Úplně poslední slovo: Obrácení Radka Kubička

Bohuslav Fic | 20. 6. 2002

Poslat do Kindlu

---

Pan Kubičko je mladý publicista, který začal svou profesionální dráhu po listopadu 1989 ve Studentských listech. Později přešel do Rádia Svobodná Evropa, kde se stal komentátorem hlavního pořadu Otázky a názory. Pro ty, kdo poslouchají pravidelně vysílání RFE, bylo jistě velikým překvapením, když asi dva měsíce před volbami slyšeli jeho komentář, ve kterém hodnotil šance politických stran na úspěch ve volbách. Uvedl v něm, že reálnou šanci vyhrát volby mají dvě nejsilnější strany, ODS a ČSSD, a že voliči tak dají důvěru stranám opoziční smlouvy.

Pan Kubičko dokonce nazval tuto po léta hanobenou dohodu jejím pravým jménem: Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí. A nejen to. Vyzvedl její pozitivní přínos v řadě oblastí a zdůraznil, že přinesla skutečnou politickou stabilitu. To bylo první velké překvapení, protože pan Kubičko po celou dobu vystupoval jako její rozhodný odpůrce a pro obě smluvní strany vymyslel hloupé označení „smluvně opozičně koaliční dvojstrana".

To však nebylo zdaleka všechno. Následovala další překvapující a velice závažná slova: „Ti, kteří signatářům opoziční smlouvy předpovídali, že skončí v propadlišti dějin, vydávali svá přání za otce myšlenky a snažili se vnutit voličům svoje názory. A měli by z toho vyvodit intelektuální odpovědnost." To jsou slova do pranice! Nebo je snad běžné setkat se s novinářem, který si sype popel na hlavu a nabádá k tomu i ostatní? To jistě není. Je to něco zcela výjimečného. Kdo z novinářů a politiků by se veřejně přiznával k tomu, že manipuluje voliči a vnucuje jim své názory? A který novinář by připustil, že chce prosazovat svoje názory prostřednictvím politiků, ze kterých se snaží udělat svoje rukojmí? Zatímco politik nese riziko, že z politiky vypadne, ztratí-li přízeň novinářů a tudíž voličů, novinář nic takového neriskuje. Tak jako kibic v kartách nebo střelec ze zálohy. Nechce a nemusí nést riziko politického boje, ale chce jeho výsledky. Chce politickou moc, chce vládnout prostřednictvím nastrčených politiků. Většina novinářů by si raději ukousla jazyk, než by něco takového přiznala. A to platí nejen o novinářích, ale hlavně o těch, kdo stojí za nimi, a také o nejrůznějších tzv. občanských iniciativách a aktivitách. Pan Schmarcz v listopadu napsal v Lidových novinách: „Každý soudný člověk uzná, že novináři nemají žádnou reálnou moc... To Václav Klaus třímá ve svých rukách otěže síly." Jeho slova nezasluhují žádný komentář.

Odvaha, s jakou se pan Kubičko přiznal ke svým omylům, je obdivuhodná. Ale představa, že by některý z jeho kolegů následoval jeho příkladu a vy­vodil ze svých „omylů" byť jen intelektuální odpovědnost, je bláhová. Dá se jen těžko předpokládat, že by pánové Ješ, Šulc, Hartman a někteří další komentátoři RFE přehodnotili svůj vztah ke Klausovi a k opoziční smlouvě. A představa, že by to udělal zavilý Klausův odpůrce, profesor etiky na lékařské fakultě Petr Příhoda, předkládající posluchačům Svobodné Evropy svým úlisným a podlézavým hlasem nic než zdánlivě racionálně zdůvodněné hanebné útoky, může vzbudit jen pobavený úsměv.

Na druhé straně je obrácení pana Kubička, i když zůstává ojedinělým aktem zřejmě poctivé snahy, vyjádřením skutečnosti, že brutální kampaň proti opoziční smlouvě skončila fiaskem. Je to vlastně halali, odtroubení neúspěšného honu, v němž nešlo o uštvání stran opoziční smlouvy, ale především o uštvání Klause a jeho ODS. Štvanice končí, lovci se rozcházejí. Těm, kteří ještě před krátkým časem podobné názory vydávali za projev schizofrenie, bych chtěl říci, aby si protřeli oči a připomněli si třeba tvář poslance KDU- -ČSL pana Orla, jak se z obrazovky ČT snažil přesvědčit diváky, že v opoziční smlouvě nejde Občanské demokratické straně o nic jiného než o koryta. Měli by si asi připomenout i nespočet podobných drobných čtyřkoaličních podlostí včetně literárního braku „Báječná léta s Klausem" otiskovaného Lidovými novinami, jehož autorem je jeden z vášnivých lovců a signatář nedávné protiklausovské petice.

Za pozornost také stojí, že pan Kubičko ve svém komentáři označil prezidenta Havla za „patrona Čtyřkoalice" a projevil lítost nad tím, že nebylo dosaženo většího konsensu při reformě volebního systému, prosazované stranami opoziční smlouvy. Naléhavost a význam volební reformy se projevuje teprve nyní, kdy se začíná mluvit o možných povolebních koalicích a o sestavení nové vlády. Objevují se pochybnosti, zda prezident Havel pověří sestavením vlády předsedu vítězné politické strany nebo zda bude hledat nějakého nového Tošovského. Ústava ho k tomu nezavazuje. Pouze „duch zákona", kterého se pan prezident už jednou dovolával, a smysl pro fair play. Problém by zřejmě nastal v případě vítězství ODS. Pravděpodobnost, že by prezident Havel v takovém případě pověřil sestavením vlády Klause, není příliš vysoká. Spíše by bylo možné očekávat nějakou intriku, která by umožnila postavit do čela vlády někoho jiného. To by zřejmě znamenalo destabilizaci politického systému. Otázkou je, zda by Havel položil politickou stabilitu země na oltář své averze ke Klausovi. Odpůrci volební reformy v době, kdy se o ní jednalo, tvrdili, že reforma zlikviduje malé strany, povede k vytvoření systému dvou stran, a ohrozí tak naši demokracii. Předpokládali snad, že u nás nikdo neví, kde vznikl parlament a že anglosaský parlamentarismus, který je považován za vzor pro demokracie v řadě zemí světa, je založen právě na systému dvou politických stran? Stejného názoru byl zřejmě i pan prezident, který ve věci volební reformy podal stížnost k Ústavnímu soudu a ten mu dal za pravdu. Tím se rozplynula iluze, že je u nás možné prosadit racionálně fungující parlamentní systém osvědčený staletou, britsko-americkou tradicí, a vrátili jsme se do kontinentálního a středoevropského marasmu.

Ještě naposledy se vrátím k zajímavému komentáři Radka Kubička. Odmítl v něm tvrzení Václava Havla, které po něm později papouškovala předsedkyně Unie svobody Hana Marvanová, že nadcházející volby budou přelomové. Je zřejmé, že by přelomové být neměly, pokud se prezident zachová v souladu s duchem Ústavy. Pokud ne, mohou se skutečně stát přelomem mezi pořádkem a chaosem, do kterého by chybné rozhodnutí pana prezidenta mohlo zemi uvrhnout. Téměř všechno, co se v pozoruhodném komentáři Radia Svobodná Evropa objevilo, se naprosto vymyká dosavadní bezvýhradné podpoře, kterou tato stanice poskytovala „patronovi Čtyřkoalice". Až se bezmála vtírá myšlenka, zda obrácení pana Kubička není projevem snahy RFE zabránit tomu, aby na něm ulpělo označení „Rádio Hrad".

Opoziční smlouva byla veřejnosti prezentována jako podvod na voličích. Všichni její odpůrci shodně tvrdí, že po nadcházejících volbách bude při sestavování koalice třeba respektovat vůli voličů. Potom by ovšem bylo logické, aby novou vládu vytvořily dvě nejsilnější strany. To ale neodpovídá zájmům menších stran, které proto vymýšlejí jinou logiku, podle níž je třeba sestavovat koalici na základě programové blízkosti koaličních stran. A programy ODS a ČSSD prý jsou v řadě věcí nesmiřitelné, a proto by koalice obou stran nemohla fungovat. Historie ale ukazuje, že to nemusí být pravda. V počátcích první republiky přece velice dobře fungovala vláda tzv. rudozelené koalice v čele s Vlastimilem Tusarem, přesvědčeným marxistou, který se dokázal dohodnout s Antonínem Švehlou, vůdcem pravicové agrární strany. Tusar přijal funkci premiéra vlády v době, kdy v jeho straně vznikala komunistická levice, která usilovala nejen o zničení největší politické strany v zemi, ale také o rozvrat republiky a nastolení sovětské diktatury cestou krvavé občanské války. Tusar dal za této situace jednoznačně přednost zájmům republiky před zájmy stranickými. Byl také nesmírně pracovitý. Po jednáních o nové ústavě byl ze zasedání ministerské rady nebo Národního shromáždění často odvážen na lůžko v bezvědomí. Přes obrovské rozdíly v zájmech sociálních demokratů a agrárníků dokázali se Švehlou dospět ke spravedlivému kompromisu a položit tak základy nového státu. Tusar byl velikou a nedoceněnou osobností. Snad o tom pan Špidla ví, nebo mu to někdo řekne, než začnou jednání o povolební koalici. O jeho pracovitosti není pochyb. Ale o velikosti jeho osobnosti příliš nesvědčí jeho nedávné prohlášení: „Říkám jasně, že já bych s Václavem Klausem ve vládě nebyl." Pokud by se mu podařilo překonat podobná vyjádření, mohl by to být krok od pracovitého úředníka k osobnosti typu Vlastimila Tusara.

Revue Proglas 5/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse