Česká literární xenofobie: Největší český básnický štváč

Cyklus úvah pod názvem Česká literární xenofobie vznikl na základě takzvaného "druhého čtení". Jde o soudobé hodnocení, jemuž autor podrobil díla klasických i moderních spisovatelů, se kterými se jako většina čtenářů a diváků poprvé setkal ve školní a studentské knihovně a byl veden k jejich nekritickému uctívání.

Když jsem se v rámci "druhého čtení" probíral a prokousával souborným vydáním Spisů S. K. Neumanna, které od šedesátých let minulého století řídil Ústav pro českou literaturu Československé akademie věd a za které odpovídala mnohačlenná a reprezentativní redakční rada, jejíž složení se časem měnilo podle toho, jak někteří její členové upadali v nemilost a na jejich místech se ocitali nově se osvědčivší odborníci hodní dotyku s klasikovým odkazem, připomenula mi strukturu Neumannovy osobnosti literární postava pocházející z jiné doby a z pera autora jiné národnosti a jiného literárního zaměření, totiž postava Goetze z dramatu Jeana-Paula Sartra Ďábel a pánbůh.

Jako Neumann, tak i Goetz a koneckonců sám Sartre byli fascinováni tématem lidské svobody. Neumanna tato fascinace přivedla mezi Omladinu a s jejími aktivisty do vězení, motivovala jeho příklon k anarchismu, ale byla také podložím jeho diabolické stylizace ve sbírce příznačně nazvané Satanova sláva mezi námi (1897). K ďáblovi se hlásí i Sartrův Goetz. Svůj postoj odůvodňuje nikoli přímou zkušeností se stavem světa, nýbrž myšlenkou, "racionální" konstrukcí zhuštěnou v úsudku, že všechno dobro vyčerpal Bůh aktem stvoření, takže svobodně jednat po tomto aktu lze už jen ve znamení zla.

Goetz v Sartrově dramatu prodělá překotný a převratný vývoj: nejprve se navzdory svému předchozímu ideovému východisku rozhodne sloužit Bohu a dobru, nakonec však dá svou vůdcovskou schopnost osvědčeného válečníka k dispozici svým středověkým chudým současníkům a jejich vzpouře. Pozoruhodné na Goetzových proměnách je to, že probíhají, aniž nově přehodnotily hrdinovu minulost a zkušenost, vztah ke šlechtickému původu, k bratrovi, k majetku a jiným komponentám. Goetz, dramatické vtělení existencialistického výkladu lidského jedince projektujícího neboli volícího svou podobu, mění svou orientaci také proto, aby dotvrdil lidskou svobodu jako možnost začít život kdykoli znovu a jinak. Podnět k tomu mu poskytuje diskuse s pekařem Nastym, třídně předurčeným předákem utlačovaných.

Po této stránce je básník Neumann složen daleko homogenněji. Jako vyznavač svobody tříbí po celý svůj tvůrčí život představy o cestách člověka a společnosti ke svobodě, ale tyto představy se pohybují v úzkých mezích daných socialistickou doktrínou a anarchistickými ideály. Tříbení záleží zejména v přechodu od odmítání násilí k nadšenému souhlasu s ním a s jeho promyšlenou přípravou a organizací a k proklínání všech, kdo se použití násilí bojí nebo štítí. Svá básnická vyznání Neumann téměř v každém tvůrčím období provází teoretickými úvahami, komentáři a publicistickými texty. Literární historici doložili vztah mezi lyrickými básněmi Knihy lesů, vod a strání (1914) a dobovými fejetony na přírodní náměty, jako by báseň byla "převyprávěna" v novinářském útvaru, nebo naopak jako by novinářsky zpracovaný zážitek hledal posléze i výraz ve verších. Teoretické reflexe zvýrazňují, jak přísně básník Neumann sledoval myšlenku a jak často se báseň stává jejím manifestem nebo přímo jejím veršovaným esejistickým přepisem. O Neumannově racionalismu ostatně psal F. X. Šalda už nad jeho prvními uměleckými vystoupeními.

Kniha lesů, vod a strání, kterou neumannovská kritika i básník sám hodnotili jako básnické renouveau, totiž obnovení smyslového zdroje lyrického prožitku, netvoří tedy v Neumannově díle žádnou výjimku. Charakteristickým principem Neumannovy básnické stavby je spolehnutí na nápad nebo reflexivní motiv vyostřený ve zobecňující pointu. Sonet Pes z Neumannovy prvotiny exponuje obraz zvířete štvaného "pustinou koridorů", poslední, čtrnáctý verš však prozradí, že pes je důmyslně konstruovaná metafora, která má vystihnout stav duše lyrického hrdiny. Tak vystavěl autor i nemálo skladeb svého renouveau. Příroda nahradila společensky pojatou scenérii sbírek Hrst květů z různých sezón (1906) a České zpěvy (1910), ale báseň zůstala stvrzením předpojaté myšlenky.

Františku Halasovi zřejmě utkvěla v mysli Neumannova báseň Vzpomínka v den šerý, a tak ve svém básnickém rozloučení se zesnulým Neumannem po všech vzájemných střetnutích a rozchodech použil apostrofu dívky Hanamurasaki "ze Zeleného domu, jenž slul Tama", aby zpřítomnil jednu z nejkrásnějších básní Knihy lesů, vod a strání a jednu z nejkrásnějších Neumannových básnických promluv vůbec. I tato promluva je však vybudována jako lyrická argumentace proti takzvanému konvenčnímu chápání ženského osudu, do sugestivně napovídavých otázek halí obhajobu životního způsobu japonské oiran neboli služebnice lásky a velebí malířské zvěčnění prostitutek v díle slavného Utamara. Neumann-ideolog v moravské přírodě, zdá se, potvrdil sám sebe. Nenaslouchal jí. Hledal v ní svou vlastní ozvěnu - a samozřejmě ji našel.

Téměř každá báseň Knihy lesů, vod a strání končí reliéfní zobecňující pointou, k níž se verše upínají a vinou jako popínavá růže vedená po zahradní konstrukci. Vypsal jsem několik takových point: "Unikl jsem z města mílovými kroky,/ k zdroji věčné něhy blah jsem odešel." "Jsem tulák trochu rozedraný trny/ a teplo zvířat chtěl bych pocítit." "[...] děkujeme slunci...zemi chladnoucí.../ za život pohanský, sen v barvách, lesklý prach..." "Zde šťastný život pohádka není, zde se šťastně i hasne./ K zemi se navracíš. I když je chudá. Domů." "Člověk jen v děrách svých a ulicích/ hladem, krví, mozkem štván šílenství svých nezmění:/ v bílý den i v bílou noc řičí jeho řev i smích,/ neustálý boj o život, neustálé říjení." "Já, blázen, bod a cizinec/ jdu směšný mraznou věčností." "[...] velebnost hmoty chápal jsem/ a v srdci cítil něhu." "[...] na pevné půdě co nejpevněji státi/ a vteřinu pochopit jemně." "[...] les v nitro vcházel mi potichu/ a všemi smysly mými." "Zde jasně cítím, jak malí jsou bozi ti staří i ti noví/ a člověk jak mocně se vztyčuje,/ když se zemí vroucně se miluje/ a její nápěv doprovází chvějícími se slovy."

Pokud se tato konstrukce nenaplňuje, tvoří "pointová pravda" niternou osnovu básně od prvního verše po závěrečný. To platí například o Neumannových básnických travestiích modlitby, v nichž autor do litanického vzorce racionálně dosazuje rouhavá zvolání a ideologicky zabarvená vyznání víry v materialistickou, pohanskou a "člověkostřednou" interpretaci světa. Podobně, ne-li stejně, zakládá Neumann ve třicátých letech své zpovědi, jež inspiroval "lásky žal" jeho lyrického hrdiny. Ve svazku Láska (1933) komentuje například sebevraždu Majakovského jako paralelu "neštěstí svého/ malicherného,/ a přece silného jak smrt". Básnící ideolog musí totiž i v nejvšednějším detailu malost intimní tragédie poměřovat velikostí doby "traktorů, stoup a nebozezů pětiletky".

"Nepláči pro ženu,/ pláči pro svůj sen," přiznává Neumannův lyrický mluvčí. Být hlídán "pavouky smutku" "v žaláři soukromého bolu" je pro něj při vší bezvýchodnosti života, který dobolí "v černé zimě", pouhou skutečností nižšího řádu v rámci vyššího řádu planety, na níž vzplála poslední bitva a proletáři se dávají na pochod. Jiný, daleko mladší český básník na konci padesátých let ve veršované polemice s představitelem tehdejší nově nastupující básnické generace takovou posedlost ideologickou hierarchizací lidských zážitků vystihl výsměšným obrazem těch, kdo lezou "i do postele v holínkách/ s propocenými onucemi tezí".

Stejně málo jako výstavba básně mění se celá Neumannova poetika. Subjektivně laděné, formálně nevýbojné sonety a čtyřverší jeho prvotiny (1895), lyrické záznamy z věznění na Borech, byly v dalších sbírkách Jsem apoštol nového žití (1896) a Apostrofy hrdé a vášnivé (1896) sice obohaceny jednak širokodechými veršovými demonstracemi "rytíře nového Grálu", jednak volnými verši oproštěnými od rýmů a směřujícími i svou metaforikou od macharovské věcnosti k výbojům Moderní revue, vedle těchto básní však Neumann zařadil i výtvory tkvějící svými základy v poli dobytém a vzdělaném lumírovci a jejich následovníky. V rozmezí definovaném těmito hranicemi se Neumann pohyboval až do konce svých tvůrčích dní.

Některé své stylizační masky a škrabošky ovšem přitom svlékal, například onu zmíněnou masku satanistickou a aristokratickou, nikdy se však nezbavil některých jejích osobnostních předpokladů. Od prvních literárních pokusů až po poslední verše byl povýšeným, macharovsky jednostranným nepřítelem křesťanství, hlasatelem návratu ke kultu pohanství a okázalým propagandistou pohrdavého vztahu k věřícím, kteří spínají svou víru s církevní autoritou. Ve svém prozaickém textu zabírajícím vlak, který veze poutníky, vyzývá stoupence osvětového působení, aby k takovému vlaku hromadně docházeli a vystavovali jeho pasažéry svému vzdělanému vlivu.

"Moderní člověk necítí, nemyslí a nežije nábožensky, a hlásí-li se k některému organizovanému náboženství, k některé církvi, je to pravidelně hloupá nebo vypočítavá formalita," praví Neumann kategoricky. Dobře rozpoznal nesnášenlivost klerikalismu, sám však nebyl liberál a od liberalismu se několikrát distancoval. Zejména od konce první světové války byli dalším terčem jeho střelby měšťáci a maloměšťáci. Spatřoval je uvnitř lidí: "Bijme ho v sobě, bijme maloměšťáka,/ kněžoura lží a stínů pasáka,/ držme ho na oprátce!" Boj však zuřil i na vnější frontě: "Každý sesazený vladař,/ kterého jsme zapomněli odstřeliti,/ jeho rod vyhubiti/ až k pravnukům,/ jako strašlivá vina a galejní koule,/ tu vztyčený drze, tu ve stín se choule,/ nedá pokoj našim dnům." (Báseň Kázání Spartakovo)

Oba citáty pocházejí z Rudých zpěvů (1923), sbírky, k jejímuž původnímu vydání připojil posléze Neumann devět básní z let 1945-1947. Jde o básnický soubor, ve kterém soustředil verše opravňující k tomu, abychom ho považovali za největšího českého básnického štváče všech dob. Vyznávat určitý světový názor znamenalo pro něj provázet každé vyznání polemikou proti odlišnému stanovisku. Polemika ústila vždy do nezpochybnitelného odsudku jinověrce, často i do výzvy fyzicky ho zničit. "Učte se střílet!" byl návod adresovaný nejen socialistickým ženám a platný pro bezprostřední revoluční dny, ale pro veškerou revoluční strategii a taktiku. Rudé zpěvy jej básnicky extremizovaly, je však v souladu s Neumannem-básníkem a publicistou od chvíle, kdy se plně ztotožnil s komunistickým programem společenské změny.

Neumann byl vždy bytostně přesvědčen, že ví víc a líp než jeho názoroví protichůdci, ale i víc než mnozí jeho vlastní soudruzi. V tom smyslu je ne-li přímým dědicem, tedy alespoň levobočkem českého obrození s jeho představou umělce jako pomocného politika a učitele. Číst Neumannovu filipiku proti jinověrcům a pochybovačům, kterou vydal v roce 1937 pod názvem Anti-Gide aneb optimismus bez pověr a iluzí, je dodnes poučné nikoli pro tvrdost a groteskní autoritativnost básníkových závěrů, ale pro metodu, s níž svého odpůrce vyvrací a usvědčuje z nepravdy. Francouzský romanopisec André Gide v tom hrál úlohu pars pro toto. Procestoval na pozvání Sovětský svaz a vydal o tom svědectví. Při vší povrchnosti náhledu, pochopitelné vzhledem k relativně krátké době pobytu a vzhledem ke známým omezením, jaká běžně obklopovala zájezdy větších i menších prominentů do totalitních států, přinesl Gidův Návrat ze Sovětského svazu několik konkrétních postřehů reportážní povahy, z nichž navíc některé vůbec nebyly kritické, jiné byly vysloveny s opatrnými otazníky a konečně některé se vědomě nebo nevědomě, ale pokaždé se zřetelem k detailnímu epizodnímu zážitku dotýkaly podstatných záležitostí.

Výsledný Gidův dojem zdaleka nebyl nepříznivý. Dnes bychom řekli, že většinu tragických skutečností ani vzdáleně nedohlédal. Přesto se Neumann, který Sovětský svaz nikdy nenavštívil, vyřítil na kritického sympatizanta Gida jako nepříčetný. Prakticky žádným jeho postřehem se nezabýval, nýbrž okamžitě ho kádrově zařadil mezi třídně podmíněné měšťáky, kteří sahají k pomluvám a kolísají, kdykoli nová realita přesahuje jejich předsudečný rozhled. Spílání zastoupilo argumentaci vůči Gidovi, učitelsky vědoucí nadhled ji nahradil vůči "mladému kamarádovi", na jehož adresu se Neumann obrací, jako by symbolicky spatřoval smysl svého úsilí ve vlivu na mladé lidi nenakažené pochybovačskou infekcí. "Mladého kamaráda" však Neumannovy řádky zaujmou pouze v případě, že sdílí do písmene Neumannův postoj a potřebuje jej pouze ozdobit lyrickými vykřičníky.

Excerpoval jsem při četbě Rudých zpěvů některé neumannovské charakteristiky, označení a udání nepřátel, kteří jsou "proti nám". V Žalmu z roku 1919 je jednotným číslem zájmena vyjadřován český národ, proti němuž se spikl téměř celý ostatní svět. "Měšťák mě vydává na pospas bankám." "Povalovači [...] v komisích, ústřednách, ministerstvech," "demokratický světa pán, za oceánem číhá dolar", "cizí diplomati", "steré [...] ruce, domácí, cizí, paraziti", ti všichni se smluvili, aby znemožnili národu žít svobodně. V básni Předvečer vzpoury se seznam rozšiřuje o "loyální chytrácké hřbety", v Pozdravu k nim přibývají "červi tyjící z mrchy starého světa", v Elegii si konečně vysloužil básníkovo zhnusení celý národ, země "občánků", co "chutnají jako vařený kaštan/ a politisujíce u džbánku/ ideje melou v bezzubých ústech/ na nechutnou kaši./ [...] Ó, jak ho nenávidím, /nevěstku západní buržoasie!" Naštěstí není národní příslušnost věc povinnosti. "Loužičko česká, k tobě nepatřím," kontrapunktuje básník-provokatér svůj předchozí výkřik: "Otče můj,/ [...] proč jsi se počeštil?"

Básníkova xenofobie, za jejíž protičeský osten si ve své době vyslechl vášnivé protesty českých nacionalistů i vlastenců, zasahuje však ještě šíř: týká se světových znehodnocovatelů ideje a všech živých i neživých překážek na cestě k jejímu uskutečnění vyjádřenému v závěrečném výkřiku Elegie: "Pročež,/ pročež přijď, přijď, přijď,/ ó Moskvo!" Znehodnocovatelé ideje budou ovšem revolucí smeteni. Báseň Socialistickým ženám popisuje, jak k tomu dojde: "Buď každá jak blesk a krvavá fena,/ a na psy!/ Kulomet bude šílet:/ učte se střílet!" Anti-Gide pokračuje v téže logice: "Překážkou obecného štěstí jsou dnes toliko vyžírači lidu." Vyžírač lidu pak je ten, koho zaň Neumann označí: "Jen dvě cesty vedou dnešním životem: cesta větších nebo menších paďourů a cesta větších nebo menších bojovníků za novou lidskou společnost." Třetí možnost není.

Jsou však i paďouři, kteří paďoury nechtějí být, ale přitom jsou odpůrci socialismu. S těmi se bude debatovat. Jejich charakteristika v Neumannově podání však napovídá, jak bude debata vypadat a jak dopadne. Jsou to "měšťácký intelektuál", který "mluví o svobodě a myslí tím děravý, strašně děravý liberalismus". Dále "barokní poeta", "jehož tajné sny páchnou dominikánskou a jesuitskou zlobou". Poté "formální demokrat", "jemuž pro neschopnost v hospodářství zbyl z demokracie jen bezmocný strach před fašistickým rabiáctvím". A konečně "fanatik teorie", "jenž vidí jen přímku nauky, ale nechápe dialektiku života, zvrhá se v nepřítele lidu".

Zkušenost už v Neumannově době připomínala, že debata s nepřítelem lidu končí dobytím moci. Nepřítel lidu je poté za všeobecného souhlasu básníků i nebásníků zavřen do koncentračního tábora. Ódu na toto zařízení už Neumann nestačil napsat, ale explicitně je obsažena v jeho obhajobě moskevských procesů, kterou zakomponoval do knihy Anti-Gide. Zbývá pouze otázka, jakým kouzlem, nesdělitelným v osmnácti plánovaných svazcích básníkových Sebraných spisů, oplýval štváč Neumann, že se ke svým poválečným sedmdesátinám dočkal upřímného holdu od básníků, kteří nebyli opěvateli masových vražd a masového teroru ani nenávistníky všeho, co bránilo "Moskvě" v jejím příchodu, a pokud takovému životnímu omylu někdy propadli, většinou z něj vystřízlivěli.

"Protože má básník v ruce meč,/ a když chce, i krvi říci může:/ Jsi-li krev, jen neboj se a teč/ jako šťáva z rozdrcené růže./ Bože, proč ten básník tolik může?/ Protože má básník v ruce meč," napsal tenkrát na Neumannovu počest Jaroslav Seifert. Jeho báseň je plná mlhavých nápovědí a nejednoznačných řečnických otázek, ale o krvi mluví jasně a jednoznačně, jako o ní ve svých verších mluvíval Neumann. Našel jsem jediné vysvětlení dostupné v psaných textech: přes veškeré xenofobní záští k ideovým odpůrcům Moskvy si Neumann, znalec umění a patron mnoha začínajících umělců, od začátku do konce své tvůrčí dráhy zachoval smysl pro rozpoznání a ocenění tvůrčího talentu a dovedl jej připustit navzdory politickým a světonázorovým námitkám. O Jakubu Demlovi například napsal, arci velmi dávno: "A přece jakési kouzlo jeho nečasové a všemi opuštěné bytosti vábí mne k rozhovoru s ním. Je to katolík, tedy můj nepřítel. [...] Není jen katolík, je také básník." Takového nadhledu si básníci váží a leccos proň dovedou odpustit.

Jistě se tím neřeší záhada Neumannovy vážnosti a obliby u některých autorů-vrstevníků a mladších básníků. Vyjímá se však na Neumannově racionálním zjevu a vedle racionálních důsledků jeho idejí, jako by se na mramorovém portrétu vyjímala živá a nevypočitatelně pulzující žilka ve tváři.

Diskuse