Camilo José Cela – život a dílo

17. ledna tohoto roku zemřel ve věku 85 let nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1989, španělský spisovatel Camilo José Cela. Známý dramatik Fernando Arrabal na jeho pohřbu zmínil, že se při setkání s Umbertem Ecem krátce před Celovou smrtí shodli na tom, že je to nejlepší žijící světový romanopisec.

C. J. Cela psal poezii, cestopisy, divadelní hry, eseje, novinové články i povídky, ale tím, čím se skutečně proslavil, byly romány. Už jeho první dílo, které vyšlo krátce po skončení občanské války, Rodina Pascuala Duarta z roku 1942 (česky 1960), mu zajistilo úspěch. V ovzduší naplněném oficiálním nadšením z vítězství se objevila kniha, která pojednávala o tragickém osudu španělského venkovana a neměla v sobě vskutku nic optimistického, byla naplněna bolestí, ošklivostí a utrpením a velmi brzy byla vnímána jako alegorie tragického osudu národa. Kniha se stala podnětem ke vzniku nového literárního proudu označovaného slovem tremendismus (špan. tremendo = strašlivý), pro nějž bylo charakteristické, že se zabýval těmi nejodpudivějšími stránkami lidského života. V tomto smyslu se Celův román stal z hlediska španělského literárního vývoje přelomovým. Stejně významnou roli hrálo jeho dílo z roku 1951, román Úl (česky 1968), ve kterém Cela zachycuje život v poválečném Madridu s jeho sociálně, ale také existenciálně determinovaným utrpením. Toto dílo inspirovalo řadu opozičně naladěných mladých autorů, kteří v padesátých letech společně vystoupili se sociálně kritickým programem levicové orientace. Jeden podstatný rys však od nich Celu od počátku odlišuje: jeho jediným záměrem bylo vydat svědectví, nic více a nic méně. Ideologičnost mu byla cizí, ale k tomuto tématu se ještě vrátíme. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dochází k dalšímu zlomu, ve Španělsku se prosazuje experimentální próza, a také v tomto případě byl Cela se svým románem Svatý Kamil 1936 z roku 1969 mezi prvními. Z mnoha dalších významných děl zmiňme ještě alespoň romány Mazurka pro dva mrtvé (1983) a Kristus versus Arizona (1988). Základní téma jeho tvorby je v podstatě neměnné: je jím lidské utrpení v neustále se proměňujícím a stále se problematizujícím světě v nás i kolem nás. Toto utrpení je čtenáři zprostředkováno ironickým až sarkastickým vypravěčem. Co se však v průběhu Celova života zásadně proměňuje, je forma jeho děl; Cela neustále experimentuje a obohacuje svůj styl.

Za léta své dlouholeté úspěšné literární činnosti Cela také nasbíral řadu ocenění, od roku 1957 byl členem Španělské královské akademie. Po Francově smrti byl v roce 1977 jmenován senátorem, v této době se také aktivně podílel na revizi španělské ústavy.

Po celý život měl Cela řadu příznivců a obdivovatelů, ale také neméně kritiků a odpůrců. Především byl kritizován v souvislosti se svými postoji v průběhu občanské války, ale také v letech po ní. Mladý Cela, který příslušel k vyšším společenským vrstvám, se stal po Francově povstání dobrovolníkem v jeho armádě. Ve čtyřicátých letech pak několik let působil jako cenzor a zároveň publikoval v oficiálním tisku.

I na osudech Celových děl z tohoto raného období se však projevilo pnutí v mocenských strukturách. Cenzor měl problémy s cenzurou. První vydání Rodiny Pascuala Duarta bylo rychle rozebráno, kniha byla kladně přijata částí oficiální kritiky, ale po útocích ze strany katolické hierarchie bylo druhé vydání zakázáno. Úl zpočátku nemohl ve Španělsku vyjít vůbec a poprvé byl publikován v Argentině. Další argumenty svým kritikům dodával Cela problematickými komentáři vlastního díla, ale také tím, že především v letech po Francově smrti nevybíravě útočil na instituce i jednotlivce nalevo i napravo. Velmi často se tak prohřešil proti vyžadované politické korektnosti současné společnosti, ale i proti obyčejné lidské slušnosti. Sám o sobě prohlásil cosi v tom smyslu, že člověk, který s ním diskutuje, s ním může souhlasit nebo mu spílat, rozhodně se s ním však nemůže nudit.

Záporná kritika Celova díla obvykle konstatuje, že po příslibu sociálně svědeckého Úlu se jeho další tvorba nikterak nevyvíjí, autor dostatečně, nebo spíše vůbec nevychovává a nepoučuje a je v podstatě nihilista. V tomto, ale i v dalších bodech existují pozoruhodné analogie mezi Celou a francouzským spisovatelem Luisem Ferdinandem Célinem (1894-1961). Oba autoři jsou významně ovlivněni pikareskním románem. Oba mluví především o utrpení, a to s ironií a sarkasmem. Céline na sklonku třicátých let publikoval několik antisemitských pamfletů, čímž vyvolal morální odsouzení, které ho v poválečném období vyřadilo ze společenského života. Také pro něj byly po celý život charakteristické nenávistné výpady na všechny strany. I on byl obviněn z amorálnosti a nihilismu. Domnívám se, že zároveň o obou autorech platí také to, že líčením zla, které je v člověku, soustředěním se na ty nejodpudivější stránky lidské existence oba usilují, ať vědomě či nevědomě, o odkrytí čistoty na dně lidské duše, která je v podstatě nevyslovitelná. Je možné se jí dobrat právě jen vypovězením, vyvržením všeho zla, které je nám tak vlastní. Je to proces sebeočisty, který je v jejich dílech zřejmý, snad i navzdory autorům samotným. Oba byli morálně problematické osobnosti, ale o to pozoruhodnější je v tomto kontextu jejich dílo. Dílo se po dovršení procesu tvorby od svého autora odděluje a začíná jeho naprosto samostatný, svébytný život v myslích čtenářů, nebo by tomu tak alespoň mělo být.

Vraťme se nyní opět k samotnému Celovi. Jako jeho nejvýznamnější díla bývají obvykle uváděny romány Rodina Pascuala Duarta a Úl. Já osobně považuji za nejzdařilejší román Svatý Kamil 1936 (celý název je Předvečer, oslava a oktáva svátku svatého Kamila v roce 1936 v Madridu), který zachycuje, jak prožívali první dny občanské války obyvatelé Madridu. Kniha nebyla dosud česky publikována, uveďme si proto alespoň úryvek.

„... Matýsek ve své mansardě spí s užaslými ústy, jako mrtví, vypadá jako mrtvý, kdokoliv by ho mohl mít za mrtvého, možná náhle zemřel a neví o tom, neví o tom ani nikdo jiný. Lékaři dokončují pitvu mrtvoly Calvo Sotela, obě rány byly nutně smrtelné, jedna z kulek uvízla v mozku, podepsán Dr. Antonio Piga, tato zpráva nebude zveřejněna, lidem postačí ta verze z předběžného po­sudku, jeden výstřel, ne dva, soudní vyšetřování vede Dr. Blas Aznar, který zkoumá všechno, vlasy, skvrny od krve, krevní skupinu, zranění, která má mrtvola na nose a na levé noze atd. Pekaři vstávají také velmi časně, ale ne tak časně jako mlékaři, koš s čerstvým chlebem vypadá jako vana nebo jako rakev a příjemně a teple voní, voní jako počestná žena, která skáče přes švihadlo uprostřed hřiště. V tichu zemřelých tepe hlučný shon života, je to velmi důmyslný kontrapunkt, kterému není zpočátku ani rozumět, zní jako čínština nebo jako kterýkoliv jiný krutý jazyk, poslední cvrčci noci pomalu ztišují svůj zraňující a téměř kovový zpěv a šneci se natahují po bujně rostoucím portuláku, po mangoldu a divokém chřestu, které sají výživnou šťávu smrti. Pan Asterio vstává časně, ale ne tak časně jako šneci, pan Asterio ještě spí, také s otevřenými ústy, téměř všichni spí s otevřenými ústy. V prázdných a tajemných výklencích hnízdí vlaštovky a hemží se tam švábi, tlustí, lesklí, nablýskaní, lhostejní ke strachu ze zašlápnutí nebo jedu, když má být výklenek zabrán nějakým mrtvým, který právě dorazil, hrobař, aniž by vytáhl cigáro z úst, srazí hnízda vlaštovek a důkladně zavře šváby, kteří rychle, během několika okamžiků, oslepnou, takhle usmrtit v blízkosti smrti musí velmi těšit, dělají to všichni, a dokonce se při tom v nitru usmívají. Don Máximo tráví téměř celou noc s rozsvíceným světlem a pije jednu kávu za druhou, dělá si poznámky do sešitku a ustaraně přemýšlí o všem, co se děje, ještě to není ani půl hodiny, co don Máximo zhasl světlo, ale nespí. Pod starými náhrobními kameny vzlíná vlhkost, jež skrývá chrobáka a slimáka a po Odpočívej v pokoji na popraskaném mramoru se pohybuje svým rychlým, jakoby koktavým během stonožka. Tvůj strýc Jerónimo vstává a několik minut provádí dechová cvičení, potom jde do ledničky a dává si jogurt a rajče s několika kapkami oleje. Šedé ještěrky a ropuchy barvy hlíny - ty první dotěrné a nervózní, ty druhé slavnostní a téměř opatské - si zkoušejí své první ostýchavé kroky dne. Donu Joaquínovi se zdá, že kupuje sekretář ve velmi dobrém stavu, v tajné zásuvce je třináct zlatých mincí. Na hřbitově nejsou žáby, je to škoda, ale je to tak, žáby zůstaly v Abrońigalu, kde se Paca a pan Fidel, kteří spali v objetí, také začínají zvolna probouzet, Paca a pan Fidel nemají naspěch, nikdo na ně netlačí, je stejné žít pomalu, s pohledem upřeným na strop, jako umírat pomalu s pohledem upřeným na strop, trvá to stejně dlouho a nikdo neví, jak dlouho to má trvat..." (překlad M. F.)

