Československé kapitoly

Jindřich Dejmek, Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918-1992), Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha 2002, 392 s.

Jindřich Dejmek vydal knihu Historik v čele diplomacie: Kamil Krofta a publikoval řadu článků o dějinách československé diplomacie. Jeho nová kniha Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století se skládá z deseti studií. První je věnována zahraniční politice Československa v obrysech, poslední je výčtem organizačních proměn ministerstva zahraničních věcí od vzniku státu v roce 1918 do jeho zániku v roce 1992. Speciální studie se týkají vztahu a diplomatických aktivit Československa vůči německým státům, Rusku a SSSR, Polsku, Rakousku, Maďarsku, Velké Británii, Francii a USA. Předmluvu napsal Václav Klaus.

Autor se nesnaží „zakrývat, že text je psaný z pohledu českého či spíše československého, podobně jako nahlíží např. většina Angličanů vlastní dějiny prizmatem britským..." (s. 12). Konstatuje, že zásadně odmítal posuzovat „moderní české dějiny názory sovětských komunistických ideologů a jejich místních přitakávačů a stejně tak je [odmítá] dnes soudit v duchu sudetoněmeckých ‚bohemistických specialistů' v Mnichově nebo kdekoliv jinde". (s. 12) (Skutečně, z německých nebo rakouských pramenů cituje Dejmek velmi málo, mnohem řidčeji než z československé historické literatury předlistopadového období.) Tamtéž uvádí, že i „skeptická tázání a pochybnosti o smyslu české národní existence a jejího výrazu... ve vizionářsky předjímané ‚nadnárodní' Evropě, jsou [mu] zcela cizí".

Tak jako Jindřich Dejmek nerozlišuje mezi sovětskou a československou marxleninskou historiografií a mezi pracemi německých historiků, nerozlišuje valně ani mezi Výmarskou republikou a Třetí říší. Též k popisu mezi­válečného Rakouska a Maďarska užívá celkem běžně charakteristik, jimž jsme uvykli za minulého režimu. Máme tedy co činit nejen s československou historií, ale i s tradiční československou pokrokově liberální perspektivou těsně sousedící s revolucionářskými vizemi marxistického typu.

Vnímáme-li knihu Jindřicha Dejmka jako věcný historický soupis diplomatických aktivit rozličných orgánů československé zahraniční politiky (z nichž některé sídlily vzhledem ke dramatickým politickým okolnostem i v zahraničí), uvítáme, že máme po ruce přehledně chronologicky uspořádaný soupis toho, kdy kde byla podniknuta ta či ona diplomatická iniciativa a kdy byla podepsána ta která mezistátní smlouva a co bylo jejím obsahem. Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století bude odborným zájemcům i širší veřejnosti celkem užitečným manuálem, a doufejme, že postupně doplňovaným o další kapitoly. Ovšem autorovo nereflektované a vlastně předkritické osobní mínění, že cokoliv kdykoliv podnikli českoslovenští diplomaté - s výjimkou éry, v níž politika Prahy byla stoprocentně podřízena politice Moskvy - bylo vždy a ve všem všudy dobré a užitečné, mu nedovolilo se přiblížit k podstatným otázkám.

Zahraniční politika byla jistě neobyčejně významnou složkou československého a vlastně především českého politického usilování ve 20. století. Už sama první republika a její geografická podoba nebyly vybojovány na českých, moravských a slovenských bojištích (ač sousedé - a dokonce i někteří obyvatelé ČSR - po říjnu 1918 po zbraních sahali), nýbrž vyjednány u stolu vítězů ve Versailles. Stejně tak konec téhož státu po dvaceti letech byl dojednán u konferenčního stolu v Mnichově. Rovněž znovuzrození v polovině 40. let bylo vyjednáno. Omezené fyzické zdroje a omezené akce československých vojáků i propagandistické kampaně intelektuálů vytvářely za velkých evropských krizí především podmínky pro diplomatické aktivity vůdčích Čechoslováků. Struktura a zdroje těchto aktivit by měly být zvažovány co nejpodrobněji a konečně už neodvisle od apologetických interpretací. Zpětný pohled by nám měl například osvětlit úspěšné souběžné využívání ideje sebeurčení národů, historických nároků vyplývajících z existence Českého království i požadavků vynucovaných ekonomickými a strategickými potřebami nového státu. Při bližším přihlédnutí by nám už nejčasnější fáze československé diplomacie nabídla důležité poznatky nejen o minulosti a jejích aktérech. Snad bychom konečně nahlédli a pochopili étos československého republikánství v jeho původní podobě. Jde totiž o obecný mravní základ českého revoltujícího protikonzervativního liberalismu, jak se vyvíjel od roku 1918 a jak působí i dnes. Živým problémem je, do jaké míry se lze na tento druh myšlení spolehnout.

I když vezmeme v úvahu postavení první republiky jako spojence Francie, dnes, kdy je tento svazek zaniklý, by už bylo možno a také zdrávo hlouběji zvážit některá zcela praktická dějinná rozhodnutí, zejména politiku ČSR vůči Německé a Rakouské republice v údobí výmarského Německa. Jindřich Dejmek například soudí, že v roce 1931 se Československo „ovšem logicky muselo ostře postavit proti tomuto projektu" (s. 76), totiž proti zamýšlené celní unii mezi Rakouskem a Německem. Tím se ale jen letmo dotýká velkého tématu, živého v letech po druhé světové válce, jež bohužel okamžitě opouští: proč demokratické státy západní a střední Evropy nedovolily pro posílení stability rakouské a německé demokracie nic z toho, co si pak za jejich mlčenlivého přihlížení vzala totalitní Třetí říše? (Ostatně jak autor sám uvádí /s. 304/, dobové stanovisko USA k případné německo-rakouské celní unii bylo mnohem pragmatičtější a snad i prozíravější než francouzský a československý odpor, jenž pokazil poměrně slušné vztahy mezi Prahou a Berlínem.)

