Brněnské Divadlo U stolu

Josef Mlejnek | 20. 7. 2002

Poslat do Kindlu

---

Divadlo U stolu lze bez nadsazování a stranění označit za fenomén v současném českém divadle zcela mimořádný, jehož kořeny sahají ještě do předlistopadové doby. Vzniklo na přelomu let 1988-1989 z iniciativy herce Františka Derflera, který tehdy chtěl společně s Janem Vlasákem a dalšími prezentovat díla původních myslitelů, jež si nemohla najít cestu ke čtenáři jinak než formou slyšeného slova: za normalizace nevyšla za celá léta jediná původní filozofická kniha. Tak se ještě na jaře roku 1989, kdy mělo mít v klubu Na Šelepce pod názvem Průkaz totožnosti premiéru čtení z textů umlčovaného filozofa Josefa Šafaříka, stalo, že představení zrušil cenzurní zákaz a to se nakonec uskutečnilo v soukromém bytě. K prvnímu neilegálnímu představení došlo až v pražském klubu Trojická 3. května 1989. Derfler stihl ještě v roce následujícím připravit čtení z Havlových Dopisů Olze, ale potom se Divadlo až na několik sporadických repríz prakticky na sedm let odmlčelo. Ve společnosti vyrovnávající se na jedné straně s dědictvím komunismu a na straně druhé často překotně asimilující nové impulsy v míře, v jaké se stávala znovu součástí svobodného světa, se však záhy objevila naléhavá potřeba uchovat nebo obnovit váhu mluveného slova. Když zhruba před pěti lety po delší odmlce zahájilo Divadlo U stolu znovu svou pravidelnou činnost, nebylo jistě náhodou, že v obnovené premiéře uvedlo Šafaříkův Průkaz totožnosti. V průběhu několika divadelních sezón dokázali jeho tvůrci připravit téměř desítku samostatných scénických kreací.

V německy hovořících zemích mají vedle večerů, na nichž čtou ze svých knih samotní autoři, rovněž velkou tradici i prezentace literárních či filozofických děl v podání předních osobností divadelního světa. Na scéně obyčejně bývá jen stůl s židlí, lampa, kniha a čtoucí, jenž svou výrazovou četbou s úspěchem udržuje často déle než dvě hodiny pozornost nabitého sálu. Odmyslíme-li si nezbytnou sklenici s minerálkou, nedisponuje čtoucí žádnou názornou pomůckou a všechno spočívá zcela na jeho umění a hlase. V dávných rozhlasových dobách dosáhla u nás snad podobné obliby známá čtení na pokračování, ale nevím, jak dopadly pokusy vystoupit z vizuální anonymity média povýtce audiálního, byly-li vůbec nějaké. Dnešní rozhlasová čtení se, pokud vím, o nic podobného už ani nepokoušejí. Z části, ale jenom z jedné části, přináší Divadlo U stolu svou službou literatuře do našeho prostředí něco podobného německým čtením. Na druhé straně se stále výrazněji zabydluje v divadelním prostoru. Pokud jde o smysl a cíl podobného konání, daly by se nalézt a pojmenovat ještě hlubší konotace než důvěrný vztah a vstřícný přístup čtoucího k velkým literárním dílům a snaha případně povznést nepoučené publikum.

Ve dvacátých letech minulého století si teolog Romano Guardini po jedné z velikonočních cest na "nevzdělaný" jih posteskl, že jsme coby "moderní lidé" už zcela ztratili schopnost bezprostředního živého patření. Zaujala ho naprostá vizuální soustředěnost přihlížejících a jejich zvláštním způsobem nepasivní účast na liturgických obřadech. Na samém sklonku téhož minulého století si básník Ivan Diviš po čerstvé zkušenosti z provensálského jihu na svůj typicky rozhorlený způsob stěžoval, že jsme, my "moderní lidé", stejně osudově ztratili schopnost soustředěného naslouchání. Nadchlo ho básnické soutěžení na dálku mezi vesnicemi, jehož účastníci večer při ohních na sebe přes kopce zpívali své původní skladby ve vázané řeči - zdaleka přitom nešlo jen o folklorní obyčej. Teologa i básníka fascinovala vedle schopnosti rozumět živé obrazné řeči také bezprostřední účast na určitém "vzdělávacím" procesu, po níž, na rozdíl od pouhého rozptýlení, nezůstává v lidské duši provinilá pachuť prázdna. Živá obrazná řeč není ovšem totéž co statická "řeč obrazů", jež dnes ve stále větší míře vytěsňuje z naší komunikace slova, protože už svým dynamickým skupenstvím odkazuje k jiné rovině. Tou jinou dimenzí je moudrost, jež se v obrazné řeči konkretizuje, zviditelňuje. Obrazy tu nejsou jen pro ně samotné a mají-li "sloužit" této moudrosti, nemusí tomu nutně být na názorně didaktický způsob...

Jak s tím souvisí Divadlo U stolu? V této souvislosti určitě už svým archetypálním názvem, který může evokovat dávné časy, kdy se na venkově širší rodina obzvláště večer před nedělí sesedala u stolu jinak než v průběhu týdne. Navozuje slavnostní ozvláštněnost, jakou mívala intimní rodinná četba Svatého písma, ale i světských sapienciálních knih. Navíc v nás Divadlo U stolu alespoň zčásti obnovuje zasuté schopnosti patření a naslouchání, jichž želeli Guardini i Diviš, ale především nás činí vnímavými i vůči oné nezvažitelné moudrosti, jež je nejen v obrazech, ale i za nimi. Co jeho slova, pohyby i scénu omezuje, pokud jde o prostor, se nijak neztrácí; v jeho případě vůbec nejde o okleštěnou divadelní formu, jakýsi nápomocný digest. Vše se magicky sbíhá do středu, ohniska - a co bylo zdánlivě ubráno zvenčí, je potom jakoby znásobeně přidáno uvnitř. Jinými slovy: soustředný minimalismus scénického čtení, při kterém divadlo není jen služkou literatury. Být služkou literatury, to se Divadlu U stolu jako výjimka potvrzující pravidlo "povedlo" pouze jednou, při obrazné četbě Coelhova románu Alchymista.

Za prozatímní vrchol scénického čtení Divadla U stolu lze považovat Čepova Poutníka na zemi. Přednes úryvků z autorových próz a deníku, postavy, tváře a siluety čtoucích (Ladislava Lakomého a Františka Derflera), to vše se prolíná se světelnou prostorovou magií malevičovského čtverce uprostřed, který světlo nejen odráží, ale v nejpůsobivějších chvílích jako by je vydával sám ze sebe. To vše dokonale zpřítomnilo osobnost a její úděl. Jan Čep jako člověk, básník i myslitel - a jako svědek Kristův v tomto trojím určení. Nejen u čepovského večera, ale i u ostatních kreací Divadla U stolu si divák uvědomuje, jakou nepřenosnou roli "hraje" rovněž prostor sklepní scény v brněnském Domě pánů z Fanalu: cihlové stěny a stropní klenba nevytvářejí jen atmosféru starobylosti, ale spíše evokují ducha oproštěného očekávání.

U koncertu pro vypravěče a bicí nástroje z příběhů Starého zákona zaujaly především scénické divy Milivoje Husáka - co všechno například může evokovat a zpřítomnit u Starého zákona různě nasvěcovaná hromádka klestí! Ve spojení se světelnými efekty a hudbou provází vyhnání prvních lidí, potopu, Ábelovu a Kainovu oběť i oběť praotce Abraháma, ale především zjevení se jediného Boha Izraele Mojžíšovi v ohnivém keři. Minimalistická hudba Dana Dlouhého, který se sám trochu zaumně charakterizuje jako "vedoucí Středoevropského souboru bicích nástrojů DAMA DAMA", neilustruje ani nepodbarvuje svaté texty, jak tomu při podobných příležitostech bývá téměř pravidlem, ale s téměř nevyčerpatelnou invencí tvoří jejich "podnoží" ve stejné míře jako lidský hlas. Koncertem je ovšem i samo čtení: Derfler při něm nespoléhá na své patriarchální dispozice, nepředčítá posvátné texty jen jako literaturu, ale dokáže přitom vždy přesně odlišit podstatné významy, jichž bývá často několik a prolínají či spíše prokmitávají událostmi hned v několika rovinách. U velice původního výkladu básnické meditace Bedřicha Bridela Co Bůh? Člověk? koresponduje s mélickým vlněním a chvěním veršů barokního básníka výrazový tanec Martina Svobodníka zpodobující lidské objevování sebe sama, tápavé ohledávání prostoru a nalézání opěrného bodu. Více než strašidelné obrazy zmaru a zanikání se nám při četbě Bridelových textů vybavují mezní výroky starozákonního Kazatele nebo známé úryvky z Jobovy knihy. Také Husákova scéna nepřímo polemizuje se zjednodušeným chápáním baroka a zdůrazňuje jeho biblické kořeny. V popředí stojí skleněná nádoba s průzračnou vodou coby znamení Boží prostoty, vedle ní koule coby atribut Boží moci a trojúhelníkový jehlan, symbol vnitřního Božího života ve Trojici. Nedá se přitom říci, že by v představení vertikální závrať převážila - na úkor protikladného rozkmitu. Obojí je přítomno v jednom a rozhodně se jedno s druhým nemíjí.

