Čas levé oposmlouvy

Špidla střídá Zemana, Grebeníček místo Klause

Josef Mlejnek jr. | 20. 7. 2002

Poslat do Kindlu

Výsledek parlamentních voleb je všeobecně komentován jako posun doleva. Tato skutečnost by sama o sobě ještě nemusela znamenat nic špatného, nebýt jedné závažné skutečnosti: vývoj české politiky v období 1998-2002 nejlépe vystihuje Marxův postřeh, že dějiny proběhnou poprvé jako tragédie a podruhé se opakují jako fraška. Jenže tento postřeh je dnes postavený z nohou na hlavu. Tou - byť mírnou - fraškou byl výsledek voleb 1998 a následné dění. Na těsnou pravostředovou většinu nemohlo být kvůli osobním sporům z nedávné minulosti ani pomyšlení, většinu levostředovou odstřelil zásadový a tvrdohlavý Jan Ruml. Stal se tak nechtěným prvním hybatelem opoziční smlouvy, na niž pak po další čtyři roky dštil oheň a síru. Vyhasly-li v parném létě 1998 záhy naděje na většinové koaliční vládnutí, takřka logicky se zrodilo uspořádání, jež bylo často označováno za zásadní porušení demokracie; každý, kdo zahlédl světové politické scény alespoň z rychlíku, však musel uznat, že kráčí o relativně běžnou věc. O celkem běžnou věc v každé zemi, kde mají zrovna menšinovou vládu. Takových vlád existuje sice menšina, ale ne zas tak malá, aby mohla být řeč o nějaké netradičnosti. A slovo „výstřednost" je pak v těchto souvislostech nutno vnímat již jako hrubé zkreslení, ba jako neomalenost.

Nicméně bytostná demokratičnost určitého uspořádání není ještě zárukou úspěchu a funkčnosti. Miloš Zeman si sice pobyl ve Strakově akademii celé čtyři roky, avšak očekávaný plod „oposmlouvy", na nějž se nejvíce těšil stárnoucí profesor Klaus - nový volební zákon - skončil svůj jepičí život potratem z moci úřední Ústavního soudu. A i když je sporné, zda zrovna tato zamýšlená změna pravidel hry patřila k těm šťastnějším, takřka nesporné je to, že České republice by změna volebního zákona prospěla jako koze drbání. Vše nakonec zůstalo při starém a víceméně při starém zůstal i volební výsledek. Ovšem s tím nepatrným rozdílem, že je ještě horší než ten předchozí.

Většinovou koaliční vládu by sice teoreticky sestavit šlo, avšak všechny myslitelné kombinace (například ČSSD + KSČM, ČSSD + ODS, ČSSD + ODS + Koalice či ČSSD + ODS + KDU-ČSL) jsou v tuto chvíli z těch či oněch nematematických důvodů obtížně realizovatelné. Kombinace ČSSD + Koalice sice po započtení dvou nezávislých většinovou je, nicméně sama o sobě bude vratkým slepencem. Pravou oporu chystané vládě „proevropských sil" dodá až KSČM. Proč ne, vždyť i poslední učitel zeměpisu dávno ví, že Moskva přece také patří do Evropy, a je-li dnes už jednou nohou v NATO, zítra třeba strčí do bruselských standardizovaných eurodveří alespoň dva prstíčky pro ohřátí.

Ač to mediální svůdci veřejného mínění nikdy nepřiznají, vlastně se tak zopakuje opoziční smlouva. Zatímco však minule podržel Atlas Klaus Zemanovo šedivé nebe plné samozvaných sebevrahů doživších se nakonec pěkného důchodu či pokračování ve funkcích, teď bude fakticky či možná doopravdy menšinový Špidlův kabinet podpírat rudý komisař Grebeníček. A nemusí to být jenom v situaci, až Svatopluk Karásek řekne ďáblovi koaliční disciplíny svoje „ne", nebo tehdy, přeslechne-li Táňa Fischerová díky rušičce hlasu svědomí našeptávanou nápovědu linoucí se ze sekretariátů koaličních stran. Bývalý muzejní pracovník Špidla totiž nezapře slabost pro vykopávky, mezi nimi zejména pak pro vykopávku jménem „welfare state", soudruhy v západní Evropě sice opouštěnou, zde však voličstvem toužícím po návratu jistot reálného socialismu neodolatelně přijímanou. Další léta české politiky bude proto programově - a tudíž snadno i mocensky - nejspíše určovat shoda ČSSD a KSČM na prohlubování či instalaci základních prvků státu blahobytu. Z tohoto hlediska pak není kdovíjak podstatné, zda ve „Strakovce" zasedne koaliční vláda ČSSD a Koalice či jednobarevný menšinový Špidlův kabinet nostalgiků či - jinak řečeno - konzervativců zvláštního ražení. Bude-li jakýkoli Špidlův kabinet proevropský, pak spíše ve smyslu skanzenální resuscitace Evropy sedmdesátých let. Platí tedy snad: „Koaliční tatrmani, dejte kůži na buben, tluče na něj Grebeníček ‚Do Bruselu nepudem!'"? Nikoliv. Pudem, a i s Grebeníčkem, neboť vstup do EU představuje objektivní, zákonitý a nezvratný dějinný proces.

Přesto je výsledek letošních voleb evidentně horší toho minulého. Posledně totiž ČSSD a KSČM nedaly dohromady nadpoloviční většinu. Případná „proevropská" koalice ČSSD + KDU- -ČSL + US by tehdy jednak seděla mnohem pevněji v sedle (113 křesel) než ta současná (99 + 2), jednak by odpor už jen jednoho ze dvou menších členů sestavy znamenal vážné ohrožení přijetí vládního návrhu v parlamentu. Lidovci a unionisté tak mohli mít v koalici se sociálními demokraty vážné slovo a přeci jen sem tam něco skutečně evropského (tj. modernizačního) prosadit. Příklon KDU-ČSL a US k ODS by pak v uplynulých čtyřech letech navíc znamenal zásadní politický obrat, kdežto po letošních volbách již tato kombinace majoritu nedává. V koalici ČSSD + Koalice žádný z menších partnerů tzv. vyděračským potenciálem disponovat nebude, a když, tak velice slabým. Případný odpor může být snadno nahrazen (či přebit) nadpoloviční programovou koalicí ČSSD a KSČM. Lidovci a unionisté tedy budou v chystané koalici s ČSSD spíše rádi, že v ní mohou být a držet tak pár lukrativních vládních postů. Nesmí moc zlobit, jinak se strýček Špidla rozčílí a vydědí je. Potřebuje je spíše jen jako fasádu, neboť s nimi dá dohromady jen křehkou většinku. Pročež není vůbec jisté, zda za ni lidovci a unionisté nezaplatí příliš draho.

Jedním z mála rozumných povolebních uspořádání by tedy zdánlivě mohlo být zopakování opoziční smlouvy v původním složení a s původním programem změny či úpravy pravidel politické hry. Nicméně i toto řešení by dnes vyznělo spíše tragikomicky. ODS by držela v sedle vládu, která by si mohla své představy snadno prosadit společným hlasováním s komunisty. Matematika je v tomto ohledu neúprosná.

Avšak téma změny či úpravy volebního zákona by se po letošních volbách mělo drát o slovo s ještě větší naléhavostí. Je-li současný výsledek tragičtějším pokračováním předchozí inscenace, která si o změnu pravidel hry říkala výslovně i mezi řádky, tím spíše by se takové téma mělo stát součástí přítomné politické agendy. Volby by měly získat soutěživější ráz, takový, aby v nich voliči dostali větší šanci rozhodovat přímo o vládě. Poměrný systém totiž nutí strany v kampani opatrně lavírovat, aby si příliš nepohněvaly případného koaličního partnera, jímž může být takřka kdokoli. V takovém prostředí pak lidé snadno ztrácí o volby zájem a lehko nabudou dojmu, že jejich hlas o ničem nerozhoduje, že si vše nakonec „upečou" politici ve svých bohurovných sekretariátech. Možná právě zde vězí jedno z tajemství nízké volební účasti. Bohužel, zásadní změna pravidel politické hry leží patrně někde v nedohlednu.

Revue Proglas 6-7/2002

Poslat do Kindlu

Rubrika: Poznámky k událostem |