Váha shora na nic nedoléhá

Krátký rozhovor s Františkem Derflerem a Milivojem Husákem

Co tě přivedlo k Divadlu U stolu?

František Derfler: V osmdesátých letech jsem připravoval samizdatovou edici Studnice. Pro divadelníka byl od editorské práce jen krůček k živému přednesu některých textů, ať už po bytech či v lepším případě v nějaké hospodě nebo klubu. Pokoušelo mě to tak dlouho, až jsem pro tu myšlenku získal pár přátel a pustili jsme se do toho. Prezentovali jsme texty zakázaných autorů. Chtěli jsme prostě přispět k překonání toho, čemu Zdeněk Rotrekl říká diskontinuita české kultury. Tehdy také vznikl název Divadlo U stolu, který poukazuje právě k těmto počátkům, k původu, nikoli k současné podobě. Po sedmiletém odmlčení v devadesátých letech jsem se k té práci vrátil inspirován nabídkou Petra Oslzlého obnovit Divadlo U stolu na sklepní scéně. Zahájili jsme v prosinci 1998.

Milivoj Husák: Mne k práci s Divadlem U stolu přivedla až konkrétní výzva Františka Derflera právě na sklonku roku 1998 - dělat scénografii k obnovenému divadlu. Potěšilo mě to, byť výsledek této první spolupráce byl - z mé strany - poněkud rozpačitý. Měl jsem divadelní zkušenosti už předtím - s HaDivadlem v jeho počátcích, s Divadlem na provázku v letech 1982-1983 a s večery Výběrové příbuznosti v posledních dvou letech před listopadem. A měl jsem samozřejmě chuť to dělat - sám pro sebe jsem si v průběhu času kreslil divadelní podobu literárních děl, která mě zaujala, jako jakési "výtvarné divadlo".

A co ti práce v něm a s ním přináší?

F. D.: Samozřejmě spoustu starání, ale ještě víc radosti. Divadlo už je jiné než ve svých počátcích, rozvinulo se, ale zachovalo, myslím, věrnost svým výchozím premisám. Záleží mi na něm a těší mě, že mohu pracovat se spřízněnými lidmi a dělat něco, o čem jsem přesvědčen, že to má smysl. To je tvoje pravé místo, teď jsi u sebe, řekl mi jeden můj starý přítel.

M. H.: Scénografická práce mi přináší především radost z hledání a utváření takového prostoru, který pomůže slovu a jeho poselství pádněji dospět k mysli a srdci diváka. Snažím se stavět scénografii zejména na světle, na minimálních prostředcích ve výpravě, na určité expresi, temnosvitu, a musím říci, že prostor, ve kterém hrajeme, k tomu přímo vybízí. Láká mě zastřené světlo, poloprůsvitnost. A pozoruji, že ve scéně používám motivy ze své volné malířské práce a že práce se scénou ji zase zpětně ovlivňuje. Snad je v tom přístupu také můj dávný niterný vztah k baroku, k vnímání prostoru, ke světlu, kontrastům, iluzi, ke scénografickým efektům malby, který nezmizel, i když se už skoro deset let zabývám nefigurativní malbou. A mohu říci, že setkání s Divadlem U stolu považuji za jedno z těch "osudových".

Co podle tebe chybí současnému českému divadlu?

M. H.: To nedovedou posoudit. Nejspíše více peněz, kulturní rozpočty jsou směšné.

F. D.: Toho by bylo víc, musel bych si to nějak utřídit...

Dle libosti, klidně za A, za B i za C...

F. D.: Tak tedy za A. Opravdu tu chybí živé a stále obnovované vědomí vlastních tisíciletých kořenů i povědomost o tom, že divadlo není jen "rozptýlením", zábavou, zbožím nebo způsobem osobité sebeprezentace, ale něčím, co skrze fiktivní příběh vyjevuje člověka a svět. Tohle oprýskané Hamletovo "zrcadlo" neodráží pasivně jevové podoby módy, poptávky, aktuálního politického dne, ale dává nahlédnout do tajemství lidského údělu. Jde o prostor skutečnosti, v němž může podle slov Otomara Krejči vystoupit "ke zjevnosti pravda".

Za B jde o vztah k básníkovi, k básnickému dílu, ke slovu vůbec. Moderní a postmoderní divadlo se ve značné míře vyvázalo z područí literatury. Nezadržitelně tíhne k tomu být takzvaně "autorské" - ti, kdo ho dělají, jsou sami "tvůrci", nad něž není. A svévolnou uzurpaci autority básníka režisérem sofistikovaně podezdili teatrologové. Obecná inflace slova a nedůvěra k němu, k řeči, k textu, zploštění řeči na konvenční komunikační nástroj konzumního světa - tomu všemu by divadlo mělo spíše čelit, ne se přizpůsobovat. Jde tu přece o živé povědomí o obrazné síle slova, jeho metaforickém vyzařování, jeho schopnosti dotknout se jako úderem blesku či tichým zachvěním propastných hlubin, do nichž dokáže nahlédnout velký básník...

Bylo to už i za C?

F. D.: To je až teď. A právě úpadek hlubinného porozumění jde ruku v ruce s onou problematickou "emancipací" od literatury - přesněji od básníka - a s poklesem hereckého řemesla. Přítomná doba herce co chvíli - podobně jako režiséra - pasuje na autora a přitom často jde jen o předvádění vlastních návyků a "autenticitu" kořeněnou mediálními manýrami a svévolí. A přitom největším hereckým autorstvím je umět své řemeslo, vztahovat se k postavě a objevovat v ní sebe a sebe v ní. Udělat a zahrát figuru. Herectví tu přece není proto, aby se někteří z nás více či méně úspěšně předváděli. Herectví je služba a odpovědná účast na hře, což samozřejmě vůbec nevylučuje veselí, zábavnost, která pomáhá člověku nahlédnout a nést svůj úděl.

Jak propojit literaturu s divadlem tak, aby se nic nezdvojovalo, ale násobilo?

F. D.: Na to nemám recept, ale domnívám se, že v zásadě jde nikoli o pasivní reprodukci, ale o dynamické setkání dvou vizí: básníkovy a inscenátorovy. Básníkovu vizi, konkretizovanou textem, pokládám za zavazující v tom smyslu, že za ni přebírám ručení. Jinými slovy nesmím ji zkreslit, znásilnit, zvrátit její významy, či chcete-li, porušit její étos. Musím ji ovšem proměnit, transformovat; konkrétně a jevištními prostředky zpřítomnit scénické předpoklady literární předlohy. Jde vlastně o hledání jevištního ekvivalentu básníkova díla a jeho specifickou konkretizaci, která může mít velmi široké pole, ale neměla by ztrácet ze zřetele básníkovu výzvu jako jakýsi imperativ, který nelze obcházet.

M. H.: Rozumíme-li zde literaturou uvádění prozaických nebo básnických děl, která nebyla původně vytvořena pro divadlo, pak bych řekl asi tohle. Musíme se snažit o to, aby slovo mělo spoluhráče ve stejně nehmotných a víceznačných prvcích z oblasti vizuální a zvukové - proud světla, obrys, gesto, úder, zvuk, ozvěna, které dopoví či znásobí to, co bylo slovem naznačeno. Aby se o tyto prvky mohlo opřít. Aby slovo skrze to výtvarné a zvukové oslovovalo celou lidskou vnímavost. Aby člověk zapomněl, že poslouchá a dívá se na "literaturu". A prvním předpokladem je hluboké porozumění smyslu slov.

Co řekneš na současný paradox, kdy při nepřeberném množství stále rafinovanějších výrazových prostředků právě v divadle jako by chybělo velké téma?

F. D.: Koncem května letošního roku udělila AMU čestný doktorát Otomaru Krejčovi. V závěru své řeči se Krejča zmínil o přetrvávající hybris, přesvědčené, že hybnou silou divadla je "jak" a "kdo", nikoli básníkovo "CO". Nesouvisí snad toto s povahou našeho současného světa vůbec? Světa postmoderní relativity, pro nějž pravda neexistuje, smazává se rozdíl mezi dobrým a zlým, skutečným a fiktivním, pravým a falešným, světa zatemnění smyslu, v němž "váha shora na nic nedoléhá", jak praví Claudel?

M. H.: Neřekl bych, že chybí velké téma. Všechna nynější "žhavá" témata jsou součástí velkého tématu, jímž nikdy nepřestal být člověk. Spíše jde o znejasnění smyslu, jímž má asi být katarze; jako by divadlo bylo nyní drobnohledem, v němž se zkoumá jen určitý výsek.

Milivoj Husák, nar. 25. 8. 1950 v Turnově, žije a pracuje v Lelekovicích u Brna. Zabývá se (dříve figurativní, nyní nefigurativní) kresbou, malbou a nástěnnou malbou.

František Derfler, nar. 12. 2. 1942, žije v Brně. Člen činohry Národního divadla v Brně (Mahenovo divadlo), principál Divadla U stolu.

Diskuse