Tenkrát na východě (5)

Jan Patočka | 20. 6. 2002

Poslat do Kindlu

---

Celý ten pobyt v Uhlově společnosti byl nejen zdrojem zábavy, ale taky, s odpuštěním, poučení. Nikdo mi nenamluví - a zejména ne on sám v Rudém právu - že ve dne v noci nemyslí na nic jiného než na ošetřování chudinky demokracie. „Parlamentní žvanírna," slyšel jsem ho nesčetněkrát v době jeho šéfování trockistickému kroužku charakterizovat parlamentní demokracii. „Já nechci nic jiného než úspěšné završení Velké francouzské revoluce." Patent na završení měl samozřejmě on a soudruh Trocký. Návod k použití byl stejně snadný jako návod na čištění koberců v televizní reklamě. V zemích východního bloku stačí odstranit byrokracii a potom půjde všechno jako po drátkách. Očištěná revoluce tábora míru se přehoupne do zemí třetího světa, smete zbytky kolonialismu, zaútočí na neokolonialismus a všechna ta krásná práce vyvrcholí dobytím bašty imperialismu, Wall Streetu. Mezitím se budou pravidelně odstraňovat zrádci ve vlastních řadách.

Nutno ale přiznat, že inženýrovi Uhlovi, stejně jako jeho revolučním vzorům, nic lidského nebylo cizí. Tak jako měl soudruh Lenin svou Krupskou (a Armandovou), tak měl i ing. Petr svou revoluční družku. Jak říká Zoščenko: „Vzal si babu zdravou, asi tak pětipudovou." Byla to soudružka ze západního Berlína a do jejího objemu by se pohodlně vešly Naděždy Krupské dvě. Stejně jak to bývalo a trvá dodnes, byla tahle zastánkyně proletariátu z bohaté advokátské rodiny a ve svém volném čase se věnovala nejraději rvačkám s policajty. Samozřejmě u nich v Berlíně. „Tady se nic neděje, u nás před měsícem bylo nejmíň pět policajtů těžce zraněno." A předseda té skutečně jediné správné komunistické strany v přítomnosti své revoluční družky jenom kvetl. Nechával ve svém bytě stát shromážděné soudruhy a spojky v předsíni patřičně dlouho, aby všichni viděli, že tráví šťastné chvilky s prověřenou soudružkou. Zmítání dvoumetrákové Sibylly P. se utajit nedalo. Teprve po této fyzminutce se objevil rozzářený inženýr Uhl, aby uděloval pokyny a vytyčoval směrnice.

Poslední akce, u níž jsem byl, byla z říše politického surrealismu. Na sklonku devětašedesátého roku, v době, kdy se nad Dubčekovým Československem smrákalo, naplánoval také Uhl svou demonstraci. Ta by ovšem neprotestovala proti takovým prkotinám, jako je svoboda tisku a podobné buržoazní věcičky, ale - proti poměrům v Burmě! A manifestovat se mělo, aby to bylo ještě absurdnější, před východoněmeckým vyslanectvím. Tady jsem se na vlastní oči přesvědčil, že André Breton našel zalíbení ve Lvu Davidoviči Trockém jistě ne náhodou! Pravda, při bližším pohledu to svou logiku mělo: režim v Burmě poslal za mříže studenty, kteří studovali v NDR, a východoněmečtí soudruzi je vydali k potrápení do jejich rodné země. „Nic není jednoduššího, než svolat nějakou demonstraci," řekne si dnešní čtenář. To by byl, jak říkají marxisti, zásadní omyl. Zkuste udělat demonstraci se stranou, jejíž členové by svým počtem zaplnili nanejvýš tři lavičky v parku! A v Čechách, kde spíš každý jde očumovat, co se to na té ulici zase děje. Ale právě kvůli téhle vlastnosti se celá ta demonstrace nakonec uskutečnila. Každý se šel se zvědavostí podívat, jestli se najde takový vořech, který bude dělat Uhlovi stafáž před nynější budovou Goethova institutu. Celkový dojem z akce byl, že se na chodníku u Národního divadla prochází v poněkud rychlejším tempu tam a zpátky několik roztržitých mladých lidí. Jistý F. obcházel celou tu pouť dokola jako ovčácký pes a neustále nahlas opakoval: „To je vostuda, to je vostuda!" „Tady soudruh je maoista," slyšel jsem našeho inženýra. A opravdu, na vlastní oči jsem uviděl prvního a jediného českého maoistu ozdobeného plackou s portrétem velkého kormidelníka, velkou jak bramborák. K dovršení všeho se pár jedinců pokusilo o Internacionálu. A protože jsme v Čechách, kde i v kostele většina (To je naše tichá většina!) zpívá tím způsobem, že s větší nebo menší pravidelností otevírá naprázdno hubu, ani naše trockistická menšina nedělala výjimku. Poprvé a snad i naposledy jsem slyšel zapípat hymnu světového proletariátu.

Mnohem líp šlo organizovat mejdany v pospolitosti Hnutí revoluční mládeže. Nejlíp bez vůdce, poněvadž Uhl byl - podobně jako soudruh Lenin - puritán. Jediným jeho potěšením byly cigarety, kterých vykouřil ne­uvěřitelné množství. Truňku si nedopřával a určitě by bylo zajímavé pozorovat jej, kdyby se mu poštěstilo zmocnit se nějaké té vlády. Tihle lidé dávají ze všech tekutin přednost lidské krvi. Určitě by vynikal i v tomto oboru. Dodnes slyším jeho slova o Jásiru Arafatovi: „Je příliš mírný. Mým favoritem je Habás." Neznalému čtenáři stačí říct, že Habás je vrcholem teroristického řeznictví. A slova jedné přítelkyně z inženýrova okruhu: „Kdyby náhodou Uhl udělal převrat, ještě ten samý den utíkám odsuď, třeba naboso, ale pryč!" Jisté je, že na mejdanech nastávalo uvolnění a nevázaná zábava, družná jako v politbyru za soudruha Stalina. „Cítil jsem se tam jako mezi svými." (Ribbentrop) Jedna taková garden party stála za to. Dva mladí soudruzi táhli jiného mladého soudruha s provazem na krku k pokroucené borovici. „Tak a teď pověsíme ještě mladého Šlinga!" Mladá Slánská, s níž jsem na mejdan v nejlepším stádiu přišel, sledovala vše s neskonalým úžasem. Šlinga nakonec nepověsili, protože se cestou zakecali. Téma bylo veskrze technické. Jsou nějaké předepsané normy na hromadný hrob? Jakou může mít takový hrob maximální kapacitu, aniž by ohrožoval své okolí? Mají národní výbory vyčleněné pozemky pro eventuální otevření hrobu? A podobně. Nakonec se oba členové HRM (jeden z nich byl konfident) napili Rudého kladiva (rum s vermutem) a usnuli spánkem spravedlivých. Mezitím v domě probíhala debata o smyslu českých dějin. Jakmile se začne mluvit o smyslu českých dějin a ztrátě identity, je to signál, že už došlo pití a je nejvyšší čas jít domů, případně do nějakého ještě otevřeného lokálu.

Nakonec celá ta „Světlá stezka" Petra Uhla ztroskotala, tak jako její další marxistické družky, na dělnické třídě. To už jsem se téhle zábavy neúčastnil, a navíc jsem toho času v dělnické třídě pobýval. To, že ze všeho nejmíň rozumí marxisti právě dělníkům, jsem samozřejmě věděl dávno. Školení dělnických odborů bylo parádní číslo Uhlovy skupiny, které shodil jeden konfident z Kladna. Ale, jak jsem se dozvěděl z drbů z vysočanských fabrik, školení dělnických fotříků by se profláklo tak jako tak. Podle vyprávění byla instruktáž navlas podobná té s krycími jmény. Když k tomu ještě přistoupil praktický návod, jak se nejlépe zbavit zrádců ve vlastních řadách, a jednomu z instruktorů přitom náhodou vypadla z kapsy vyskakovací kudla, bylo po školení. I slepý by poznal, že má co dělat s mladistvými šílenci z okruhu zlaté mládeže.

Ale, jak známo, revoluční marxisti jsou k neutahání. Právě Petrova Sibylla je toho názorným dokladem. Ta věděla už dávno, že na dělnickou třídu není spolehnutí. „Studenti, to je ta správná síla!" V létech sedmdesátých se revoluce ze studentských řad začala vytrácet. Další zrada! Později jsem se dozvěděl od lidí z Berlína, že Sibylla má další návod: všechny revoluce musely nutně ztroskotat, poněvadž byly v mužských rukách. Ženy, to je ta konečně správná revoluční třída! A mezi nimi jsou to lesby, které si s žádnými mužskými nikdy nezadají, na to je spoleh! Vylízaná revoluce!

Poslední setkání s Uhlem se uskutečnilo po převratu. To už jako šéf Četky opečovával svého favorita, teď už ne sice Habáse, ale zato Kavana. Na četkařských stránkách měl koutek, kde vynášel zásluhy nejznámějšího nevědomého agenta do zpravodajských nebes. A aby toho nebylo málo, začal se starat taky o jeho spisy v archivu ministerstva vnitra. Na veřejnost vyplulo, že v doprovodu známého, vysoce postaveného vnitráka a s přítelem Kavanem šli klidně do tohoto archivu a tam se zrovna tak v klidu přehrabovali v tenkrát taj. dův. spisech. Když měl Uhl svou pravidelnou tiskovku, tak jsem se zeptal: „Má ředitel ČTK takovou pravomoc, že může jít beze všeho do archivu ministerstva vnitra s Janem Kavanem a tam se probírat tajnými svazky někdejší StB?" Odpověď byla, jak se dnes říká, o ničem. Ale od té doby mně vyká. Později jsem se dozvěděl další podrobnosti o výletu Kavana s Uhlem do vnitráckého archivu. Uhlův vnitrácký přítel, byť vysoce postavený, si počkal na dobu, kdy bude mít ředitel archivu dovolenou, a teprve potom si všichni mohli zaštrachat mezi svazky. A kdopak byl ten přítel z vnitra? Jan Ruml, samozřejmě. Je vidět, že patentovaný superpravičák klidně umožní rejdit svému levičáckému protivníkovi v archiváliích, jako by spolu byli v jedné tvůrčí skupině. Nakonec proč ne? Něco společného mají. Jsou to lidé zvláštního ražení.

Jan Patočka (1945), syn profesora Jana Patočky, signatář Charty 77, od sedmdesátých let v dělnických povoláních. Od roku 1990 působí jako novinář, 1991-1992 šéfredaktor Českého deníku, nyní pracuje v deníku Super.

Revue Proglas 5/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse