Česká literární xenofobie: Básničtí zabijáci

Cyklus úvah pod názvem Česká literární xenofobie vznikl na základě takzvaného "druhého čtení". Jde o soudobé hodnocení, jemuž autor podrobil díla klasických i moderních spisovatelů, se kterými se jako většina čtenářů a diváků poprvé setkal ve školní a studentské knihovně a byl veden k jejich nekritickému uctívání.

Dvacátá léta dvacátého století byla v Československu a téměř v celé poválečné Evropě dobou socialistických nadějí. O spravedlivé společnosti, která nebude divadlem společenských křivd a navždy vyloučí hrůzy válek, snili mnozí myslitelé, političtí praktikové i umělci. Mladá generace českých básníků a spisovatelů tento sen prožívala jako vážné téma, ať už se se socialistickým plánem sociální proměny ztotožňovala, nebo se ho spíš obávala a varovala před ním. Zatímco však sen nabýval v umělecké fantazii poměrně jednotné podoby, lišily se od sebe představy o cestách k jeho naplnění. Radikální recept formuloval v hloubi devatenáctého století Bedřich Engels. Na rozdíl od některých naivních aktivistů I. internacionály, kteří se zabývali například myšlenkou, že by se dalo parlamentním zrušením dědického práva a jeho přechodem na stát postupně dosáhnout úplného zespolečenštění výrobních prostředků a veškerého nerovnoměrně rozděleného bohatství, věděl mladší Marxův druh velmi dobře, že jediný spolehlivý způsob tkví v násilném, revolučním odnětí majetku vládnoucí třídě a v teroristickém potlačení jejího odporu. "Proletáři se s buržoazií vyrovnají plebejsky," zněla proslulá Engelsova věta. Konkrétněji se pověstný teoretik násilného převratu nevyslovil. Pod pojem plebejského vyrovnání si mohl Engelsův čtenář dosadit leccos počínaje krátkodobým omezením výkonu některých práv a konče hromadnou likvidací všech, kdo budou označeni za nepřátele revoluce a za překážku uskutečnění jejích cílů.

Mladí čeští básníci - opěvatelé a vzývatelé revoluce - si byli vědomi toho, že revoluční násilí tvoří základní podmínku zdaru celého společenského převratu a že při něm poteče krev. Motiv zabití v rámci revoluční akce prostupuje Wolkerovými, Seifertovými i Bieblovými verši a ústí do výrazu odhodlání prolít krev svou i cizí, aby napříště už nikdy k jejímu bojovému prolévání nemuselo dojít. Příznačné však je, jak přibližné jsou obrazy zmíněných básníků, pokud mají zachytit konkrétní tvář protivníků a nepřátel. Jiří Wolker v básni Noc, uveřejněné v oddíle Básně z pozůstalosti (Dílo Jiřího Wolkera I, Václav Petr, Praha 1947, str. 97, uspořádal Miloslav Novotný), je pojmenovává po neumannovsku jako psy, kteří hlídají lidské hvězdy, zatímco "na nebi svobodné hvězdy hoří". "Však ty nešťastné hvězdy musíme vysvobodit,/ které mezi námi svítí,/ a psy musíme zastřeliti [...]." Vidina hromadné exekuce hlídacích psů nesvobody se metaforicky a jakoby podvědomě vyhýbá přímému zobrazení lidí na druhé straně barikády. Ruský svědek revoluce Michail Bulgakov se k takové metafoře dost dobře nemohl uchýlit. Znal příslušníky bílé armády, mladé důstojníky, zachytil je jako živé hrdiny ve svém románě Bílá garda a byl oficiální kritikou samozřejmě obviněn a do konce života usvědčován, že straní kontrarevoluci. Prohlásili ho za nepřítele a jako spisovatele zakázali. Od fyzické likvidace v koncentračním táboře ho uchránila těžká nemoc. V roce 1940 jí podlehl.

