O vztahu rozvoje a demokracie

V posledním čísle časopisu Foreign Affairs vyšla esej Ronalda Ingleharta a Christiana Welzela, autorů knihy Modernizace, kulturní změna a demokracie, o tom, z jakých důvodů a jakým způsobem přispívá ekonomický rozvoj k demokratizaci. Inglehart s Welzelem zakládají svou argumentaci na jedinečných dotazníkových šetřeních hodnot lidí v desítkách zemí světa a dokládají, že modernizační procesy spojené s ekonomickým rozvojem vedou k významným kulturním změnám, jež mají implikace i pro podobu politických institucí.

Po nedávném rozmachu je demokracie v posledních několika letech na ústupu. Demokratizace celé řady zemí v letech 1985-1995 vedla k všudypřítomné euforii a nadějím na demokratickou budoucnost světa. V poslední době však došlo ke zvrácení demokratického vývoje v Bangladéši, Nigérii, na Filipínách, v Rusku, Thajsku a ve Venezuele. A zdá se, že pokusy Bushovy administrativy o zavedení demokracie v Afghánistánu a Iráku zanechaly obě země v chaosu. Tyto skutečnosti spolu s rostoucí mocí Číny a Ruska dovedly mnoho pozorovatelů k názoru, že demokracie je již za zenitem.

Tento závěr je chybný. Situace ve společnostech po celém světě naznačuje, že ve skutečnosti to není s  demokracií tak zlé. Špatnou zprávou je to, že je nerealistické předpokládat, že demokratické instituce mohou být jednoduše ustaveny. Demokracie ale s největší pravděpodobností přežije - v zemích, které se vyznačují určitými sociálními a kulturními charakteristikami.

Dobrou zprávou je i to, že v řadě zemí nastávají podmínky pro demokratizaci. Vede k nim proces modernizace; souvisí se sociálními změnami spojenými s industrializací. Jakmile se jednou dá do pohybu, má tendenci proniknout do všech aspektů života; přináší dělbu práce, urbanizaci, rostoucí úroveň vzdělání, zvýšenou naději na dožití a rapidní ekonomický růst. Tím se rozjíždí proces transformace života společnosti a politických institucí, jenž přináší rostoucí participaci většiny populace v politice a v dlouhodobém horizontu zvyšuje pravděpodobnost na ustavení demokratických politických institucí.

Velká debata

Po konci studené války nabral koncept modernizace na síle, objevila se nová verze modernizační teorie s jasnými implikacemi pro porozumění budoucímu světovému ekonomickému vývoji. Nový koncept modernizace vrhá světlo na probíhající kulturní změny (například rovnost pohlaví), nedávné vlny demokratizace i na teorie demokratického míru.

Po většinu historie lidstva byl technologický vývoj extrémně pomalý. Pokrok v produkci jídla vždy vyrovnal nárůst populace - což udržovalo agrární společnosti ve stabilním rovnovážném stavu, který charakterizoval nulový nárůst životní úrovně. Lidé pojímali historii cyklicky, dějiny chápali jako pomalý úpadek od dob zlatého věku v dávné minulosti. Situace se začala měnit s nástupem průmyslové revoluce a víceméně trvalého ekonomického růstu. Došlo k rozvoji jak kapitalistického, tak komunistického pojetí modernizace. Ačkoli spolu obě ideologie soupeřily, usilovaly o ekonomický růst a společenský pokrok a přinesly masovou participaci v politice. Zároveň obě strany věřily tomu, že rozvíjející se země třetího světa budou sledovat právě jejich cestu k modernizaci.

V průběhu studené války se ve Spojených státech objevila modernizační teorie, jež vykreslovala nízkou úroveň rozvoje coby přímý důsledek psychologických a kulturních charakteristik obyvatel země. Nerozvinutost měla odrážet iracionální tradiční a komunální hodnoty. Bohaté západní demokracie mohou podle této teorie vštěpit „zpátečnickým" zemím moderní hodnoty a přinést do nich pokrok - za ekonomické, kulturní a vojenské asistence. Již na konci sedmdesátých let ale bylo zřejmé, že to nefunguje. Modernizační teorie začala být kritizována jako etnocentrická a „patronizující". Stala se předmětem kritiky z řad příznivců „teorie závislosti", kteří argumentovali, že obchod s bohatými zeměmi vede k vykořisťování chudých a uzavírá je ve stavu strukturální závislosti. Elity v rozvojových zemích tento druh uvažování vítaly, protože implikovalo, že chudoba nemá nic společného s vnitřními problémy jejich panství: je důsledkem globálního kapitalismu. V osmdesátých letech byla teorie závislosti v módě. Země třetího světa mohly podle ní uniknout vykořisťování pouze stažením se z globálních trhů a přijetím politik nahrazování dovozů.

