Jdu domů a jdu rád...

Vzpomínky Ludvíka Stehlíka (nar. 1925), dlouholetého babického kostelníka, politického vězně a důležitého svědka babických událostí 50. let

Bednářský rod

Náš rod pochází ze Staré Říše. Od roku 1888 bydlíme v Cidlině, malé vsi u Babic, kde můj dědeček Josef Stehlík koupil od lesonického panství hájenku a tu si potom přestavěl. Dědeček byl bednář a muzikant, kapelník. A po něm bednařinu i kapelu převzal můj tatínek Ludvík. Tedy bednářská a muzikantská rodina. Tehdy nebylo nic umělohmotného, vše se dělalo ze dřeva. Vany i vaničky, díže na těsto i putny na vodu. Stehlík byl vyhlášená firma a tak jsme práce měli dost. V přepychu jsme nežili, ale tehdy tak nežil nikdo. Živobytí bylo slušné.

Školu jsme se starším bratrem vychodili v Želetavě. Bylo nám patnáct let a začala válka. A abychom se nemuseli jít učit do rajchu, zůstali jsme doma a vyučili se bednařině. Oba dva.

Strýc Josef Florian

Tatínkových sourozenců bylo šest holek, on sám byl jediný kluk. Nejstarší byla Františka, která si vzala staroříšského nakladatele Josefa Floriana. Florian učil v Náchodě na gymplu a když viděl, jak národ po první světové válce jde proti katolickému náboženství, jak se vyhazují kříže ze škol, tak on taky ze školy odešel. A rázně. A začal překládat francouzského katolického spisovatele Leona Bloye.

My jsme do Staré Říše jezdili dost často, vozívali jsme jim jídlo, zabijačku. Měli dvanáct dětí, bratranců a sestřenic, a ty nechodily do školy, jen na zkoušky. A tak jsem si jako malý říkal - ti to mají dobré, nikam nemusej! U Florianů bylo stále plno návštěv, třeba na 14 dní i na delší dobu. Strejda Florian měl velkou knihovnu, kde se sedávalo a hovořilo o náboženství a životě. Teta byla takový velký dobrák, vařila a byla tichá. Ale věděla o všem. Starala se o všechny. A nejen o rodinu, ale i o hosty. A ono jich tam bylo pořád hodně. Potkávali jsme tam Anastáze Opaska, malíře Ottu Stritzka, P. Josefa Vránu. Lidé se jim snažili pomáhat.

Strejc Florian lékařům nevěřil, rád užíval bylinky. V zimě se nějak prochladl, ulehl a zemřel. Na pohřbu jsme byli s tatínkem. Spousta známých lidí, dlouhý zástup.

Tatínek

Už od dvanácti let hrával se svým tatínkem v kapele na křídlovku a vyhrál si zlaté hodinky. Hrával také čtyřicet devět roků na varhany v babickém kostele. Učitelé tehdy odmítli hrát na varhany a tak k nám přišel P. Josef Ševčík z Babic, dobrodinec Florianova nakladatelství a Jakuba Demla, sám také překládal z němčiny, a říká tatínkovi: „Poslyš, ty seš muzikant, naučíš se na varhany a budeš hrát." Koňmi tedy z Babic dovezli harmonium a za čtrnáct dní už šel tatínek hrát do kostela. Bylo mu sedmnáct let. Hrál až do roku 1951, kdy nás zatkla StB. Tatínek dělal celý týden. Vstával s rozedněním a bednařil až do večera. A k tomu chodil pěšky hrát do babického kostela, ráno o půl sedmé, každý den. A k tomu s kapelou po vyhravačkách. Až později si koupil kolo. Otec působil do února 1948 také jako starosta Cidliny.

Doma jsme měli velkou knihovnu; tatínek rád četl Bloye a jiné spisovatele, které mu dával strejc Florian. Vlastnili jsme vzácné knihy a noty. Jako mladý chlapec jsem se mnohdy neučil a četl knihy právě z tatínkovy knihovny. Třeba Bloye, o La Salettě, historické knížky, to jsem měl rád. Škoda, že to tu nezůstalo. Když nás komunisté vystěhovali, tak vše vyházeli a rozkradli.

Oba rodiče nám dávali příklad. Netloukli to do nás násilím. Byli jsme čtyři děti, bratr, dvě sestry a já. Taky jsme zlobili. A když už jsme to přeháněli, tak se tatínek sebral, nic neřekl a šel na zahradu za svými stromy. On vůbec rád stromy rouboval a pěstoval. A my, jak šel tatínek na zahradu, jsme věděli, že je zle, že jsme udělali něco zbytečného. Tak jsme za ním šli, chodili jsme s ním po zahradě a tak se zase udobřili.

Válka

Rádio jsme si koupili za války, abychom mohli poslouchat Londýn. A k nám chodili lidé poslouchat. Znali jsme se i se starými partyzány, poněvadž chodili kolem nás na státní silnici Vídeň-Praha, kde sledovali německá auta, co vozí a kolik toho je. A když se za tmy vraceli domů, tak většinou u nás zůstali až do rána. Scházeli se tu třeba sedlák a odbojář Antonín Plichta ze Šebkovic ze skupiny Lenka-jih, později odsouzený komunisty v babickém procesu k trestu smrti, a řídící učitel Cvek z Dlouhé Brtnice za skupinu Horácko. Pro nás to byla samozřejmost - bylo třeba pomoci, tak jsme pomohli. Lidé věděli, že se u nás schovávají partyzáni, ale nikdo nás neudal.

Nedaleko Babic proběhl za války shoz zbraní. Starý partyzán, babický katolický duchovní P. Hladík spolu s panem Vechetou naložili zbraně na korbu vozu a dovezli vše na hřbitov a v Jindrově hrobce uložili. A odtud celý náklad moji bratránci Zachovi z Martínkova převezli s koňmi pod fůrou brambor do hájenky Kosová u Moravských Budějovic. Ten hajný, odbojář, byl pak také odsouzen s námi v babickém procesu. Němci bratránky s fůrou kontrolovali, hrabali v bramborách, ale nic nenašli. Pak došlo mezi nimi k přestřelce v Budějovicích, bratránek Lojza Zach byl raněn do ramene, ale podařilo se jim utéci. Nikoli však domů, ale k nám, kde spávali. Pak došlo k tomu, že do Cidliny přišlo čtrnáct Němců. Sedm jich spalo ve škole a sedm u nás. Vzadu spali ti dva partyzáni, u sebe měli zbraně, a v kuchyni sedělo sedm Němců. Co jsme měli dělat?! Ten jeden Němec, který pocházel ze severních Čech, trochu breptal česky. A tak jsme si ho po čase vzali stranou a řekli mu, jak se to tady s námi má, že se tu ještě kdosi schovává. Pochopil to, ale složitě nám něco vysvětloval. Prý jdou ze sanatoria, nemají zbraně a nejdou na frontu, ale míří mimo hlavní silnice k Američanům. Psal se březen nebo duben 1945. V tornách měli tabák a cigarety a tím cestou platili. Tak se u nás večer stalo, že se u stolu sešli bratránci partyzáni s utíkajícími Němci. Takhle to šlo asi čtrnáct dní. Pak až řídící učitel Cvek, který uměl dobře německy, se s nimi domluvil - jednalo se o lékaře, profesory. Hráli na hudební nástroje. Tatínek měl doma spoustu nástrojů, smyčcové, dechové, harmonium, klavír, klarinety, avšak mimo harmoniky, kterou nesnášel - říkal, že kňučí a plače. A tak tady na konci války hráli Němci ty svoje šlágry a plakali. A pak se to vyměnilo a hráli jsme my - tatínek první housle, bratr druhé, sestra violu a já basu. Váleli jsme my jim zase ty naše lidovky, valčíky, polky. Pak od nás odešli. Sehnali jsme jim povoz a dovezli je až do Kostelního Vydří, aby se vyhnuli větším městům. Jak to s nimi dopadlo, nevím. Ale ten čas, aby se dostali k Plzni k Američanům, měli.

Rok 1948

Po válce se komunisté hned neprojevili. Po únoru se však již nemuseli ničeho bát a na vesnicích začali zostra. Dodávky nasazovali sedlákům tak vysoké, že to nemohli splnit. Takže když hospodář nedodal, platil vysoké pokuty nebo byl zavřený na šest měsíců. A začal rozbroj. Komunistická nenávist spočívala v tom, že ti druzí měli majetek, po generace budovaný a oni neměli nic nebo málo. Záviděli! To, že měl někdo víc, tak to znamenalo, že měl víc dřiny. Hospodářství dá starost a dřinu. Komunisti na dřinu moc nebyli, ti hleděli se dostat ke všemu zadarmo a jestli dělal nebo nedělal, bylo jedno, plat mu šel stejně. Proto se jim to tak líbilo.

Poněvadž jsme byli věřící rodina, hlídali nás od únorového puče. To jsme vždycky ráno viděli, jak byla u našeho baráku ušlapaná místa v trávě. Místní akční výbory v každé vesnici musely už v dubnu 1948 nahlásit všechny politicky nespolehlivé osoby trojmo na okres. Kdo byl jednou takto nahlášen, čekal ho zanedlouho přinejlepším kriminál.

Babice

Kněží byli v Babicích odjakživa důležité osobnosti. Už jsem hovořil o P. Josefu Ševčíkovi, kterému kaplanoval spisovatel Jakub Deml. Za druhé světové války zde sloužil P. Jindřich Hladík, starý partyzán, který po válce zastával na okrese různé funkce. A zajisté komunistům vadil. A protože se znal s některými komunisty už z války a ti si ho vážili, varoval ho jeden z nich, bezpečnostní referent z Budějovic, že jestli nechce do kriminálu, ať se nechá přeložit. A tak byl přeložen do Blanska. Po něm přišel P. Arnošt Poláček. Komunisté ho odsoudili na dvacet let. Za to, že u něj v kabátě, v hospodě v Lesonicích, našli leták. Kdo mu ho tam podstrčil, nikdo nevěděl. A po něm přišel P. Václav Drbola, který byl v roce 1951 v babickém procesu popraven. To byl takový dobrák, pomenší postavy, starostlivý duchovní. Třeba jsme kopali na poli řepu, on šel okolo a říká: „Taky jsem to musel doma dělat a vždycky jsem říkal, že mě bolí záda, a maminka mi povídala - chlapče, vždyť ty žádná nemáš, jak tě můžou bolet?" Legrace s ním byla. Ten ke všemu přišel nevinně. Komunisté potřebovali zlikvidovat církev. V okrese Moravské Budějovice při prvních poválečných volbách vyhráli lidovci a komunistům při zakládání družstev tento fakt působil velké potíže. Do družstva jim v Babicích nechtěli vstoupit ani kozičkáři. Bylo potřeba lidi zastrašit, vystěhovat, zavřít a tím připravit půdu i objekty pro zakládání družstev. Zlikvidovat kněze a katolíky, kteří jim nejvíce odporovali, především statečné sedláky, kteří prokázali svoji nebojácnost již za války, to byla pro komunisty nesmírně svůdná myšlenka. Již v roce 1949 varoval komunistický funkcionář Josef Ošmera jaroměřického duchovního P. Jana Podveského, se kterým se znal již z protinacistického odboje, aby se do ničeho nepletl, že se zde připravuje „něco velkého". Již od roku 1950 v kraji operoval údajný americký agent major Vašek, který se sblížil s bývalým partyzánem Smetanou a jezdil za ním autem Tudor s jihlavskou poznávací značkou. V roce 1968 se Vašek, vlastním jménem František Mareček z Humpolce, doznal, že byl příslušníkem jihlavské StB. K němu do dvojice byl do kraje vyslán jiný „agent", kapitán Ladislav Malý.

