Úplně poslední slovo: Opět pohřbívání Václava Klause?

Josef Mlejnek | 20. 7. 2002

Poslat do Kindlu

---

Bylo by nejspíš předčasné tvrdit, že letošní volební porážkou ODS od sociálních demokratů končí „Klausova epocha" či cokoliv jiného - podobné úvahy bude lépe přenechat jasnozřivým novinářům, jimiž tato země hned po mléku a strdí přímo oplývá. Většina jejich úvah se sice tváří, jako by byli vedeni tou nejušlechtilejší péčí o blaho pravicové politické scény, která trpí už po několik let osudovým rozdělením, ale jejich dosavadní přístupy a stanoviska je snadno usvědčují z licoměrnosti. Věcná diskuse o případném odchodu Václava Klause z čela ODS je, obávám se, v současné chvíli prakticky nemožná. Václav Klaus je poražen - nebude předsedou vlády, v následujícím období se ani nestane předsedou Poslanecké sněmovny a je zcela vyloučeno, že by mohl být „uklizen" na Hrad a vystřídat v lednu příštího roku Václava Havla, jemuž definitivně končí jeho funkční období. (Navíc si nedovedu představit, že by sám Václav Klaus o podobné uklizení stál.) Po státotvorném zohlednění nadstranických zájmů, jakým byla opoziční smlouva, čekají ODS „za trest" čtyři roky tvrdé opozice. Ne snad proto, že, jak praví pivní lidová moudrost, „každé dobro musí být spravedlivě potrestáno", ale že v určitém smyslu zapomínala na zadní kolečka a svoji zásluhu na „politické stabilitě" nezúročila lépe než její hlavní protivník. Z letošních voleb přitom vyšla s téměř 25 procenty hlasů jako druhá nejsilnější parlamentní strana a dosáhla tak prakticky stejného výsledku jako před čtyřmi roky - ale co naplat, že výsledek je takřka stejný, když situace je zcela odlišná. Osma­padesát reprezentantů z řad ODS bude v následujících čtyřech letech, byť by promlouvali hlasy andělskými, ostatním nejspíš sloužit za snadno a s gustem přehlasovávaného fackovacího panáka. Ale není třeba hanět čtyřletý volební den před jeho polednem, natož před večerem. Může se stát celá řada věcí, na jejichž předpovídání jsme všichni krátcí.

Václav Klaus by měl odejít z čela ODS - to se říká docela lehce, a to i voličům nebo členům jeho strany. Hůře se už uvažuje o praktickém naplnění tohoto požadavku. Dovedu si představit, že by se patrně - a paradoxně - předsedovi ODS odcházelo do ústraní daleko lépe v případě výrazné porážky právě „na pravici". Kdyby například Koalice dosáhla zhruba stejného či lepšího volebního výsledku jako ODS, na němž by se případně dvěma třetinami podílelo nešťastné stvoření zvané US-DEU, a kdyby ODS získala jen o něco více nebo dokonce méně hlasů než právě Koalice. Potom by se muselo říci sbohem a šáteček bez předběžných i průběžných podmínek. Situace je však jiná. Další výrazný reprezentant pravice kromě ODS v současnosti prakticky neexistuje, a až v US vyhnije emoční škvarek antiklausovství a odpadne pár směšných, ad hoc vyrobených odlišujících témat, ztratí toto stranictví stmelované jedinou velkou negací důvod k existenci - pokud o ni nepřijde po některé ze stále hrozících havárií ještě mnohem dřív.

Několikaleté iracionální až skurilní záští vůči Václavu Klausovi, které bylo v posledních čtyřech letech hnacím motorem celé řady akcí, o nichž už byla stokrát řeč, podle všeho kulminuje právě teď, těsně po volbách. Nestačí, že byl Klaus poražen. Je třeba ho ještě zašlapat do země, hodně hluboko, aby nevznikla nejmenší skulinka, kterou by se kdy mohl vrátit zpátky. V novinách, které mají stále ještě oficiální charakter seriózního tisku, aby člověk pohledal validní politickou analýzu nevábné nově vzniklé situace. Nikdo, téměř nikdo z našich mistrů „blbé nálady" si zatím nepoložil otázku, co se vlastně stalo, kdo je tím vinen, a hlavně nikomu jako kdyby nechtělo vůbec dojít, že skutečnými pány situace a vítězi letošních voleb jsou komunisté. Namísto toho jen samé (zástupné?) kategorické požadavky: Klausi, odstup, a to hned, a nejen ty, celé vedení marš do propasti! Divím se, že dosud nikdo vážně nenavrhl, aby ODS vůbec vypadla z parlamentu a volná místa obsadili nespravedlivě neusazení členové Unie svobody. Vždyť jsme se mohli třeba dočíst, že ODS je seskupení se severokorejskou mentální strukturou. Jacques Maritain tváří v tvář podobným hloupostem téměř nadpřirozené až mystické povahy na konci třicátých let 20. století pravil, že přitahují blesky...