Následně se ale ukázalo, že strategie nahrazování dovozů selhaly: země nejméně zapojené do globálního obchodu jako Kuba, Barma a Severní Korea nebyly těmi nejúspěšnějšími, ale ve skutečnosti rostly ze všech nejpomaleji. Kyvadlo se proto naklonilo zpět: na důvěryhodnosti získala nová verze teorie modernizace. Zdá se, že rapidní ekonomický růst východní Asie a následná demokratizace Jižní Koreje a Taiwanu potvrzují její základní premisy: produkce pro světový trh umožňuje ekonomický růst; investice zisků do lidského kapitálu a zkvalitňování pracovní síly tak, aby mohla produkovat high-tech produkty, vede k vyšším ziskům a nárůstu střední třídy; jakmile se střední třída stane dostatečně velkou a uvědomělou, tlačí na ustavení liberální demokracie, nejefektivnějšího politického systému pro pokročilé industriální společnosti.

Nová modernizace

Při zpětném pohledu je zjevné, že rané verze teorie modernizace byly chybné: dnes nikdo neočekává, že industrializace automaticky povede k ustavení demokratických institucí; komunismus a fašismus se také objevily díky industrializaci. Přesto masivní důkazní materiál naznačuje, že základní premisa modernizační teorie byla správná: ekonomický rozvoj má tendenci vést k důležitým a poměrně dobře předvídatelným změnám ve společnosti, kultuře a politice. V čem si první verze teorie modernizace zaslouží korekci?

Zaprvé, modernizace není lineární. Neprobíhá kontinuálně stejným způsobem, ale spíše ve skocích. Empirické důkazy naznačují, že s každou fází modernizace jsou spojeny světonázorové změny. Industrializace přispívá k prvnímu zásadnímu procesu změny, s nímž je spojena byrokratizace, hierarchizace, centralizace autority, sekularizace a odklon od tradičních hodnot k hodnotám sekulárně-racionálním. Spolu s příchodem postindustriální společnosti dochází k další řadě kulturních změn: místo byrokratizace a centralizace je novým trendem důraz na individuální autonomii a hodnotu sebevyjádření, což vede k rostoucí emancipaci od autorit.

Vysoká úroveň ekonomického rozvoje má ceteris paribus tendenci činit lidi tolerantnějšími a důvěřivějšími a vést ke zvýšení významu sebevyjádření a k větší participaci v rozhodování. Tento proces není jednoznačně daný; jakékoli předpovědi mohou být jen probabilistické, protože zde nehrají roli jen ekonomické faktory, ale i elity dané země a (pro danou zemi) specifické události. Modernizace také není nezvratná. Ovlivnit ji může těžký ekonomický propad, jak se tomu stalo během velké deprese v Německu, Itálii, Japonsku a Španělsku a v devadesátých letech ve většině nástupnických států Sovětského svazu. (Podobně možná bude muset svět podstoupit souboj s nově posílenou xenofobií a autoritářstvím, pokud se současná ekonomická krize stane velkou depresí jednadvacátého století.)

Zadruhé, sociální a kulturní změny se odvíjí i od historie. Ačkoli má ekonomický rozvoj tendenci vést k předvídatelným změnám, dědictví společnosti - ať už ovlivněné protestantismem, katolicismem, islámem, konfucianismem nebo komunismem - zanechává na jejích světonázorech trvalou stopu. Hodnotový systém společnosti je odrazem interakce mezi silami modernizace a přetrvávajícím vlivem tradice. I když se klasičtí modernizační teoretikové jak na Východě, tak na Západě domnívali, že náboženství a etnické tradice vymřou, ukázaly být se velmi odolnými. Veřejnost v industrializujících se společnostech se stává bohatší a vzdělanější, stěží to ale vede ke vzniku uniformní globální kultury. Kulturní dědictví jsou obdivuhodně trvalá.

Zatřetí, v protikladu k prvotní etnocentrické verzi dané teorie není modernizace westernizací. Proces industrializace sice začal na Západě, v posledních několika dekádách ale rostla nejrychleji východní Asie. Například největší naději na dožití mají lidé v Japonsku. Spojené státy nejsou vzorem, podle něhož probíhá globální kulturní změna; industrializující se společnosti se nestávají podobnějšími Spojeným státům, jak předpokládá „lidová verze" teorie modernizace. Americká společnost si ve skutečnosti zachovává více tradičních hodnot než většina společností v ostatních vysokopříjmových zemích.

Začtvrté, modernizace nevede automaticky k ustavení demokracie. Spíše v dlouhodobém horizontu směřuje k sociálním a kulturním změnám, které zvyšují pravděpodobnost demokratizace. Dosažení vysoké úrovně HDP na obyvatele samo o sobě s demokracií ani demokratizací nesouvisí: kdyby ano, byly by Kuvajt a Spojené arabské emiráty modelovými demokraciemi. Spolu s příchodem postindustriální společnosti však dochází k určitým sociálním a kulturním změnám, které demokratizaci napomáhají. Znalostní společnosti nemohou efektivně fungovat bez vzdělaných lidí, kteří si v rostoucí míře navykají samostatně myslet. Rostoucí úroveň ekonomického zabezpečení navíc vede k vzrůstajícímu významu sebevyjádření, v jehož rámci se přikládá vysoká hodnota svobodné volbě a zvyšuje se motivace být politicky aktivní. V určité chvíli se tedy stává stále obtížnější demokratizaci „uřídit", protože potlačování masových požadavků na otevření společnosti se stává stále nákladnějším - a škodí ekonomice. Modernizace ve svých pokročilých fázích vede k sociálním a kulturním změnám, jež zvyšují pravděpodobnost vzniku a rozkvětu demokratických institucí.

Základní myšlenkou teorie modernizace je to, že ekonomický a technologický rozvoj může vést ke koherentní řadě sociálních, kulturních a politických změn. Tuto myšlenku podporuje velké množství empirických důkazů. S ekonomickým rozvojem skutečně silně souvisejí jak hluboké změny v přesvědčení a motivaci lidí, tak (potažmo) změny v úloze náboženství, pracovní motivaci, míře fertility, genderových rolích a sexuálních normách. A přinášejí masové požadavky na demokratické instituce a odpovědnější jednání elit; zvyšují pravděpodobnost na ustavení demokracie a snižují přijatelnost války.

Hodnocení hodnot

Nově získané empirické důkazy nám poskytují cenný vhled do toho, jak modernizace mění názory a motivace lidí. Jedním z důležitých zdrojů informací jsou globální dotazníková šetření hodnot a postojů. V letech 1981-2007 proběhlo v rámci World Values Survey a European Values Study pět vln reprezentativních národních dotazníkových šetření v desítkách zemí, během nichž bylo pokryto téměř 90 procent světové populace. (Data z dotazníkových šetření jsou k dispozici zde.) Výsledky ukazují na velké mezinárodní rozdíly v tom, čemu lidé věří a čeho si cení. V některých zemích řeklo 95 procent dotazovaných, že je pro ně Bůh velmi důležitý; v jiných zemích řekla totéž jen 3 procenta lidí. V některých zemích řeklo 90 procent dotazovaných, že věří, že muži mají větší právo na práci než ženy; v jiných zemích si to myslelo jen 8 procent. Tyto rozdíly jsou robustní, přetrvávající a úzce korelují s úrovní ekonomického rozvoje společnosti: lidé v nízkopříjmových společnostech mají s mnohem větší pravděpodobností tendenci zdůrazňovat náboženství a tradiční genderové role než lidé v bohatých zemích.

Dotazníková šetření ukazují, že názory lidí žijících v bohatých společnostech se systematicky liší od názorů lidí žijících v nízkopříjmových zemích. Rozdíly se seskupují kolem dvou základních dimenzí: tradiční versus sekulárně-racionální hodnoty a hodnoty přežití versus hodnoty sebevyjádření. (Každá dimenze odráží odpovědi na řadu otázek položených v průběhu dotazníkového šetření.) Odklon od tradičních k sekulárně-racionálním hodnotám je spojen s přechodem od agrární společnosti ke společnosti industriální. Tradiční společnosti zdůrazňují náboženství, respekt a poslušnost k autoritám a národní hrdost. Tyto charakteristiky se mění spolu s tím, jak se společnosti stávají sekulárnějšími a racionálnějšími.

Odklon od hodnot přežití k hodnotám sebevyjádření je spojen s příchodem postindustriální společnosti. Odráží kulturní změnu, k níž dochází, když se objeví mladší generace, jež berou přežití jako samozřejmost. S hodnotami přežití je spojena prioritizace ekonomického a fyzického zabezpečení a konformní sociální normy. S hodnotami sebevyjádření je spojena prioritizace svobody vyjádření, participace v rozhodování, politický aktivismus, ochrana životního prostředí, rovnost pohlaví a tolerance etnických minorit, cizinců, gayů a leseb. Rostoucí důraz na posledně jmenované hodnoty plodí kulturu důvěry a tolerance, v níž si lidé váží osobní svobody a sebevyjádření a mají aktivistickou politickou orientaci. Tyto atributy jsou pro demokracii klíčové: objasňují, jakou roli hraje v průběhu demokratizace ekonomický růst, jenž stojí za přeměnou společností z agrárních na industriální a z industriálních na postindustriální. Bezprecedentní ekonomický růst v posledních padesáti letech způsobil, že velká část světové populace vyrostla s vědomím samozřejmosti vlastního přežití. Časová řada dat z  dotazníkových šetření ukazuje na obecný odklon v prioritách od důrazu na ekonomickou a fyzickou bezpečnost k důrazu na subjektivní pocit spokojenosti, sebevyjádření a participaci v rozhodování.

Obě dimenze jsou s ekonomickým rozvojem úzce propojeny: hodnotové systémy zemí s vysokým příjmem se dramaticky liší od těch v zemích nízkopříjmových. Všechny země, které Světová banka definuje jako země s vysokým příjmem, dosahují v obou dimenzích relativně vysokých hodnot - charakterizuje je jak vysoký důraz na sekulárně-racionální hodnoty, tak na hodnoty sebevyjádření. Všechny nízkopříjmové země a země s nižším středním příjmem naopak dosahují relativně nízkých hodnot. Země se středním vyšším příjmem se nacházejí někde uprostřed. Hodnoty a názory společnosti do značné míry odrážejí úroveň jejího ekonomického rozvoje - přesně, jak to předpokládá teorie modernizace.

Silné propojení mezi hodnotovým systémem společnosti a úrovní jejího HDP na obyvatele naznačuje, že ekonomický rozvoj má tendenci vést k poměrně předvídatelným změnám v názorech a hodnotách společnosti. Dlouhodobá data tuto hypotézu podporují. Když srovnáte pozice různých zemí v po sobě jdoucích vlnách hodnotových dotazníkových šetření, zjistíte, že téměř všechny, jež zaznamenaly nárůst HDP na obyvatele, zaznamenaly i odpovídající hodnotové změny.

Dotazníkové šetření hodnot ale také ukazuje, že kulturní změna závisí i na minulém vývoji. Na mapě je možné pozorovat zřetelné shluky zemí: protestantskou Evropu, katolickou Evropu, postkomunistickou Evropu, anglicky mluvící země, Latinskou Ameriku, jižní Asii, muslimský svět a Afriku. Hodnoty zdůrazňované různými společnostmi vytvářejí pozoruhodně koherentní vzorec, jenž odráží jak úroveň ekonomického rozvoje země, tak její náboženské a koloniální dědictví. I tak ale s sebou ekonomický rozvoj nese změny, jež mají důležité důsledky. Postupně přetváří názory i hodnoty a přináší rostoucí masové požadavky na demokratické instituce a odpovědnější chování elit. V průběhu více než čtvrtstoletí došlo ve většině zkoumaných zemí ke zdůraznění hodnot sebevyjádření. Tento kulturní posun zvyšuje pravděpodobnost, že se demokracie objeví tam, kde dosud neexistuje (tam, kde již existuje, se zvyšuje pravděpodobnost, že se stane efektivnější).

Rozvoj a demokracie

Před padesáti lety poukázal sociolog Seymour Martin Lipset na to, že demokraciemi jsou s mnohem větší pravděpodobností bohaté země. Ačkoli bylo toto tvrzení po mnoho let zpochybňováno, v opakovaných zkouškách obstálo. Zpochybňován byl i předpokládaný směr kauzálního vztahu: Jsou bohaté země s mnohem větší pravděpodobností demokratickými proto, že demokracie činí země bohatými, nebo demokratizaci napomáhá rozvoj? Dnes se zdá být jasné, že kauzalita probíhá především ve směru od ekonomického rozvoje k demokratizaci. Autoritářské státy jsou schopny dosáhnout vysoké míry růstu jen ve fázi prvotní industrializace. Mezi zeměmi, které se demokratizovaly v devadesátých letech, byla většina se středními příjmy: téměř všechny země s vysokými příjmy již demokraciemi byly, zatímco z nízkopříjmových zemí jich k demokracii přešlo jen minimum. Nadto mezi zeměmi, které se demokratizovaly v letech 1970-1990, přežila demokracie ve všech zemích, které k ní přešly - pokud byly na ekonomické úrovni Argentiny a vyšší. (V zemích, které se demokratizovaly a měly příjem nižší, přežila demokracie v průměru jen osm let.)

Silná korelace mezi rozvojem a demokracií odráží fakt, že ekonomický rozvoj napomáhá demokratizaci. Ta ovšem není důsledkem nějaké nehmotné síly, která způsobuje to, že když země dosáhne určité úrovně HDP, tak se v ní automaticky objeví demokratické instituce. Ekonomický rozvoj spíše vede k sociálním a politickým změnám díky tomu, že mění chování lidí. Ekonomický rozvoj urychluje demokratizaci především tím, že napomáhá vzniku velké, vzdělané a uvědomělé střední třídy, jež je zvyklá samostatně myslet.

Mnohorozměrná statistická analýza dat ze zmíněných dotazníkových šetření umožňuje určit relativní vliv ekonomických, sociálních a kulturních změn. Její výsledky naznačují, že ekonomický rozvoj napomáhá demokratizaci zejména tam, kde vede ke specifickým strukturálním změnám (zejména k vzestupu znalostního sektoru) a ke změnám kulturním (především k nárůstu hodnot sebevyjádření). Vliv mají i války, recese, institucionální změny, rozhodnutí elit či specifičtí lídři. Strukturální a kulturní změny jsou ale klíčovými.

Modernizace vede k růstu vzdělanosti, pracovní síla se přesouvá do povolání, která vyžadují nezávislé myšlení, učí lidi lépe artikulovat své zájmy a činí je lépe vybavenými pro zasahování do politiky. S nástupem znalostní společnosti se lidé stávají iniciativnějšími, začínají kritičtěji hodnotit svou práci a více zpochybňují rigidní autority a hierarchii.

Modernizace také činí lidi ekonomicky zabezpečenějšími. Hodnoty sebevyjádření se šíří spolu s tím, jak velká část populace vyrůstá s vědomím, že své přežití může považovat za samozřejmost. Touha po svobodě a autonomii jsou univerzálními aspiracemi. Mohou být podřízeny potřebě zajištění živobytí a řádu, pokud je přežití nejisté. S tím, jak se přežití stává jistějším, ale nabývají na důležitosti. Základní důvod pro ustavení demokracie - lidská touha po svobodné volbě - začíná hrát stále důležitější roli. Lidé začínají klást větší důraz na svobodnou volbu v politice a začínají požadovat občanské a politické svobody a demokratické instituce.

Efektivní demokracie

V době exploze demokracie, která proběhla v letech 1985-1995, došlo po celém světě k rychlému rozšíření procesuální demokracie; důležitou roli sehrály strategické dohody elit. Zpočátku jsme měli tendenci považovat jakýkoli režim, který povolil uspořádání svobodných a spravedlivých voleb, za demokracii. Mnoho nových demokracií ale trpí masivní korupcí; nedokáží zavést vládu práva, což je to, co činí demokracie efektivními. Dnes proto stále více pozorovatelů zdůrazňuje nedostatečnost procesuální demokracie, „hybridní" demokracie, „autoritářské" demokracie a jiných typů nepravé demokracie, v nichž mohou politické elity do značné míry ignorovat preference obyvatelstva. Proto je důležité rozlišovat mezi efektivními a neefektivními demokraciemi.

Esencí demokracie je to, že dává moc běžným občanům. Do jaké míry je nebo není demokracie efektivní, se neodvíjí jen od toho, do jaké míry existují občanská a politická práva na papíře, ale také od toho, do jaké míry moc tato práva skutečně respektuje. První z těchto dvou komponent - existenci práv na papíře - můžeme měřit pomocí každoročních žebříčků Freedom House: pokud v zemi probíhají svobodné volby, má Freedom House tendenci hodnotit ji jako „svobodnou". Nové východoevropské demokracie tak dosahují stejně vysokého skóre jako tradiční demokracie na Západě, ačkoli hloubková analýza ukazuje, že všudypřítomná korupce činí tyto země mnohem méně efektivními v tom, jak reagují na přání občanů. To, do jaké míry jsou demokratické instituce v zemi skutečně efektivní, měří žebříčky kvality vládnutí Světové banky. Přibližný index efektivity demokracie tedy můžeme získat propojením žebříčků Freedom House a Světové banky.

Ustavení efektivní demokracie je výrazně obtížnější než zavedení procesuální demokracie. Procesuální demokracii je možné ustavit téměř kdekoli. Pokud ale neumožní přesun moci z elit na lid, pravděpodobně nebude mít dlouhého trvání. Efektivní demokracie se s největší pravděpodobností bude vyskytovat tam, kde má relativně rozvinutou infrastrukturu, která nezahrnuje jen ekonomické zdroje, ale i tradici participace a důraz na autonomii. V důsledku je tedy úzce propojena s tím, do jaké míry veřejnost v dané zemi zdůrazňuje hodnoty sebevyjádření. (Mezi hodnotami společnosti a povahou politických institucí v zemi existuje silná korelace.)

Prakticky všechny stabilní demokracie se vyznačují silným důrazem na hodnoty sebevyjádření. Většina latinskoamerických zemí dosahuje nižší úrovně efektivní demokracie, než by bylo možné očekávat na základě hodnot zastávaných tamější veřejností. To naznačuje, že dané společnosti by mohly dosáhnout vyšší úrovně demokratičnosti, pokud by v nich došlo k posílení vlády práva. Írán také nedosahuje hodnot, jakých by mohl: tamní teokratický režim povoluje svým občanům jen omezenou úroveň demokratičnosti (jakkoli se to zdá překvapivé, soustředíme-li se pouze na vysokou politiku, íránská veřejnost se vyznačuje relativně silnou podporou demokracie). Naopak Kypr, Estonsko, Maďarsko, Polsko, Litva a Lotyšsko dosahují vyšších hodnot demokratičnosti, než ukazují hodnoty zastávané jejich občany. (Možná to odráží vliv pobídek k demokratizaci spojených s členstvím v Evropské unii.)

Vedou ale hodnoty sebevyjádření k demokratizaci, nebo vede demokratizace k vzestupu hodnot sebevyjádření? Důkazy naznačují, že správná je první z variant. K vzestupu hodnot sebevyjádření není třeba, aby měla země demokratické instituce. Časová řada dat z dotazníkových šetření uskutečněných před demokratizační vlnou na konci osmdesátých a začátku devadesátých let naznačuje, že hodnoty sebevyjádření začaly získávat na důležitosti díky mezigeneračnímu hodnotovému posunu nejen v západních demokraciích, ale i v řadě autoritářských společností. Veřejnost ve východním Německu a Československu již na počátku devadesátých let charakterizoval vysoký důraz na hodnoty sebevyjádření, ačkoli obě země zažily vládu dvou režimů, které patřily k těm nejautoritářštějším na světě. Klíčovým faktorem nebyl politický systém, ale skutečnost, že NDR i Československo patřily mezi ekonomicky nejvyspělejší země komunistického světa s vysokou úrovní vzdělanosti a sofistikovaným systémem sociálního zabezpečení. Proto se ve chvíli, kdy sovětský lídr Michail Gorbačov odsoudil Břežněvovu doktrínu, a zrušil tak hrozbu sovětské vojenské intervence, rychle demokratizovaly.

V posledních desetiletích se hodnoty sebevyjádření šíří a nabývají na síle, čímž dochází ke zvýšení pravděpodobnosti, že lidé budou chtít přímo zasahovat do politiky. (Demonstrací, které napomohly uskutečnění poslední vlny demokratizace, se zúčastnilo doposud bezprecedentní množství lidí.) Znamená to tedy, že autoritářské systémy musí nevyhnutelně padnout? Ne. Rostoucí důraz na hodnoty sebevyjádření má tendenci vést k erozi legitimity autoritářských systémů, avšak dokud odhodlané autoritářské elity kontrolují armádu a tajné služby, mohou prodemokratické síly potlačit. Vyrovnávání se s těmito tendencemi ale začíná být nákladné, a to i pro velmi represivní režimy, protože jejich potlačování je překážkou pro ustavení efektivních (znalostních) sektorů ekonomiky.