Metaforická definice odpůrců jako psů je u Wolkera ojedinělá. Častěji mluví básník o snu, který je třeba zabít, a to tím, že jej uskutečníme. Uskutečnění se ovšem neobejde bez krvavých obětí, a proto uskutečňovatelé "nemají dobré srdce jen, ale též dobré pěsti". "Musí se zabít,/ musí se žít,/ ruce jsou zbraně,/ srdce štít!" (báseň Balada o snu, Těžká hodina). Už ve své básnické prehistorii v březnu 1920 Wolker motiv zabití konfrontoval s motivem mateřské a synovské nevinnosti: "[...] kdyby tak jedna má ruka krví se zaplavila, co druhá by právě/ třímala dýku vytrženě a nechápavě,/ že zabila, - že člověka do smrti zabila, - nemoh bych tehdy si zašeptat: Matičko, cestičko bílá,/ na co jsi, rodíc mě, nepomyslila?" (báseň Matičko, oddíl Lyrika zrání, Od léta 1919 do Hosta do domu, Dílo Jiřího Wolkera II, c.d., str. 302). Jinde a daleko častěji je obraz ještě méně ostrý a konfliktní situaci pouze napovídá: "[...] dej, ať nezmírám jako ty na posteli v propadlé světnici,/ chci zemřít jako voják s bodlem a ručnicí,/ do srdce raněný granátem./ Neboť jdu do boje,/ babičko moje,/ pro slávu světa tohoto" (báseň Pohřeb ze sbírky Těžká hodina). Nebo: "Stanu se mužem/ a vojákem./ Voják modlí se bodákem" (báseň V parku před polednem ze sbírky Host do domu). Báseň Fotografie (Těžká hodina) označuje nepřátele sice poměrně zřetelně - "Každý, kdo hoduje dnes tu a pije" - ale odsuzuje je pouze k tomu, aby je dobový snímek dokládající hlad v Rusku přinutil narazit "na mrtvoly křičící:/ Lidojede! Lidojede!" Báseň U roentgenu, kterou autoři čítanek velice rádi zařazovali, shledává nejhlouběji v nitru chudého nenávist, aniž dopoví, jaké činy z takového mocného citu vyrostou. Zřejmé však je, že jde o vůdčí cit a že se z něj může zrodit krutost bez hranic.

Přibližně vidí svůj bojový úkol i Jaroslav Seifert ve své prvotině Město v slzách (1921). Báseň Monolog bezrukého vojáka končí čtyřverším vyslovujícím lítost nad válečným zmrzačením, protože hrdinovi nedovolilo účastnit se aktivně střetnutí s policajty a házet na ně kamení. Seifert je o něco divadelnější než Wolker v tom, že básníka na barikádě vidí ani ne tak jako vytrvalého revolučního vojáka, nýbrž jako proroka padlého symbolicky i nesymbolicky: "[...] jsem ten, jenž v revoluci střelí první,/ jsem ale také ten, jenž první padne [...]/ zázračný jako bůh/ a mocný jako bůh [...]" (Báseň nejpokornější). Stejně divadelně manifestační je jeho Modlitba na chodníku: "Panno Maria,/ když už je nutno, abych umřel taky já,/ nedej, abych umřel jako ten pes,/ dej, ať umřu jednoho krásného dne na barikádě revoluce/ s puškou v ruce." Revoluční děj charakteristicky zběžně črtá jiná pointa: "Hoši, vy všichni musíte být zase zdrávi,/ aby až na ulicích světa ten veliký koncert bude,/ mohli jste všichni hráti z partitury rudé/ revoluční symfonii. // A ta, panečku, bude!" (báseň Děti z předměstí). Báseň Dobrá zvěst, věnovaná Ivanu Olbrachtovi a opěvající zprávy o bolševickém převratu v Rusku, končí dvojverším: "Sláva, sláva na výsostech bohu/ a na zemi lidem revoluce." Moci revolučních davů je vydán veškerý biologický život na zemi: "Kdybychom chtěli a plivli na slunce,/ zhasne" (báseň Řeč davu).

