Komentář: Budoucnost české pravice

Česká politická pravice zažila v létě 2002 největší volební porážku za posledních třináct let. Podívejme se, jaké cesty k ní vedly a jaké jsou další perspektivy naší pravice.

Koncem roku 1997 se v České republice zhroutila druhá Klausova vláda a od té doby začaly bratrovražedné války na pravici. Používám toto emocionální označení záměrně, neboť tehdy nešlo o politické soutěžení v pravém slova smyslu. V prvním půlroce byly tyto boje zvláště úporné a připomínaly n-tou variaci na známé české pokusy o "vytěsňování a vylučování z národa". Šlo o skutečný boj o přežití, spojený s pokusy o likvidaci jednoho politického směru a kriminalizaci určitých osob, do něhož se přehorlivě zapojily i složky výkonné moci. Kulisu tomuto dění pak tvořilo obrazoborecké odmítání vlastní politické historie ze strany budoucích zakladatelů Unie svobody a některých členů Občanské demokratické aliance, kteří tuto stranu opustili. Tehdy se dospělo k základním averzím a animozitám, které se táhnou dalších pět let.

Zadržování

V tomto zápase, který v poněkud méně agresivnější formě pokračoval i po volbách v létě 1998 a po podepsání opoziční smlouvy, šlo o to, kdo získá rozhodující vliv na české pravici - zda ODS nebo US, později sjednocená ve Čtyřkoalici. Mnozí chtěli z tohoto uskupení vytvořit českou obdobu německé CDU/CSU a zatlačit ODS do role marginální liberální strany. Přestože boj o hlavní roli na pravici spíše ze setrvačnosti pokračuje, zdá se, že je na několik dalších let rozhodnut ve prospěch ODS. Jestliže ovšem sama ODS nespáchá harakiri.

Důsledkem oněch bratrovražedných válek na pravici bylo, že tento proud neměl dost sil na účinné soupeření se svým hlavním ideovým protivníkem v podobě ČSSD a KSČM. Naopak, když se podíváme na hlasování Poslanecké sněmovny z let 1998-2002, vidíme, že především ČSSD byla jednou i druhou z válčících stran opakovaně vtahována do tohoto zápasu, který už dávno nereprezentoval žádné reálné zájmy jejich voličů. Ani jedno z pravicových uskupení pak nemělo dostatek energie na vytváření radikální alternativy k politice ČSSD.

Tito politici se zmohli pouze na uplatňování strategie, kterou si pracovně nazývám "politikou zadržování", tedy zabraňování vládnoucí ČSSD uskutečnit svůj volební program v jeho nejostřejší verzi. V letech 1998-2002 byla tato strategie nazývána opoziční smlouvou, od ledna 2000 vymezenou navíc programově formulovaným tolerančním patentem.V létě 2002 šla oslabená Unie svobody ještě mnohem dál a vstoupila do otevřené vládní koalice se socialisty, kde její manévrovací prostor, zvláště po podpisu garančního dodatku koaliční smlouvy, je minimální.

Radikální opozice

Ani ODS se za tři měsíce od voleb nepodařilo vytvořit věrohodnou radikální opozici vůči politice ČSSD. Je to především vinou současného vedení ODS i klubu v Poslanecké sněmovně, stále mentálně svázaného s myšlenkovými schématy z dob opoziční smlouvy. Krásně se to ukázalo v době tzv. vládní krize, kdy poslanci ODS velmi obratně navodili situaci, že nedošlo ke zvýšení daní. Nejdříve společně s ČSSD hlasovali pro odmítnutí pozměňovacích návrhů a tím spolurozhodli, že se bude hlasovat o balíku daní jako celku. Znemožnili tak komunistům podpořit alespoň část těchto daňových změn. Potom společně s týmiž komunisty a poslankyní Marvanovou daňovou reformu odmítli. ODS se tak po letech opět stala autentickým reprezentantem zájmů drtivé většiny svých stávajících i bývalých voličů, ba možná i těch 480 tisíc, které oproti minulým volbám ztratila. Zvrat nastává o pár dní později, kdy - proti vůli politického grémia - vstupuje do hry Václav Klaus svými aktivistickými prohlášeními na adresu ČSSD o možné spolupráci s "realistickými politiky z ČSSD".

Aktivismus tohoto druhu jen ukázal, že V. K. je neschopen být lídrem radikální opozice a že tyto přístupy, spojené s jistou dávkou destruktivnosti, se už zřejmě nikdy nenaučí. Abychom ale k němu byli spravedliví. Podobné přístupy volili i politici z ODS o čtvrtstoletí mladší, když se hned po volbách s neobyčejnou chutí zapojili do rozdělování mocenských funkcí v parlamentu. Poslanci v čele s Ivanem Langerem a Vlastimilem Tlustým přitom argumentovali principem poměrného zastoupení, což přispělo jenom k další legitimizaci komunistů, kteří díky tomu získali parlamentní funkce. Přitom ODS vždy hájila většinový princip ve stylu vítěz má právo obsadit rozhodující pozice ve vedení. Největší ostudou pak bylo, když poradce Václava Klause argumentoval v médiích, že šéf opozice by měl z kontrolních důvodů být předsedou Poslanecké sněmovny, což byla typická ukázka myšlenkového schématu z dob opoziční smlouvy.

Někdo může namítnout, že ODS svým přístupem hájila své důležité zájmy. Přiznám se, že bych si rád nechal vysvětlit, co je to za silný zájem mít dva místopředsedy sněmovny, navíc je-li ten druhý zvolen za nedůstojných okolností napočtvrté nebo napopáté. Tyto dva případy z nedávné doby dělají z ODS prosebného čekatele moci, ne věrohodnou politickou alternativu. Vnitropolitické uvažování těchto lidí jako by se stále pohybovalo v logice opoziční smlouvy a přesvědčení o vyjednatelnosti čehokoli s kýmkoli. V životě politických stran jsou ale okamžiky, kdy se jednání omezují na minimum a vedení strany se vydá na dlouhý pochod, na jehož konci je možná i volební vítězství. Tuto cestu současné vedení ODS jako celek dosud nenastoupilo.

Dvojspřeží

V současnosti žijeme v epoše prvního drtivého vítězství levice, největšího od listopadu 1989. Dosud nesjednocená levice získala ve volbách 2002 přes 48 procent hlasů, přičemž zbylé strany přes 38 procent. Tento fakt by každý měl přijmout a ne ho zastírat různými krycími legendami o vítězství proevropských sil. "Politika zadržování" ze strany US-DEU se ukazuje - tváří tvář 157 miliardovému deficitu státního rozpočtu a garančnímu dodatku koaliční smlouvy - jako málo účinná. Navíc v těchto měsících dochází a bude docházet k operaci, za kterou si jednou Vladimír Špidla a jeho tým zajistí zápis do dějin české politiky. Jde o mravenčí práce na legitimizaci komunistů a jejich příchod do vysoké politiky. Nebude to zřejmě zlom ze dne na den, ale postupná eroze, která vyvrcholí po volbách 2006. Tento proces už vlastně začal vtažením komunistů do špičkových funkcí v parlamentu a další kroky postupně přicházejí (místopředsednictví Poslanecké sněmovny, šéfovské funkce jednoho výboru a komise, obsazení míst v choulostivých komisích pro kontrolu tajných služeb atd.).

Uvedená strategie skýtá pro českou levici po volbách 2006 obrovský potenciál, bonus, který rozdělená česká pravice mít nebude. Politické dvojspřeží ČSSD a KSČM je navíc ideálním spojenectvím i z hlediska zachytávání hlasů zklamaných voličů. Od ČSSD tito lidé vesměs přechází ke komunistům a sociální demokracie je svůj úbytek schopna kompenzovat v politickém středu. Toto spojenectví si maximálně od roku 2006 vystačí samo. Dříve nebo později tuto rovnici snad pochopí i lidé ve vedení KDU-ČSL. Už dnes jsou totiž politickým partnerem bez perspektivy, který nic neřeší, ale mnohé naopak komplikuje, navzdory své vládní loajalitě až za hrob.

Pokud zůstane ve vládní Strakově akademii levice i po roce 2006, bude to znamenat třetí volební období po sobě, což nemůže nemít své důsledky. Sociologicky je dokázáno, že se za tři volební období určité politiky významně mění společenské struktury. Mohlo by dojít k jistému typu "legálního převratu", o němž ve společném odmítání liberálních devadesátých let sní jak mnozí socialisté, tak především komunisté. Přesně to vyjádřil Miloslav Randsdorf, který v reakci na premiérův projev o povodních ve sněmovně řekl: "Souhlasím i s názorem, který vyslovil jak premiér, tak i někteří ministři této vlády, že ona krize, pohroma, katastrofa, která postihla naší zemi, může být zároveň i velikou příležitostí. Pokud ji správně uchopíme, může to být příležitost pro nový růst pro obnovu - řekl bych - kvalitativně nového státu. Skoro bych řekl, že jestliže jsme zatím měli pět republik v naší zemi, počínaje rokem 1918, teď je příležitost budovat šestou republiku, republiku, která bude ve všech parametrech kvalitativně nová."

Myšlenky a jejich důsledky

Položme si otázku: z jakých zdrojů došlo ke konstituování české pravice? A jak tento proces probíhal? Odpovězme si jen stručně: začátkem devadesátých let došlo k nezaslouženému přijetí myšlenek období tzv. neokonzervativní revoluce, která proběhla koncem sedmdesátých a v osmdesátých letech v Americe a v Británii. Slovo nezaslouženému znamená, že pravice v této zemi (až na malé segmenty ekonomické komunity) neměla v době komunistické izolace možnost účastnit se těchto diskusí a bojů, které byly v širším slova smyslu vedeny už od konce druhé světové války a k nám jen připlavaly po pádu Berlínské zdi. Mělo to svá pozitiva i negativa. Výhodou bylo, že malá komunita českých liberálních ekonomů byla zformovaná a mohla poměrně rychle provést reformy. Daleko větší nevýhodou se stalo, že u většiny pravicových politiků došlo jen k vnějškovému a rétorickému přijetí těchto myšlenek. Při prvním závanu větších potíží v roce 1997 z nich tyto ideje spadly jako list ze stromu. Od té doby žijeme v bezideovém ovzduší, kde pragmatismus byl povýšen na jediný princip.

Obecně existuje fázový posun mezi tím, když filozofové a ekonomové popíšou realitu a zformulují své myšlenky do určitých teorií. Poté přichází na řadu interpretátoři, kteří tyto teorie šíří, a až nakonec vstupují na scénu muži akce, politici a jejich poradci, kteří vytvářejí konkrétní projekty a prosazují je pak na politickém trhu.

Každá další obroda pravice musí začít (a v mnoha ohledech už začala) na ose tohoto fázového posunu: myslitelé, interpretátoři, politici. Na české pravici to bude o něco těžší, protože na každé z těch pomyslných etap figurovalo v minulosti jméno Václava Klause. Stručně řečeno Klaus měl ambice být myslitelem, rozhodně byl vynikajícím interpretátorem a kromě toho se stal otcem-zakladatelem největší pravicové strany. Nyní se jména jednotlivých protagonistů v různých fázích zřejmě více rozestoupí. Co předpokládá obroda politické pravice dnes?

- Vrátit se k myšlenkovému dědictví včetně liberálního étosu devadesátých let, kdy pravice významně ovlivňovala život české společnosti.

- Vyrovnat se s myšlenkovým a politickým dědictvím V. K.

- Překonat před- a posarajevské spory na české pravici.

- Znovuoživit kolem politických stran think-tanky, z nichž mnohé už léta fungují, a vtáhnout do diskusí širší odbornou veřejnost.

- Konstantou pravicového hnutí musí zůstat fakt, že ve spíše levicově naladěných českých zemích nejde vytvářet čistě liberální nebo čistě konzervativní stranu. Pouze spojenectvím těchto dvou politických proudů lze zajistit úspěšné působení strany pravice.

- Přijmout a prosazovat konkurenční model demokracie (ostřejší volební zákon, vytváření sourodých koalic, prosazovat ve všem většinový princip atd.).

Transformace ODS

Začnu tvrzením, které možná bude vypadat jako paradox, ale o kterém si myslím, že docela přesně odráží realitu: největším reformátorem dneška v ODS je Vladimír Špidla. O toto označení se zasloužil zvláště tím, že po volbách nevzal ODS do vlády, čímž dal této straně obrovskou šanci vytvořit v zemi skutečnou politickou alternativu.

Před ODS nyní stojí - vedle tvorby strategie radikální opozice a myšlenkového návratu ke kořenům - obtížný organizační přechod od doby klausovské ODS k poklausovské ODS, přičemž její první předseda by měl zůstal vně i uvnitř tohoto dění. Tato cesta bude mít obrovské množství rizik a může snadno vést k rozštěpení, popřípadě marginalizaci ODS, nebo k oběma procesům zároveň.

Dnes už víme, že předsedou ODS se chce stát ostravský Evžen Tošenovský. Hra, na jejímž konci má být transformace ODS, je tak už určitým způsobem rozehraná. Řekněme, že začátek nebyl nejšťastnější. Evžen Tošenovský se začal profilovat jako Alexander Dubček ODS. Když v lednu 1968 stanul v čele KSČ a potažmo i státu dobrotivý Saša, spousta lidí si s ním spojovala své naděje - od brežněvistů až po reformisty. Nejen proto, že odcházel nepopulární Novotný, ale i vzhledem k okolnosti, že z Dubčeka nikdo nedokázal dostat, co si myslí a kam chce vést společnost. Dlužno podotknout, že to nevěděl ani sám Dubček a že kromě své lidské povahy měl málo co nabídnout. Podobně si dnes spousta lidí spojuje své neurčité naděje na změnu s Tošenovským. Počínaje Ivanem Langerem, který chce stihnout poslední vlak a profiluje se jako hlavní protežé E. T. v Praze, až po novináře, kteří pohotově zahájili proces Tošenovského blahořečení, jež před prosincovým kongresem zřejmě přejde až do kanonizace. Důvody různých aktérů jsou přitom někdy až legračně protichůdné.

V. K. se před několika týdny pasoval do role garanta přechodu v ODS. Dal najevo, že předá moc jen za situace, kdy budou existovat záruky, že ODS neskončí na politické periferii. Takové omezení by předpokládalo, že přechod bude nejdříve vyjednán na úrovni krajských šéfů s vedením ODS a novými kandidáty. Tyto vrstvy v ODS ale propadly zvláštní směsi pasivity a fatalismu. A právě v této situaci se garant přechodu dozvídá z ČTK, že na předsedu bude na prosincovém kongresu ve Františkových Lázních kandidovat hejtman Moravskoslezského kraje.

E. T. se přitom uvedl rozpačitě. Svým vystoupením sice vzbudil mediální ohňostroj, ale nevyužil tohoto prostoru k prezentaci vlastního programového prohlášení, popřípadě naznačení nové strategie. Navíc ve chvíli, kdy vedení ODS balancuje mezi dožebráváním se moci u vládních socialistů a pokusy o radikální opozici, Tošenovský prohlásil, že chce i nadále zůstat hejtmanem v Ostravě. Stručně řečeno: radikální opozice ano, ale jen na třetinový úvazek.

Tato situace vytváří pro strukturu ODS velká rizika. Předně V. K. může pochopit kandidaturu E. T. (nevhodně podporovanou Klausovým rivalem Langerem) jako atak vůči své osobě a následně půjde do souboje o předsednictví, přičemž šance obou jsou dnes zhruba 1:1. Mandát, který by z takového souboje vzešel, by pro oba byl tak slabý, že by to mohlo vést až k rozštěpení této strany. Dalším rizikem pak je pokračování Tošenovského politické neurčitosti, spojené s přechodem do politického středu. Z ODS by tak mohly odejít významné politické skupiny. V příštích týdnech se budou vytvářet obrysy pravicové reality na dlouhá léta dopředu.

Tento text byl ve zkrácené podobě přednesen na konferenci Kam kráčí česká pravice, pořádané Institutem K. H. Borovského koncem září 2002 v Brně.

Diskuse