Moderní strategie

Nové pojetí modernizace má široké implikace pro mezinárodní vztahy. Například napomáhá vysvětlit, proč spolu pokročilé demokracie neválčí. V minulých historických obdobích spolu demokracie bojovaly poměrně často. Převládající normy ale v průběhu času prošly vývojem, jak ve většině moderních společností ilustruje zrušení otroctví, postupné rozšiřování volebního práva či zrovnoprávnění pohlaví. Dalším kulturním posunem, k němuž v moderních společnostech, jež mají tendenci být demokratickými, došlo, je to, že se válka stala postupně méně přijatelnou - a lidé začali tuto svou preferenci dávat více najevo. Data z World Values Survey naznačují, že lidé v bohatých zemích jsou výrazně méně xenofobní a v porovnání s lidmi v nízkopříjmových zemích jsou mnohem méně ochotni podstupovat ozbrojené konflikty. Rovněž platí, že ekonomicky vyspělé demokracie se k sobě navzájem chovají mírumilovněji než chudé demokracie a jsou mnohem méně ohroženy občanskou válkou.

Teorie modernizace má implikace i pro zahraniční politiku. V protikladu k přitažlivému názoru, že demokracie může být ustavena téměř kdekoli, tvrdí, že demokracie bude vzkvétat jen za určitých podmínek. Očekávat, že ji lze jednoduše ustavit, je nerealistické. (V Iráku bylo nejzávažnější chybou to, že jsme dovolili, aby došlo ke zhoršení fyzické bezpečnosti. Důvěra a tolerance mezi lidmi vzkvétají, pokud se cítí bezpečně. Ve společnosti rozervané nedůvěrou a netolerancí může demokracie přežít těžko; Irák dnes vykazuje nejvyšší míru xenofobie ze všech společností, pro něž máme data. Vhodným indikátorem xenofobie je to, do jaké míry lidé říkají, že by nechtěli mít za své sousedy cizince. Napříč osmdesáti zeměmi byl medián těch, kteří se vyjádřili právě takto, 15 procent. Mezi iráckými Kurdy však bylo daného názoru 51 procent a mezi iráckými Araby 90 procent dotazovaných.)

Teorie modernizace má ale i pozitivní implikace. Za pomoci velkého množství důkazů poukazuje na závěr, že základním motorem demokratizace je ekonomický rozvoj. Pokud tedy Washington chce napomoci přechodu k demokracii na Kubě, je její izolace kontraproduktivní. Spojené státy by měly zrušit stávající embargo, podporovat ekonomický rozvoj a posílit propojení Kuby s okolním světem.

Podobně má v dlouhodobém horizontu pozitivní implikace ekonomický růst Číny, přestože její vzestup považuje mnoho pozorovatelů za alarmující. Pod povrchem zdánlivě monolitických čínských politických struktur se začíná objevovat sociální infrastruktura demokracie, která je rozvinutější, než si většina pozorovatelů uvědomuje. Čína se nyní blíží míře masového důrazu na hodnoty sebevyjádření, jíž před přechodem k demokracii dosahovalo Chile, Polsko, Jižní Korea či Taiwan. A jakkoli to může být pro pozorovatele překvapivé, blízko této hranice se nachází i Írán. Dokud čínská komunistická strana a íránští teokratičtí lídři kontrolují armády a bezpečnostní složky svých zemí, k ustavení demokratických institucí na národní úrovni v Číně ani Íránu nedojde. Začíná se však objevovat vzrůstající tlak na liberalizaci; represe bude spojena s rostoucími náklady v podobě ekonomické neefektivity a snížené důvěry ve vládu. Celkově vzato je proto rostoucí prosperita Číny a Íránu v zájmu Spojených států.

Podle teorie modernizace by měly Spojené státy ekonomický růst ve světě vítat a povzbuzovat. Ačkoli si ekonomický růst žádá náročná přizpůsobení, v dlouhodobém horizontu napomáhá vzniku tolerantnějších, méně xenofobních a hlavně demokratičtějších společností.

Z časopisu Foreign Affairs, březen/duben 2009, přeložil a redakčně upravil Jan Klusáček.

Diskuse