Nekompromisně teoretizující básník Jiří Wolker ve své recenzi Města v slzách vytkl Seifertovi a veškeré mladé české revoluční poezii její obrazový arzenál čerpající z Písma a zvrhající se prý v manýru. Slova a příměry si revoluční báseň musí najít v revoluční skutečnosti, tvrdí Wolker. Biblický nazírací aparát však může svědčit i o něčem jiném: jednak o nejistotě básníků, pokud jde o všední den revoluce a o množství krve, která bude prolita, jednak o změkčení nenávistné představy nepřátel revolučního teroru a také o zastření faktu - a to před druhými a snad i před sebou - že třídní boj cílevědomě mířící k masovému násilí a genocidě je nová varianta starých atavistických xenofobií a nikoli kultivující energie, která provází a prosazuje pokrok. Revoluční rétorika si sice vypůjčuje od náboženství jeho programovou vizi všelidské lásky a zaklíná se tím, že se k násilí uchyluje dočasně a nakrátko, příklady velkých revolučních převratů však dokazují, že se násilí nikdy nepodařilo časově ani rozsahem omezit nebo zastavit přirozenou cestou a že skončilo teprve se zánikem revoluční situace a po odstranění vlády vzešlé z revoluce. Závěr Blokovy poémy Dvanáct, umísťující do čela revolučního zástupu Ježíše Krista, nabízí výklad, že šlo o projev básníkovy mělké zkušenosti s všedními dny revoluce a o mylný prožitek myšlenek hlasatele lásky pocházejícího z pokolení Davidova.

Ani Konstantin Biebl nebo Vítězslav Nezval, kteří s proletářskou poezií souviseli volněji než Wolker v Těžké hodině a Seifert v Městě v slzách, nekonkretizovali svými obrazy vidinu, jak proběhne revoluční proces. Konstantin Biebl na to téma například vytvořil typickou hříčku nehravého dosahu a situoval ji k mateřskému stolu: "Budeme jísti z jednoho talíře./ Stačí nám jedna lžíce,/ jedna vidlička - // ale kde, matko, vezmeš sto tisíc nožů?" (Zlom, VII. zpěv, Dílo I, 1923-1925, Československý spisovatel, Praha 1951, str. 141). Tak rozvinul básník svou vstupní představu: "Všechny mé myšlenky chřestí zbraněmi." O několik málo let později ve sbírce S lodí, jež dováží čaj a kávu (2. vydání, Odeon, Praha 1928) zpracoval Biebl své téma zcela jinak, když v básni Pacienti vyvolal palčivě konkrétní vzpomínku na mrtvého otce, který jako voják pod dojmem válečných hrůz volil dobrovolný odchod ze života: "Přišla vojna přišly poštou tatínku tvoje šaty/ nikdo z nás neuměl rozvázat provázek/Ba ani z tvého kabátu sejmout bílé vlákno vaty//". Také báseň Cesta k lesu evokuje zážitky první světové války jako osudové poznamenání na celý život: "Pušku jsem na zdi pozorně sňal/ Nikdy tak tiše/ aby jeden hrob neprocit v Polsku". Padesát tisíc Kladenských a padesát tisíc revolučních dělníků ze severu, pro něž si básnický cyklus Zlom vysnil sto tisíc nožů potřebných k ozbrojenému útoku nebo k ozbrojené odvetě za třídní násilí, jako by naopak pocházelo z jiné sféry, v níž se krev prolévá jen v přeneseném smyslu.

