Svobodný hlas Iriny Ratušinské

Dějiny Ruska minulého století v mnohém připomínají dějiny zla. Ještě na sklonku osmdesátých let, kdy vše nasvědčovalo tomu, že se jeho vláda chýlí ke konci, byli ti, kteří mu vzdorovali, nezřídka trestáni smrtí. Končili obvykle ve vězeních, psychiatrických léčebnách, společensky nejnebezpečnější z nich pak v politických lágrech, ze kterých už neměli nikdy vyjít. Navzdory propracovanému represivnímu systému řízenému KGB měla tato země vždycky dostatek rebelantů, kteří hrůzostrašnému režimu upřeli právo na svoji duši. Patří k nim i ruská básnířka Irina Ratušinská, která na sebe počátkem osmdesátých let nejprve upoutala pozornost světové veřejnosti svojí svobodomyslnou poezií a záhy nato výší trestu, jenž si za "produkci a rozšiřování antisovětské poezie" v roce 1982 vysloužila. Dvanáct let ztráty svobody je den před devětadvacátými narozeninami víc než dost. Ani zvěrstva komunistického lágru však Ratušinskou nezlomila - i zde, mezi hladovkami a mučeními, tajně tvořila a její básně byly rozšiřovány doma i v zahraničí. Editorem těch, které doputovaly za oceán, byl Josif Brodskij, čtenářem pak také tehdejší americký prezident Ronald Reagan. Co více dodat? Snad jen to, že jméno Iriny Ratušinské figuruje ve všech v USA vydaných publikacích pojednávajících o rusko-amerických vztazích poloviny osmdesátých let. Proč? Byla propuštěna 9. října 1986, dva dny před reykjavickou schůzkou Ronalda Reagana s Michailem Gorbačovem, na tajný příkaz Andreje Gromyka. Osvobození básnířky bylo totiž jednou z Reaganových podmínek uskutečnění summitu.

Díky spolehlivým politickým filtrům se do bývalého Československa verše Iriny Ratušinské nikdy nedostaly a po roce 1989, ve změnivší se společensko-politické situaci, pro ně ani pro její prózu žádné nakladatelství ve svých edičních plánech nenašlo místo. Minulý rok vydalo nakladatelství Barrister & Principal Ratušinské knihu Šedá je barva naděje, jejíž anglická mutace Grey is the Colour of Hope na sklonku osmdesátých let obletěla celý svět a stala se vyprodaným bestsellerem. Otřesnou výpověď Iriny Ratušinské, svého času nejmladší a nejpřísněji střežené politické vězeňkyně SSSR, o realitě novodobého komunistického lágru si od té doby přečetly miliony čtenářů v téměř dvaceti světových jazycích. Nutno podotknout, že příběh Iriny Ratušinské jejím propuštěním v období pokročilé agónie totalitního režimu zdaleka nekončí. Budeme-li jej sledovat, umožní nám nahlédnout nejen do přísně střežené Malé zóny, ale také odpovědět na otázku, proč se tato básnířka znelíbila Michailu Gorbačovovi natolik, že ji pár měsíců po jejím propuštění, v období vrcholící perestrojky, zbavil sovětského občanství.

Irina Ratušinská se narodila 4. března 1954 v Oděse v rodině polských aristokratů, kteří se dobře přizpůsobili prostředí, takže zůstali ušetřeni pozornosti sovětské moci. Tady, v atmosféře rytmu města s vůní moře, prožila dětství, první lásky, první verše, první konflikty. Nejdříve ve škole, to když se bránila nechat ze sebe vychovat budovatele komunismu, potom i doma, když se navzdory ateistické výchově rozhodla, že Bůh existuje. V roce 1971 byla Irina přijata na fyzikální fakultu Oděsské univerzity. Vztahy s rodiči, napjaté kvůli otázce víry, vyřešila tím, že si na sebe od prvního ročníku začala vydělávat. Zde v Oděse se také stalo to hlavní: naprosto jasně si uvědomila skutečnost, že vlast je nemocná, že nemá sílu žít takto dál, a tedy ona, Ira Ratušinská, půjde cestou těch nemnohých, kteří si vybrali úděl stát v opozici, myslet jinak. Jako spoluautorka se podílela na textu divadelní hry pro jedno z oděsských divadel. Po premiéře bylo představení zakázáno, protože text byl příslušnými orgány označen za antisovětský. Psal se rok 1977, do Irinina zatčení zbývalo pět let. V té době Ratušinská pracovala jako odborná asistentka na katedře fyziky Oděsského pedagogického institutu a měla za sebou již několik osobních kontaktů s KGB. Už ve druhém ročníku fyzikální fakulty se ji snažili získat pro spolupráci. Když se jim dostalo rozhodného odmítnutí, ještě dlouho vyhrožovali, zastrašovali, ale tím celá věc pro tentokrát skončila. Teď jí nabídli místo v přijímací komisi s podmínkou, že uchazeče židovského původu bude posuzovat podle speciálních kritérií. Ratušinská odmítla a zanedlouho musela fakultu opustit. Tím KGB, ač sledovala cíl naprosto opačný, definitivně rozhodla o přeměně talentované absolventky jaderné fyziky v básnířku, jejíž hlas si potom tolik přála umlčet...

Ratušinská, jejíž verše byly dosud spíše dialogem utvářející se osobnosti se světem, od tohoto okamžiku začíná chápat poezii jako poslání, jako nástroj, který se z nevinné hry slov dokáže proměnit v nebezpečnou zbraň. V tomto období si našla také myšlenkově spřízněný protějšek. Byl jím Igor Geraščenko, od roku 1979 muž Iriny Ratušinské, kvůli kterému po sňatku přesídlila z rodné Oděsy do Kyjeva. Pro mladé manžele byla však představa, že až do smrti nepoznají nic jiného než sovětský způsob života, natolik nepřijatelná, že roku 1980 požádali prezidium Nejvyššího sovětu SSSR o vystěhovalecký pas. Jejich žádost byla pochopitelně zamítnuta, a tak se rozhodli, že začnou projevovat nesouhlas se stávajícím režimem jinou cestou. První dopis adresovaný sovětské vládě, kterým jasně dali najevo své odlišné chápání práva, byl na obranu akademika Sacharova. Zanedlouho na to, v srpnu 1981, byli oba předvoláni na KGB. Pozornost byla soustředěna především na Irinu, od níž kromě ukončení aktivit směřujících k ochraně lidských práv žádali, aby přestala psát básně. Po tomto extempore byl z práce propuštěn i Igor. Aby se materiálně zabezpečili a nezůstali zcela bez prostředků, živili se způsobem pro sovětskou inteligenci obvyklým - manuální prací. Jako stavební dělníci pomáhali při rekonstrukcích bytů, malovali pokoje, uklízeli, zkrátka vydělávali na existenci, jak se dalo.

V prosinci 1981 byli při demonstraci na obranu lidských práv v Moskvě na Puškinově náměstí poprvé zatčeni. Oba dostali deset dnů. Pro Irinu to byl první trest - v Butyrské věznici. O čtyři měsíce později, v dubnu 1982, provedli pracovníci KGB nezdařený pokus otrávit oba nepohodlné rebelanty jedem nastříkaným na dveře jejich bytu. Při přípravě akce však byli podle všeho někým vyrušeni, takže Irina s Igorem vyvázli jen lehce přiotráveni. Štěstí, které při nich dosud stálo, se však brzy mělo obrátit. Když o pár měsíců později, v srpnu 1982, dostali nabídku přivydělat si sklizní jablek v jednom kolchozu, nadšeně souhlasili. Peníze potřebovali. Že se jednalo o léčku, vyšlo najevo až po Irinině zatčení. Na brigádnících, kteří s nimi ve směně pracovali, vynutilo KGB pod pohrůžkou, že za práci nedostanou zaplaceno, udání. Jste překvapeni, za jak nízkou cenu byli sovětští občané ochotni poslat své bližní na Sibiř? Donucovací metody KGB, jak známo, nebyly jednáním v rukavičkách, proto ani ceny, za něž vykupovali podpisy na předem připravená udání, nebývaly vysoké...

Irinu zatkli ráno 17. září 1982 a v poutech odvezli do kyjevské vyšetřovací izolace KGB, téhož vězení, ve kterém za války mučilo gestapo. Tady strávila sedm měsíců, než byly její zásluhy o vlast vysoce oceněny: sedm let pracovního tábora se zostřeným režimem a pět let vyhnanství na Sibiři. Jednalo se o nejvyšší trest, jaký jí mohl být za "antisovětskou agitaci a propagandu" uložen. Základem obvinění se staly dva dopisy a pět básní, které byly publikovány v zahraničním tisku. Soudní proces byl neveřejný, bez práva na obhajobu a závěrečnou řeč. Po vynesení rozsudku byla Ratušinská převezena do speciálního ženského pracovního tábora v Mordovii, proslulé Malé zóny. "Malé" proto, že soustřeďovala nejnebezpečnější politické vězeňkyně z celého Sovětského svazu, jejichž počet nesměl být vyšší než patnáct osob.

Cestu absolvovala ve stolypinském vagóně za mimořádných bezpečnostních opatření: v samostatném kupé, mříží oddělena od ostatních. Co kdyby obyčejní urkové (tak se v lágrech říkalo nejtěžším zločincům) přestali krást, vraždit a znásilňovat a začali psát básně? Její vysoký statut politické vzbuzoval zákonitě zájem. A nezbývalo, než vypravovat všechno stále od začátku: o lidských právech, o verších a verše také recitovat - pro všechny, na celý vagón. Později se její evropské a americké auditorium divilo, jak zná všechno nazpaměť a jak pohotově odpovídá na dotazy. Netušilo, že její první přednáškové sály - ne menší než pro sto lidí - byly stolypinské vagóny, kde ji většina posluchačů vůbec neviděla - jenom slyšeli její hlas. A verše bylo třeba recitovat co nejhlasitěji, jak to dělala později anglicky.

Když Ratušinská konečně doputovala na místo, které mělo být příštích sedm let jejím "domovem", zjistila, že společnost, jejíž součástí se má stát, je velmi kultivovaná a vzdělaná v oblasti sovětského i mezinárodního práva. Byly to vesměs ženy ze starší generace sovětského disentu, o nichž tolikrát slyšela z rádia. A protože se Malá zóna oficiálně nazývala, ostatně jako všechny lágry v SSSR, "nápravně pracovní zařízení", rozhodlo KGB, že prostředkem nápravy a převýchovy bude v tomto případě výroba dělnických rukavic. Šití neforemných palčáků, zvláště když je jakost posuzována sovětskou normou a na nějakém tom centimetru nezáleží, není až tak náročná činnost. Po prvním tisíci párů se člověku navždy vryje do paměti celý složitý tanec pohybů a když se vám zahojí prošité palce (nováčkové zpravidla začínají tím, že si je prošijí na nejbolavějším místě - skrz nehet), šití už nevyžaduje žádnou duševní námahu. Můžete je doprovodit, jak ukázaly zkušenosti Malé zóny, jakoukoli jinou intelektuální činností: učit se cizí slovíčka nebo, pokud to umíte, skládat básně. A tak Ratušinská i zde, za šicím strojem, tajně tvořila, tajně si zapisovala na kousky papíru své verše, tajně se je učila nazpaměť a papírky s poznámkami vzápětí ničila, aby jí nemohly být při každodenně probíhajících osobních prohlídkách zabaveny. Poezie pro ni představovala prostředek sebevyjádření, někdy jediný důstojný způsob existence, neboť zde byla svoboda uvnitř nesvobody. Všechno, do posledního kousku intimního místa na těle, podléhalo jejich kontrole, jen tady museli ustoupit básnířčinému "veto". Bylo to dost drahé privilegium, ale zato dávalo možnost vzpřímeného držení těla. Básně, do nichž vkládala svůj otevřený duševní odpor, se jí za pomoci sympatizujících dozorců a eskorty na etapách dařilo tajně vynášet na svobodu. I mašinérie lži a násilí měla svá slabá místa: všichni její přisluhovači nemohli patřit ke KGB a mnozí z těch, kteří byli oblečeni ve vojenských uniformách, zůstali lidmi. Díky nim pak vyšel roku 1984 v USA první útlý svazek Ratušinské poezie nazvaný prostě - Verše. Vstupním slovem ho doprovodil Josif Brodskij, který v souvislosti s básnířčiným osudem napsal: "Odsouzení osmadvacetileté ženy na sklonku druhého tisíciletí po narození Krista za tvorbu a rozšiřování básní, jejichž obsah není státu po chuti, na mě působí dojmem divokého neandrtálského křiku."

Ratušinská strávila v Malé zóně tři a půl roku. Trest si odpykávala v období, kdy se v čele ÚV KSSS střídali starci, jejichž vitalita symbolicky korespondovala s vitalitou dokonávajícího sovětského systému. O co kratší dobu vydrželi živi vládnout, o to více se snažili posílit represivní aparát. Například za vlády dvaasedmdesátiletého nemocného Černěnka byl trestní zákoník obohacen o zvláštní paragraf, který umožňoval v případě, že vězeň odmítal spolupráci, prodloužit jakýkoli politický trest na doživotí. Ti, které KGB nezlomilo, měli zkrátka v lágrech zemřít... Skutečnost krutá, ale nikoho neudiví, zapadá do kontextu totalitní doby. Většinu z vás však nejspíše udiví svědectví Ratušinské (na vlastní kůži zažila metody KGB za Brežněva, Andropova, Černěnka i Gorbačova), podle něhož byl nátlak vyvíjený na politické vězně nejtvrdší poté, co se prvním mužem Kremlu stal na Západě později tolik oblíbený Michail Gorbačov. Nezapadá vám to do mediálního obrazu iniciátora demokratických reforem a nositele Nobelovy ceny míru? Ptáte se, jak je to možné? Pokusím se podle mně dostupných pramenů a informací odpovědět.

Po nástupu k moci učinil Gorbačov v rozsáhlém rozhovoru pro francouzský deník Ľ Humanité klíčové prohlášení, v němž světu oznámil, že političtí vězňové v SSSR už neexistují. Navzdory sympatiím, které měl, zůstali v této otázce jeho zahraniční partneři skeptičtí. Světu byla známa konkrétní jména, při diplomatických jednáních dostával jejich dlouhé seznamy. Jak to tedy provést, aby političtí vězňové přestali existovat? Je možné zlikvidovat několik lidí, umořit je v korekcích, na to máme přece rychlé a efektivní metody. Ale zabít je všechny? To se dá sotva chápat jako "komunismus s lidskou tváří", jenž byl Západ, ohromen charismatickým a na sovětské poměry mladým lídrem KSSS, ochoten akceptovat. Bylo potřeba rychle reagovat, aby se ruka s penězi natažená ze Západu, kterou pro své ekonomické reformy Gorbačov tolik potřeboval, nestáhla zase zpátky. Tak začali být političtí vězni propouštěni po částech, u příležitosti konkrétních dat mezinárodních politických rozhovorů. Každá hlava představovala pro Gorbačova při diplomatických jednáních dobrý výměnný obchod. Vyvstal však další problém: propuštění političtí vězni budou živými svědky! Navíc ještě upozorní na ty, co jsou dosud ve vězení. A zase bude zle: vy jste snad lhal, pane generální tajemníku? Gorbačovovi zůstala jediná možnost - donutit politické vězně k žádostem o milost, a to rychle, jakýmikoli argumenty či výmysly, za použití jakýchkoli metod: od bití v korekcích po vydírání životy nejbližších. Nátlak byl vyvíjen i na příbuzné: zítra bude na svobodě, když ji (jeho) přemluvíte, aby napsal "milostku". (Ponižujícími zdrobnělinami dávali vězňové najevo, že v lágrech je všechno falešné, tedy i milost.) Nebo, když to jinak nejde, napište ji sami: za něj. Takto naléhali, jak známo, na ženu Anatolije Marčenka, autora první knihy o postalinských táborech, odsouzeného ke dvaceti letům ztráty svobody, i na muže Iriny Ratušinské. Když neuspěli, propustili jen Ratušinskou: díky tomu, že Reaganovi se náhodou dostaly do rukou její verše, které ho zaujaly natolik, že je přečetl až do konce včetně autorčiny biografie. Jelikož vše nasvědčovalo tomu, že pouť mladé ženy na tomto světě se v lágru brzy uzavře, při nejbližší příležitosti se na její osud Gorbačova osobně zeptal. Ratušinské, jejíž zdravotní stav byl díky nepřetržitým korekcím kritický, tím nejspíše zachránil život. Marčenko toto štěstí neměl, u něj se rozhodli, že na něm ještě "zapracují". Zemřel v čistopolském žaláři tři týdny po propuštění Ratušinské.

Bylo by namístě vysvětlit, proč byla žádost o milost pro Gorbačova i politické zeky tak důležitým kritériem? Proč volili někteří raději smrt, než aby podepsali? Mělo to svou logiku: žádost o milost se skládala z několika bodů, z nichž nejdůležitějším bylo vězňovo doznání, že spáchal trestný čin - tedy byl spravedlivě odsouzen. Těmito dokumenty se pak mohl Gorbačov zaštítit v politické aréně: vy tvrdíte, že jsou nevinní, a tady to máte - sami prohlašují, že překročili zákon! Další body, ve kterých se vězeň kál, prosil o milost a děkoval komunistickým orgánům, byly už jen "rituálním lízáním nastavené gorbačovské holínky", jak se vyjádřila Irina Ratušinská. To byla tedy podstata Západem tolik uctívaného gorbačovského liberalismu.