Příležitost k rozsáhlému zkoumání československých ideových východisek a jejich důsledků by například také nabídl vývoj československo-maďarských vztahů. Čteme-li o „fatálním lpění drtivé většiny maďarské politické elity na obnově celku Svatoštěpánské koruny" (s. 197), nevyhnutelně nás napadne, že by se přece také dalo klidně mluvit o fatálním lpění drtivé většiny české politické elity na zachování celku Svatováclavské koruny. Bylo by tedy možno celkem obdobné postoje maďarských a českých Středoevropanů analyticky porovnat, aniž bychom se už předběžně ohrazovali, že to, co bylo vždy dovoleno od přírody pokrokovým a ve všem všudy pravdymilovným Čechům, nemělo být nikdy povoleno (ale kým vlastně? námi?) od přírody ulhaným a reakčním Maďarům.

Z historického odstupu se dokonce může vynořit úplně jinak položený problém. Po podpisu mírové smlouvy v Trianonu zůstaly zhruba 3-4 milióny Maďarů na území jiných států a nové Maďarsko „podrželo jen zhruba 30 % rozlohy někdejšího Uherského království" (s. 197). Zjevně vznikl horký problém trvale prosakující do celé střední Evropy. Relevantní otázka by tedy asi zněla, jak se na vzniku tohoto ohniska neklidu podílela československá diplomacie, jak mu posléze čelila a zda zrod tohoto problému byl opravdu nevyhnutelný.

Dejmkova východiska nedovolují analytický vhled, nýbrž pouze přitakavou rekapitulaci československých postojů a záporné posouzení všech odlišných stanovisek. Ani vztah západních velmocí k ČSR po roce 1945 nedochází autorova schválení. Dokonce se s překvapením dočítáme, že už v roce 1947 „jakkoliv byl protest proti ‚vytváření zvláštní politické jednotky v západním Německu', podrývající bezpečnost v Evropě, ozvěnou deklarací sovětské politiky, obavy z ‚povzbuzení revizionistického německého nacionalismu a militarismu' byly v Praze (i Varšavě) nepochybně upřímné a ne zcela neoprávněné". (s. 65) Na základě takových úvah bychom mohli ovšem také k vlastnímu uspokojení deklarovat světu, že i samopalníci, drátěné zátarasy a minová pole instalovaná posléze na československo-německých hranicích byly „nepochybně upřímné a ne zcela neoprávněné".

O jakém „revizionistickém německém nacionalismu a militarismu" v souvislosti se SRN Dejmek v roce 2002 píše? V roce 1947, když vznikaly první předpoklady západoněmecké demokracie, se už československá demokracie sesouvala do totality. Existence demokratického Německa byla i jedním z předpokladů obnovy naší svobody. Ano, naši pradědové si po roce 1918 mysleli, že čelí nebezpečí restaurace Habsburků. A naši dědové po roce 1945 bojovali hlavně s napadrť rozbitým Německem. K čemu jejich zápasy s přízraky vedly, snad už víme. V Dejmkově knize se opět shledáváme s četnými doklady původního, dobře konzervovaného, časem a fakty nedotčeného československého „mimozemšťanství". Leckteré údajně československé způsoby pohledu nelze dost dobře odlišit od nudně povědomých marxleninských stanovisek, jimiž je naše kolektivní povědomí trvanlivě impregnováno.

Pozorný čtenář si na základě pečlivě evidovaných aktivit československé diplomacie sám pokusně zkonstruuje celkový horizont. Z celoevropské krize v letech 1914-1918 vzešel ve středu Evropy samostatný stát, jenž se octl v trvalých rozporech se všemi sousedy. Po další vrcholné krizi v letech 1938-1945 znovu vyvstaly s obnovenou ČSR všechny původní rozpory. Edvard Beneš a KSČ situaci radikálně vyřešili přijetím protektorátu SSSR. Po roce 1989 existence Československa skončila. Jako trvalý odkaz českému osudu však zůstaly reálné následky předchozích konfliktů a také cosi jako československá ideologie. Ta byla zformována a je znovu formulována právě na základě zkušeností permanentního sporu Prahy se všemi sousedy. Je to bojovná národní ideologie ospravedlňující minulé i současné konflikty. Ti, kdo v ni věří, neberou příliš v úvahu, že v současnosti euroatlantická civilizace nejvýše nehonoruje tvrdošíjnost, nýbrž schopnost kooperace. Dosavadní zkušenosti však odhalují i jistou československou (českou) osamělost. V československém osudu nelze přehlédnout určité mesianistické nároky, ale i určité podivínské rysy, snad trochu připomínající věčnou irskou nesrozumitelnost.

Z čistě československého pohledu dějiny diplomacie ČSR budí především dojem nezaviněné, souvislé nepřízně osudu. Tytéž události by však byly čitelné i bez trpitelské příchuti, pokud bychom je nevnímali jako dění v srdci světa, nýbrž jako fragmenty rozporuplných dějin, jež jsme ve 20. století volky nevolky sdíleli s ostatními Evropany.

Diskuse