Nezvalův Podivuhodný kouzelník (1929) je lyrický hrdina mnoha tváří a podob, z nichž jedna představuje kamelota prodávajícího na ulici noviny a účastnícího se převratu a provolání diktatury proletariátu: "Dejte mi zbraň ať mohu také stát!/ největší kokardu mně dejte udělat/ Něco mne přesahuje a něco mi chybí/ a komunistický manifest ten se mně strašně líbí/ Největší kokardu mi dejte udělat/ S bohem s bohem s bohem". Problematiku "dne druhého", totiž porevoluční doby, překonal Podivuhodný kouzelník takto: "Místo všech včerejších zákonů dva nové jsou stvořeny/ Nezabiješ jinak mezi šílenci strávit bys musel svoje dny/ a neporušíš práce/ jinak tě budou soudruzi hladem a žízní léčiti/ abys moh příští den k práci jak k přijímání/ hladov a žízniv vstoupiti/". To je jediné místo celé skladby, které připouští, že by i v nové společnosti mohlo docházet k mezilidským konfliktům (citováno z Díla Vítězslava Nezvala, díl II., Československý spisovatel, Praha 1952, str. 32).

Josef Hora byl o devět let starší než Wolker a Nezval a ve svých proletářsky revolučních slokách se tématu revolučního násilí dotýkal ze všech svých ideových druhů nejzdrženlivěji: "[...] praporem buď, jejž milion rukou zvedlo,/ kladivem, jež bije, bije, bije,/ protože miluje..." (báseň Nezoufej!, Pracující den, 1920, citováno z Díla Josefa Hory, díl II., Kniha srdce a vřava světa, Borový, Praha 1948, str. 18). Nebo: "A bude-li válka,/ ty, kteří nežali, nesklízeli/ a z cizích stolů, z cizí lopoty/ se přejídati chtěli,/ svaň a spal,/ jako tvůj bratr listopad/ list, který zvadl a spad,/ když dechem svým neživí již/ strom, který vypučet mu dal" (báseň Podzim, c.d., str. 24). Revoluční potlačení a vyhubení parazitní třídy se jeví jako přírodní děj, který je tichý a bezbolestný. Však také jeden z literárních kádrováků padesátých let vysvětloval ve svém doslovu k výboru Horových básní, že básníkova zrada revoluce v roce 1929 a jeho demonstrativní odchod z komunistické strany byly zaviněny nedůsledným přijetím principů třídního boje. Ani ve svých nejčistších proletářských básních se prý Hora neprojevil jako odhodlaný bojovník.

Před druhou světovou válkou se komunisticky smýšlejícím intelektuálům, kteří své představy vyjadřovali po způsobu zmíněných básníků, říkalo salonní revolucionáři. Mělo to znamenat, že buď o naplnění svých společenských snů a o ceně za něj nevědí ani netuší nic přesnějšího, nebo že se svými sny pouze koketují a nemohou být bráni doslova. Pro srovnání se znovu dovolávám příkladu ruského prozaika, tentokrát osudu a díla Isaaka Babela. Jako mladého autora ho Gorkij v roce 1917 povzbudil ke sběru životních zkušeností. Babel je našel v pověstné Jízdní armádě maršála Buďonného a jejich pronikavým a originálním literárním záznamem si získal umělecký věhlas a přivodil politické nesnáze. Z jeho díla totiž vysvitla těžká deziluze hrdiny, brejlatého a snaživého inteligenta Ljutova: spočívala v tom, že jeho vize vojáků revoluce narazila v praxi na drsné, primitivní a nelítostné prostředí, v němž zabít člověka se stalo samozřejmým návykem. Babel nepolemizoval s revolucí. Načrtl konkrétní portrét dvou rudých vojáků, na němž se "tyčili dva zrůdně velcí a tupí chlapci se širokými tvářemi a vyvalenýma očima, ztuhlí jak při cvičení, dva bratři Kurďukovovi - Fjodor a Semjon", synové vesnického policajta, o němž jeden z nich říká, že "byl svině", a jehož dal zabít nebo sám zabil (Isaak Babel, Rudá jízda, přeložil Jan Zábrana, Svět sovětů, Praha 1958, str. 15). Ljutova posléze Babel vystavil obvinění jednoho z buďonnovců, že na nepřítele nestřílí a tím uvádí do nebezpečí své druhy, kteří počítají s jeho součinností. Ljutov "prosil osud o to nejprostší ze všech umění - umění zabít člověka" (c.d., str. 124). Ale nenaučil se mu.