U posledních představení Divadla U stolu se postupně stále výrazněji projevoval posun od čistého scénického čtení k divadelnějším formám, což se ukázalo již u zpracování Dostojevského Snu směšného člověka, v němž se ve sklepní scéně představil divadelní zpodobitel románových postav ruského klasika, například Raskolnikova ve Zločinu a trestu, Igor Bareš. "Dějiště" představení je opět až archetypálně prosté: stůl, židle a lože, v pozadí obdélníkový obraz, který působí nejsugestivněji ve chvíli, kdy jím při soumračných pasážích vizionářských monologů neidylicky prosvítá hvězdná obloha. Zpracování prózy Jaroslava Durycha Boží duha však ukázalo, že lze jít ještě dále. Lze ji chápat jako vyvrcholení Derflerovy spolupráce s Milivojem Husákem. Jejich společné scénické kreace postupně tíhly ke stále divadelnější podobě - oni se však nesnažili předbíhat jednotlivé vývojové etapy ani neměli skrytou ambici dělat "něco víc". Všechno vyplynulo z organického porozumění textům a z intuitivního poznání, co jim musí nejlépe odpovídat a co by je již omezovalo. Boží duha je proto už zcela legitimní divadelní představení, které však nepopírá ani nemůže zapřít svou genealogii. Scéna: na zdi v pozadí matný náznak kříže, na podlaze naváté listí, v popředí postel, židle a stůl, na který Žena postupně přináší svíci, chléb a džbán s vodou. V pozadí zvon, nad otvorem v zemi dvě příčná prkna a vedle rakev či spíše truhla. Muže hraje Ladislav Lakomý, ženu Ela Lehocká. Oba, přeživší katastrofu, se postupně otevírají jeden před druhým a jeden druhému se vydávají. Ve slovech Ladislava Lakomého je při monolozích zřetelně znát paralelní sebereflexi, jeho postava skutečně má "v sobě dva hlasy". Je nám přitom hned jasné, že nejde o žádné ohlížení a dojímání se nad sebou, ale o mužnou věcnost. Promlouvá starý muž, ne však stařec. A žena ve chvíli, když křičí, nic ze sebe nevyřvává, jenom nemůže unést tíhu svého ponížení, jež má stále před očima. Skutečnost, že je cizinkou, charakterizuje jen jemný slovenský přídech v hlase. I zde platí "zlaté pravidlo" maxima výrazu při minimu užitých prostředků, typické pro všechny dosavadní kreace Divadla U stolu.

Nevím, čemu všemu vděčí Divadlo U stolu za svou současnou podobu. Jeho význam netkví v tom, že by oslňovalo avanturistickými experimenty, ani nechce být "na vlně", ale odkazuje k přirozenému světu, který se stává stále zoufaleji nesamozřejmým, a můžeme s ním nahlédnout zasuté hlubiny nejen lidské. Určitě by jeho současná tvářnost nebyla tak výrazná, kdyby se při něm nesešli ke spolupráci dva umělci - herec a režisér František Derfler a malíř Milivoj Husák, který svoji mimořádnou schopnost prostorového divadelního vidění prokázal již před dvaceti léty svými obrazy k pouliční divadelní podobě Komenského Labyrintu. Z toho, co oba doposud vytvořili, i z toho, co teprve plánují, je zřejmé, že jejich nepřeberná invence není se svými silami ještě ani zdaleka u konce.

Revue Proglas 6-7/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse