Úvodní stránka  »  Články

Místo třešní hrušky...

Kantor Halfar | 20. 7. 2002
Poslat do Kindlu

Rubrika: Poznámky k událostem  |  

Jó, třešně zrály, ba dozrály. Komunistická strana Čech a Moravy dozrála v klidu, odstavena demokratickými stranami od možnosti podílet se na vládnutí, ovšemže s výjimkou parlamentního rejdění, které jí šlo náramně k duhu.

Političtí komentátoři se budou jistě předbíhat v kritice oněch demokratických stran a jejich osobností, protože volební úspěch třešní musel přece zavinit někdo z nich. Nabízejí se například ti, kteří v počátcích devadesátých let tvrdě neusilovali o zákaz komunistické strany a jejího zatlačení do sklepa dějin. Jakkoli to tehdy byla lákavá a na první pohled osvobozující možnost, zůstane pravdou, že politické sklepy jsou značně nepřehledné, neprobadatelné oblasti, a občas z nich může vylézt strašlivá potvora, o níž se už obecně nevěřilo, že by mohla existovat. Opusťme tedy tuto již v době svého vzniku problematickou ideu. Dnes je to již stejně námět spíše na disertaci či povídku. Začátek let devadesátých se nám v důsledku letošních voleb do parlamentu vzdálil o mnoho světelných let.

Lépe než vrátit se k politicky nepropustné ideji vedené heslem „komunisté do sklepa" je připustit skutečnost, že politiku dělali naši komunisté v posledních pár letech velmi dobře. A myslím, že pro to existuje hned několik argumentů:

Za prvé: kdo kdy slyšel o nějakém vážném komunistickém politickém skandálu? V této straně se skandály pohybují na bizarní a docela zajímavé úrovni. Už několikrát jsem byl například svědkem intelektuálních debat, které se vážně věnovaly tématu „inteligenční kvocient Miloslava Ransdorfa" s tím, že diskutující nemohli skrýt svůj upřímný obdiv. Například fakt, že M. Ransdorf je přibližně jedním z pěti lidí, kteří jsou v této zemi schopni číst Řehoře Nysského v originále, vytváří sice skandál, který má ovšem na míle daleko k obyčejným finančním a mocenským skandálům, jež vytvářejí občanští nebo sociální demokraté.

Za druhé: komunisté jsou schopni zvláštní realistické prozíravosti v politice. Je až obdivuhodné, jak dokážou vyčenichat témata, na nichž by se mohli pozitivně profilovat a vytvářet přitom dojem, že jsou skutečnou moderní alternativou ke zbytku politického spektra. Pokud čte Ransdorf teologické traktáty, pak musí v této straně existovat ještě někdo další, a to hodně chytrý, kdo má dobře zavěšené ucho na tepu doby (a pište si, že nebude sám) a je schopen velmi racionálně mapovat politickou situaci. Tuto schopnost neměli komunisté vždy, kdysi v padesátých letech ji poztráceli. Nebyla to však mimo jiné právě tato schopnost, která jim po válce přivála tolik hlasů levicových demo­kratů a která jim dnes ty hlasy vrací znovu?

Za třetí: zabydlení v určitém politickém ústraní komunistům přineslo potřebný „klid na práci", to jest na nikým nerušenou rekonstrukci vlastní stranické struktury a jejích úkolů. Zatímco jiné strany to musejí zvládnout za pochodu, komunisté při tom polehávají a ještě stačí plivat pecky na své uštvané politické protivníky. Hana Marvanová nemá bohužel pravdu, když tvrdí, že komunisté jsou dnes stranou evidentně totalitární. Neboť pokud jsou, dokázali již své totalitární úmysly skvěle zamaskovat vytvořením docela demokratické stranické struktury. Zbavili se zčásti dokonce příšerného jazyka, který deformoval myšlení jejich kolegů z normalizačních dob. Jsou totalitární potenciálně, což bohužel není vidět. U tak skvělého maskování působí některé antikomunistické výroky směšně, jako by pocházely z druhohor, kdy žili ještěři. Bojím se, že ke svému novému filmu o nich by si nyní Steven Spielberg nepřizval komunisty, ale naopak naše zavilé antikomunisty.

Ve výčtu by se jistě dalo pokračovat, ale pero se již vzpírá popisovat komunistické kvality. Další otázka je ovšem nasnadě. Co s tím...

Obávám se vyslovit jednu z možných odpovědí. Bude znít strašlivě, ba rouhavě. Stydím se, že jsem na ni pomyslel a zasloužím trest za to, že ji vyslovím. Nicméně se dere na světlo sama. Nemohu se zbavit dojmu (a opravdu pevně doufám, že se mohu mýlit!), že účinným bojem se současnou komunistickou stranou je zrušit její politickou izolaci a zapojit ji do celkové politické hry. Chraň bože, že by si to zasloužila. Má-li ale být vystavena běžným politickým tlakům, má-li přestat její úspěšné závětrné strategické plánování, má-li se projevit její pravá podstata, obávám se, že mnoho dalších cest k tomu nepovede. Udrží-li dnešní vládnoucí strany status quo, brzy budou komunisté považováni nejen za schopné politiky, ale ještě ke všemu za mučedníky demokracie. Otevření jistých dveří komunistům může konečně znamenat začátek jejich pádu.

Můj trest za vyslovení takové myšlenky bude hrozný. Zřejmě bude spočívat v tom, že se už sám nedožiju doby, v níž by lidé ze svobodného rozhodnutí už nikdy komunisty nevolili, ba je to ani nenapadlo. V nejbližších dekádách tu zřejmě budou třešně stále zrát. Jde o to nastartovat proces, který by nespočíval pouze ve vypouštění několika hejn špačků, ale který by vedl k cíli. A cíl je jasný: místo třešní mít v zahradě jablka a hrušky. Co však k tomuto cíli vede, může mít podobu značně paradoxní: Zkusme vytáhnout třešně z politického skleníku a vystavme je větru. Demokratický severák je krutý - přežije jen ten, kdo má budoucnost.

Možná se mýlím. Šedá je teorie a rudý je strom praxe. Letošní volby zpochybnily především způsob, jak by k takovému celistvému zapojení komunistů mohlo slušně dojít. Viděno pragmaticky se nyní rýsuje spíše alternativa postupné komunistické infiltrace do významných politických pozic za stávající antikomunistické rétoriky, což je asi nejhorší možnost ze všech. Jednou ráno se vzbudíme a budeme mít komunisty všude rozlezlé jako šváby, přičemž se bude do omrzení tvrdit, že nějaký bohumínský sjezd to přece zakázal. S rezolucemi stranických sjezdů máme z minulosti své trpké zkušenosti.

Zřejmě nezbývá než doufat, že existují ještě hlubší společenské trendy, které přece jen plochá komunistická prozíravost není stavu prohlédnout, a že její zisk bude mít jepičí život. Síla a moc komunistické ideje totiž spočívala především na milenaristických nábožensko-mesiánských představách o člověku a společnosti a současná absence tohoto rozměru připravuje současné komunisty o nejsilnější lákadlo, kterým kdysi disponovali. Pragmatická a „reálná" politika je tudíž něčím, co je zbavuje jejich nejvlastnější identity a co jim neumožňuje rozvinout program destabilizace a postupné likvidace právního státu a občanských práv. Běžná politická praxe totiž vyprazdňuje kdejaký absurdní ideál, protože je - právě kvůli své nedokonalosti a nedohotovenosti - hluboce lidská.

Kousat už nemohou, ale seknout ještě drápem, to ano. Koneckonců, viděli jste Grebeníčka, jak říká Marvanové, že už ji (tj. Unii) „nepustí k lizu". V té větě nebyl přítomný jen nastřádaný hněv z několikaleté politické izolace, ale zaznělo v ní cosi starého, autenticky marx--leninského, něco, o čem jsme doufali, že to již na veřejnosti neuslyšíme, a co již zůstane navěky v archivech.

Ale mnoho se změnilo, a Grebeníčkové to už nemohou říci nám všem.

Revue Proglas 6-7/2002
Poslat do Kindlu

Rubrika: Poznámky k událostem  |  

Diskuse


nahoru