Malý

Malý byl malej vzrůstem, rezatý, zavalitý vousáč, ale velkej grázl. Všude, kam přišel, byli lidé následně zavíráni. A všude chtěl nejdřív seznam spolehlivých odbojářů. Setkal jsem se s ním poprvé až začátkem června nebo koncem května roku 1951. Bylo jedenáct hodin večer. Někdo zatloukl, šel jsem otevřít a tam stál chlapík v uniformě a představil se jako kapitán Ladislav. A že jde za Plichtou, který se u nás v té době skrýval. Za podivných okolností unikl zatýkání v Šebkovicích. To byl starý zkušený protinacistický bojovník, za války skrýval dva členy výsadku Speltr a po válce byl člen rady ONV, lidovec. Říkám Malému, že je možný všechno, ale chybí Plichta. A tak jsme se spolu dohadovali až do čtyř hodin do rána. Mně se od prvního pohledu nelíbil. Dával mi pistole, prosil, nevěděl si se mnou už rady. Já bych stejně nikdy nevystřelil. Copak to jde, zabít člověka? Dneska je to normální. Plichta naše dohadování poslouchal za dveřmi k půdě. A Malý říká, že bychom mohli sjet na kolech do Babic na faru, kde mi to farář Drbola dosvědčí, že mě sem posílá. Po cestě mi Malý říká: „Kdybychom náhodou narazili na milici nebo hlídku, vraťte se domů, já si to s nimi vyřídím." Takhle mluví agent CIC? Nechal by se zavést za velitelem, já jsem ten a ten atakdále. Dojeli jsme tedy do Babic, ťukám na okno fary, hned to první, kde měl pan farář kancelář, ve které i spával, vzbudil jsem P. Drbolu a ten přes okno kývnul hlavou. Ani neotevřel. Tak jsme tedy jeli zpátky. Mezitím jsem Plichtu hledal v poli, protože se bál léčky. A pak tam u nás s Malým mluvil tři hodiny. Od této chvíle Plichta Malému důvěřoval. Do jejich hovorů jsme se nepletli. Jen jsme cítili, že bylo potřeba pomoci za nacistů a bylo potřeba pomoci proti komunistům, protože jsme s tím režimem nesouhlasili. Byli tam spolu několik dní a navštěvovali po vsích lidi, aby jich do odboje dostali co nejvíc. Tondovi Mityskovi, který měl nějaké nesplněné dodávky, Malý nasliboval, že ho převede přes hranice. To samé Plichtovi a jeho rodině, synovi Stanislavovi bylo devatenáct let, Antonínovi asi dvacet jedna, dceři Ludmile sedmnáct. Plichta pak na něj naléhal, aby je už převedl, ten se stále jen vymlouval. Pak tady ve vsích Malý řádil, v Cidlině namlátil několika místním soudruhům, Píšovi, Láskovi, v Újezdě vypustili tajemníkovi v noci prase ze chlívku a stříleli po něm, podpálili stodolu. Když po těchto akcích jednou přišel k nám, důrazně jsem mu řekl: „Toto nebylo vhodný a že támhle střílíte prase tajemníkovi, co to dá? Co z toho? Už je důvod nás trestat! Jestli chcete toto dělat dál, tak k nám už nechoďte!" On už nepřišel. Až v noci z 2. na 3. července, po střelbě v babické škole, se zastavil. S Tondou Mityskou a kluky Plichtovými. Se mnou se odmítal bavit. Chtěl, aby s nimi šel i starý Plichta, naléhal na něj, ale když viděl, že má oteklou nohu a nemůže, odešli. O střelbě přede mnou nemluvili. Podle mého ve škole střílel jen Malý.

Proč Malému naletěli a důvěřovali zkušení váleční odbojáři? Nebyla u nich vrozená faleš. A Plichta a jiní byli také rádi, že se tady něco děje nebo bude dít, že je to odboj proti komunistům a že by jim Malý mohl pomoci. Jenomže to dopadlo špatně, on byl estébák. Já jsem Plichtovi radil: „Pane Plichta, za čtrnáct dní jste tady odtud v Rakousku pěšky, budeme vás předávat ze vsi do vsi, nechte to tady bejt a zmizněte od Malého. Dělá zbytečné klukoviny. Nikomu to neuškodilo a nepomohlo! V Hertelticích přepadli výbor a nechali si tam veřejným rozhlasem hrát Vesničko má pod Šumavou. Co z toho?" Plichta mi však nevěřil.

Babičtí komunisté (?)

Žádné napětí mezi komunisty a ostatními v Babicích nepanovalo. Lidé si tam pomáhali. Ti zastřelení ve škole byli jedni z nás, žádní stalinisté. Zastřelený řídící učitel Tomáš Kuchtík každému pomohl. Když kdokoli potřeboval žádost, mohl se obrátit na Kuchtíka. Jeho manželka chodila s dcerkami pravidelně do kostela a on jim nikdy neřekl slovo proti. Za první republiky byl sociálním demokratem a po únoru ho přinutili, jestli chce dále učit, že musí být komunistou. Bohumír Netolička byl přesvědčený komunista, ale do kostela chodil každou neděli. A Josef Roupec byl silně věřící katolík a sociální demokrat. Manželka po jeho smrti nevěřila komunistické propagandě a stala se kdesi na Moravě hospodyní na faře. Jediný, kdo byl komunistou, byl Bláha, který střelbu ve škole se zraněním přežil. Ti tři zastřelení byli chudáci a za nic nemohli, byli to lidé rovní. Odnesli to nevinně za celý okres. Jinak by tady do JZD nikdo nešel. Do týdne pak bylo založeno.

