Václav Klaus u druhého Rubikonu

Václav Klaus není člověkem zvyklým prohrávat. Prohra jej motivuje k novým střetům a novým vítězstvím. Podobně se chová ODS, která je dcerou Václava Klause a je s ním spojena více, než si připouštějí i nejsvobodomyslnější členové. Pro část členské i voličské základny je myšlenka, co bude, až tady Klaus nebude, stejně absurdní, jako pro Vladimíra Špidlu nápad, že by mohly dojít peníze na sociální dávky. Moc Václava Klause nad ODS je obrovská. Stejná je i zodpovědnost, kterou nese.

Obrovskou devizou Václava Klause je schopnost nalézt schůdné a pragmatické řešení krizové situace. Byl to on, kdo prosadil požadavek privatizace do programu Občanského fóra. Byl to on, kdo se zásadním způsobem přičinil o přeměnu odumírajícího revolučního spolku pro všechny v akceschopnou politickou stranu. Jako první ze špiček české politiky rozeznal nefunkčnost a neudržitelnost federace a s minimálními ztrátami Československo pohřbil. Další pokus rozetnout gordický uzel změnou volebního zákona skončil prohrou u Ústavního soudu. Tato prohra, zdá se, má těžší následky, než se dalo čekat.

Slabinou otce ODS je naopak skutečnost, že ve zdánlivě klidných údobích, kdy není postaven před kruciální otázky, podléhá sebeuspokojení a špatně analyzuje vývoj kolem sebe. Ztrácí dech, není schopen reagovat na jemné signály a vrší drobné chyby, které se nakonec sečtou. Jako každá silná a vysoce vyhraněná osobnost vytváří vlnu, na které se vezou další lidé. Někteří z pohodlnosti, někteří ze zásady. Tento fakt nijak neprospívá profilaci možných nástupců.

Před parlamentními volbami Václav Klaus prohlásil, že za volební výsledek přijímá osobní zodpovědnost. Po krátkém váhání nad volebním výsledkem se rozhodl v duchu tohoto slibu předstoupit před soud volebního kongresu. Po několika dalších dnech oznámil, že je připraven znovu nekandidovat; není však jasné, zda razantně zasáhne do výběru svého nástupce, nebo zda svůj post jako Alexandr odkáže tomu nejsilnějšímu.

Situace je naprosto odlišná od stavu, který předcházel Sarajevu. Sarajevské putování Václava Klause bylo lemováno souborem hrubých chyb a Klausův volební úspěch v roce 1998 nebyl možný bez toho, že by se šedý vlk z těchto hrubek zásadním způsobem nepoučil. Volby 2002 jsou přitom mnohem více osobní porážkou Václava Klause než ODS jako takové, v určitých rovinách volební soutěže lze ODS dokonce označit za volebního vítěze. Václavu Klausovi lze sice přičíst na vrub "prokaučování" závěru volební kampaně, ale volební debakl vypadá jinak než výsledek ODS.

K Sarajevu cesta

Na konci roku 1993 byl za ODS obrovský kus práce. Rozjela se transformace, byla rozdělena nefunkční federace a další vrchol ke zdolání byl zdánlivě v nedohlednu. Strany žily sladkým životem poloviny devadesátých let, ekonomika rostla prostým využíváním neuvěřitelných rezerv zbylých po výstavbě socialismu, rezerv, které plánovité hospodářství nedokázalo využít. Rozpadem SSSR zmizelo jakékoli aktuální ohrožení zvenčí. Média velebila otce zázraku stejně vehementně a stejným stylem jako krátce před tím zemědělce bojující o zrno. Roztříštěná levice, která postrádala přirozené jádro vzniklé z reformních komunistů, naopak trpěla balvanem komunistů nereformovatelných a nebyla pro pravostředovou koalici vážnějším soupeřem. Miloš Zeman svoje místo v politice teprve hledal a Václav Havel byl po zániku OF a debaklu OH v hluboké defenzívě.

Nic necharakterizuje tehdejší pozici Václava Klause lépe než výrok o ukončené transformaci. Ve chvíli, kdy lidé začínali cítit dopady transformace a kdy akcelerovala majetková diferenciace, na kterou český člověk nebyl po desítky let zvyklý, byl samotný tento výrok hrubou politickou chybou. Současně však znamenal, že Václav Klaus žádný zásadní problém do budoucna nevidí.

Ve volbách 1996 získala levice svoje kondenzační centrum v ČSSD. Propad levicových hlasů se zastavil a složitá jednání o menšinové vládě umožnila návrat prezidenta do politického života. Zde udělal Václav Klaus druhou fatální chybu. Plně podřídil ODS existenci koaliční vlády.

Zatímco obě menší koaliční strany dělaly možné i nemožné, aby se zviditelnily, názor ODS vznikal akceptováním koaličního kompromisu. Ještě několik dnů před vnitrostranickým pučem označil Václav Klaus za hlavní úkol ODS nalezení modu vivendi s KDU-ČSL a za základní materiály, které určují směřování ODS, vládní prohlášení včetně programového. Fakticky přiznal, že ODS svoje zásadní dokumenty podřizuje vetu nejen koaličních partnerů, ale také ČSSD, která schválení programového prohlášení vlády v parlamentu po konzultacích umožnila. ODS působila nejistým dojmem, byla v těžké defenzívě a její voličská podpora klesala měsíc od měsíce. Snížení hospodářského růstu a nepříjemné projevy makroekonomické nerovnováhy byly spojeny se sílícími ataky koaličních spojenců, kdy zejména KDU-ČSL cítila šanci na výrazné posílení svého vlivu. Veškeré úsilí ODS se však soustředilo na udržení téměř neexistující koalice při životě. To, co Klaus tak brilantně a bez sentimentu odhadl v případě federace, nedokázal reflektovat v případě vlastní vlády.

Část stranických špiček nalezla řešení v pokusu odstranit Václava Klause z vedení ODS a v restrukturalizaci celé vlády i koalice. Ačkoli šlo o zcela legitimní téma, sám způsob provedení byl neuvěřitelně špatný.

Přestože atak byl koordinován s KDU-ČSL, pravděpodobně i prezidentem, a minimálně se značnou částí vedení ODA, a přestože měl plnou podporu médií, dopustili se pučisté ohromného množství chyb. Načasování, nepřesvědčivé vystupování dvojice Ruml-Pilip, přehnaná a kontraproduktivní mediální kampaň (Klausova vila), neuvěřitelné pochybení, kdy Pilip s Rumlem předběhli lidovecké vystoupení z vlády - a dali tak lidovcům alibi a sobě punc zrádců a podrazáků - to vše nahrálo obrazu Václava Klause jako oběti. Hlavní téma puče - problémy stranického financování - mohlo vyhovovat prezidentu Havlovi v jeho válce se systémem politických stran, ale pro všechny politické strany znamenalo horký brambor, kterým se svorně odmítly nechat popálit.

Na poděbradském kongresu byli straničtí vzbouřenci osamoceni. Následný pokus o vytvoření nové a lepší ODS zůstal na půli cesty. Protagonisté nového politického stylu pod praporem Unie svobody skončili velikostí členské základny i volebním výsledkem v mimořádných volbách roku 1998 na místě ODA, v roli doplňkové strany české pravice. Václav Klaus úspěšně překročil svůj Rubikon poprvé.

Šrámy a jizvy vzniklé nepěknou vnitrostranickou rvačkou se ODS zahojily nad očekávání dobře.

Zločin oposmlouvy

Jestliže předsarajevským problémem české parlamentní matematiky byly nepoužitelné protisystémové strany komunistů a republikánů, posarajevské volby vygumovaly sládkovce a přinesly nový problém: nadřazení osobních animozit programové shodě. ODS se do staronové koalice s lidovci a unionisty chtělo přibližně stejně jako koni do chomoutu; lidovci a unionisté totiž nastřelili podmínky, proti kterým byl koňský handlíř žabařem. Zda bylo Rumlovo odmítnutí koalice s ČSSD projevem zásadovosti nebo součástí nějaké složitější hry, to se zřejmě nikdy nedozvíme.

Kolumbovo vejce opět na špičku postavil Václav Klaus. Nabídl ČSSD obchod výhodný pro obě strany. ODS umožní vznik menšinové vlády ČSSD, získá za to vedoucí posty v parlamentu a navrch souhlas ČSSD se změnou ústavy a volebního zákona tak, aby byl jednak omezen vliv prezidenta na sestavování nové vlády, jednak aby do poměrného volebního systému byly zakomponovány prvky, které posilovaly roli vítězné strany.

Politici, jejichž zájmy byly tímto řešením naprosto nečekaně oslyšeny, spustili neuvěřitelný křik o protiústavnosti, právní neplatnosti, žalovatelnosti či zločinnosti takové dohody. A česká média, pro která se od Sarajeva stal Klaus z Pánaboha Luciferem, ještě zesílila demagogickou kampaň proti ODS i Václavu Klausovi osobně. Zcela ostudnou byla role prezidenta, který se "jako občan" otevřeně postavil na stranu lidí porušujících veřejně hned několik zákonů, který "jako filosof" zdůvodňoval napadání principů parlamentní demokracie a nadřazování hlasu ulice právu a zákonu. Je jenom málo zemí a jediné Česko z nich leží v Evropě, kde by prezident pomáhal rozněcovat občanskou neposlušnost vůči vládě a parlamentu.

V roce 1991 vznikala ODS pod heslem: "Nevymýšlejme vymyšlené a budujme standardní osvědčenou parlamentní demokracii!" Největší prohrou v tomto boji bylo zrušení těch pasáží volebního zákona, které zajišťovaly kumulační efekt voličských hlasů a současně silný osobní mandát poslanců volených v malých, zhruba pětimandátových obvodech.

Od tohoto okamžiku bylo každému jasné, že země je odsouzena ke koaličnímu vládnutí, nejasným volebním výsledkům a prapodivně vyobchodovaným koalicím. ODS se začala intenzivně připravovat na možnou vládu jak s postupně se rozdrolující Koalicí, tak na velkou koalici s ČSSD. Volič rozhodl jinak.

Na rozdíl od doby před Sarajevem Václav Klaus neudělal jedinou výraznou politickou chybu a jeho neúspěchy mu nelze vyčítat. V podmínkách, ve kterých ODS fungovala od roku 1998, jí zajistil maximum vlivu na věci veřejné a poctivě pracoval na uskutečňování programu ODS. Jedinou vážnou taktickou chybou bylo, že neodhadl nástup Vladimíra Špidly a nechal se v závěru volební kampaně zatlačit do defenzívy. Plakát "Národ volí Klause" pak přesvědčoval přesvědčené a odrazoval potencionální voliče, kteří možná nechtěli levici, ale pro něž Klaus z nejrůznějších důvodů nepatří mezi jejich maskoty.

Byly jsme a budem! (vaše volby)

Volební kyvadlo se zhouplo pořádně doleva. Vladimír Špidla v čele ČSSD nahradil Miloše Zemana a ze strany levého populismu v mezích zákona se stala strana, která se od komunistů liší pouze zřetelnou distancí od ozbrojeného třídního boje. Rurální konzervatismus ČSL byl vystřídán křesťanským socialismem KDU v podání Cyrila Svobody. Ani to však nestačilo zabránit masivnímu přesunu voličské přízně k nereformovanému pohrobku bývalé vedoucí úlohy.

V tomto pohybu ODS odolala relativně dobře. Ztráta pěti mandátů je bolestivá, ztráta více než pěti procent hlasů proti prognózám je velmi nepříjemnou sprchou, ale volební výsledek ODS není debaklem. Ztráty volebního vítěze na minulý výsledek jsou prakticky totožné.

Nahrazení pragmatického demagoga Miloše Zemana v čele ČSSD přesvědčeným sociálním inženýrem Vladimírem Špidlou ovšem znamenalo konec nadějí na velkou koalici.

Priority Vladimíra Špidly leží jinde než priority Miloše Zemana. Pro ztrátu reformního tempa a rozvoj přeregulovaného korporativního státu ve jménu všeobecného blahobytu je tento politik dnes zřejmě větším nebezpečím než všech jednačtyřicet komunistů. Převaha sto jedenácti marxistů ve sněmovně mu umožňuje uskutečňovat své představy prakticky bez omezení.

Prvky spokojenosti však paradoxně může identifikovat i ODS. Přes obrovský posun doleva si - obrazně řečeno - svůj voličský "chleba" uhájila, pouze se jí ho nepodařilo tlustě namazat skupinou nerozhodnutých voličů. Zcela jiný je ovšem výsledek ostatních stran, které se hlásí k občanské pravici. Do sněmovny pronikla pouze US, a to ještě na zádech disciplinovaných voličů KDU-ČSL. Počet získaných mandátů odpovídá podpoře přibližně tří procent voličů - a za to se do parlamentu nepouští.

Tím současně padl mýtus o rozdělené pravici. Téměř 90 % organizovaných občanských demokratů, mandátů ve sněmovně i celkové přízně pravicových voličů dnes patří ODS. Nicméně pád tohoto mýtu musí potvrdit ještě volby senátní a komunální. To je aktuálním úkolem, který před ODS stojí.

ODS v sobě nese stále ještě mnoho z podoby strany provádějící transformaci. Síla osobnosti Václava Klause jí dosud přinášela jistoty i omezení. Na druhou stranu nové kraje přinesly růst sebevědomí nové regionální stranické reprezentace a ODS se mění kongres od kongresu, jak nová regionální sdružení poznávají svoji sílu.

Václav Klaus se tentokrát rozhodl poslat ODS přes Rubikon samotnou.

Pavel Bárta (1959), pracuje na KÚ kraje Vysočina, člen místního sdružení ODS v Havlíčkově Brodě.

Diskuse