Přestože Ratušinská nechtěla milost a rehabilitaci i propuštění se bránila ("pokud jste mě odsoudili spravedlivě a tudíž spravedlivě tři a půl roku věznili, není důvod k prominutí zbytku trestu"), v létě 1986 se její nesvoboda začala pomalu chýlit ke konci. Kampaň usilující o její propuštění, organizovaná nelevicovým západním kulturním a politickým světem, vrcholila: byly podepisovány petice, konány rockové koncerty za svobodu Ratušinské, pořádány večery její poezie, na Gorbačova naléhali kromě Reagana také Mitterrand, Thatcherová a jiní významní činitelé a vlivné osobnosti. Když ji v říjnu 1986 posadili do černé volhy KGB a řekli, že ji vezou domů, příliš jim nedůvěřovala. Důvodů k pochybnostem měla víc než dost. Vždyť už před třemi měsíci jí řekli, když ji propouštěli z Malé zóny, že jede domů. A přijela za doprovodu eskorty do vězení KGB v Kyjevě. "Tak co, Irino Borisovno, přijela jste si pro svobodu? Vždyť máte před sebou ještě tři roky lágru a pět let vyhnanství... Pište žádost o milost, pak - možná..." Tentokrát to však už nebyla léčka, psychologická etuda, další pokus, jak Ratušinskou zlomit - tentokrát ji skutečně přivezli domů.

Osvobození Iriny Ratušinské nemohlo zůstat utajeno. Washington Times umístil zprávu o propuštění "nebojácné ženy a neohrožené básnířky" na titulní stranu. Ostatně nebylo to poprvé, co z amerických novin zhlížela tvář Iriny Ratušinské. V době jejího věznění mnohá prestižní periodika USA společně s jejími lágrovými verši a kresbami pravidelně otiskovala prohlášení a výzvy adresované světové veřejnosti, kterými obyvatelky Malé zóny dávaly najevo, že ani za ostnatým drátem boj proti bezpráví nevzdaly. Po propuštění šokovala Ratušinská západní média nejvíce prohlášením, že zatím neuvažuje o emigraci a hodlá zůstat ve vlasti. Čerstvá lágrová zkušenost ji vybízela k opatrnosti. Jelikož sovětská vláda potřebovala navenek budovat image humánnosti, bylo vážně nemocné Ratušinské (do lágru šla zdravá) na sklonku roku 1986 velkoryse umožněno, aby na pozvání anglických lékařů vycestovala spolu se svým mužem Igorem Geraščenkem do Velké Británie. Zde se podrobila náročnému léčení.

V roce 1987 se s mužem přesunuli do USA, kde během půlročního stipendijního pobytu napsala knihu Šedá je barva naděje, strhující umělecký dokument o Malé zóně. Je obdivuhodné, že autorka dokázala na děsivou realitu vzpomínat několik měsíců poté, co skončila, se značnou dávkou nadhledu a ironie. "Vlastností lidské paměti je," píše Ratušinská, "že na strašné věci se snaží zapomenout, aby v ní zbylo dost místa pro to, co kdy bylo hezkého..." Prožité hrůzy zůstávají jakoby potlačeny a vystupují jen, avšak o to intenzivněji, když jim to autorka dovolí. Atmosféru celého literárního díla, jež je výpovědí o nezlomnosti lidského ducha, který si i v nejkrutějších podmínkách dokáže uhájit vnitřní svobodu, neztratit optimismus a naději, umocňují verše z jejích vězeňských básnických cyklů Předtucha, Nad limit a Země zádumčivých nádraží. Jelikož při vstupu do první cely se Ratušinská rozhodla, že si o všem, co se kolem ní bude dít, povede přesné statistické záznamy, a totéž prováděl její muž na svobodě, obsahují její vzpomínky kromě otřesného svědectví také mnoho velmi cenných faktů a informací. Jsou zde mj. otištěny žádosti, dopisy a kolektivní prohlášení, které ženy-politické vězeňkyně Malé zóny odeslaly prezidiu Nejvyššího sovětu SSSR, výzvy adresované hlavám 37 států, signatářů Helsinské dohody, a další autentické texty. Všechny je průběžně otiskovala Ruská mysl, emigrantské noviny vycházející v Paříži. Tato korespondence se světem dováděla pracovníky KGB k neskrývané zuřivosti, čímž vlastně zajišťovali Malé zóně zpětnou vazbu: každá série mimořádných trestů znamenala, že dopisy dorazily ke svým adresátům. Do korekcí, které následovaly poté, co byl na stránkách Ruské mysli otištěn úzký proužek papíru obsahující blahopřání Malé zóny Ronaldu Reaganovi k jeho znovuzvolení americkým prezidentem, šly s pocitem dobře vykonané práce. Rozruch, který svým "blahopřejným telegramem" vyvolaly, stál za pár dnů samovazby.

Vraťme se ale zpět k běhu básnířčina, nyní již svobodného života. Kniha, kterou napsala v USA, nevyvolala u Michaila Gorbačovova velké nadšení; byla vadou na kráse jeho pečlivě budovaného image. Za to byla Ratušinská, autorka ideologicky závadného, pro vlast nežádoucího literárního díla, v květnu 1987 zbavena sovětského občanství. Stala se tak posledním občanem bývalého SSSR, kterého vláda jeho země tímto způsobem potrestala. Ačkoli se jí tento akt niterně dotkl, její existenci neohrozil. Zůstalo jí občanství britské. Do Velké Británie se také po dvou letech strávených v USA vrátila. Mezitím si ještě na podzim roku 1988 stačili s mužem odskočit na pár dní do bývalého Československa, kde se kromě francouzského prezidenta Mitterranda setkali s některými představiteli naší opozice. Roku 1992, přes všechny následky, které na jejím zdraví pobyt ve vězení zanechal, přivedla Irina na svět dva syny. Stala se matkou navzdory tomu, že její trýznitelé se velmi snažili, aby, vyjde-li z lágru živa, nikdy nepoznala mateřství. Bylo to další z jejích vítězství nad KGB. Když Irina roku 1999 získala zpět odejmuté sovětské, nyní ruské občanství, vrátila se, ozdobena šesti mezinárodními cenami za literaturu, s rodinou do vlasti. Jako většina velkých ruských básníků, i ona Rusko potřebuje, je pro ni inspirací, zdrojem poezie, je do něj vrostlá celou svou bytostí tak pevně, že ani prožité hrůzy nedokázaly vazby k němu zpřetrhat, pouze je na čas oslabily.

V současné době žije v Moskvě, kde v bytě s výhledem na Leninský prospekt píše dál své verše a nepřestává bojovat proti zlu, které i po krachu jednoho nevydařeného historického experimentu zůstalo. Pokora před Bohem a osudem, které lze cítit v každém řádku její achmatovovským a cvetajevovským duchem prosycené poezie, silná víra a náboženské přesvědčení nejsou u Iriny v rozporu s odhodláním usilovat o spravedlnost a svobodu. Svědčí o tom mj. také jeden z jejích posledních románů Stín portrétu (1999). Kniha, která vypráví, jak KGB v sovětském období najímala spisovatele, aby se vzájemně sledovali a donášeli jeden na druhého, působí jako historická. Taková by i byla, nebýt ale toho, že její hrdinové žijí a zaujímají nemalé posty v ruské společnosti.

V souvislosti s osudem Iriny Ratušinské v předmluvě k americkému vydání jejích veršů Josif Brodskij napsal, jak "stát vytrvale zapomíná na to, že trnový věnec na hlavě básníkově mívá zvláštní schopnost změnit se ve věnec vavřínový". Nemýlil se: nejen slovníky ruské literatury 20. století a renomovaní literární odborníci, ale celý kulturní svět řadí dnes Irinu Ratušinskou k významným osobnostem ruské literární emigrace. Pro její knihy, jimž se dostalo více než padesáti vydání v mnoha světových jazycích včetně japonštiny, ale též pro její osobní statečnost. Od svého propuštění poskytla více než tisíc rozhovorů, je často k vidění na BBC. Navzdory uvedeným skutečnostem stojí jméno této básnířky, která obstála ve velmi tvrdé životní zkoušce, v českém literárním prostředí stále jaksi nepochopitelně stranou pozornosti. Pevně věřím, že to není důsledek autorčiny interpretace hlavní postavy perestrojky, která je od Gorbačovova mediálního obrazu tolik odlišná. Historickým faktem totiž zůstává, že poslední odpůrce totalitního režimu propustil až prezident Boris Jelcin.

V textu byly využity rozhovory a korespondence autorky s Igorem Geraščenkem a Irinou Ratušinskou, květen 2000 - březen 2002.

Ivana Ryčlová je absolventkou doktorandského studia FF MU Brno, obor ruská literatura. Autorka českého překladu románu I. Ratušinské Šedá je barva naděje. Externě přednáší na FF UK v Praze a brněnské JAMU.

Diskuse