Ráno 3. července

Ráno 3. července 1951 jsem dělal venku na zahradě a kolem šel z Babic Hrdlička, vzdálený příbuzný, mířil do práce do lesa kolem našeho baráku a říká: „Člověče, v Babicích bylo dneska v noci peklo, zastřelili tam Kuchtíka, Netoličku a Roupce!" To jsem slyšel o vraždách poprvé. Šel jsem na půdu za Plichtou a říkám mu, co se stalo. A na to Plichta: „Toto se stát nemělo, to je chyba." Protože věděl, že bude zle. Asi v jedenáct hodin začalo mohutné zatýkání. Jak věděli, koho mají zatknout, když ještě neměli Plichtu a ani Malého a jeho společníky, kteří se skryli jen nedaleko místa střelby, v poli u nedalekých Bolíkovic? Sledovali jsme okénkem z půdy celé dění a najednou k nám od vsi jedou tři auta, dlouhé škodovky pro šest lidí. Plichta jen křikl „Už jedou!", rychle přeběhl půdu a než jsem přeběhl ke schodům, byl v seně klid, nic se nehýbalo. Bral jsem schody po třech, rozrazil jsem dveře a narazil přímo na lauf samopalu. A hned ke zdi, kopance, bití, facky. Tady spávali naši a protože jsme byli dospívající děti, tak dělali a hleděli nám do života ušetřit pár korunek. Tatínek měl brašnu z jarmarků a tam měl uložené peníze. Stál jsem s rukama na zdi a viděl jsem, jak si estébák cpe peníze do kapes. Co bylo trochu cenného, to bylo hned pryč. Nejdříve odtáhli v železech otce a až donesli další pouta, odvedli mě. Dále přivedli Lídu Plichtovou, která u nás spávala, pak jeli pro moji sestru a bratra do práce. Švagrová, když viděla celou spoušť, vzala svého malého chlapečka a utekla k rodičům. Tak z celé rodiny zůstala jen maminka. A to byl teprve začátek.

V žitném poli

Později nám po spoluvězních vzkázal Standa Plichta z brněnské nemocnice, kde ležel ochrnutý s prostřílenou páteří. A jak také vyprávěli lidé z bolíkovického dvora, kteří sledovali, jak vše probíhalo v žitném poli na dohled Babic. Ležela tam čtveřice Malý, Mityska, Plichtové. Z Cidliny šli do blízkých Bolíkovic k Roubcům a pak si lehli za ves do mělkého obilného údolíčka. Asi po sedmnácté hodině přiletělo malé letadlo ze směru od Jihlavy. Letělo přímo k žitnému poli a začalo kroužit kolem něj. Malý po něm vystřelil, čili tím dal jasně najevo, kde přesně jsou. Obšancovaný kruh se kolem nich stahoval. Začali být nervózní a začala mezi nimi střelba. Vyskočil Mityska a utíkal k těm, kteří ho přišli zatknout, tedy hledal ochranu u svých nepřátel. Pak se prý zvedl se zdviženýma rukama z obilí vousatý chlap a šel k autu, které stálo na cestě u obilného lánu. Nasedl a auto okamžitě odjelo. V obilí zůstal ležet umírající Antonín Plichta a jeho prostřílený bratr Stanislav, který tedy vzkazoval: „Malý nám stále sliboval, že nemusíme odcházet daleko, že pro nás přiletí letadlo ze Západu a odletíme do Německa. Když jsme v tom obilí leželi už celý den a viděli jsme kolem to houfování estébáků, vznikla dost napjatá situace a nervozita. Když konečně letadlo přiletělo přímo nad nás a my poznali, že je to letadlo naše a ne cizí, že je to od Malého podtrh, nervozita dostoupila vrcholu a začala mezi námi prudká hádka. Malý, když viděl situaci, začal po nás střílet. Tonda Mitysků utekl. Bratr umíral a já jsem ležel úplně ochrnutý. Malý se zvedl a odešel." Mitysku postřelil do nohou jeden z milicionářů z Budějovic, který se tím potom dlouhá léta vychloubal. V Bolíkovicích čekal estébáky dovezený MUDr. Klempa z Lesonic. I když v žitě ležel rozstřílený Stanislav Plichta, který se nemohl hýbat, protože měl poškozenou míchu, lékaře tam StB nevzala. Do těla jeho umírajícího bratra kopali, a když prý sípal, že má žízeň, namočili mu do úst. Standu drželi zrůdně při životě ještě dva roky a popravili z nosítek v Praze v roce 1953. Stanislav volal těsně před popravou: „Nedá se něco pro mě udělat? Maminko, maminko, budou věšet žebráka, budou věšet mrzáka!"

Výslechy

Starého Plichtu u nás na půdě v seně poměrně náhodou vyslídili až večer, ale to jsem nevěděl. Zatčené odváželi do želetavského pivovaru, kde byla připravena fackovací garda - židlička a mlácení. Měl jsem štěstí, že mě u baráku posadili do auta velitele jihlavské StB. Odjížděl od nás až za tři hodiny a ještě jsme se museli od Želetavy vracet, když zjistil, že mám od želízek úplně modré ruce a on nemá klíče. Totiž, jak jsme dlouho čekali v autě, pouta mě dost tlačila, kroutil jsem rukama a nevěděl, že tím je vlastně utahuji. Tím, že jsme přijeli do Želetavy později, unikl jsem fackovací gardě, ale abych nepřišel zkrátka, dostal jsem do hlavy takovou ránu, že mám v ušním bubínku dodnes čtyři díry. Působilo to na mě hrozně. Za celých dosavadních dvacet šest let života jsem od nikoho facku nedostal, ani od tatínka. Řekl jsem si - chcípnu, ale neřeknu, kde Plichta je. Myslel jsem si, že jim uteče. Strhli mě ze židle a už to šlo, kopance, rány. Musel jsem si krýt obličej. Do břicha a do zad se strefovali nejčastěji. Nechal jsem se pak mlátit tři dny a noci. Ale nepromluvil jsem, neřekl jsem nic, ale Plichta už byl zatčen. Slyšel jsem jen hučení v hlavě. Když viděli, že bych se nechal utlouct, předali mě do toho černého zabijáka k „Frantíkovi" - tak mu říkali a to byl docela dobrák. Vyšetřovalo se obyčejně v noci, tak Frantík spal za stolem a já v rohu za dveřmi. Ráno mi jen řekl: „Tak to podepište." Měl vše předem napsané.

Když jsme jezdili na vyšetřování, bylo slyšet nářek P. Václava Drboly, babického kněze, který byl zatčen patnáct dní před výstřely v babické škole, ale oni z něj potřebovali udělat hlavního iniciátora vražd. Volal: „Nekopejte do mě, zabijte mě, já nic nevím!" Jednou v noci mu dali svěráky na všechny prsty na rukou, šroubama se utáhnou a než oteklé prsty popraskají, tak to trvá dosti dlouho. Je to hrůzná bolest. Celou noc bylo slyšet takový nářek, že celý kriminál nespal. Kdyby ho tak brzo nepověsili, věřím, že by ho utloukli. Utloukli proto, že nechtěl podepsat, že babický případ byl jeho nápad. Tak byl k smrti utlučen i čihošťský kněz Josef Toufar.

Soud

Bylo to asi dva měsíce před soudem, tedy v září 1951. Estébák, co nás vyšetřoval, mi donesl papíry a tam bylo vše napsáno - co bude mluvit předseda soudu, co prokurátor, kolik lidí tam bude, vše popsáno do detailů. Otázky i odpovědi. My jsme se to měli naučit nazpaměť. Neměl jsem toho naštěstí moc, asi na třech papírech. Bylo to rychlé. Když mi to vyšetřovatel přinesl, říká: „Když se to naučíte přesně a řeknete to, dostanete u soudu dvacet jedna let! Řeknete si to po svém - nahoru do špagátu už toho moc není." A takto předem to všichni dostali. Měl jsem tam jeden větší odstavec a ten jsem se nemohl přesně naučit, a tak jsem to u třebíčského soudu říkal svými slovy, ale výsledek byl stejný. A předseda soudu vyskočil, řval „U vyšetřování jste říkal něco jinýho!" a bušil pěstmi do stolu. Jenomže měl jsem mu říci, že to bylo moc dlouhé a nemohl jsem se to naučit? To jsem nemohl. Dopadlo to docela dobře, dostal jsem jen jednadvacet let. P. Jan Bula, rokytenský kněz, který psal básně a maloval, dostal trest smrti.

Ještě před tím, u jihlavského soudu v červenci 1951, to bylo ještě rychlejší, za pár dní a také se všechno učili. Padlo tam sedm trestů smrti, starý Plichta mezi nimi. Pamatuji se, jak velitel věznice Stejskal v té době říká bachařovi: „Tedy tam je horko." Myslel soud. Byl jsem na kobce č. 17, hned vedle bachařů. Vytáhli nás a šli jsme jim pro oběd. V kuchyni mi řekl kuchař: „Ten váš otec je tam taky, dostal špagát!" Já jsem byl v domnění asi čtrnáct dnů, že je pověšen. S tím jsem žil. A pak jednou nás vzal zase bachař a šli jsme pro chleba do kuchyně. A teď se dívám po řadě odsouzených a vidím tatínka. Dívali jsme se na sebe. Já bych býval brečel. To byly okamžiky. Jak mi pak bylo dobře. Tatínek dostal jen dvacet let.

Koncem léta 1951 proběhla v Jihlavě na náměstí „mírová" slavnost. Byli na ní také slavnostně povýšeni všichni příslušníci StB, že tak udatně zlikvidovali nepřátele socialismu. Každý byl povýšen až o šest stupňů výš. Ráno druhý den přišli a byli samé zlato. Velitel věznice strážmistr Stejskal přišel jako poručík. Jak krásně si budovali budoucnost a kariéru na utrpení nevinných.

P. Jan Bula, kněz z Rokytnice

Za ním přišel Malý jako za prvním. Byli spolužáci z gymnázia v Budějovicích. A Malý mu lživě napovídal, že potřebuje pomoci, neboť převádí arcibiskupa Berana za hranice. Poněvadž je však cesta nebezpečná, arcibiskup jej prosí o zpověď. Pak to samé namluvil i duchovnímu Václavu Drbolovi a P. Pařilovi v Újezdě. Malý si byl vědom toho, že toto kněz odmítnout nesmí. Když Bula po čtyřech týdnech Malého slibů dal jasně najevo pochybnost, byl vzápětí zatčen. Tak se to opakovalo i u jiných.

Když Bulu odsoudili k trestu smrti v Třebíči, tak nás odsouzené vezli v jednom antonu do jihlavské věznice. Vzadu hlídali dva estébáci se samopaly u dveří, ale mohli jsme spolu mluvit. Potřeboval jsem něco říct P. Bulovi o kriminále, tlačil jsem se k němu a nakonec jsme spolu krátce mluvili. Hovořil normálně, neplakal, věděl, co ho čeká. Myšlenkami však už byl jinde. Když jsme přijeli do Jihlavy, tak nás rozstrkávali po kobkách. Bula zůstal s bachařem až na konec. Za každým se díval a každému žehnal, dělal kříž. Nemluvil, jen ten kříž. Loučil se. Na kobce byl do 20. května 1952.

Nikomu nic nevyčítal a na kobce i maloval obrazy. Dali mu tam nějaké barvy a desky a nechali ho malovat. Po tom odsouzení až do popravy. Maloval krajiny, zvířata v polích. Všichni bachaři od něj za cigarety domů tahali obrazy a pak ti samí pro něj přišli, vedli ho na špagát a pověsili. Prý poprava proběhla v klidu, nikomu nic nevyčítal. V té době jsem tam byl zavřený. Poprava proběhla ráno před pátou a my jsme kolem sedmé hodiny dostali práci na vyšetřovacím oddělení. Nosili jsme tam cihly, maltu. Šel s námi celkem solidní bachař. Bulova kobka byla otevřená a to už jsme tušili, že se s ním něco stalo. A taky tu fošnu ze šibenice jsme pak k večeru z místa popravy odnášeli, já a nějaký Pánek z Popovic. To byla fošna, na které bylo popraveno i těch sedm předešlých z babického procesu. Kobka tedy byla otevřená a bachař říká: „Položte cihle, tady jsou ještě nějaké zbytky cigaret. Vemte si, co chcete." Bylo tam ještě po P. Bulovi několik špačků cigaret a já si vzal jako památku na něj hřebínek. Dal jsem ho později na táboru Nikolaj na Jáchymovsku jeho bratránkovi. A bylo tam také několik rozmalovaných obrazů. Ale co se s nimi stalo, nevím... Kobka se musela vyčistit a uprázdnit, protože tam potřebovali zase někoho dalšího dát.

Maminka

Když nás zatkli a odvezli, vytrhali a rozkopali u nás doma podlahy. Zřejmě hledali zbraně. A v tom nechali maminku žít čtrnáct dní, než ji spolu s jinými vystěhovali na Litoměřicko. Sestru a bratra pustili po měsíci z kriminálu. Maminka a sestra byly vystěhovány do státního statku Ploskovice, později Trnovany a Jenčice. Peníze neměly a vůbec nic, ani žádné oblečení, si nesměly s sebou vzít. Byly rády, když si tam mohly nabrat hrst šrotu do kapsy a večer si z toho udělat placku. Ponejprv bydlely v kravíně. To trvalo měsíc, než jim dali malou výplatu. Po čase si babických žen místní začali vážit, protože uměly poctivě pracovat. Potom za maminkou přijel bratránek, jeden z těch partyzánů, co se u nás skrývali na konci války. V té době žil v Děčíně a říká: „Pojďte k nám pracovat do lesů, dostanete víc peněz." Tak šla se sestrou do Děčína.

Kriminály, lágry...

Kam jsme přišli, už se to s námi neslo. Babičáci!! Táboroví poskoci nás na Jáchymovsku hned mlátili. Tatínek byl zavřený na Mírově a v Leopoldově. A já se do soudu plahočil po kriminálech asi rok. Pak jsem pracoval na Nikolaji čtyři roky, na Rovnosti též čtyři roky a na Bytízu dva roky. Mezi námi byli na Jáchymovsku také kněží a tajné mše mně pomáhaly přežít. Kdo se jich nemohl účastnit, pro něj jsme rozepisovali čtení z Bible a evangelia. Misálky nám dával přes kostelníka, který byl střelmistr, německý farář z Jáchymova. I jídlo, cigarety. Stejně nám většinu vyfilcovali bachaři.

Domů jsme se mohli vrátit na amnestii v roce 1962. Do Děčína jsem se dostal až k večeru. A k ránu přijel tatínek. Tak jsem se po jedenácti letech sešli u snídaně. Shledání to bylo milé. Oba jsme byli hubení. Měli jsme radost, že jsme zdraví. Objímali jsme se. Věděli jsme oba, co jsme prožili, a tak jsme si toho nemuseli mnoho vyprávět. Jen sem tam jsme si něco dovysvětlili.

Náš dům

Polovina našeho cidlinského domu byla maminky a polovina tatínka. Ta jeho polovina propadla po soudu státu, ale maminčina nemohla. Přesto ji z toho vyhnali. V roce 1969 byl dům v hrozném stavu, potřeboval opravy, ale obec nemohla objekt jen jako polovinu prodat. Tak nám nabídli, jestli to nechceme odkoupit. A tak jsme si říkali, že si rodný domek koupíme. A začali jsme to přestavovat a i rodiče se chtěli vrátit, zemřít doma. Se ženou jsme byli bezdětní, protože jsme se brali, když nám bylo už čtyřicet let, a tak říkáme: „Půjdem." Všechno jsme tu přestavěli. Maminka se toho však nedožila. Od května 1974 jsme už zase tady. V Děčíně to bylo celkem příjemné, na to komunista-nekomunista tam moc nedali, moc na práci nebyli a kdo uměl dělat, tak si ho vážili. Takže se nám mezi nimi dobře žilo. Nikdo nám nic nevyčítal a nepřipomněl. Pracoval jsem v lese a tahal dřevo. A když jsme se odstěhovali sem, tak tady nás teprve začali hlídat. Ti zarytí komunisté říkali: „No co tady chcou ti vrazi!" Moc jsem si toho nevšímal. Po desetiletí se do nich hustilo, že jsme babičtí vrazi a podobné nesmysly. Časem se ale vše urovnalo. Tatínek byl spravedlivý a vědělo se, že my Stehlíci jsme nikomu neublížili.

Víra

Víra v Boha mě držela. Věřil jsem, že Pánbůh toho na mě nenaloží tolik, abych to neunesl. Něco člověk musí vy­trpět a podstoupit za svoje hříchy. Jsem hříšník, který bude potřebovat odpuštění. Nezlobím se na nikoho, odpustil jsem všem. Ale spravedlnost by se měla dostat ven a říci se veřejně ještě tady na zemi - ty jsi dělal to a to, ty zas ono. Tys nechal nevinný pověsit, tys udával, zrazoval, střílel. Já nikoho soudit nebudu. Také přijdu před věčný soud a musím mít v první řadě já čisto. To ostatní je věc Pána Boha. Když odpustí všem, tak budu jen rád. Nejdůležitější v životě je podle mě čestně žít a jednat přímo. Nemohu někomu říci ano, když vím, že ne. Když s něčím nesouhlasím, tak řeknu ne a vysvětlím to. Zapřít, zklamat, to bych nedokázal. Byl jsem k čestnosti veden od dětství. A důležité je také mít rád svoji vlast.

Život

Můžu umřít každou chvíli. Měl jsem rakovinu, dvě operace, vyléčil jsem se a ještě na tom nejsem zdravotně nejlépe. Lékařům jsem říkal: „Když mi řeknete, že za pár vteřin zemřu, já se budu stejně usmívat. Jdu domů. A jdu rád."

Vyprávění Ludvíka Stehlíka v Babicích a Cidlině zaznamenal Miloš Doležal.

Diskuse