V okamžiku, kdy byl román vydán, stal se Celovým nejkontroverznějším textem. Spílaly mu obě strany, které se na konfliktu podílely. Ze strany oficiální byl obviňován z toho, že uráží armádu a zkresluje historická fakta, ze strany levice mu byl rovněž vytýkán nedostatek historické věrnosti, ale také již zmiňovaný nihilismus, absence „pokrokovosti" a výchovného aspektu díla. Příčinou tohoto pobouření se stala především autorova implicitní i explicitní negace jakékoliv ideologie obecně. Svatý Kamil 1936 rozhodně není žádný historický román, přestože s mnoha historickými fakty pracuje. Obsah díla je polemikou s historií ve smyslu objektivního vypsání minulých událostí. Takováto historie je nezbytně vždy ideologií, protože je vždy zároveň interpretací a tedy zkreslením skutečnosti. To jediné, co má opravdu smysl, je konkrétní, jedinečný, bezprostřední zážitek jednotlivého člověka, protože ten nepodléhá žádnému diktátu historie.

Vyjádření výše zmíněných autorových postojů je podřízena výstavba díla. Vyprávění je vedeno ve formě autodialogu, vypravěč oslovuje sám sebe, ale tento způsob promluvy zároveň vyvolává dojem bezprostředního intimního kontaktu mezi ním a každým jednotlivým čtenářem. Postavy jako odraz živoucích bytostí v románu vlastně ne­existují. Většinou pouze slouží k tomu, aby demonstrovaly nestabilitu vypravěčského vědomí. Vypravěč se stává na okamžik možnou postavou, postavou, která by mohla být, ale která ve skutečnosti není. Stává se dokladem možného způsobu existence ve sledu historických událostí.

Ve vyprávění, které není členěno do odstavců, ve kterém následuje jedno rozsáhlé souvětí za druhým, splývají historické události, fiktivní události, úryvky z dobového tisku, rozhlasového vysílání a reklamy. Veškeré tyto informace protékají zmíněným nestabilním vypravěčským vědomím; svět se vypravěči jeví jako rozbité zrcadlo, které odráží skutečnost zcela chaoticky. Banalita a „dějinná událost" mají zcela stejnou hodnotu, nejspíše žádnou. V románu dominuje utrpení, které má především existenciální charakter, a to přesto, že kniha je zároveň plná násilí. Samotná existence člověka ve světě beze smyslu je zdrojem utrpení. Utrpení samo je zbaveno jakéhokoliv smyslu, protože přerostlo nejen únosnou, ale i vnímatelnou míru.

Kdosi o knize Svatý Kamil 1936 řekl, že to není román o válce, ale ve válce. Domnívám se, že je to přesné. Text nelze číst s „odpovídajícím" odstupem: buď se čtenář podřídí jeho skutečně bezprostřednímu, hypnotizujícímu náporu a zcela se mu poddá, nebo knihu znechuceně odloží.

Michal Fousek vystudoval bohemistiku a hispanistiku na Filosofické fakultě University Karlovy, nyní je doktorandem Ústavu románských studií téže fakulty.

Diskuse