Extrémní Francie

Chirac 19,88 %, Le Pen 16,86 %, Jospin 16,18%. Tyto výsledky prvního kola francouzských prezidentských voleb, které se uskutečnilo 21. dubna 2002, dokázaly mobilizovat internacionální „antifašistickou frontu" k mimořádnému vzepětí. Lze je srovnat snad jen s anti-rakouskou hysterií po vstupu FPÖ do vládní koalice před dvěma lety. Postup Jean-Marie Le Pena do druhého kola prezidentských voleb se stal potvrzením postupující „ultrapravicové vlny", která se projevila v několika zemích starého kontinentu. Přestože Le Penův úspěch nelze s ohledem na drtivé vítězství Jacquese Chiraca ve druhém kole (82,21 %) a rozdrobenost francouzské levice přeceňovat, je zřejmé, že etablované evropské systémy (včetně francouzského) stojí před novými výzvami z okrajů politického spektra. Rekordní počet šestnácti prezidentských kandidátů může nasvědčovat i určité atomizaci politického spektra.

Le Pen vyráží do boje

Jean-Marie Le Pen se narodil 20. června 1928 v La Trinité-sur-Mer v Bretani jako syn rybáře. V jeho náhledu na svět je dodnes patrný „agrární romantismus", který razil i kolaborantský maršál Pétain (vyjádřený heslem „travail, famillie, patrie"), propojený s francouzskou katolickou tradicí (Le Pen se intenzívně hlásí k odkazu Johanky z Arku). Přestože se v roce 1944 pokoušel dostat k partyzánům a bojovat proti nacistům, již krátce po osvobození odsuzoval násilné čistky a hlásil se současně k Pétainovi i de Gaulleovi. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let se stal aktivním stoupencem pravicových seskupení v Paříži, kde začal studovat práva. V roce 1954 odchází jako výsadkář bojovat do Indočíny. Po návratu jej oslovil nový směr francouzské ultrapravice - poujadismus - za jehož stranu Svaz obchodníků a řemeslníků (UDCA) se stal v roce 1956 poslancem. I přes výkon této funkce se zúčastnil ozbrojených akcí v rámci Suezské krize. V roce 1957 vystoupil z Poujadova hnutí a zapojil se jako voják do alžírské války (proti alžírské nezávislosti ostře vystupoval i jako poslanec), v níž se údajně podílel na mučení zajatců. Po návratu v roce 1958 založil Národní frontu bojovníků za francouzské Alžírsko a stává se opětovně poslancem. I v průběhu šedesátých let se pohybuje v ultrapravicovém prostředí a postupně si získává silnou pozici (v roce 1965 podporoval prezidentskou kandidaturu bývalého vichisty Dixiera Vignacoura).

V tu dobu rovněž sílilo intelektuální zázemí pravicového extremismu, vyjádřené v koncepcích tzv. nové pravice („Nouvelle droite"). Ta se začala formovat kolem revue Europe-action (založena byla v lednu 1963), ucelenější podobu však získala až v sedmdesátých a osmdesátých letech. Kladla důraz na nerovnost, elitářství, odvolávala se na evropskou kulturu a Řecko (v roce 1969 bylo založeno její významné centrum Sdružení pro vědu a studium evropské kultury - Groupement de recherche et d'étude pour la civilisation européene, GRECE). Vy­užila přitom krize marxismu, rozpadu intelektuálního levičáctví, vyčerpanosti sovětského modelu i otázek, které si klade západní svět v krizi. Navazovala na myšlenky integrálního nacionalismu Maurice Barrčse a Charlese Maurrase, na iracionalismus Henriho Bergsona, dále na Gustava Le Bona a syndikalismus Georgese Sorela.

Politicky se ultrapravice reorganizovala v roce 1969 v tzv. Novém řádu, který se v roce 1972 začlenil do širšího stranického seskupení roajalistů, solidaristů, nacionalistů i Le Penových stoupenců s názvem Národní fronta („Front national"). Jejím předsedou se stal Le Pen, avšak zpočátku musel čelit vnitřním frakčním sporům. Ty vy­vrcholily v listopadu 1974 odchodem Strany nových sil, která poté představovala konkurenci FN. Le Penova strana v sedmdesátých letech nebyla úspěšná. V parlamentních volbách v roce 1973 obdržela 2,25 % hlasů, v prezidentských volbách v květnu 1974 získal Le Pen pouhých 0,74 % hlasů. V roce 1981 Le Pen nedokázal pro pre­zidentskou kandidaturu získat potřebných 500 podpisů regionálních politiků (tzv. elus) z 30 departementů. Červnové parlamentní volby v roce 1981 končí pro FN katastrofou, když získává jen 0,18 % hlasů. Zdálo se, že existence FN je u konce.

Vzestup Národní fronty

V osmdesátých letech však začal vzestup FN, který navíc zahájil éru úspěchů nové západoevropské ultrapravice (ve druhé polovině osmdesátých let se začalo dařit např. i německým Republikánům či rakouské FPÖ). Le Pen se po volbě socialisty Françoise Mitterranda do prezidentského křesla zaměřil na centrální témata, jimiž byl odpor vůči politickému establishmentu a jeho neschopnosti řešit problémy země (především nezaměstnanost), proti přistěhovalectví a souvisejícímu vzestupu kriminality. S postupujícím procesem evropské integrace se FN výrazně profilovala i na odmítání „bruselských eurokratů". K tomu Le Pen přidal i několik skandálů, když mj. označil plynové komory za pouhý detail v historii druhé světové války nebo fyzicky napadl svoji odpůrkyni.

Úspěchy FN začaly „odzdola". V komunálních volbách v roce 1983 FN získává v celostátním rámci pouze 0,11 % hlasů, ale v některých městech se její zisky pohybují mezi 5-10 %. V Dreux se za pomoci demokratické pravice - Sdružení pro republiku (RPR) a Svazu pro francouzskou demokracii (UPF) - dokonce dostává do místní exekutivy. V červnu 1984 se konaly volby do Evropského parlamentu, ve kterých díky poměrnému systému získala Le Penova kandidátka „Fronta Národní opozice pro Evropu vlastí" 10,95 % hlasů (10 poslaneckých mandátů v EP). Další úspěchy přinesly Národní frontě kantonální volby v březnu 1985 (8,8 %) a především parlamentní volby v březnu 1986 (9,7 %, 35 poslanců), které se konaly podle poměrného systému. V dubnu 1988 získal Le Pen v prvním kole prezidentských voleb 14,4 % a FN v předčasných parlamentních volbách 9,8 %, což však s ohledem na znovuzavedení většinového systému znamenalo pouze jeden mandát. Pak již následují stabilní zisky: 11,8 % do Evropského parlamentu v roce 1989, 13,6 % v regionálních volbách v roce 1992, 12,4 % v parlamentních volbách v roce 1993, 10,3 % v evropských volbách v roce 1994 a hlavně 15,5 % hlasů pro Le Pena v prezidentských volbách v roce 1995, „dobytí" radnic v Toulonu, Orange a Marignanu v tomtéž roce, 14,9 % hlasů v parlamentních volbách v roce 1997 a 15,3 % v regio­nálních volbách v březnu 1998.

Poté však stranu postihl vnitřní mocenský spor, který v lednu 1999 vyvrcholil odštěpením Národního hnutí (MN). Vede je Bruno Megret, dlouhou dobu druhý muž FN a hlavní tvůrce jejího ideového zázemí. Megret získal i velkou část funkcionářů FN. Rozkol se projevil již v evropských volbách v červnu 1999 - FN obdržela 5,7 % (Le Pen se tak opět stal evropským poslancem) a MN 3,3 %. Le Pen se sice ocitl ve výrazné izolaci a defenzívě (věnoval se však posilování krajní pravice v jiných zemích, zvláště ve střední a východní Evropě), ale soustředil se na úspěch v prezidentských volbách v roce 2002. Ačkoliv měl velký problém získat 500 podpisů potřebných pro kandidaturu a očekával se pokles jeho zisků (Le Penovi bude navíc letos již 74 let), dokázal díky zisku 16,86 % hlasů postoupit do druhého kola prezidentských voleb. Slibovaný boj proti kriminalitě, protipřistěhovalecká a protievropská rétorika a odpor vůči etablovaným stranám mu sice oproti roku 1995 zvýšily zisk pouze o necelá dvě procenta, avšak díky neschopnosti dalších kandidátů postoupil do druhého kola. V něm sice získal pouhých 17,79 %, avšak zázemí krajní pravice se ve Francii ukázalo jako ne zcela zanedbatelné.

Levý extrém neskončil, zapomeňte

Le Pen měl na krajní pravici soupeře pouze v Megretovi, který v prvním kole získal 2,34 % a poté své příznivce vyzval k volbě svého někdejšího předsedy. Výhodou bylo, že nekandidoval žádný z tzv. suverenistů - především Charles Pasqua ze Sdružení pro Francii. Zatímco Le Penův výsledek vzbudil vlnu rozhořčení a nesouhlasu, zisky kandidátů levicově extremistických seskupení výraznější reakce nevyvolaly. Nejedná se přitom pouze o tradiční Komunistickou stranu Francie (PCF). Komunistický kandidát Robert Hue získal pouze 3,37 % hlasů, což lze označit za debakl. Komunisté ve francouzském prostředí za extremisty obecně pokládáni nejsou (i když je to s ohledem na jejich stalinistické kořeny paradoxní), ostatně spolu se zelenými a socialisty se od roku 1997 podílejí na francouzské vládní koalici (zelený kandidát Noël Mamčre v prezidentských volbách obdržel 5,53 %).

Zásadnější průlom levicového extremismu se uskutečnil prostřednictvím kandidátů tří stran, které se hlásí k trockismu (společné ideje jim však nebrání ve vzájemné konkurenci). Arlette Laguillerová z Lutte Ouvričre (LO) získala 5,72 %, Olivier Besancenot z Ligue communiste revolutionnaire (LCR) 4,25 % a Daniel Gluckstein z Parti des travailleurs (PT) 0,47 %. Levicoví extremisté přitom ubrali hlasy socialistovi Jospinovi. Pokud by se sečetly hlasy pro trockisty a extrémní pravici, lze říci, že takřka třetina volících Francouzů hlasovala pro antisystémové strany (nehledě na to, že Jean Saint-Josse, kandidát ku­riózní antiekologistické a antievropské strany Lov, rybolov, příroda a tradice, která už má od roku 1999 zastoupení v EP a která bojuje proti normám ohrožujícím tradice francouzského lovu, získal 4,23 % hlasů). Je zajímavé, že např. Arlette Laguillerová označila Jospina a jeho koa­liční partnery paušálně za „zrádce zájmů dělnické třídy a přisluhovače multinacionálních koncernů". Ve druhém kole prezidentských voleb vyzvala k postupu proti Le Penovi, ale současně odmítla podporu Chiraca. Sedmadvacetiletý Olivier Besancenot se stal reprezentantem nového antiglobalizačního hnutí. Ve svém stanovisku po prvním kole voleb v zásadě (nepřímo) vyzval k volbě Chiraca. Trockistický Mezinárodní výbor IV. internacionály (která byla založena ve třicátých letech dvacátého století Lvem Trockým jako konkurence stalinistické III. internacionály, ne všichni trockisté se však k ní hlásí) vyzval k bojkotu druhého kola francouzských prezidentských voleb a ve svém stanovisku uvedl: „Proti nacionálnímu šovinismu, xenofobii a protekcionismu, které zastává Le Pen - a které nacházejí odezvu u velké části tzv. levice - musí dělnická třída podporovat vlastní interna­cio­nální program sjednocující boj dělníků v celé Evropě za obranu životních standardů a demokratických práv. Alternativou dělníků k jednotnému evropskému trhu nadnárodních korporací je boj za Sjednocené socialistické státy evropské."

Evropa Euronatu?

Le Penův relativní triumf přišel v době, kdy v řadě zemí západní Evropy zaznamenávají úspěchy strany, které jsou označovány jako pravicově extremistické, ultrapravicové, pravicově populistické, nacionalistické, protipřistěhovalecké apod. Je však sporné, zda jejich identita je zcela totožná. Např. Gianfranco Fini z italské postfašistické Národní aliance (která však prošla výraznými reformami a stala se součástí italské vládní koalice) se k Le Penovi staví rezervovaně, stejně jako vůdčí osobnost rakouské FPÖ Jörg Haider. Oba odmítli i podíl na projektu Euronat, což by měla být organizace evropských ultrapravicových stran iniciovaná Le Penem (ze stran zemí EU se v ní angažoval mj. Vlámský blok). Fini se na mezinárodní úrovni soustředí na spolupráci stran v rámci frakce Unie pro Evropu národů v Evropském parlamentu, kde jsou začleněny i Dánská lidová strana či Sdružení pro Francii (tedy „umírněná" krajní pravice). Haider chce budovat vlastní evropskou stranu, přičemž počítá i s Finim. Zajímavé bude sledovat další vývoj německé FDP, v jejíž části se objevují „haiderizující tendence", a nové Schillyho Strany státoprávní ofenzívy. Vytvoření celoevropské ultrapravicové strany však zatím není příliš pravděpodobné. Zásadnější vliv však má vzrůstající schopnost extremistických a radikálních stran stávat se alternativou vůči etablovaným stranám, které by měly být schopny nabízet odpovědi na dlouhou dobu neřešené evropské problémy (přistěhovalectví a související kriminalita, nepochopení intenzity evropské integrace „obyčejnými lidmi" apod.). Zapojení části tzv. ultrapravice (ale i ultra­levice) do vládních koalic nemusí být vnímáno negativně (samozřejmě pokud se takovéto strany zřeknou anti­demokratických idejí). Může totiž přispívat k větší alternaci vládních koalic a vitalizaci pluralitního soupeření v demokratické společnosti, což snižuje destabilizační potenciál nejvíce extremistických sil.

Miroslav Mareš, politolog, výkonný redaktor časopisu Středo¬evropské politické studie.

Diskuse