Cizinci mezi námi

Jefim Fištejn | 20. 7. 2002

Poslat do Kindlu

---

Dnes už není třeba nikoho přesvědčovat o tom, že politické kyvadlo v Evropě a ve světě se hnulo doprava. Všude, kde nejsou masové konzervativní strany, se na společenské forbíně vynořují populistické, krajně pravicové strany. Jejich programy a jejich lídři se mohou náramně lišit, ale jeden postoj mají bez rozdílu společný: odmítají hromadné přistěhovalectví do svých zemí. A existuje ekonomicky podložená předpověď, kterou může učinit každý, neboť je tutová: přistěhovalectví bude nadále narůstat. Pokud se politické elity evropských zemí nezačnou problematikou imigrace vážně zabývat a nenavrhnou liberální a zároveň citlivá řešení, intenzita lidového protestu a podpora extremistických návrhů budou nevyhnutelně narůstat. Podle údajů britského ministerstva vnitra do zemí Evropské unie každoročně nelegálně vstupuje přinejmenším půl miliónu přistěhovalců z nejrůznějších koutů světa, z toho jen do Velké Británie 150 tisíc lidí. Tento proud se v dohledné budoucnosti neztenčí, spíše zesílí. Odráží totiž nezanedbatelné ekonomické a politické skutečnosti. Pád železných opon všeho druhu umožnil velké stěhování národů, globalizované sdělovací prostředky pak všem přiblížily příležitosti a velkorysé systémy sociálního zajištění, které na ně čekají na Západě. K tomu dodejme akutní potřebu levných pracovních sil a populační úpadek západních národů. Organizace spojených národů propočítala, že by celkový počet obyvatel Evropské unie v příštích padesáti letech spadl o 150 miliónů - nebýt přistěhovalectví. Ale přesto u voličů nepochodíte, když jim budete tento objektivní proces předkládat jako živelný přírodní úkaz na způsob rozmaru počasí. Odmítání přistěhovalectví, ať už to zní jakkoli neomaleně, je součástí lidské přirozenosti. Jeho základem jsou různé druhy strachu, ať už racionální, nebo iracionální. Lidé se bojí o svou kulturní identitu, o sociální soudržnost svých komunit, bojí se eroze svých zvyklostí. Jiní se strachují o to, že se budou muset podělit s neznámým počtem cizích lidí o omezený pracovní trh, zdravotnictví, školství, sociální síť. Některé z těchto strachů jsou opodstatněné, jiné bezdůvodné. Je prokázáno, že přistěhovalectví skutečně snižuje mzdy nekvalifikovaných dělníků a vůbec že sociální cena za něj jde především na úkor těch chudších. Ekonomická rozvaha by měla tvořit základ každé racionální imigrační politiky. Lze kupříkladu poukázat na to, že města a státy s největším přílivem imigrantů - jako jsou New York, Los Angeles, Britská Kolumbie nebo Londýn - mají vyšší ekonomický růst a nižší nezaměstnanost než srovnatelné regiony, kam se cizinci nehrnou. Avšak prvním přikázáním pro politika by mělo být takové usměrnění přistěhovalecké politiky, které by zajišťovalo především vlastní národní zájmy. Tuto větu jsem si nevypůjčil z některého předvolebního stranického programu, ale z londýnských Timesů. Deník, který nemůže být nařčen z extremismu, dokonce navrhuje řadu ne zcela nezajímavých tržních mechanismů, jimiž by se dala imigrace regulovat. Společnosti, které ekonomicky těží z dovozu levné pracovní síly, by mohly třeba kupovat víza od vlády anebo přistěhovalci sami by mohli splácet stanovený dluh v celoživotních splátkách. Každopádně imigrační strategie by měla mít za cíl jeden absolutně nejdůležitější úkol: udržení kulturní identity vlastního národa. Právě silná a vyhraněná kulturní identita činí hostitelskou zemi obzvlášť přitažlivou pro potenciální přistěhovalce. Česká republika stojí za to, aby se stala novým domovem pro přemýšlivého cizince, právě a jen jako stát svébytného a integrovaného českého národa, nikoli jako neurčitě evropský prostor obývaný kulturně neidentifikovatelnou občanskou společností. Přitáhnout talentované a dynamické jednotlivce z dalekého a širokého okolí a zároveň je naplnit vlasteneckým duchem - toť tajemství národního úspěchu v moderním světě. Je nejvyšší čas vypracovat v této otázce celonárodní strategii a neodbývat ji jalovým moralizováním s poukazem na to, že zatím bota netlačí. Je to jeden z těch globalizačních problémů, který se odbýt nenechá.

Revue Proglas 6-7/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse