Proč v Německu nevyhrála pravice

Jakub Šedo | 20. 10. 2002

Poslat do Kindlu

---

Dne 22. září 2002 se konaly v Německu volby, které měly rozhodnout, zda bude Německo následovat trend patrný v západoevropských zemích v první polovině roku, kdy v Portugalsku, Nizozemsku a ve Francii zvítězila pravice. Hlavními protivníky v německých volbách byly vládní Sociálně demokratická strana Německa (SPD) a aliance Křesťansko-demokratické unie a Křesťansko-sociální unie (CDU/CSU), přeneseně dosavadní kancléř Gerhard Schröder a kandidát na tento post Edmund Stoiber, předseda CSU a bavorské vlády. Důležitou roli v konečném součtu měl rovněž hrát výsledek dvou menších stran, Svobodné demokratické strany (FDP), v letech 1982-1998 koaličního partnera ve vládě křesťanských demokratů, a Spojenectví 90/Zelených, koaličního partnera SPD. Na zisk mandátů ve Spolkovém sněmu mohla kromě nich pomýšlet už jen postkomunistická Strana demokratického socialismu (PDS), přičemž v případě těsného rozdílu mezi stranami vládní koalice a opozice byla teoreticky představitelná situace, že kvůli zastoupení PDS v parlamentu se nepovede ani jednomu bloku získat nadpoloviční většinu křesel.

Ještě měsíc a půl před volbami byla jednoznačným favoritem německých voleb CDU/CSU, která ve výzkumech veřejného mínění vedla přibližně o 5 % před SPD, preference FDP pak dávaly naději, že se pravici podaří získat více než 50 % hlasů. Levicová vláda byla ve volební kampani v nevýhodné pozici. Během čtyř let vládnutí se jí nepovedlo vyřešit nejpalčivější problémy současného Německa, tj. nedošlo ke snížení míry nezaměstnanosti ani ke zlepšení hospodářských ukazatelů. Na to pravice v předvolební kampani samozřejmě poukazovala a také její program se opíral o pasáže věnované právě ekonomickým otázkám. Psychologicky pravici rovněž posilovaly výsledky zemských voleb v Sasku-Anhaltsku, ve kterých strany vládní koalice výrazně oslabily na úkor pravice.

Do závěrečné fáze volební kampaně tedy vstupovala pravice jednoznačně z lepší pozice. SPD se mohla spoléhat prakticky pouze na osobu svého předsedy, který byl většinou voličů vnímán pozitivněji než jeho protivník; všechny ostatní výhody byly na straně pravice. Poslední měsíc před volbami ale došlo k několika událostem, které ovlivnily mínění voličů ve prospěch dosavadní vládní koalice a rozhodly tak o konečném, poněkud překvapivém výsledku.

Na závěru předvolební kampaně se do značné míry podepsaly katastrofální povodně, které postihly v srpnu celou střední Evropu. V Německu byly zaplaveny regiony v povodí Labe, a to nejprve jeho přítoky pramenícími v horách v česko-německém pohraničí, ve druhé vlně, následující bezprostředně po vlně první, pak Labem samotným. Vláda dokázala na povodně reagovat okamžitým nasměrováním pomoci do zasažených regionů a přípravou konkrétních plánů na obnovu postižených oblastí. Odstraňování povodňových škod a znovuvýstavba zasažených oblastí navíc poněkud zatlačily v závěru volební kampaně do pozadí ekonomické otázky, čímž pravice ztratila své nejsilnější téma. Na konečné fázi předvolební kampaně se rovněž podepsal vývoj na Středním Východě. Narůstající napětí způsobené úvahami o možném útoku USA proti iráckému režimu Saddáma Husajna vyvolalo reakci v řadě evropských zemí. Zatímco německá pravice se na americké snahy dívala s pochopením, Schröder se v souladu s větší částí německé veřejnosti stavěl k americkým aktivitám kriticky (až se mu „povedlo" docílit značného ochlazení americko-německých vztahů). Povodně a irácká otázka, témata, na kterých získávala podporu spíše levice, zatlačily v debatách do pozadí problémy hospodářství, hlavní téma pravice. Kromě toho se v závěru volební kampaně projevila Stoiberova menší mediální přitažlivost. Ve dvou televizních duelech se Schröderem působil dle názoru většiny komentátorů nejistějším dojmem než jeho protivník. Tento prvek předvolebního boje, doposud v Německu nevyzkoušený, umožnil SPD plně využít přednosti svého kandidáta a ještě více v očích voličů zvýraznit volby jako utkání obou předsedů. Závěr volební kampaně tak vyzněl ve prospěch vládní levice a SPD začala v posledních předvolebních průzkumech dotahovat.

Snižující se rozdíl v podpoře hlavních protivníků podtrhl důležitost výsledku menších stran. Podobně jako v případě souboje velkých politických stran vstupovala do závěrečné fáze kampaně sebevědoměji FDP. Zelení se ale mohli opřít o Joschku Fischera, podle výzkumů veřejného mínění nejpopulárnějšího politika Německa, zatímco místopředseda FDP Jürgen Möllemann opakovanými výpady proti Izraeli a Židům nezískal pochopení a podporu německé veřejnosti, která pociťuje hluboký pocit viny za zločiny spáchané Třetí říší.

Volby přinesly výrazně vyrovnanější výsledek než volby v roce 1998. Ještě v prvních povolebních odhadech nebylo zřejmé, který blok sestaví vládu. Teprve po zveřejnění oficiálních výsledků vyšla vítězně z voleb SPD, která získala 38,5 % hlasů a 251 mandátů. Aliance CDU/CSU získala také 38,5 % hlasů (v absolutních číslech prohrála pouze o 8864 hlasy) a 248 mandátů (rozdíl tří mandátů byl způsoben tím, že SPD získala 4 a CDU pouze 1 přesahující mandát - tj. získaly v některé spolkové zemi více přímých mandátů v jednomandátových obvodech, než kolik by jim mělo náležet podle podílu hlasů v dané zemi). O tom, kdo skutečně vyhraje volby, tj. bude sestavovat vládu, rozhodl střet menších stran, ve kterém Zelení porazili FDP, když získali 8,6 % hlasů a 55 mandátů, zatímco FDP 7,4 % hlasů a 47 mandátů. Parlamentní zastoupení získala ještě PDS, která však na rozdíl od roku 1998 nepřekonala pětiprocentní hranici potřebnou pro vstup do parlamentu, takže obsadila pouze dvě křesla vítězstvím v jednomandátových obvodech v Berlíně.

Levice sice volby vyhrála, ale proti roku 1998 ztratila část podpory. Strany vládní koalice získaly o 0,5 % méně hlasů než v roce 1998 (SPD ztratila 2,4 %, Zelení získali 1,9 %), antisystémová PDS ztratila 1,1 % hlasů, naopak pravicová opozice hlasy získala. FDP navzdory ztrátám ze závěru volební kampaně posílila o 1,2 % hlasů, CDU/CSU dokonce o 3,4 % hlasů. Vládní koalice získala 306 mandátů (v roce 1998, kdy se volilo o 58 poslanců více, měla 345 mandátů), pravicová opozice 295 mandátů (navzdory poklesu počtu poslanců získala ve srovnání s rokem 1998 7 mandátů navíc).

Německá pravice nakonec sice vyšla z voleb 2002 posílena, ale ne jako vítěz. Podepsala se na tom řada shod okolností, které vládnoucí SPD umožnily zaměřit předvolební debaty na jiná témata, než kterými získávala body CDU/CSU. SPD a Zelení také dokázali v závěru kampaně zúročit schopnost svých čelných představitelů pozitivně působit při vystupování na veřejnosti, která naopak poněkud scházela hlavním představitelům pravice. Pro pravici, minimálně ve Střední Evropě, přinesly německé volby ještě jeden námět k zamyšlení. Není to letos ve středoevropském regionu poprvé, kdy se většina nerozhodnutých voličů přiklonila na stranu levice a pravicové strany byly poraženy, ačkoliv výzkumy veřejného mínění konané měsíc až dva před volbami jí dávaly solidní naděje na vítězství.

Revue Proglas 8/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse