Opět zadržovací strategie?

Bohumil Pečinka | 20. 7. 2002

Poslat do Kindlu

---

Krátce po vyhlášení volebních výsledků se mnozí poražení snažili svůj debakl obratně zastřít. Někdy se tomu také říká interpretace - byli jsme sice biti jako žito, ale to jen kvůli malé volební účasti, agresivní kampani ODS, a nakonec přece jen zvítězily proevropské síly. Jistý komentátor Práva dokonce napsal, že šlo o malé referendum o Evropě, které nakonec dopadlo dobře. Situace je úplně jiná: jde o velké vítězství české levice, přestože dosud nesjednocené.

Pro mnohé lidi z českého politického establishmentu to jistě bude šok, když desátého července vpochoduje do Poslanecké sněmovny nová garnitura bývalých politruků, přeučených dojiček a „RsDrů", které sem vynesla kandidátka komunistické strany. Berme to tak, že hlasy pro ně promluvila ta „druhá společnost". Ženy a muži, jimž modernizace devadesátých let nepřinesla takový efekt, popřípadě lidé odmítající z principu loajalitu k novému režimu.

Co se to před pár dny vlastně stalo? S malým zpožděním se zde odehrál efekt známý z bývalé NDR. Po vlně exis­tenčního znejistění (vysoká nezaměstnanost) a znejistění existenciálního (nostalgie po starém světě jistot a identit) přišla vlna masového hlasování pro bývalou komunistickou stranu, umocněná nižší volební účastí lidí, jež neoslovily etablované strany.

Druhým důvodem nečekaného volebního výsledku je otřesená legitimita polistopadového režimu. Hlavní příčinou kupodivu není komunistická podvratná činnost, podobná té za první republiky, ale téměř výhradně destruktivní boje polistopadového establish­mentu mezi sebou. Příkladem může být neproduktivní soupeření Havel versus Klaus, které v posledních pěti letech už nereprezentuje žádné reálné společenské zájmy. Podobně zničujícím způsobem v uplynulých letech vystupovali i jiní politici, kteří objížděli zemi s poselstvím, že neexistuje právní stát, nebo že tu máme beznadějně „vytunelovanou" a „zkorumpovanou" demokracii. Pokud někdo vzal tyto věci hodně vážně, pak nešel k volbám nebo volil komunisty jako protest proti celé polistopadové politické sestavě spojené převážně se stranami středu a pravice.

Logickou reakcí na tuto situaci by bylo, kdyby česká levice (ČSSD, KSČM), mající většinu ve sněmovně (111 hlasů), převzala vládní kormidlo a zamíchala trochu politickými kartami. I bez změněného volebního zákona se tu totiž vytvořila ojedinělá možnost vlády dvou programově blízkých subjektů, což by jen posílilo konkurenční pojetí české demokracie. Navíc rozdíl mezi sociálními zájmy voličů KSČM a ČSSD je nepatrný a o to v těchto volbách především šlo.

Na druhou stranu: společná vláda se stranou, která má stále nejužší vztahy s Kubou, Severní Koreou a určitými kruhy v Rusku, je stále z bezpečnostního hlediska trochu riskantní. Ve společnosti by také zřejmě vyvolala revoluční reminiscence a neplodný étos „spacákové" opozice. Menšinová vláda ČSSD s komunistickou tolerancí by za jistých okol­ností a garancí už možná na hranici společenské snesitelnosti byla. Co ale jsou ony okolnosti a garance? A jak by měly být konstruovány? Nedostávají se autoři podobných úvah do pozic těch, kteří ve starém Řecku vtáhli dřevěného koně do Tróje? A co když ho tam za pár let donesou sami voliči? Odpovědi na tyto otázky zatím nejsou na pořadu dne.

Alespoň na přechodnou dobu už někteří politici oprašují starou známou „zadržovací" strategii. V roce 1996 nej­dříve programově zadržovala ČSSD vládu bývalé koalice, později v opačném gardu „zadržovala" ODS vládu sociální demokracie. Nyní se ČSSD s Koalicí zřejmě budou zadržovat navzájem. Vítěz tak není vítěz, poražený není poražený a každý se z nepříznivých výsledků vládnutí zase vylže. Vláda „101" střednědobě nic neřeší a všechny problémy, které vedly k senzačnímu výsledku KSČM a nízké volební účasti, se tím jen prohloubí.

Revue Proglas 6-7/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse