Cesta do hlubin lidské paměti

Elie Wiesel: Soudci, Odeon, Praha 2001, překlad Alena Pflimpflová, 160 stran, náklad a cena neuvedeny.

Spisovatel Elie Wiesel stanul několikrát tváří v tvář nelidské moci zla. Snad proto se rozhodl nemlčet. Jeho knihy podávají svědectví o člověku v jeho zoufalství i naději. Stejně jako biblický Jób, i autor cítí nesnesitelnou tíhu božího mlčení, která bývá často trpčí než cesta temnou roklí smrti. A právě tehdy, když byl Elie Wiesel smrti nejblíže, se rozhodl darovat svůj život těm, kteří nepřežili. Jim vděčí za své kořeny a za svou paměť. Pro ně se rozhodl nemlčet, „rozbít slupku kolem černé pravdy a pojmenovat ji. Přimět lidi, aby nahlédli." „Po Osvětimi všechno přivádí k Osvětimi," říká Elie Wiesel.

Autor se mnohokrát zabýval výkladem biblických textů, chasidské moudrosti a Talmudu. Jeho texty už ale nikdy nebudou pouhou teologií nebo filozofií. Perspektiva mezní zkušenosti z koncentračního tábora staví všechny tyto příběhy do úplně nového světla. Elie Wiesel nestál vně tohoto nelidského řádění. V Osvětimi ztratil všechny své blízké a sám málem zemřel hladem a podvýživou. Nechce, a jak sám přiznává, ani není schopen podat objektivně nezaujatou studii o příčinách zla. Přesto nikdy nepřestane klást otázky a pátrat po jazyku, který by mu pomohl vyjádřit zkušenost „absolutního šílenství, ticho před selekcí a po ní, jednotvárnou modlitbu odsouzených, bolest, stud a vystrašené pohledy".

Wieselova nová kniha Soudci v mnohém vybočuje z ostatní spisovatelovy tvorby. Zápletka na první pohled připomíná půdorys banálních thrillerů, které důvěrně známe z televizních obrazovek. Letadlo na trase New York--Tel Aviv musí kvůli prudké sněhové bouřce nouzově přistát na opuštěném letišti v Connecticutu. Spojení se světem je přetrženo, pasažéři jsou nuceni strávit několik dní na vesnici. Pět z nich se dostane do rukou Soudce, záhadné bytosti bez vlastní tváře. Prostor, ve kterém se ocitnou, je dokonale hermeticky uzavřen, Soudcovi hosté jsou navíc pozorováni skrytou kamerou. To ale žádná z pětice budoucích obětí netuší. Autorovi se podařilo mistrně nastínit poklidnou atmosféru bezpečí a dobré nálady, do které zatím jen nenápadně a potají pronikají prvky chaosu.

Ten, kdo by v Soudcích hledal pouze napětí a doslovný happyend, bude asi zklamán. Wiesel si na rozdíl od autorů slavných bestsellerů nehraje s emocemi čtenáře jako kočka s myší. Jeho kniha není jen chytře napsaným kvízem, ke kterému má čtenář najít klíč. Některé motivy a situace (přítomnost skryté kamery v bytě Soudce, hermeticky uzavřený systém obydlí, naprostá fyzická a početní převaha obětí nad vězniteli, které není nikdy využito) příliš nepomáhají logické výstavbě děje a snad dokonce i rozbíjí prvotní dojem z četby. Wieselova kniha ale není z těch, které bychom mohli odložit po prvním přečtení. Provokuje k zamyšlení, klade otázky, na které neexistují snadné odpovědi.

Spisovatel se navíc, a to není dnes zase tak časté, dokáže vcítit do duchovního světa svých hrdinů. Jeho kniha je existenciálně zabarvenou sondou do nitra zmítaného úzkostí a touhou po citu. Autor proplétá osudy, paměť a vzpomínky postav, které se dříve neznaly, ale které od této chvíle svazuje pevné pouto.

Mezní situace, do které jsou protagonisté příběhu vrženi a které musí čelit, provokuje k reflexivnímu zamyšlení nad vlastní minulostí. Každá z pětice obětí se střetává s úzkostí, která pronásleduje snad každého, kdo je nucen žít „v epoše zapomenutosti existence ve věku boží vzdálenosti" (S. Kierkegaard). Postava barbarsky ne­ohrabaného playboye Bruce, který svým jadrně zvulgárněným projevem opepřuje jinak kultivovaný a poetický jazyk novely, je novodobou variací na Dona Juana. Bruce žije v bezprostřední, ničím nereflektované realitě proměnlivých počitků. Až teď si uvědomuje, že jeho život nebyl ničím víc než zbabělým útěkem.

Archivář Georg se snaží skrýt před masivní šedí reality do světa přesně vymezených faktů. Georg si je ale na rozdíl od Bruce vědom svého zoufalství, které se mu zdá nekonečné. Snad proto neustále obsesivně krouží kolem myšlenek na sebevraždu. Nepříliš zdařile působí paperbackově idealizovaný portrét krásky Claudie, která „autenticky" prožívá svůj první „autentický" vztah a do které se samozřejmě všichni zamilují.

Izraelský voják Joav, který už několikrát přežil svou vlastní smrt, umírá na rakovinu mozku. Snad právě perspektiva blížící se smrti mu paradoxně otevírá horizont lidské svobody. Joav musel volit a volil zodpovědnost za sebe a za druhé. I přes silný etický akcent, se kterým je tato postava prokreslena, zde ještě nemůžeme hovořit o zkušenosti sakrální. Jen díky ní můžeme, jak říká S. Kier­kegaard, stanout s „bázní a chvěním" před boží tváří. Jediný Raziel, který zoufale pátrá po ztracených střípcích paměti, nalézá v sobě odvahu ke skoku do víry.

Každému z pětice příběhů, které se zde prolínají, je přiřazena jiná stylistická rovina. Text knihy balancuje mezi stroze věcným líčením Joavovy nevyléčitelné nemoci, vulgárně zdrsnělým projevem playboye Bruce, sentimentálním balastem, se kterým je podán příběh atraktivní naivky Claudie, a kontemplativně laděnými vzpomínkami Raziela, který se zabývá výkladem židovských mystických textů.

Chaos, který propukne v nitru hrdinů tehdy, když se dozvědí, že jeden z nich má zemřít, je evokován sugestivními metaforami přírodního dění. Autor nám vylíčí „děsivou bouři, hnanou vpřed oslepující zběsilostí stovek netvorů". Vypadá to, že vichřice „bez lítosti všechno urve, všechno smete k zemi, kde vládne bílá smrt". Obraz vlků, kteří obléhají zemi spějící k zániku, připomíná apokalyptický jazyk Janova zjevení. Lyrická, kontemplativně dostředivá kresba niterných procesů se přitom nevylučuje s dynamickou akcelerací příběhu. Vypjatá dramatičnost situací je založena na kolizi antagonistických životních postojů (boj světla a stínu, zoufalství a naděje, smrti a života).

Na některých místech je vyprávění prostě jen nahrazeno úsečnými dialogy: „Kdo jsi?/ Posel./ Odkud přicházíš?/ Narodil jsem se v horách, daleko./ Jsi sám?/ Mí rodiče byli zabiti./ A bratři?/ Popraveni./ Co sestry?/ Zavražděny./ A ty jsi jejich posel?/ Ano, ale oni jsou rovněž mými." Ani zde konverzace nevybočuje z řádu básnické metafory. Horizontální linie konkrétních lidských osudů se protíná se spirituálním podobenstvím rukou sepjatých v obraz katedrály.

Zatímco příběhy pěti vězněných se v průběhu děje prosvětlují, dostávají svůj zvláštní a nezaměnitelný smysl, postava Soudce zůstává až do poslední chvíle zahalena v záhadném pološeru. O to víc čtenáře a vykladače Wieselova díla láká zrekonstruovat jeho obraz. Kdo se skrývá za maskou Soudce, který hraje zvláštní, ne zcela pochopitelnou hru o duši svých pěti obětí? Soudce je - řečeno s Kierkegaardem - démonickou existencí, která se nechce zříct utrpení, aby byla zcela sama sebou na důkaz, že vesmír není dobrý. V postavě Soudce ožívá archaizující patos vypjatého gesta vzpoury proti řádu všehomíra, ve kterém se tolik zalíbilo postavám romantických titánů. Stejně jako oni, i Soudce vidí ve zlu jediný možný a tvůrčí sebepotvrzující akt revolty proti svazujícím konvencím.

Soudce, který vyhnal ze svého vědomí obraz Boha- -milujícího stvořitele, se vysmívá neuskutečnitelným touhám po absolutnu a vnitřní jednotě. Přitom nevidí, že místo jednoho Boha obsadily v jeho duši nekonečné řady neosobních archaických božstev, která svou nekontrolovatelnou mocí ztělesňují chtonické síly chaosu. „Konat dobro je pohodlné," říká Soudce, „činit zlo pohodlné není. Pouze smělý duch, který srší energií, se dokáže vzepřít zákonům a společenským konvencím." Stává se „bardem zla a jeho poslem mezi lidmi, kteří ho zjevně potřebují," aby nakonec, stejně jako Nietzschův nadčlověk, mohl vstoupit do prostoru mimo dobro a zlo.

Soudce je ale stejně tak dobrým a obratným manipulátorem. Daří se mu zaplést své hosty do systému podivných, neprůhledných her. Zárodky absurdity se pomalu, ale jistě vkrádají do nitra všech pěti vězněných, kteří se stávají obětí vzájemných, mnohostranných, zrcadlovitě prolamovaných psychických projekcí. I zde hrají svou roli podprahové emoce, potlačené úzkosti a agrese, se kterými se nikdo netouží střetnout. Snad proto je podsouvá raději tomu druhému. Mezi oběťmi vzniká vztah oboustranné identity a závislosti. Místo aby soudily samy sebe, soudí ty druhé. Všichni se stávají soudci všech. A tím vlastně plní, aniž to sami tuší, skrytý Soudcův záměr. Past nastražená na druhé se ale nakonec přece jen, díky bezbřehé ironii osudu, sevře nad ním samotným. Soudce umírá jako prašivý pes, podřezán obrovským řeznickým nožem. Jeho smrt je stejně tak neuvěřitelná jako celý jeho život.

Struktura knihy připomíná v mnohém vrstevnatou stavbu mystického plodu. Rovina přítomného okamžiku, která se závratným vystupňováním pocitu absurdity čím dál víc vzdaluje realitě, je prolamována několika retrospektivními vstupy. Uvěznění mají, jak se aspoň zdá, moře času, a tak se prolamují do bezedna své paměti. Přemýšlí nad mezními okamžiky svého života, znovu si je prožívají. A snad právě tento zcela nový prožitek dávno uplynulého dává minulosti úplně jiný rozměr.

Jediný, kdo se nemůže konfrontovat se svou minulostí, protože žádnou nevlastní, je Raziel. Raziel, který prošel peklem komunistických lágrů, nebyl kdysi ničím víc než ubohou lidskou troskou bez paměti. Zoufalá a často i zraňující snaha jít ke kořenům připomene úsilí autora, který se celý život snažil a dále snaží dopátrat smyslu ukrytého kdesi za hranicí viditelné skutečnosti.

Raziel vzpomíná na svá setkání se záhadným Paritem. Mystický učitel, který se zjevuje v jeho podvědomí, mu přišel na pomoc tehdy, když jej ze všech stran obklopily stíny smrti. Stejně jako Soudce je i Paritus obestřen tajemstvím. Pokaždé, když si Raziel myslí, že ho odhalil, mu znovu uniká. Paritus může putovat časem a prostorem, objevuje se tehdy, když ho člověk nejméně čeká a nejvíce potřebuje. Příběh Parita a Raziela připomíná v mnohém archetypální půdorys iniciačního románu. Záhadná osobnost Parita odkazuje na postavu moudrého starce. Naopak Raziel je novodobým bludným rytířem, který pátrá po vlastním, bytostném já. I on, stejně jako bájný rytíř Percival, trpí ztrátou paměti.

Ztracená paměť je zde přirovnávána ke „spící komnatě, zčásti hořícímu zámku. Obojí lze otevřít, k obojímu lze najít klíč." Moudrý stařec a židovský mystik Paritus léčí Razielovu vyprázdněnou paměť tak, „že do ní vkládá částečky své". Paritus se snaží vytrhnout Raziela z vnitřní letargie a duchovního ochrnutí. Tančí před ním, směje se a odříkává modlitby. Ale teprve tehdy, když Raziel začal vnímat jeho pohledy a pochopil, že oba jsou hodni zázraků, přišel úplně nový zázrak spojený s tajemstvím lidského znovuzrození. Jak říká na závěr sám autor, „celým člověkem není ten, kdo zná, ale kdo touží poznat. ... Kořeny počátku zůstanou navždy hluboce zapuštěny ve svém vlastním tajemství."

Kniha Soudci překvapí asi nejen čtenáře klasických thrillerů, ale i milovníky starých osvědčených Wieselových příběhů. Čtenář, který se zamiloval do Wiesela starého, nemusí být zklamán, když si přečte Wiesela nového. Nalezne zde všechny leitmotivy jeho předchozí tvorby. I zde se autor zabývá otázkou lidské moci a bezmoci, zdánlivým božím mlčením, i zde pátrá po ztracených střípcích paměti. Jeho kniha je ale přece jen něčím víc než psychologickou sondou do hlubin lidského nitra ovládaného strachem a podprahovými emocemi. Nad vším, co časem pomine, klene se jako leitmotiv nevyslovitelná přesažnost božího jména. Autor se zamýšlí nad tajemstvím zla i nad zoufalstvím těch, kteří „křičí a řádí ve jménu Boha", a „věří, že změní běh dějin, když znásilní zákony". Proti destruktivním silám lidského fanatismu je zde postavena tajemná moc našich modliteb, které jsou „jediným útočištěm před lidskou zlobou".

Petra Havelková (1977) studuje postgraduálně teorii divadelní tvorby na Difa JAMU v Brně.

Diskuse