Konec starých časů...

Petr Dimun | 20. 7. 2002

Poslat do Kindlu

---

... vstříc novému osudu. Jak paradoxně se ve zpětném pohledu jeví některé volební slogany ODS pro letošní volby. Někdo jim vyčítá plochost, jiný zase nadutost, ne nepodobnou té z voleb 1996, kdy ústředním heslem bylo zpupné „Dokázali jsme, že to dokážeme". Bez ohledu na můj souhlas s tím, že šlo opravdu o dost prázdné heslo, které se zcela vymykalo střídmé věcnosti kampaně předešlých několika měsíců, nemyslím si, že hlavní vinou neúspěchu ODS byla právě ona nepovedená koncovka. ODS by prohrála (nebo lépe: získala by stejný počet hlasů), i pokud by volební kampaň byla povedená.

Vinu lze z části přičíst opoziční smlouvě a zhrzenosti některých skupin bývalých voličů ODS, kteří pakt se socialisty Miloše Zemana neskousli ani s omáčkou v podobě vysvětlení „šlo o stabilitu země, nejde to jinak" a rozhodli se odvolit „nohama". Občanským demokratům se coby nejsilnější opoziční straně - navzdory kasání se a uzavírání různých tolerančních patentů - nepodařilo udržet vládu sociálních demokratů v nejdůležitějších ekonomických ukazatelích na uzdě. Saldo veřejných rozpočtů, nemluvě o rozpočtu státním, nabíralo obrátek v řádu desítek miliard a mediálně vděčné handrkování se o pár miliard, které předváděli politici obou smluvních stran, mohlo snad uspokojit fanatické stoupence V. K., nikoliv ale přemýšlejícího pravicového voliče. Nemluvě ani o skutečnosti, že další miliardy protékaly za souhlasu parlamentu mimo zákon o rozpočtu v podobě různých dluhopisů. Můžeme namítnout, že se tak dělo za podpory Unie svobody a lidovců. Ale právě tady vězí další podivný ne­úspěch ODS, který nyní nejspíše vyústí v sestavení vládního hybridu socialistů, křesťanských demokratů a liberálů. Jen velmi zřídka se totiž politikům občanských demokratů na parlamentní půdě podařilo v minulém volebním období vyjednávat antisocialistické koalice se svými bývalými vládními partnery a nyní partnery v opozici. Pokusy s „duhovou koalicí" z podzimu 1999 či koketování se Čtyřkoalicí po senátních a krajských volbách byly jen rituálními tanečky bez snahy o opravdovou dohodu na pravici. Občanští demokraté byli natolik uhranuti vidinou alternace s ČSSD, jakýmsi nečistým bipartismem, ke kterému měla vést změna volebního systému, že dohodu s menšími, více či méně pravicovými subjekty odsouvali do suterénu svých úvah. Touhle svojí utkvělou představou vháněli strany Čtyřkoalice do stále sevřenějšího spojenectví a především Unii svobody donutili k tomu, aby se rozhodla pro rizikové partnerství s lidovci, a to u vědomí všech rizik, které toto spojenectví přinášelo a přináší. Sociální demokraté samozřejmě vyšli tomuto přání ODS vstříc, neboť úspěch byl nejistý a udržování této diskuse vytvářelo na pravici stále větší trhlinu a přibližovalo strany Čtyřkoalice so­cialistům. (Nota bene posilovalo jim bližší KDU-ČSL.) Na jinou diskusi je role V. K., nejasný vztah ODS k Evropské unii či neskutečné a hloupé běsnění okolo tzv. Benešových dekretů.

Pokud chce ODS opravdu vykročit vstříc novému osudu, bude muset pojmout svoji nynější roli trošičku velkoryseji. Unie svobody je v krizi a sílí v ní úvahy o jakémsi „velkém třesku" na pravici. Bude-li ODS schopna nejbližší dva roky udržet na uzdě své ratlíkovské štěkání o národních zájmech a socialismu bruselských byrokratů, kteří si brousí zuby na české palmáre, je tady - byť se to dnes ještě nejeví tak ostře - slušná šance překonat jednu bolístku české pravice. A sice její rozdělenost. Konec starých časů nastane, až poslanci a senátoři Unie svobody nebudou mít problém zvednout ruku pro kandidáta ODS na prezidenta, zvednout ruku pro Václava Klause.

Revue Proglas 6-7/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse