Voliči na holičkách?

Jak se volí maďarský prezident

V periodicky propukajících diskusích až sporech o nástupci Václava Havla a způsobu jeho volby vystupují příklady snad ze všech koutů světa, paradoxně a svým způsobem i příznačně však mezi nimi chybí jedna země takřka sousední, která přitom představuje příklad velmi vhodný a poučný. Onou fakticky tolik vzdálenou zemí je Maďarsko.

Obnovení instituce maďarského prezidenta se pojí s pádem komunismu a přechodem k demokracii, kdy se způsob volby hlavy státu stal jedním z nejostřejších politických střetů počátků maďarské transformace. Z rokování u národního kulatého stolu v létě 1989 vzešla nakonec dohoda, podle níž měl být prezident parlamentem volenou reprezentativní figurou bez významnějších pravomocí. Avšak s důležitou výjimkou první volby, která měla být volbou přímou. Toto ustanovení si prosadili komunisté v naději na vítězství svého kandidáta, tehdy jednoho z nejpopulárnějších politiků v zemi, reformátora Imre Pozsgaye. Opozice částečně kontrovala dodatkem, že ke zvolení bude třeba účasti minimálně dvou třetin oprávněných voličů a přes 50 % hlasů v prvním kole - jinak měl i o prvním postkomunistickém prezidentovi rozhodnout parlament. Kontrovala tak nejen mírně, ale též poněkud zmatečně, neboť kdyby Pozsgay neprošel přímo, zvolila by ho patrně ještě stará, komunistická sněmovna. Volby prezidentské měly totiž předcházet volbám parlamentním a počítalo se pro ně s podzimním termínem.

Takto koncipovanou dohodu však nakonec odmítly podepsat především dvě liberální opoziční strany, Svaz svobodných demokratů (SzDSz) a Svaz mladých demokratů (FIDESZ). Ostatně všichni už přinejmenším tušili, že se postupně rozehrává jiná hra: o konečném pádu komunismu nemohlo být na sklonku léta 1989 pochyb a podle strategického uvažování svobodných a mladých demokratů tedy nemělo ani smysl nadále udržovat jednotnou opoziční protikomunistickou frontu. Úhlavním konkurentem obou zmíněných stran se tak logicky stala tehdy dominantní formace „vlastního" - tedy opozičního - tábora, konzervativně orientované Maďarské demokratické fórum (MDF). To dohody sjednané u kulatého stolu podepsalo, za což si od radikálnějších opozičních složek vysloužilo nálepku spojence komunistů (oficiálně Maďarské socialistické dělnické strany). Celý pakt však vstoupil v platnost především díky tomu, že - ještě komunistický - parlament na jeho základě takřka stoprocentně znovelizoval ústavu z roku 1949, jež ostatně v této úpravě s výjimkou několika pozdějších změn platí dodnes.

Byť svobodní a mladí demokraté své odepření připojit podpisy pod historický dokument oficiálně zdůvodnili nedostatečnou legitimitou účastníků rozhovorů zřídit instituci prezidenta, pravý důvod jejich jednání představovala výše nastíněná logika. Zvláště svobodní demokraté tehdy vynikali antikomunistickou rétorikou zaměřenou jak vůči samotné Maďarské socialistické dělnické straně, tak i proti Maďarskému demokratickému fóru coby údajnému souputníku komunistů. Ti se na podzim 1989 mimochodem transformovali v Maďarskou socialistickou stranu, s níž pak Svaz svobodných demokratů o pět let později uzavřel vládní koalici. Ale to už je jiná kapitola.

Svobodní demokraté se nakonec rozhodli iniciovat ve věci prezidenta referendum. Proto nelenili a začali se sbíráním podpisů nutných k jeho vyhlášení. V jejich úsilí je podpořili mladí demokraté, malorolníci a sociální demokraté. Referendum se konalo 26. listopadu 1989 (tedy devět dní po propuknutí slavných českých listopadových dnů) a voliči odpovídali celkem na čtyři otázky:

Zda jsou pro to, aby

1. se prezidentské volby konaly až po volbách parlamentních;

2. na pracovištích přestaly působit stranické organizace;

3. Maďarská socialistická dělnická strana řádně upravila své majetkové náležitosti;

4. se rozpustily dělnické milice.

Za skutečnou lze označit pouze první otázku; zbylé tvořily jakési podpůrné křoví již jen proto, že o nich v té době bylo - samozřejmě s výjimkou čísla 3 - víceméně rozhodnuto. Avšak ani první dotaz nepostrádal protikomunistický náboj, neboť posunutím termínu prezidentských voleb se mělo především zabránit očekávanému zvolení Imre Pozsgaye. Což se nakonec podařilo, neboť na první otázku odvětilo „ano" 50,07 % (v častěji uváděné zaokrouhlené podobě 50,1 %) voličů. Ani ne desetina odevzdaných hlasů, konkrétně zhruba 7 000, tedy rozhodla o tom, že se prezidentské volby, původně naplánované na podzim 1989, uskuteční až po volbách parlamentních, jež měly proběhnout na jaře 1990. Vzteklý komunistický parlament stačil ještě počátkem března 1990, těsně před skončením svého funkčního období, narychlo změnit ústavu ve smyslu zavedení přímé volby prezidenta. Avšak pro stanovení jejího termínu byl závazný výsledek referenda a na dveře již také bušily parlamentní volby.

V nich získali exkomunisté-socialisté pouhých 8,5 % mandátů a bylo tak pouze na stranách nedávné protikomunistické opozice, jaký zaujmou k otázce prezidenta postoj. Vládu sestavila koalice Maďarského demokratického fóra, malorolnické a křesťanskodemokratické strany. Nicméně maďarská ústava tehdy vyžadovala pro přijetí takřka veškeré legislativy dvoutřetinovou většinu. Za tímto opatřením, schváleným u kulatého stolu, stála snaha o vyvážení povolebních mocenských pozic účastníků rozhovorů. Zhruba řečeno - prosadily si ho hlavně malé strany v obavě ze ztráty svého vlivu. V dubnu 1990 proto uzavřelo MDF se svobodnými demokraty dohodu, svého druhu opoziční smlouvu, podle níž se měla změnit ústava a vládní návrhy zákonů neměly být opozicí - s pomocí ústavou zatím vyžadované dvoutřetinové většiny - blokovány. V průběhu června a července 1990 byla pak takřka všeobecná závaznost kvalifikované většiny nahrazena pouze taxativním výčtem určitých oblastí legislativy, které vyžadují ke schválení dvě třetiny hlasů. Dodnes tak platí, že se v Maďarsku bez dvoutřetinové většiny neobejde nejen změna ústavy, ale ani legislativa spojená například se statutem členů parlamentu, s volebním zákonodárstvím, se způsobem vyhlašování a konání referenda, se soudnictvím, s národními a etnickými menšinami či s armádou a policií. Což je nepochybně úprava přinejmenším inspirativní.

Výměnou za tuto „službičku" pak Svaz svobodných demokratů de facto obdržel post prezidenta. A to prezidenta nepřímo voleného, neboť součást dohody tvořilo i opětovné ústavní zakotvení nepřímé volby hlavy státu. Od té doby je maďarský prezident volen parlamentem na pět let, přičemž v prvních dvou kolech je ke zvolení potřebná dvoutřetinová většina, v kole třetím pak stačí většina nadpoloviční.

Avšak nepřímou volbu se ještě pokusili zvrátit zpět k přímému způsobu dva nezávislí poslanci, které v tom podporovali postkomunističtí socialisté. Základní argument socialistů zněl: pakt dvou stran nemůže zbavit společnost jejích základních práv. Zní to sice vznešeně, jelikož však podobnou argumentaci slýcháme až příliš často právě od těch, kdo (už) nedisponují ani ústavní, ani nadpoloviční, ani žádnou jinou většinou, nutně ztrácí mnoho ze svého prvotního lesku. A v podání bývalých komunistů pak není ničím jiným než necudným pokrytectvím.

Vzývaný hlas lidu se měl opět projevit v referendu. Jenže - nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Zastánci přímé volby hlavy státu sice dokázali získat dostatečný počet podpisů k jeho iniciaci, avšak 29. července 1990, kdy plebiscit proběhl, se v letním parnu k volebním urnám dovleklo pouze 13,8 % zpocených oprávněných voličů. Byť se drtivá většina z nich vyslovila pro přímou volbu prezidenta, referendum nebylo kvůli nízké účasti platné. Kromě ročního období se pak na obrovském nezájmu významně podepsala i skutečnost, že politické strany včetně socialistů neměly či ztratily o referendum zájem a nevedly v podstatě žádnou kampaň. Zkrátka zase jednou nechaly občanskou společnost čili voliče na holičkách.

Třetího srpna 1990 pak parlament zvolil do úřadu prezidenta kandidáta svobodných demokratů Arpáda Göncze, spisovatele, překladatele, někdejšího politického vězně a disidenta, tedy člověka „havlovského" profilu. Byla to však zároveň i labutí píseň paktu mezi konzervativci a liberály. Zejména svobodným demokratům vadilo, že se kvůli němu stali fakticky vládní stranou, v čemž spatřovali hlavní důvod propadu svých preferencí. Nicméně po gulášové opoziční smlouvě zůstala změněná ústava, umožňující celkem pohodlné nadpoloviční vládnutí, prezident Göncz a premiéra principu, jenž se vlastně již proměnil v tradici - v Maďarsku se od těch dob prezidentem stává kandidát menšího koaličního partnera, byť v roce 1990 šlo o partnera česky řečeno smluvněopozičního.

V roce 1994 zvítězili v parlamentních volbách socialisté (čili transformovaní komunisté) a nehledě na dosaženou nadpoloviční většinu uzavřeli vládní koalici se Svazem svobodných demokratů. Paradoxně se tak spojili bývalí komunisté s bývalými disidenty, ba dokonce s těmi, kteří v roce 1989 vsadili na ostrou antikomunistickou rétoriku. Ke zdánlivé mesalianci vedly obavy z nepříznivé reakce jak domácí, tak hlavně zahraniční veřejnosti na skutečnost, že se moci ujali bývalí komunisté. Pod „zahraniční veřejností" je ovšem nutno si představit především západní kapitál, který do té doby do země hojně přitékal, a socialisté-postkomunisté měli na pokračování tohoto přílivu velký zájem. Ne nadarmo si jeden polský publicista položil v polovině devadesátých let hořkou řečnickou otázku, zda mohou komunisté vybudovat kapitalismus v jedné zemi. Ti maďarští, či alespoň jejich pragmatická část, k tomuto vpravdě historickému úkolu nesporně významně přispěli. Avšak k uzavření koalice vedla i jistá programová shoda a též nutnost zajištění kvalifikované většiny pro část zákonodárství.

O rok později byl pak prezidentem znovuzvolen Arpád Göncz, původně člen Svazu svobodných demokratů, tedy menšího koaličního partnera vládnoucích socialistů. Opoziční konzervativní strany postavily protikandidáta, profe­sora práv a bývalého ministra v Antallově vládě Ference Mádla. Šlo však pouze o symbolický akt - Göncz suverénně zvítězil, zatímco Mádl získal pouze 76 hlasů. Arpád Göncz se sice po dobu svého prvního mandátu stabilně těšil rekordní oblibě okolo sedmdesáti procent, jakož i velké úctě, nicméně o jeho znovuzvolení tak jako tak rozhodla především dominantní pozice koalice socialistů a svobodných demokratů v parlamentu. Kdyby ve volbách roku 1994 zvítězily konzervativní strany, hlavou státu by se pravděpodobně stal někdo z jejich řad, možná právě Ferenc Mádl.

V dalších parlamentních volbách v roce 1998 zvítězil konzervativní blok. O jeho celkovém triumfu rozhodl až příklon malorolníků ke dvojici FIDESZ - MDF 48 hodin před zahájením druhého kola voleb, v němž sehrálo rozhodující roli odstupování ve prospěch lépe postaveného kandidáta partnerské strany. Po volbách následovaly nelehké koaliční rozhovory mezi FIDESZem Viktora Orbána a vůdcem malorolníků Józsefem Torgyánem. Populista Torgyán využil koaličního - fakticky vyděračského - potenciálu malorolnické strany a vymohl si pro ni čtyři resorty ve vládě včetně rozsáhlými pravomocemi obdařeného ministerstva zemědělství a rozvoje venkova. To se stalo výnosnou sinekurou pro Torgyána a jeho rodinu. Šéf malorolníků si nadto v koaliční smlouvě vymínil právo své strany navrhnout kandidáta na prezidenta a dlouho si pohrával s myšlenkou, že by se jím stal právě on. Když se však záhy proslavil nákladnými zahraničními cestami do exotických zemí či návrhy typu letecký export maďarských třešní do Chile, akcie jeho osoby prudce poklesly.

Torgyána měl po čase plné zuby i premiér Orbán a malorolnický populista nakonec pod tíhou vlastních „přehmatů" a tlaku Viktora Orbána sám rezignoval. Nejprve na prezidentskou kandidaturu a posléze i na další politickou kariéru vůbec. Malorolnická strana pak v letošních volbách utrpěla historický debakl, když získala pouhých 0,8 % hlasů. A maďarským prezidentem byl v roce 2000 nakonec zvolen Gönczův symbolický protikandidát z roku 1995 Ferenc Mádl, šedá eminence okruhu maďarské konzervativní pravice. Mádl byl sice kandidátem celé pravicové vládní koalice, nicméně v souladu s koaliční smlouvou ho formálně navrhla malorolnická strana, a to na základě usnesení stranického vedení.

Ferenc Mádl je však postavou s velkým renomé i mezi socialisty a liberály. Odpovídá typu reprezentativního prezidenta, někdy trošku hanlivě označovaného za „kladeče věnců", nicméně velmi vhodného pro parlamentní systém demokratické vlády. Ostatně pro dobrý chod státu může být nezbytnou právě úctyhodná a renomovaná, byť v podstatě bezmocná osoba jakéhosi občanského konstitučního monarchy. Přímá volba se však zejména v éře reklamního klipu nutně jeví jako ne zrovna ideální způsob jejího výběru.

Na závěr malé shrnutí. V Maďarsku proběhly po roce 1989 troje prezidentské volby. Poprvé byl prezident zvolen na základě opoziční smlouvy, podruhé sice s vše­obecnou úctou a popularitou v zádech, nicméně hlasy vládní koalice, ve které měl jeho mateřský Svaz svobodných demokratů pozici menšího koaličního partnera, potřetí pak způsobem, v němž sehrála významnou úlohu koaliční smlouva mezi malorolníky a FIDESZem. První a zatím i druhý prezident však dokázali důstojně interpretovat ústavou předepsaný part - být nadstranickými reprezentativními osobnostmi, jež spíše slouží, než aby jednaly. Proto lze též jako neopodstatněné a nezdravé odmítnout v Čechách rozšířené obavy z toho, že příštího prezidenta vyberou politické strany na základě zákulisních „čachrů". Vždyť takovou věc snad ani nelze provést jinak. Ostatně třeba volba Edvarda Beneše prezidentem v roce 1935 představuje přímo učebnicový příklad politického čachrářství. Jde tedy jen o to, aby vybraný kandidát splňoval jisté obecné parametry.

Josef Mlejnek jr. je doktorandem na Institutu politologických studií FSV UK Praha.

Diskuse