Autobiografické rozhovory
Rubrika: Články a komentáře |
V letošním roce jsme si připomenuli deset let od úmrtí významného ekonoma a politického filosofa rakouského původu Friedricha Augusta Hayeka (1899-1992), nositele Nobelovy ceny za ekonomii. Při této příležitosti připravuje nakladatelství Barrister & Principal knihu Hayekových autobiografických rozhovorů, zachycující vývoj jeho nejdůležitějších idejí. Rozhovory jsou prokládány Hayekovými dosud nepublikovanými autobiografickými poznámkami, které si psal v průběhu života. Pro náš časopis vybíráme ukázku týkající se přijetí Hayekovy nejslavnější knihy Cesta do otroctví v Anglii a Spojených státech.
Cesta do otroctví je kniha, kterou podle mého názoru může číst i laický čtenář, což se nedá říct o některých odbornějších knihách o ekonomii. Používání slova „cizinec" ... je v Británii pozoruhodné. Do jaké míry hraje kultura - vím, že jste se tímto tématem nedávno zabýval -, ať ji definujeme jakkoli, roli při uspořádávání aktivit ve světě?
Na tom je něco pravdy, nicméně kultura, do které jste se narodili, nemusí být nutně tou, která vás nejvíce přitahuje. Z hlediska kultury mám dnes pocit, že jsem spíš britské než rakouské národnosti. Snad je to tím, že jsem prožil rozhodující a nejaktivnější část svého života od počátku třicátých let do počátku padesátých let v Británii. Ale faktem zůstává, že jsem ihned po příjezdu do Anglie poprvé pocítil mravní atmosféru, která plně odpovídala mému založení a do níž jsem dokázal vplynout takřka přes noc.
To, že jste se v Anglii cítil jako doma, vám jistě pomohlo zvládat i úskalí cizího jazyka.
Za války jsem si s Cestou do otroctví hodně vyhrál, protože jsem měl tehdy poprvé pocit, že konečně ovládám angličtinu, v tom smyslu, že mě začalo bavit psát anglicky. Nedělalo mi potíže vyjádřit odbornou argumentaci, ale -
Měl jste pocit, že ji skutečně ovládáte.
Dáte-li si tu práci a přečtete si začátek úvodu a první dvě nebo tři kapitoly, zjistíte, že jsem si chtěl vyzkoušet, jak dobře mi jde psaní v angličtině; a dal jsem si opravdu hodně záležet, četl jsem si to znova a znova nahlas a zkoušel, jestli to má švih.
Ano, rytmus.
Kdybych to takhle dělal s celou knihou, trvalo by mi to celá léta. Ze stylistického hlediska byl ale začátek knihy - první dvě nebo tři kapitoly a úvod - zřejmě to nejlepší, co jsem kdy napsal. Dal jsem si práci a vychutnával si vědomí, že jsem se konečně dostal do fáze, kdy dokážu psát anglicky dobře - nejenom správně, ale i dobře. Tak to šlo po celou dobu války, a postupně - myslím, že mám ještě schovanou jednu nebo dvě verze Cesty do otroctví, na kterých jsem se procvičoval. A opravdu mě to bavilo. Možná už mě pouhé teoretizování poněkud unavovalo. Ty čtyři roky, které jsem strávil psaním Čisté teorie kapitálu, byly velmi vyčerpávající.
Pak je tu ještě jedna poměrně důležitá věc, kterou v mých textech můžete vystopovat. Spis Kontrarevoluce vědy (The Counter-Revolution of Science) představuje vlastně zlomek rozsáhlé knihy, kterou jsem se chystal ve velmi odlišné formě napsat. Zamýšlený titul zněl Zneužití a úpadek rozumu (The Abuse and Decline of Reason). A když jsem se pak rozhodl napsat Cestu do otroctví, chtěl jsem se v ní dopracovat k argumentu o úpadku rozumu. Nakonec z toho vyšla mnohem populárnější knížka, než jsem původně zamýšlel, protože jsem byl příliš ctižádostivý. Chtěl jsem začít kapitolami, které jsem již napsal o saint-simonovcích, Comtovi, vztahu Comta a Hegela; pak měly přijít dvě nebo tři kapitoly o Francii; a potom mělo dojít na Hegela a Marxe. A mě se strašně nechtělo zabývat se Marxem. Potýkal jsem se s ním za studentských časů. A představa, že bych se jím měl znovu zabývat, mě natolik deprimovala, že jsem přestal uvažovat o dlouhém historickém pojednání. No a potom přišlo na řadu ono systematické pojednání o úpadku rozumu. V názvu byla Nemesis a Hubris.
Nezpůsobila Cesta do otroctví, jako postřeh o věcech, ke kterým by mohlo dojít, jistá nedorozumění -
V Anglii nastala velmi zvláštní situace už v roce 1939, kdy byli lidé vážně přesvědčeni o tom, že národní socialismus představuje kapitalistickou reakci proti socialismu. Dnes se tomu nechce věřit, ale největším zastáncem tohoto názoru, kterého jsem znal, byl Lord Beveridge. Byl totiž přesvědčen, že národní socialisté a kapitalisté reagují na socialismus. Tak jsem pro Beveridge napsal na toto téma memorandum, to jsem posléze upravil do podoby novinového článku, a nakonec jsem využil dobu války a sepsal cosi jako pokročilou populární verzi své původně zamýšlené velké knihy o zneužívání a úpadku rozumu. To byla druhá část knihy, ta o úpadku rozumu. Bylo to přizpůsobeno době a jednoznačně namířené na britskou socialistickou inteligenci, která měla všeobecně zato, že národní socialismus vlastně není socialismus, ale jen cosi nízkého a zavrženíhodného. Tak jsem se jim prostě snažil říci: „Ubíráte se stejnou cestou jako oni."
To, že v Americe byla kniha přijata naprosto odlišně, a že tam vůbec vzbudila nějakou pozornost, bylo naprosto nečekané. Byla totiž jednoznačně postavena na anglických reáliích - a v Anglii byla také samozřejmě přijata naprosto odlišným způsobem. Angličtí socialisté knihu až na několik výjimek přijali jako cosi napsaného v dobré víře a poukazujícího na problémy, o nichž byli ochotni uvažovat. Lidé jako Lady Woottonová psali velmi - ostatně, ta reagovala skutečně zvláštně. Řekla mi: „Víte, chtěla jsem poukázat na některé z problémů, na něž jste poukázal vy, ale když jste zašel takhle daleko, musím se teď obrátit proti vám!" V Americe to bylo něco docela jiného. Socialismus byl novým druhem nákazy. Nadšení z nového údělu bylo stále ještě na vrcholu. Lidé se tam rozdělili na dvě skupiny: jedni byli knihou nadšeni, ale vůbec ji nečetli - jen slyšeli, že obhajuje kapitalismus -, a na druhé straně byla americká inteligence, kterou právě napadl virus kolektivismu a která knihu považovala za zradu těch nejvyšších ideálů, za něž by intelektuálové měli bojovat. Takže jsem se v Americe stal terčem neuvěřitelných výpadů - něco takového se mi tehdy v Británii nemohlo stát. Nakonec mě to profesionálně naprosto zdiskreditovalo.
V polovině čtyřicátých let - teď asi budu působit hodně namyšleným dojmem - jsem byl, myslím, známý jako jeden ze dvou hlavních, proti sobě stojících ekonomů - na jedné straně Keynes, na druhé já. Potom Keynes zemřel a stal se z něho světec; a já jsem se zdiskreditoval napsáním Cesty do otroctví, čímž se situace úplně změnila.
* * *
Úspěch Cesty do otroctví u obyčejných lidí mě dokonale překvapil. I když jsem dlouho odolával tlaku, který mě chtěl od čisté teorie odvést k praktičtější práci, měl na můj život v posledku hluboký dopad. Okamžitý úspěch knihy v Anglii mě nepřekvapil o nic méně než ten ve Spojených státech, ačkoli v ní nikdy nedosáhl tak velkolepých rozměrů jako v Americe. Na vrcholu této zvláštní vlny nadšení, která trvala od března do května roku 1945, kdy se kniha dostala na seznam bestsellerů, jsem se ocitl v době přednáškového turné po Spojených státech, což byl jeden z nejzajímavějších zážitků mého života.
Mohl byste nám říci něco o reakci, kterou vyvolala Cesta do otroctví?
V Anglii se Cesta do otroctví objevila ve fázi, kdy si lidé již začali uvědomovat nebezpečí socialismu. V Americe jsem narazil na nové nadšení různých příznivců nového údělu. A tam jsem skutečně pocítil prudkou reakci. Měl bych zmínit, že ti, kdo o knize hovořili v Anglii, ji také četli. V Americe o ní diskutovali převážně lidé, kteří ji buď nečetli vůbec, nebo nanejvýš její zhuštěnou verzi v Reader's Digestu.
Myslím, že jsem vám již říkal, že jsem za zhuštěné vydání v Reader's Digestu nedostal ani penny, protože nakladatelství University of Chicago Press text časopisu poskytlo zdarma. A většina lidí si ho přečetla právě v této formě. Bylo to velmi zdařilé dílo Maxe Eastmana; on byl autorem zhuštěné verze. Těch, co text četlo v Reader's Digestu, bylo samozřejmě asi desetkrát víc než těch, co si přečetli celou knihu. Dokonce se dostal i k lidem zadrženým v zajateckých nebo válečných táborech. Reader's Digest se totiž asi rozdával válečným zajatcům, hlavně v anglických táborech. Hodně Němců mi říkalo: „Učil jsem se anglicky čtením Reader's Digestu."
Když jsem pak dorazil do New Yorku, řekli mi: „Původní plán je zrušen. Nečekaně jste se proslavil. Čeká vás přednáškové turné po Spojených státech."
„To nezvládnu, nikdy jsem pro veřejnost nepřednášel."
„Ale už je to zařízené, musíte to zkusit."
„A kdy začínáme?"
„Už teď máme skluz." To bylo v sobotu odpoledne. „Začínáte zítra ráno na newyorské radnici."
To mi nic neříkalo. V tu chvíli jsem si představil ten krásný kreslený seriál z časopisu New Yorker o ženském klubu. Říkal jsem si, neděle ráno, to bude nějaký takový dámský klub. Když mě pak v hotelu Regency vyzvedli a vezli mě do města, začal jsem se ptát moderátora, který se mnou jel: „Jaké tam tak podle vás asi může být publikum?"
„Sál má kapacitu tři tisíce lidí, ale je tam přeplněno."
„Panebože. Nikdy jsem nic takového nedělal. O čem jim mám proboha vykládat?"
„Nazvali jsme to ‚Právo a mezinárodní záležitosti'."
„Propána, o tom jsem nikdy nepřemýšlel. To přece nezvládnu!"
„Všechno už je oznámeno, čekají na vás."
A tak jsem byl uveden do toho obrovského sálu, kde bylo nejrůznější zařízení, které mi bylo naprosto cizí. Celou dobu tam měli zapnuté diktafony a mikrofony, což pro mě bylo úplně nové. Poslední, na co si vzpomínám, je, jak jsem se zeptal moderátora: „Stačí tři čtvrtě hodiny?"
„Kdepak, musí to trvat přesně hodinu, přenášejí vás rozhlasem."
A tak jsem se postavil a začal mluvit na téma, o kterém jsem neměl ani ponětí, a dodnes si vzpomínám, jak jsem začal větou: „Dámy a pánové, myslím, že se všichni shodneme na tom, že..." A nevěděl jsem, jak pokračovat.
Pak jsem však zjistil, že americké publikum je velmi vděčné; můžete z jejich tváří vyčíst zájem - úplně jiné než řekněme anglické publikum; postupně jsem je dostal do varu, a nakonec jsem tu přednášku zvládl s velkým úspěchem. Já, který jsem nikdy - doslova a do písmene - pro veřejnost nepřednášel, nikdy bez připravených poznámek; a najednou jsem zjistil, že dokážu takhle populárně přednášet.
Jezdil jsem po celých Spojených státech, až k horám a zase zpátky, a ještě na jih, celých pět týdnů, a nakonec se ze mě myslím stal docela zkušený veřejný řečník.
* * *
Na podzim 1946 se mi tuším poprvé podařilo dostat se do Německa - měl jsem tam přednášet pro Britskou radu. Byl jsem se podívat v anglické i americké zóně. Moje hlavní působiště bylo v Kolíně nad Rýnem, kde jsem zažil myslím nejdojemnější chvíle za celou svou profesorskou kariéru. Neměl jsem tušení, že by o mě Němci mohli tehdy něco vědět; a nakonec jsem přednášel pro tak narvanou posluchárnu, že se už studenti nemohli dostat dovnitř, a byla to obrovská místnost. Zjistil jsem také, že si ti lidé mezi sebou předávali ručně opisované texty Cesty do otroctví v němčině, ačkoli v Německu ještě vůbec nevyšla.
Zaslechl jsem od někoho v Londýně něco o jakémsi „projevu o gestapu", kvůli němuž vás Attlee napadl. Mohl byste o tom něco říci?
Projev o gestapu byl Churchillův projev, k němuž - muselo to být krátce po vydání Cesty do otroctví - ho podle některých pozdějších obvinění inspirovala Cesta do otroctví a v němž předpovídal, že socialistická vláda by vedla ke vzniku gestapa. A Attlee pak v reakci na ten projev Churchilla napadl slovy: „Pan Churchill se inspiroval u Friedricha Augusta von Hayeka."
A nic víc v tom nebylo?
Nic víc. Churchill v tom projevu neustále zmiňoval gestapo. Tenhle zvláštní zvyk socialistů nazývat mě „Friedrich August von Hayek" nebyl typický jenom pro Attleeho; říkali mi tak i ostatní. V názvosloví socialistů jsem byl oficiálně zařazen jako „Friedrich August von Hayek".
A pak navíc vyšel ten článek v roce 1947, kde vás označili za ekonomického poradce Winstona Churchilla. Bylo na tom něco pravdy?
Ne. Setkal jsem se s Churchillem jen jednou.
Titulek zní: „Churchillův poradce vysvětluje".
Náhodou jsem byl jakožto děkan ekonomické fakulty pozván k Churchillovi na večeři, krátce před udělením titulu. Během večeře jsem sledoval, jak se nalévá obrovským množstvím brandy; a když mě mu konečně představili, byl už sotva schopen mluvit, ale ihned mě identifikoval jako autora Cesty do otroctví. Byl úplně namol. Řekl jen jednu větu: „Máte naprostou pravdu; ale v Británii se to nemůže stát." A půl hodiny nato přednesl jeden z nejbrilantnějších projevů, jaké jsem kdy slyšel.
Ernst Gombrich mi řekl, že podle něho „projev s gestapem" možná stál Churchilla volební vítězství. Myslíte, že na tom něco je?
Podle mě to není vyloučené. Tehdy na něj útočil jak Attlee, tak Dalton; a oba ho obviňovali, že ty myšlenky převzal od rakouského ekonoma Friedricha Augusta von Hayeka. V té souvislosti si mě pak veřejné mínění začalo spojovat s Churchillem; on ovšem evidentně věděl, o čem ta kniha je. Vím to z našeho jediného setkání. Nejsem si ani jistý, kolik toho z ní četl - možná celou? - a kromě té jedné příležitosti jsem na něj nikdy neměl žádný vliv, žádný kontakt. Ale ten jeho výraz „gestapo" byl pak proti němu tolikrát použit, že je docela možné, že celý projev nadělal více zla než čehokoli jiného.
Mohl byste vysvětlit, s jakým úmyslem jste napsal Cestu do otroctví?
Byla zaměřená proti klasickému socialismu, mohu-li to tak nazvat; a především proti znárodňování či socializaci výrobních prostředků. Řada současných socialistických stran od těchto myšlenek alespoň navenek ustoupila a zaměřila se na myšlenku přerozdělování či spravedlivého zdanění (blahobytu), která není přímo aplikovatelná. Nemyslím si, že by to něco měnilo na základní námitce, protože podle mého názoru tato nepřímá kontrola ekonomického světa vede nakonec ke stejným výsledkům, jen je to proces mnohem pomalejší. A tak jestliže jsem tehdy hovořil o bezprostředním nebezpečí, které by hrozilo po přechodu na systém centrálního plánování, který byl dosud cílem programu většiny socialistů, není to dnes již přímo relevantní. Přinejmenším by se jednalo o odlišný proces. Některé prvky současné politiky „státu blahobytu", například přerozdělování, vedou nakonec k témuž výsledku: rozvrácení tržního řádu a vzniku nutnosti - proti vůli dnešních socialistů - zavádět postupně stále více centrálního plánování. Výsledný efekt by byl stejný. Ale to, jak jsem celý proces popsal, a zejména relativní rychlost, s jakou se měl podle mých předpokladů realizovat, se už dnes samozřejmě nedá vztáhnout na veškeré socialistické programy.
Přeložila Veronika Machová.
Rubrika: Články a komentáře |