K Babelově knize se pobouřeně vyslovil sám maršál Buďonnyj v článku výmluvně nazvaném Babelovy babské drby. Rudé kavaleristy viděl prý spisovatel nesprávně a zkresleně. Pomluvil je. Jenže o to Babelovi zcela jistě nešlo. Spravedlivě je však třeba pochopit, že praktického vojáka revoluce pohněvalo, že dospělý člověk žasne nad skutečností, že se ve válce zabíjí a že z ran, které nepřítel utrží, teče krev. Maršál jistě pokládal za naivitu křik Babelova Gedaliho poté, co ho okradli o gramofon: "[...] Polák střílel, můj milý pane, poněvadž byl kontrarevoluce; a vy střílíte, poněvadž jste revoluce. Ale revoluce - to je radost. A radost nemá ráda v domě sirotky. Dobré věci dělají dobří lidé. Ale dobří lidé nezabíjejí. To znamená, že revoluci dělají špatní lidé. Ale Poláci jsou taky špatní lidé. Kdo řekne Gedalimu, co je revoluce a co je kontrarevoluce? [...] A my všichni, vzdělaní lidé, padáme na tvář a křičíme: běda nám, kdepak je ta sladká revoluce? [...] Přivezte dobré lidi a my jim dáme všechny gramofony. Nejsme nevzdělanci. Internacionála - my víme, co je to internacionála. Já taky chci internacionálu dobrých lidí, aby každou duši vzali do obhospodařování a dali jí příděl pro první kategorii. Tumáš, duše, jez, prosím tě, měj si svou radost ze života" (c.d., str. 31). Jenže Gedali s těmito názory a vidinami skutečnou revoluci nejen neprovede, ale navíc ji poškodí. Tak nepochybně smýšleli její vůdcové. A nejen smýšleli, nýbrž i jednali. Maxim Gorkij stačil Babela hájit a uhájit na počátku třicátých let. Na jejich konci byl autor Rudé jízdy zatčen a "zemřel daleko od přátel", jak to po dvaceti letech se souhlasem chruščovovské cenzury napsal Ilja Erenburg.

Jaroslav Seifert se jako muž více než sedmdesátiletý vrátil k hodnocení svých mladistvých postojů a k rozporu mezi básnickými výzvami k revolučnímu násilí a jeho reálným výkonem. Porevoluční moc si prý nebere k ruce snílky, nýbrž knechty. Tímto slovem označil básník tvory neštítící se žádné špinavé práce, kterou "den druhý" vyžaduje, počínaje zabavováním majetku třídních nepřátel, jejich vystěhováním z domů a bytů, přesunem do táborů nucené práce a jiných internačních zařízení, případně do koncentráků, odkud je návrat nežádoucí, a konče obžalobami obětí, jejich usvědčením a uvězněním, střežením anebo popravou. Dvojí složku revoluce rozlišil ostatně už Dostojevskij ve svých Bratrech Karamazovových: Ivan promyslil a pronesl soud, že hříchy jeho otce Karamazova by se měly trestat smrtí. Ivanův nevlastní bratr Smerďakov rozsudek vykonal, otčíma zavraždil a Ivana vyděšeného tím skutkem prohlásil za hlavního spoluviníka, byť jen ideového. Mnozí proletářští básníci se na rozdíl od Ivana Karamazova uskutečnění svých vidin nedožili, a tak zůstane navždy nezodpovězena otázka, zda by se ho zhrozili podobně jako český nositel Nobelovy ceny a zda by je potkal osud podobný Babelovu, nebo zda by své zděšení ze strachu nebo z konjunkturálnosti zapřeli, nebo zda by je ani nepocítili. Jejich zabijácké verše, glorifikované po dlouhá desetiletí nejen politickými propagandisty, ale i renomovanými kritiky a znalci, tu otázku přesto navozují.

Diskuse