální nálady veřejnosti. Na základě takto zjištěných preferencí je teprve možné stanovit strategii, která jim vychází vstříc. Nejde přitom o slepé následování preferencí voličů, ale o vyzdvižení těch témat z programu, která se jeví z hlediska veřejnosti jako přijatelná a zajímavá. Naopak kontroverzní body je nejen možné, nýbrž přímo nutné po celou dobu kampaně držet "pod pokličkou". V závěru kampaně by se pak měla objevovat pouze ta témata, ve kterých si je politická strana skutečně jistá sama sebou a zároveň se jedná o témata problematická pro její soupeře. (Příkladem chyby byly okolnosti dekády "Průvan v byrokracii". Za situace, kdy je ve veřejném sektoru zaměstnáno tolik voličů, často pravicově smýšlejících, byla podobně nezdařená vysvětlovací kampaň této dekády naprostým fiaskem, což dokazují i povolební průzkumy v této profesní skupině.)

Důsledkem špatného odhadu nálad mezi voliči pak bylo také přílišné zaměření na osobu Václava Klause, tedy osobu, která je - zcela objektivně vzato - těžko přijatelná pro velkou část populace včetně některých pravicově smýšlejících osob (např. voličů zklamaných politikou menších pravicových stran). Jako exemplární se v této souvislosti jeví povolební výrok jednoho z tvůrců kampaně, který řekl, že kampaň byla koncipována jako prezidentská a nikoli parlamentní!

Zároveň byly v letošní kampani potlačeny další osoby včetně řady krajských lídrů, kteří mohli oslovit voliče právě tím, že pocházeli z jejich kraje. A to na rozdíl od Koalice i některých lídrů ČSSD. Jako vhodná kombinace přitom mohly sloužit např. plakáty s vyobrazením krajských lídrů (resp. kandidátů z daných okresů, zejména pak úspěšných komunálních politiků) ve společnosti celostátního lídra tak, jak tomu bylo v některých dřívějších kampaních ODS. ODS tak mohla čelit kritice, že je stranou "jednoho muže", i strategii ČSSD zaměřené na jejího předsedu a několik dalších populárních tváří.

Další faktory ovlivňující porážku ODS

Poněvadž je náš prostor omezen, další faktory v oficiální analýze chybějící nebo nedostatečně zdůrazněné jen letmo vyjmenujeme.

ODS nedokázala obhájit opoziční smlouvu. A to ani mezi svými voliči a dokonce i těmi, kdo ji nakonec přese všechnu kritiku podporovali. Opoziční smlouva totiž voličům ODS ve svém důsledku nic nepřinesla. Nepodařilo se změnit volební systém ani Ústavu. Opoziční smlouva byla zdánlivě a krátkodobě výhodná pro ODS (či její špičky), nikoli však pro jejího voliče. ODS tak fakticky nereprezentovala zájmy svých voličů. Bez toho je úspěch strany nemožný.

ODS se nedokázala odlišit od šedi, kterou byla česká politika po minulé volební období prodchnutá. Nedokázala nabídnout nic nového. Tím, že navíc připouštěla tzv. velkou koalici, dávala voliči signál, že jí tento stav šedi, ustrnutí a falešné stability vyhovuje. Přitom signálů občanské nespokojenosti bylo po celé volební období nespočet. Je v zásadě jedno, zda byly spontánní nebo někým řízené. Faktem je, že existovaly; ODS je však ignorovala a hrubě podcenila.

ODS také odmítala mluvit o tak základních věcech, jako je povolební koalice. Dost jasně neřekla, že prioritou je pro ní středopravicové spojenectví nebo naopak velká koalice. A také proč právě jedna z těchto variant. Autoři této statě se navíc domnívají, že vyslovení se pro velkou koalici s ČSSD by sehrálo stejně negativní roli jako absence jasného výroku o preferované koalici, protože voliči a potenciální voliči ODS si ve své většině velkou koalici nepřejí.

Navíc ani Václav Klaus jasně neřekl, že chce být premiérem. Naproti tomu Vladimír Špidla se v tomto smyslu nejen vyjádřil jasně, ale ještě připojil, koho považuje za svého nejbližšího spojence. Celá kampaň ODS budila dojem prezidentské kampaně Václav Klause, navíc v situaci, kdy šlo o volby parlamentní, které i voliči chápali jako rozhodování o složení parlamentu a nepřímo o složení vlády, zejména pak o jejím předsedovi.

Na jednom z čelných míst mezi hlavními chybami jmenujme i těžko obhajitelné členství lidí z ODS v různých dozorčích a kontrolních orgánech (ČKA, FNM, Český Telecom, mediální rady apod.). Poukaz na kontrolní ráz v tomto případě nebyl příliš věrohodný, a to zvláště s ohledem na aféry typu té kolem výše odměn členů dozorčí rady ČKA apod. V mediálním obrazu tato účast téměř vždy vyznívala jako skryté spojenectví (tichá koalice) s ČSSD.

Problémem volebního programu ODS byla vedle občasné složitosti a malé srozumitelnosti (a to dokonce i mezi řadou vlastních kandidátů) také přílišná otevřenost v nepopulárních otázkách - např. v otázkách důchodové reformy nebo potřeby redukovat administrativu se tak ODS stala "nositelem špatných zpráv". Některá témata tzv. dekád pak byla v podání ODS velmi slabě důvěryhodná, o kvalitě dekádových materiálů, působících často amatérsky (např. grafická stránka obsahující v reklamě nepřípustnou kombinaci černé a žluté barvy), ani nemluvě.

Samostatnou kapitolou bylo ústřední heslo kampaně "Vstříc novému osudu". Šlo o heslo (nebo spíše antiheslo) absolutně nedynamické, odevzdané a nepřinášející žádné skutečné politické poselství. Navíc heslo, jež bylo ve faktickém rozporu s ideovým charakterem ODS coby strany liberální a konzervativní.

Ani heslo "Zastavte socialismus, národ volí Klause" nebylo dobře vybráno. Důvody jsou minimálně dva: 1. heslo bylo nedůvěryhodnou variací na "mobilisaci" ze závěru minulé kampaně, 2. toto heslo dále prohloubilo orientaci závěru kampaně na Václava Klause, a to v situaci, kdy se bojovalo o nerozhodnuté voliče, tedy voliče ideově nevyhraněné nebo zklamané některou ze stávajících stran. Vzhledem k tomu, že Václav Klaus dlouhodobě nepatří k populárním politiků, a to i mezi nerozhodnutými voliči, šlo o sázku zcela lichou a škodlivou. ODS absolutně nedokázala voliče motivovat k volební účasti, a to dokonce ani velkou část vlastních voličů včetně těch kmenových.

Dalším problémem byly televizní debaty v posledních dvou týdnech před volbami, kde vrcholní představitelé ODS působili unaveným, opotřebovaným dojmem. Nedokázali najít recept na jednoduchá hesla socialistů, opět se zcela beze smyslu nechávali zahánět do defenzívy, a to paradoxně coby opoziční strana. Namísto rázné, tvrdé a nekompromisní kritiky vlády a prezentace vlastních receptů na řešení problémů ODS pouze pasivně a nepřesvědčivě hájila úspěchy svých vlád. Přitom hrubě podcenila fakt, že nálada ve společnosti ve chvíli, kdy ODS od moci odcházela, opravdu nebyla dobrá, což byl zřetelný rozdíl oproti situaci před letošními volbami.

V neposlední řadě ODS přenechala levici tak svrchovaně pravicová témata, jakými jsou podpora rodiny (viz nejasné odčitatelné položky u návrhu rovné daně), boj proti kriminalitě, boj s korupcí apod. Vsadila naopak na témata spíše levicová (antiněmecká karta, životní prostředí), ve kterých však nemohla mediálně vyhrát. Tato témata, jak se ukázalo, nepřinesla mnoho nových voličů a naopak rozrušila kmenovou voličskou základnu ODS. Přitom například obrana národních zájmů je velmi nosným pravicovým tématem, které se ale nepodařilo koncipovat tak, aby nesklouzlo k prezentaci, v níž bylo mediálně omezeno na "antiněmectví", ze kterého však profitovala spíše levice.

A jak dál?

Až dosud jsme hovořili toliko o tom, jaké chyby ODS z našeho pohledu udělala. Protože však tuto stranu nadále považujeme za významnou a dnes jedinou relevantní představitelku autentické pravicové (konzervativně-liberální) politiky, pokusíme se také o některá doporučení do budoucna. Zároveň věříme, že tato doporučení nebudou chápána jako "hraběcí" rady.

Předně je třeba zdůraznit, že vlastní postavení ODS velí chovat se jako skutečně čistá a ne přehnaně státotvorná opozice, a to se všemi důsledky, které z toho plynou. To především znamená, že ODS bude důsledně přicházet s kritikou každého vládního kroku. Tato kritika bude směřovat proti politice vlády jako takové, přičemž platí, že tato vláda to ODS dost významně zjednodušuje svou levicovostí, i proti stranám "Koalice", které svůj program vcelku lacino vyměnily za vládní (a nejen vládní) křesla. ODS se také, s výjimkou mimořádných případů (zahraničně-politická budoucnost země, úprava ústavních a volebních pravidel či opatření typu zmírňování škod způsobených povodněmi), nebude podílet na úpravě zákonů předložených do Poslanecké sněmovny. Nebude tak činit z důvodu, že pravicové návrhy přes levicovou většinu ve Sněmovně stejně neprojdou, a to i kdyby pro ně hlasovala celá "Koalice". Vylepšení zákona by pak nepřineslo body ODS, nýbrž vládě. O podílu ODS se totiž nikdo nedozví. Mnohem lepší cestou jsou samostatné zákonodárné iniciativy poslanců ODS, které pochopitelně zhusta nebudou přijaty.

Jako dobrá témata se pro začátek jeví radikální antikomunismus (na který budou muset reagovat i jiné strany), zadlužování a také otázka práva a pořádku včetně boje proti samozvaným občanským iniciativám (zejména ekologickým, feministickým, proimigračním), které teď budou na koni. ODS také může důsledně dohlížet na postup vlády ve věci EU a kritizovat přílišnou vstřícnost. Stejně tak bude tématem, a to možná dokonce tématem číslo jedna, obhajoba transatlantického spojenectví.

ODS by se neměla bránit vnitřní svobodné a třebas i ostré diskusi o všem, co v minulých letech učinila a v budoucnu hodlá učinit.

Klíčovým úkolem z krátkodobého, ale i dlouhodobého hlediska je udržení, resp. posílení pozice ODS v městech a obcích. Ty zajišťují dobrý potenciál pro obnovu strany. Také v tomto směru by nyní mělo centrum podstatně více naslouchat hlasům z regionů, měst a obcí, i kdyby mělo nakrásně pocit, že nejsou úplně v souladu s aktuálním programem.

Třebaže nejsou zrovna jejími milovanými dětmi, měla by se ODS stát bojovníkem za práva krajů. Důvodů je hned několik: a) většinu krajů ODS přímo ovládá nebo zde má alespoň dobré postavení, b) kraje budou vzhledem k malému podílu ČSSD ve vedení a slabosti Koalice nadále "Popelkou" čekající na podporu (tím by ODS mohla narušovat spolupráci ČSSD a Koalice, resp. zbytku pravice uvnitř US či KDU-ČSL), c) kraje budou důležitým článkem veřejné správy a lidé na ně budou vidět více než na centrální vládu.

Další nutnou věcí je vnitřní ideová, programová a vzdělanostní obnova ODS, na níž by se měli podílet nejen všichni členové strany, ale také lidé, kteří stojí nebo někdy dříve stáli v blízkosti ODS. Jako dobrý základ pro takovou práci vidíme stávající struktury CEP, CEVRO a ONF, ale stejně tak i Mladé konzervativce, kteří ODS poskytují lidský potenciál a navíc jasně vyjádřili svoji vůli všestranně se podílet na obnově pravicové politiky i ODS jako takové.

ODS by také měla začít dělat "drobečkovou" politiku na pravici a do svých řad nalákat všechny pravicově smýšlející osoby z různých stran včetně někdejších odpadlíků z US či zhrzených členů ODA, DEU apod. Přesvědčování, že to ODS myslí vážně, určitě nebude jednoduché, ale je to cesta, jak oslovit ne úplně zanedbatelnou část populace. (Jednou z možností integrace zbytkové pravice je spolupráce s ODA na úrovni Senátu včetně nabídky na společný klub po pravděpodobném rozložení stávajícího klubu US/ODA.)

Dlouhodobým kamenem úrazu politiky ODS je práce s médii. Proto by ODS měla urychleně uvažovat o nové mediální strategii, která nebude postavená na síle, ale na trpělivém přesvědčování těch, kteří jsou přesvědčitelní.

ODS také čeká výběr nového vedení. Ten by měl probíhat naprosto transparentně, přičemž by měla být výrazně rozšířena paleta kandidátů, a to jak z hlediska ideových proudů uvnitř ODS, tak i z hlediska struktury reprezentace ODS (tj. výrazného zastoupení krajské a komunální politiky). Ke zvážení se v této situaci nabízí varianta, že by ODS měla v čele tandem předsedy a volebního lídra. Předseda by reprezentoval kontinuitu dosavadní politiky ODS a volební (zatím opoziční) lídr by ztělesnil novou dynamiku a vnesl nová témata. Něco podobného, i když z jiných důvodů, funguje u britských konzervativců a také litevští konzervativci tímto modelem vyřešili pozici svého zakladatele V. Landsbergise.

Dlouhodobým cílem ODS pak musí být vybudování skutečné "všelidové" strany reprezentující občany od středu (resp. včetně středu) doprava. Jedním z předpokladů je opravdu "všelidový" program neznamenající v žádném případě odklon od ideových základů strany. Spíše by mělo jít o rozchod s dosavadní politickou praxí některých politiků, jež často hraničí s klientelismem, oligarchizací a korupčním chováním. Jako následováníhodný příklad lze uvést program současného amerického prezidenta Bushe. Konec konců příkladný byl i postoj ODS vůči tzv. balíčku povodňových opatření, zejména pak zvyšování daní. ODS se správně nenechala utáhnout na vějičku a nebojovala jen proti tzv. milionářské dani, nýbrž obecně proti zvyšování daní, které by v prvé řadě postihly obyčejné lidi, nezřídka pak i oběti ničivých povodní. A to je podle našeho názoru dobrý příklad i naděje do budoucna.

Petr Sokol - politolog na FSV UK, předseda Mladých konzervativců

Ladislav Mrklas - politolog na FSV UK, předseda Politologického klubu Mladých konzervativců

Diskuse