Nechci teď jako generál po bitvě lacině předvádět, co všechno bylo v předvolební kampani ODS špatné, to rád ponechám na těch, kdo si eufemicky říkají nebo nechávají říkat politologové. Dodatečně mne jen napadá, že Václav Klaus měl před volbami raději slibovat odchod pouze pro případ volebního vítězství své strany - kdyby to vyšlo, byli by jeho nepřátelé v horší pasti, než je teď on. Budu se raději držet jen toho, co jsem sám ověřitelně tvrdil nebo napsal ještě před volbami. Nezapírám, že jsem sám byl přesvědčen, že ODS volby těsně vyhraje, a to ne vzhledem ke své volební kampani, ale i přes ni, a že po vítězství bude snadné na všechno nezdařené rychle zapomenout. Případné vítězství ve volbách 2002 jsem ovšem vzhledem k poměrnému volebnímu systému považoval za stejně pyrrhovské jako to v roce 1996. Za fatální chybu jsem považoval a stále považuji, že vedení ODS tak snadno přistoupilo na nacionalistickou rétoriku v souvislosti s hodnocením vyhnání Němců po roce 1945 a s ním spojených tzv. Benešových dekretů. Subtilní problém naší současné zahraniční politiky spojený s tím, co by případně mohlo být po našem vstupu do Evropské unie, byl zcela zastíněn siláckými řečmi. Žádná procenta navíc ODS určitě nepřinesly, na tomto poli bodovali beztak jiní. Zůstalo na ní jen ódium izolacionismu. Günter Verheugen a Bernd Posselt si nyní svorně pochvalují, že u nás zvítězila pro­evropská volba - politická dalekozrakost na úrovni kaprů. Přitom ODS nezašla tak daleko jako socialisté (o komunistech nemluvě) a nikdy netvrdila, že v případě vyhnání šlo o spravedlivou odplatu. Otevřela se Pandořina skříňka a u rozběsněného českého etnika by bylo možno „zabodovat" snad už jen s požadavkem dodatečného vyhnání těch Němců, kteří tu ještě zbyli. Při kritice Evropské unie by přitom většina nerozhodnutých voličů jistě více slyšela na jiné věci. Přinese náš vstup do EU při vší byrokracii skutečně zjednodušení a zefektivnění ekonomických vztahů uvnitř i navenek? Bude přitom nutná postupná federalizace Evropy? Nebude-li, jak se jí můžeme účinně bránit? Kde hledat spojence? Mají být oslabeny nebo postupně rušeny i naše euroatlantické vazby? Má Evropská unie skutečně ambice být mocenským centrem vymezujícím se proti USA? Bude o politických prioritách Unie skutečně rozhodovat výlučně nějaká byrokratická superstruktura z Bruselu? Nebudeme moci vůbec nic ovlivnit, pokud jde například o její blízko­východní politiku? Ta je přece přímo skandální a hodnocení situace z úst politicky správně smýšlejících čelných Západoevropanů neméně. Proč by peníze z našich daní a zisků měly jít na podporu terorismu? Stačí zalistovat českými novinami o několik měsíců zpět, abychom zjistili, jak „proevropsky" se v nich referovalo o Izraeli, „maličké zemičce" na Středním východě, s níž nás pojí hned několikeré historické kořeny a pouta.

A co si právě v této souvislosti myslet o nabubřelých fanfárách o novém osudu (das neue Schicksal)? Zde by zcela jednoznačně bývalo lépe hovořit o novém údělu - na rozdíl od levicového amerického Rooseveltova „new Dealu" ovšem s vědomě konzervativním a liberálním obsahem. A nebylo by to od věci. Vzniká tu konzervativní politické prostředí, ale vládne v něm ještě velká neujasněnost a zmatek. A je velice aktuál­ní, aby někdo právě u nás, v Čechách, explicitně formuloval několik silových myšlenek, jak říkají Francouzi „idées-forces", pro příští dny. Ale jakýpak potom osud? Já osobně na žádný osud ani předurčenost nevěřím, ale z víry vím o stvořené lidské svobodě, již od Boha přijímáme jako dar a z níž mu jednou vydáme počet. Osud jsme nuceni přijmout, ale úděl si volíme. To je veliký rozdíl, přímo na civilizační úrovni a s civilizačním dosahem. Patříme k židovsko-křesťanskému euroatlantickému Západu, jehož étos byl a zůstává antifatalistický. Toho by si měli být vědomi i „naši" liberální ateisté, kteří tento étos přijímají, jsou jím živi, ale i zde jako by zapomínali na „zadní kolečka".

P.S.: Ve chvíli, kdy jsem dopisoval tyto řádky, Václav Klaus na Nově v Sedmičce oznámil, že z čela strany po prosincovém kongresu odejde za předpokladu, že tím nebude ohrožena její vnitřní jednota ani hodnotová orientace. Nechtěl by se pochopitelně dožít na­plnění představy, že po jeho odchodu budou z jedné ODS náhle tři malé, které se po případné „unionizaci" spolehlivě potáhnou vzájemně ke dnu. To by samozřejmě všem lidovým i elitářským léčitelům Klausem blahé paměti náramně vyhovovalo. A je tedy možné, že Václav Klaus nakonec přivede ODS na samotný práh příštích voleb se zcela zřetelně formulovaným záměrem, že odejde až po nich. Nemusel by přitom po vzoru Miloše Zemana ani pěstovat nějakého zrcadlového Vladimíra Špidlu. Po Sarajevu mi přišlo směšné, když Václava Klause zrovna pohřbíval „velebný kmet" Pavel Tigrid, který prožil skutečně rušný politický život a byl aktivní až téměř do své osmdesátky. Václav Klaus je v oficiální politice téměř už třináct let. Je schopen snášet enormní zátěž, ale i on musí být nutně unaven. V letošní volební kampani ODS se znovu opakoval úkaz z voleb v roce 1996, který šachisté označují pojmem ztráta tempa. K něčemu podobnému může jistě docházet i v životě politiků. Než však ztratit tempo, je lépe přerušit partii. Odejde Václav Klaus, aby se ještě vrátil? Jeho setrvání v čele ODS, případně jeho pozdější comeback, jsou podmíněny jednou jedinou věcí, jíž je formulace nových vůdčích myšlenek pro toto desetiletí.

Revue Proglas 6-7/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse