Slovenské volby – konec nejistoty

Lubomír Kopeček | 20. 10. 2002

Poslat do Kindlu

---

S napětím očekávané zářijové slovenské parlamentní volby se do politické historie Slovenska zapsaly několika překvapeními. Na prvním místě je nutné zmínit slabý volební zisk formálního vítěze voleb - Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS). Méně než jedna pětina voličských hlasů, které strana získala, demonstruje jasný trend eroze charismatu Vladimíra Mečiara, s nímž je politický potenciál HZDS nerozlučně spojen. Jiný závěr se při pohledu na volební výsledky HZDS v posledních deseti letech prostě udělat nedá (viz postupný propad ze 37 % hlasů v roce 1992, na 35 % v roce 1994, 27 % v roce 1998 a letošních 19,5 %). Voličské ztráty HZDS lze dále částečně vysvětlit i kandidaturou konkurenčního Hnutí za demokracii (HZD), které krátce před volbami založil bývalý muž číslo dva v HZDS Ivan Gašparovič. Přes původně velké ambice nakonec tento subjekt získal stěží přes tři procenta hlasů. Pro HZDS znamenají letošní volby prodloužení politické izolace strany - jež trvá už od roku 1998 - na neurčito. Tento fakt ve straně téměř okamžitě po volbách vyvolal obrovské rozčarování, které se promítlo i do odporu proti dalšímu působení V. Mečiara ve funkci předsedy strany. Nicméně vzhledem k silnému institucionálně zakotvenému postavení Mečiara ve straně není pravděpodobné, že by volební krach v blízké době vyústil ve změnu na předsednickém postu. V blízké budoucnosti není ovšem zcela vyloučeno možné Mečiarovo (přechodné) dobrovolné stažení se do politického závětří a formální neangažování se ve slovenské politice.

Druhým překvapením voleb byl malý zisk další charismatické strany - Směru Roberta Fica. Během oznamování prvních volebních odhadů to bylo dobře viditelné na rychle blednoucích tvářích stranického vedení (které následně přecházely do zelena). Původně očekávaný a před volbami Ficem veřejně predikovaný až dvacetiprocentní voličský zisk se ukázal iluzí a strana se musela spokojit s výsledkem „pouhých" 13,5 % hlasů. Ficův sen o premiérském křesle se tak rozplynul. Směr se ocitl v postavení až třetího „běžce" v cíli, který navíc překvapivě není nezbytně potřebný k sestavení většinového vládního kabinetu. Pro stranu, která očekávala, že její představitelé zasednou ve vládních křeslech, to do budoucna nevěští nic dobrého z hlediska stability jejího poslaneckého klubu. Svou roli přitom zřejmě bude hrát i fakt, že se Směr dnes vyznačuje značně nejasným politickým profilem. Od oficiálně deklarované příslušnosti k blairovskému politickému středu se totiž skutečná rétorika a program strany značně liší, což může v dohledné době přinést straně značné problémy s identitou. Otázka, jestli Směr ve stranickém systému trvale nahradí (volbami marginalizovanou) Stranu demokratické levice (SDĽ), tak zůstává do budoucna otevřená.

Třetím překvapením voleb byl na­opak neočekávaně dobrý volební zisk pravo-středové Slovenské demokratické a křesťanské unie (SDKÚ) dosavadního premiéra Mikuláše Dzurindy. SDKÚ přitom v posledních dvou letech pronásledovala série skandálů a afér. To spolu s komplikovanou sociálně-ekonomickou situací značně poškodilo renomé strany a snížilo její původně značnou preferenční podporu z doby jejího založení (2000) pod desetiprocentní hranici. Na patnáctiprocentním volebním výsledku se nakonec pozitivně podepsalo několik faktorů. Vedle dobře zvládnutého závěru volební kampaně a schopnosti adekvátně reagovat na přehnaně agresivní kampaň Směru se zřejmě jako rozhodující ukázal tlak ze zahraničí. Četná předvolební vyjádření představitelů EU a NATO, zpochybňující v případě účasti HZDS v příští vládě integrační šance Slovenska a naopak vyzdvihující pozitiva politické kontinuity představované osobou stávajícího premiéra, se výrazně promítla do voličského hlasování. Pokud tedy lze pojmenovat nejdůležitější příčinu volebního úspěchu SDKÚ, je třeba hlasování pro tuto stranu brát primárně jako utilitárně podmíněnou sázku voličů na budoucí vzestup životní úrovně (po vstupu země do Evropské unie). To ovšem v sobě pro budoucnost skrývá jistá rizika, protože sociální očekávání s tím spojená se nemusí (ve voliči očekávané míře) naplnit.

Asi posledním překvapením se po zveřejnění prvních odhadů stalo zjištění, že v parlamentu poprvé v éře nezávislého Slovenska zasednou nereformovaní komunisté. Komunistická strana Slovenska (KSS) je v rámci středoevropského areálu ortodoxností svého neokomunistického profilu výjimečná, a to dokonce i ve srovnání se „sesterskou" KSČM. (Pokud lze najít nějaké „blížence", je třeba jít dále na východ a uvést ukrajinské nebo ruské komunisty). Nicméně volební úspěch KSS (mírně nad 6 % hlasů) paradoxně nakonec spíše pomohl pravostředovým stranám. Voliči komunistů, koncentrovaní především na východním Slovensku, by totiž téměř jistě tyto strany nevolili, přičemž jejich hlasy by zřejmě naopak napomohly k lepšímu výsledku hlavně Směru.

U ostatních politických stran se volební výsledky od očekávání příliš neodchýlily. Předpokládaně se do parlamentu dostaly pravostředové Křesťanskodemokratické hnutí (KDH) s 8,2 % hlasů, Aliance nového občana (ANO) s 8 % hlasů a Strana maďarské koalice (SMK) s 11 % hlasů. Naopak se do parlamentu - rovněž očekávaně - ne­dostala ani radikálně nacionalistická Slovenská národní strana, ani její odštěpenec Pravá slovenská národní strana (přičemž ovšem souhrnný volební výsledek obou stran dosáhl téměř 7 % hlasů!). Stejně tak v novém parlamentu nezasednou dřívější čelní představitelé „tradiční" slovenské levice. Dříve vládní SDĽ (na jejíž kandidátce byli i představitelé „historických" sociálních demokratů a Strany občanského porozumění) získala jen 1,3 % hlasů, což vyústilo v okamžitou povolební rezignaci šéfa strany Pavola Koncoše. „Modernisté" ze Sociálně demokratické alternativy (založili ji na jaře 2002 „dezertéři" z SDĽ Peter Weiss a Milan Ftáčník) nedopadli o mnoho lépe (1,79 % hlasů) a mimo parlament se ocitli i slovenští zelení (zisk jen asi 1 % hlasů).

Výsledek voleb otevřel prostor pro sestavení vlády, kterou tvoří relativně ideově blízké pravostředové politické subjekty - SDKÚ, SMK, KDH a ANO. Ve slovenské politice jde přitom téměř o novum. Poprvé od roku 1994 se totiž rýsuje vláda, která není nesourodým konglomerátem naprosto rozdílných politických formací. Také vůbec po­prvé po roce 1989 vzniká kabinet, jež má v čele stejnou osobu jako vláda předchozí (M. Dzurindu). I když tato vláda bude záviset na poměrně těsné parlamentní většině (78 mandátů ve 150-ti členném parlamentu) a její budoucnost je tedy mírně nejistá, má velkou šanci, že Slovensko dovede jak do NATO, tak i do EU. Letošní slovenské volby signalizují, že konfliktní linie mečiarismus versus antimečiarismus zřejmě definitivně přestala hrát klíčovou roli ve slovenské politice. To je pro konsolidaci slovenské demokracie mimořádně pozitivní zpráva.

Revue Proglas 8/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse