Barbaři před branami

Zavraždění Pima Fortuyna – jak udělat z oběti viníka

Dopad vraždy holandského politika Pima Fortuyna 6. května nebude omezen na jeden holandský volební cyklus, ale nejspíš projde jako seizmická vlna celou evropskou politikou. Reakce některých evropských politických špiček prozrazují, že je to ani nenapadlo. Belgický ministr zahraničí Michel upozornil, že je odpovědností politických stran, aby vedly kampaň "opatrně, vyrovnaně a klidně, aby orientovaly debatu k demokratickým hodnotám". Joschka Fischer, třebaže v interview téhož dne atentát odsoudil, zároveň varoval etablované středopravé strany, aby nepodléhaly pokušení uzavírat koalice s "extrémní pravicí" a tím ji legitimizovaly. Oba pánové nepronesli tato slova jen tak mimochodem, ale přímo a výslovně v reakci na vraždu jejich politického oponenta. Tyto výroky prozrazují buď mravní otrlost, anebo ztrátu kontaktu s realitou, v každém případě však to, že si dotyční politici nevidí do úst. Aniž by ještě Fortuyn, démonizovaný jako exponent "krajní pravice", stačil napáchat nějaké zlo, stal se obětí nepochybného a mnohem většího zla - byl zavražděn ekologickým fanatikem kvůli svým politickým názorům. V rámci nechutné snahy udělat z oběti viníka přehlíží politici to podstatné: že do evropské politiky čím dál víc vstupuje násilí.

Řádění antiglobalizačních aktivistů se v posledních dvou letech stalo kulisou mezinárodních summitů, která už nikoho nepřekvapí. Pak je tu znepokojivá, avšak málo medializovaná vlna antisemitských útoků zejména ve Francii a v Německu (zde se sluší poznamenat, že Joschka Fischer v dotyčném interview pronesl také cenná slova na podporu Izraele a Židů). Nejnověji přicházejí na řadu politické vraždy: počátkem roku byl zavražděn poradce italské vlády Marco Biagi, který pracoval na chystané reformě pracovního práva. A teď Fortuyn.

Establishment se s těmito barbary před branami vypořádává různě. Sotva si lze například představit, že by Fortuyn či vůdci Dánské lidové strany, o Le Penovi a Haiderovi nemluvě, byli pozváni k diskusi s představiteli mezinárodních institucí na Pražském hradě pod záštitou prezidenta Havla, jako se to poštěstilo antiglobalizačním aktivistům. Kdo je jednou ocejchován visačkou krajní pravice, je vyloučen ze zdvořilé společnosti. K ocejchování jsou nutné a postačující dvě podmínky: ochota mluvit kriticky o přistěhovalectví a o evropské integraci. Příkladem budiž přehledná fotogalerie krajně pravicových zloduchů, již od zahraniční agentury převzala MF Dnes právě 6. května, v den, kdy měl být Fortuyn zavražděn. Kritika imigrace a Evropské unie byla to jediné, co vyobrazené lídry spojovalo. Dva z nich přitom pocházeli ze Švýcarska a Norska, tedy zemí, jež členství v EU odmítly v demokratickém referendu - kvalifikují se tím snad pro krajně pravicový statut celé tyto země?

Fortuyn měl s těmito lidmi máloco společného a v jeho názorech by se stěží poznal nějaký přívrženec pravice, jak je běžně chápána. Obhajoval permisivní holandskou kulturu s jejím manželstvím homosexuálů, právem na eutanazii a legalizací měkkých drog. Byl pro snížení daní, posílení role soukromého sektoru ve zdravotnictví, decentralizaci rozhodování a omezení byrokracie, ale zároveň chtěl posílit sociální stát, mimo jiné kvůli asimilaci stávajících imigrantů, o nichž jednoznačně prohlašoval, že mají stejná práva jako ostatní. Byl proti další imigraci, a to právě proto, že ve fundamentalistickém islámu viděl hrozbu pro charakteristickou holandskou tolerantnost. Necestoval za Saddámem Husajnem, nezlehčoval holocaust a nechtěl vystoupit z EU. Chtěl ovšem odstoupit od Schengenské dohody o volném pohybu osob a platit méně do rozpočtu EU. "Vypůjčím si od Margaret Thatcherové její kabelku, bouchnu do stolu a řeknu, chci zpátky své peníze," prohlásil jednou, což byla docela humorná představa, zvlášť vzhledem k jeho sexuální orientaci. Říci, že se Fortuyn netajil svou homosexualitou, je understatement - líčením etnické rozmanitosti svých milenců vyvracel obvinění, že je rasista.

Díky tomu, že v éře internetu velká etablovaná média nemají monopol, se po Fortuynově vraždě rychle ozvalo velké množství lidí, kteří vehementně vyvraceli jeho stereotypní zařazení mezi "krajní pravici". Do českých médií si tyto informace cestu téměř nenašly, proto stojí za to ocitovat alespoň jeden z nejzajímavějších příspěvků, který pochází od belgického diplomata v Holandsku:

"Jednu neděli koncem února vysílali v televizi v hlavním vysílacím čase rozhovory s výběrem imámů a představitelů muslimského společenství... Novináři odvedli dobrou práci a neopomněli žádné otázky. Ale když jsem to poslouchal, nechtěl jsem věřit svým uším: o rodině (,Muž je pán a vládce'), o ženách (,Musí sloužit'), o demokracii a lidských právech (,Toto není součástí Koránu ani šaríje a našemu kulturnímu přesvědčení je to cizí, ale když jsme v cizí zemi, nebudeme proti tomu bojovat.') a konečně o Fortuynovi a homosexuálech (,Horší než prasata,' div že nedodali ,dobrá tak na porážku'). Zvláštní na tom bylo, že reakcí ve studiu bylo ticho a i druhý den o tom bylo v médiích velmi málo... Ani oficiální místa nereagovala, jen ministr spravedlnosti řekl něco o svobodě slova. Jeden člověk ale vystoupil, a to Fortuyn. Když s ním dělali interview, troufl si říci: ‚Toto je zaostalá kultura a hodnoty, které nemůžeme sdílet.' Nato se spustil povyk, Fortuyna vyloučili z jeho strany a politicky korektní Holandsko ho ocejchovalo jako rasistu a fašistu. Přežil tu bouři, založil vlastní stranu a ani ne za čtrnáct dnů vyhrál místní volby v Rotterdamu se 36 %... Jinými slovy řečeno byla klíčovým prvkem Fortuynova vzestupu jeho opozice vůči islamismu a jeho fašistickým tendencím. Stal se obětí boje s náboženským fundamentalismem. Nebyl žádný světec. Někdy se choval jako vulgární populista. Ale nejen že nebyl fašista, byl jeden z mála ochotných se mu postavit."

Na Fortuynově "vyobcování" je dobře vidět, jaká jsou ta nejchoulostivější tabu přistěhovaleckého problému. Fortuyn napadl multikulturalismus a napadl islám. Troufl si říci, že všechny kultury nejsou stejné, že on sám dává přednost své vlastní kultuře a že některé kultury jsou nekompatibilní s liberální demokracií. Byl nepříjemně konkrétní a, řečeno hantýrkou ideologů politické korektnosti, "vynášel hodnotové soudy".

Podobný poprask způsobil Silvio Berlusconi, když v souvislosti s bojem proti terorismu prohlásil, že musíme "důvěřovat převaze naší civilizace". Máme podle něj právo být hrdí na "hodnotový systém, který v zemích, v nichž se uplatňuje, umožnil lidem dosáhnout široké prosperity, a který zaručuje respekt k lidským právům a náboženství - respekt, jaký v islámských zemích neexistuje". Pravda, Berlusconi dodal poněkud diskutabilní formulaci o tom, že Západ musí "pozápadnit" další národy. Lze jistě debatovat či pochybovat o taktičnosti takových slov, nicméně se můžeme ptát, s čím přesně kritici Berlusconiho (a Fortuynových výroků) věcně nesouhlasí. Není snad holým faktem, že na Západ se snaží emigrovat statisíce lidí, zatímco lidé toužící po pohybu opačným směrem jsou naprostou výjimkou? Jak je možné, že tentýž člověk, který by doma vegetoval v bezcílné chudobě, se na Západě nezřídka dopracuje úspěchu a prosperity? Nepoužívají snad zejména levicoví ideologové v souvislosti s emancipací žen a rozšiřováním pojetí lidských práv hrdě slovo pokrok? A nelze tedy absenci tohoto pokroku výstižně popsat slovem zaostalost? Možná je neochota odpovídat na tyto otázky pouze věcí politické taktiky. Pravděpodobnější však je, že jde o hodnotový zmatek, o to, že za samozřejmost jsou pokládány některé civilizační výdobytky, jež jsou ve skutečnosti velmi křehké a žádají si stálou kultivaci a obranu. Tento zmatek je také příčinou toho, že evropské vlády, přestože fakticky podmínky imigrace už několik let přitvrzují, nejsou schopny přesvědčit veřejnost, že problémy imigrace dokáží uspokojivě řešit.

Velká část západoevropanů, kteří nakonec hlasují pro různá domněle či skutečně krajně pravicová hnutí, netouží vyhostit spousty pracovitých imigrantů, protože vědí, že něco takového by způsobilo kolaps v některých odvětvích ekonomiky. Ani se nechtějí připravit o pestrost a vitalitu, kterou míšení kultur dodává jejich restauracím, oblékání, kultuře či sportu. Problém přistěhovalectví nemusí v principu spočívat ani v samotném množství, i když za poslední dvě desetiletí někde možná překročilo kritickou mez (v Holandsku tvoří přistěhovalci a jejich děti asi 12 % populace, muslimů je 5 %; ve Francii je jiného než francouzského původu až 20 % obyvatel; v Německu tvoří lidé narození jinde 9 %; v Dánsku 5 %).

Hlavním zdrojem obav z přistěhovalectví je něco jiného, na první pohled obtížně uchopitelného. Dalo by se to ve zkratce nazvat potřebou neprobudit se jednoho dne v cizí zemi. Člověk se v každodenním životě spoléhá na to, že o určitých obecných věcech smýšlejí jeho spoluobčané přibližně stejně, ať jsou chudí nebo bohatí, levičáci nebo pravičáci, katolíci, protestanti nebo bezvěrci. Týká se to jak základního ponětí o národních tradicích, demokracii a lidských právech, tak i představ o fungování rodiny, ale i pravidel zdvořilosti včetně takových věcí, jako je přiměřená vzdálenost při rozhovoru. Důležitý je samozřejmě společný jazyk včetně jeho lexikalizovaných metafor a přirovnání. To není věc uniformity, ale záchytných bodů, bez nichž by nebylo možné naše každodenní fungování a elementární plánování našich kroků. Bez této základní důvěry není možná ani demokracie; teprve takováto společnost si je natolik jistá sama sebou, že je mimo jiné ochotna s pochopením poskytovat práva různým outsiderům a cizincům.

Přistěhovalců je ovšem nejen hodně, ale čím dál tím více z nich nemá s integrací do společnosti naspěch a oficiální multikulturalismus jim v tom nebrání. Koncentrují se do ghet, kde žijí obklopeni svými krajany, své výdělky posílají příbuzným domů a pas hostitelské země je pro ně jen užitečným nástrojem, jak například pomoci přesídlit dalším členům rodiny. Přesazují si do Evropy ostrůvky svého domova a přetvářejí tak zemi, ve které žijí, aniž by jim na ní nějak záleželo. To je samozřejmě právem každého jednotlivce, ale kolik takových lidí může společnost unést, než přestane být funkční?

Jakmile lidé začnou mít pocit, že země přestává být jejich, že společnost, do které se narodili a kterou znali, se mění, aniž by se jich někdo ptal, je zle, zejména pokud cítí, že úřady a establishment jsou proti nim. Teprve tehdy se začnou ke slovu dostávat postoje typizované větou "Když se vám tu nelíbí, proč se neseberete a nevrátíte se tam, odkud jste přišli?"

Loňské 11. září tomu všemu samozřejmě dodalo novou, zlověstnou dynamiku. Do popředí se dostal problém islámských přistěhovalců, kteří jsou vůči integraci zvláště odolní. V islámu se nikdy nerozvinula idea odluky církve a státu, oddělení moci světské a moci duchovní, která umožnila vznik západního liberalismu. Žádají-li tedy islámští fundamentalisté pro své náboženství a kulturu speciální zacházení, chápou to tak, že jen prosazují nároky jediné správné víry, jež má vládnout ve sféře světské i duchovní. Vyšlo najevo, jak lehce a dokonce na státní útraty v Evropě žili, studovali a kuli své pikle muslimští atentátníci. Britská vláda byla postavena před delikátní dilema, co se zajatými bojovníky al Kajdy s britským pasem - má jim poskytnout konzulární pomoc, anebo je soudit za vlastizradu? Staré i novější případy konfliktu s islámem se najednou jevily v naléhavějším světle. Lidé si připomínali, že když byla íránskými kleriky vynesena fatwa nad Salmanem Rushdiem, nenašel se v celé Británii jediný představitel údajně liberální a integrované muslimské komunity, který by ji jednoznačně odsoudil. Všechny spory o změny školních osnov, o zahalování hlav žen, o ženskou obřízku, o dojednaná manželství najednou vypadaly jako předehra k 11. září. Nová mešita v sousedství může působit jako svérázná zajímavost, ale jen do chvíle, kdy zjistíte, že v ní imámové kážou o krvi a smrti, že vyzývají k vybudování teokratické společnosti, ke svaté válce a verbují bojovníky al Kajdy.

Právě muslimští přistěhovalci a jejich potomci stojí za nejnovější vlnou antisemitských útoků (jen francouzské židovské organizace na počátku tohoto roku evidovaly 406 útoků na Židy a židovské instituce za předchozích 19 měsíců). Tato mládež není zatížena mementem holocaustu. Pochází z kulturního prostředí, kde je antisemitismus běžný. Za 2. světové války hledali Arabové příležitost, jak se stát spojencem nacistického Německa, do kterého vkládali naděje, že je zbaví jak Angličanů a Francouzů, tak Židů. Po válce se žádné vyrovnání s minulostí nekonalo a ve vládách některých arabských zemí se objevili někdejší příslušníci arabské jednotky SS. Dnes se v arabských knihkupectvích v Evropě běžně prodávají Protokoly sionských mudrců a Mein Kampf.

Evropské politické a intelektuální kruhy stály padesát let na stráži proti fašismu. Proto rychle a důrazně dokážou zakročit proti politikům, v jejichž ideovém rodokmenu najdou jeho stopy, jako je Haider a Le Pen, a proto zkoušejí tyto stopy hledat tam, kde se jim to z politických důvodů hodí, jako tomu je u Berlusconiho (komunismu srovnatelné místo na piedestalu zla ale nikdy nepřiznaly). Teď však mají evropští politici před sebou vlnu antisemitismu, za kterou nestojí pohrobci Hitlera, Mussoliniho a Pétaina, nýbrž mládež ze Třetího světa, po léta romantizovaná levicovými ideology. Elity jsou bezradné. Samy jsou post-náboženské a islámský fundamentalismus se vymyká jejich chápání. Nechtějí přistěhovalce popudit a stejně vlastně nevědí, co by s nimi měly dělat. Asimilace není v módě a dnešní elity by ji navíc ani neuměly praktikovat. Jsou post-národní, většinu času tráví předáváním atributů suverenity do Bruselu a z jakýchkoliv hodnotových pojmů jako loajalita, zejména loajalita k zemi, národní identita nebo mravní řád jsou na rozpacích. Z těch slov na ně dýchá leda zatuchlina patriarchální, nacionalistické minulosti překonané působením postmoderních ideologů i globálního trhu. Venkovský buran, který se rozčiluje, že Arabové na stadiónu vypískali státní hymnu, je trapný - protože je možná rasista, a hlavně, protože ta hymna pro něj ještě cosi znamená.

Jediná strategie, která elitám zbyla, byl appeasement. Vyšetřovaly pomalu, bagatelizovaly, vše popisovaly jako izolované incidenty obyčejného vandalství. Stejný důvod - strach, aby nepopudily své arabské občany - je vede k bezhlavé blízkovýchodní politice a finanční podpoře Arafatovy teroristické minidespocie.

Dalo se čekat, že snaha evropských elit odkázat jakékoliv divergentní názory na přistěhovalectví a evropskou integraci mimo rámec přípustné debaty nepovede k ničemu dobrému. Teď se ale ukazuje, že se vymstila nečekanými způsoby a s důrazem, jaký nepředpokládali ani pesimisté. Manévrovací možnosti se zmenšují a cesta ven nebude snadná.

Autor je novinář, publikoval v Respektu, Českém deníku, Lidových novinách a MF Dnes. V letech 1997-2000 pracoval na Velvyslanectví ČR ve Washingtonu.

Diskuse