Úvodní stránka  »  Články

Komentář: Nacionalizace české politiky?

České politické strany a národní zájmy

Petr Fiala | 20. 6. 2002
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Oživování českého nacionalismu, nacionalizace české politiky, nacionalistická rétorika českých politických stran, umělé vytváření národních zájmů - to všechno jsou témata, která bývají v poslední době často diskutována v našich sdělovacích prostředcích. Převládající interpretace, kterou nám nabízejí mnozí publicisté, je taková, že nacionalizace české politiky je produktem volební kampaně. Politické strany a jejich představitelé, zvláště v této souvislosti bývají zmiňováni Miloš Zeman a Václav Klaus, rozehráli nebezpečnou hru s národními zájmy z populistických důvodů a s úmyslem, aby v popředí předvolebního boje nestála jiná témata. V důsledku tohoto počínání se následně zvedla vlna českého nacionalismu a tzv. Benešovy dekrety se staly součástí diskuse o našem vstupu do EU a tématem zahraniční politiky; čeští politici se navíc svou nacionalistickou rétorikou vyčlenili z rodiny evropských demokratů a vážně ohrozili úspěch naší integrace s EU. V logice tohoto výkladu je pak politika hájící určité pozice českého státu ztotožňována s vyvoláváním emotivní vlny nacionalismu, přičemž příčiny takto popsaného procesu jsou shledávány pouze v neodpovědném jednání některých představitelů české politické elity.

Tato převládající publicistická interpretace, kterou jsem se zde v jistém zjednodušení pokusil shrnout, je z politologického hlediska neakceptovatelná. Je založena jen na určitých dojmech a nikoliv na schopnosti srovnávat a zasazovat sociální fenomény do širších souvislostí. Ostatně právě pokus zdůvodnit probíhající diskusi o národních zájmech jen českými vnitropolitickými příčinami, který je spojen s vírou, že právě ony dokázaly rozpoutat nacionální emoce na různých stranách hranic, v sobě obsahuje značný díl českostřednosti a sebezahleděnosti.

V následujícím textu se pokusím ukázat, že je nezbytné současnou diskusi o Benešových dekretech a vyhnání sudetských Němců a především celou související debatu o tzv. národních zájmech v integrující se Evropě, tak jak ji tematizují politické strany, vnímat jako produkt několika souběžných procesů, které probíhají v různých politických rovinách. Východiskem je dobře pozorovatelná, i když ne vždy snadno interpretovatelná skutečnost, že k podobným procesům, které bychom mohli pracovně a velmi nepřesně označit za re-nacionalizaci, dochází také v řadě jiných evropských zemí. Příčiny, které k tomuto vývoji vedou v české politice, můžeme rozdělit do tří skupin nebo politických rovin, v nichž je budeme sledovat: na (1.) vnitropolitické faktory, (2.) zahraničně politické, resp. středoevropské faktory a (3.) mezinárodně politické, resp. globální faktory.

Vnitropolitické příčiny

Při analýze vnitropolitických faktorů je nezbytné pracovat velmi opatrně s problematickou koncepcí národních zájmů, jak ji známe z teorie mezinárodních vztahů. Vyjděme nejprve z toho, že klíčovou kategorií současné politiky jsou zájmy, nikoliv však nutně národní. V moderních pluralistických společnostech se totiž projevuje vzájemná konkurence zájmů různých společenských a státních aktérů natolik silně, že již není možné objektivně stanovit národní nebo státní zájem, ale jeho podoba je závislá na tom, které společenské skupiny nebo politické strany jsou natolik silné, aby realizovaly svoji koncepci zahraniční politiky.

Skutečnost, že nelze objektivně shora stanovit "národní zájem", ale že národní zájmy se formují v rámci politicko-rozhodovacího systému na základě konkurence zájmů jednotlivých aktérů, má pro tuto analýzu zvláštní význam. Politické strany totiž ve specifickém sektoru zahraniční a bezpečnostní politiky představují jen jednu skupinu aktérů, přičemž si zde konkurují se zájmy byrokracie, bezpečnostních složek, různých zájmových skupin a celé řady dalších subjektů, nezřídka i nadnárodního charakteru. V této konkurenci zájmů mají strany sice důležitou, ale ne vždy nutně nejvýznamnější pozici, která je dána některými jejich specifickými vlastnostmi: nad celým procesem mají částečnou politickou kontrolu a přinášejí agregované zájmy, jež jsou legitimovány výsledkem konkurenčního boje ve volbách. Vzhledem ke konkurenci, která v sektoru zahraniční politiky pro politické strany existuje - a vzhledem k tomu, že zde působí také celá řada vnějších faktorů, která limituje možnost prosazení vlastní politické koncepce - je pro strany z hlediska volebního zisku zpravidla nevýhodné vybírat si zahraničně politická témata jiná než co nejobecnější (vstup do NATO, vstup do EU). To je ještě posilováno skutečností, že pro členskou a voličskou základnu nejsou zpravidla zahraničně politická témata zajímavá. Jestliže se tedy před těmito volbami dostala otázka tzv. národních zájmů do popředí, tak to znamená, že tyto zájmy byly artikulovány a agregovány ve vnitrostranických procesech a do značné míry odpovídají zájmům širších společenských skupin. Právě proto je mohou české politické strany opakovaně vnášet do předvolebního boje; ostatně ve veřejném prostoru se delší dobu udrží jen ta témata, která jsou jako problémy pociťována společností.

Odtud lze ale také vysvětlit, proč se přes rozdílné akcenty v zahraničně politických otázkách české politické strany dokázaly posléze shodnout na společném parlamentním usnesení k Benešovým dekretům. Pro stoupence interpretace, že nacionalizace české politiky je uměle vyvolána před volbami, je takový krok těžko vysvětlitelný, protože potom by politické síly měly mít naopak zájem na tom, aby si zachovaly v této otázce rozdílné pozice. Vždyť pro volební kampaň jsou důležitá především taková témata, která zdůrazňují odlišnost a jsou profilující. Avšak právě v tomto případě dospěli všichni zúčastnění aktéři včetně prezidenta k závěru, že nepodpořit prohlášení by jim přineslo větší ztrátu než zisk. To znamená, že politické strany rozpoznaly, že pokud se připojí k tomuto usnesení, budou jednat v souladu se zájmy a požadavky větší části své voličské klientely.

Tato situace má i další příčiny: za prvé strany mají v určitých chvílích přirozenou tendenci hájit zájmy prostoru svého působení, protože ten definuje jejich klientelu (to je v tomto případě Česká republika), a za druhé některé ideové a symbolické zájmy určitého společenství (v tomto případě současných obyvatel České republiky) mají vysoký integrační potenciál. Jednoduše řečeno: z hlediska českých politických stran nejde o vymýšlení nebezpečného politického tématu před volbami, ale diskuse o národních zájmech je výstupem artikulace a agregace zájmů širších společenských vrstev politickými stranami.

Tyto vysoce agregované zájmy se pak dostávají do střetu se zájmy jiných, geograficky, jazykově, historicky, politicky či kulturně definovaných celků a při vzájemné interakci znovu dochází k jejich redefinování. Tím se dostáváme ke druhé skupině výše vymezených příčin "nacionalizace" české politiky, které jsem označil jako zahraničně politické, resp. středoevropské.

Zahraničně politické příčiny

V posledních letech jsme ve středoevropském prostoru konfrontováni s fenoménem, který bych nazval recidivou minulosti. Ta se projevuje v politické, kulturní i právní rovině návratem k událostem druhé světové války a k souvisejícím otázkám. Tyto procesy mají různou podobu od nové vlny odškodňování a navracení zabaveného židovského majetku pozůstalým, přes další procesy s bývalými nacisty, až po nové diskuse o roli států a společností v událostech druhé světové války, které se alespoň v náznacích rozběhly v Rakousku či Švýcarsku. Tato recidiva minulosti je jistě také vyvolána rozpadem bipolárního světa, jehož existence nuceně konzervovala řadu otázek, ale má i své příčiny generační a celou řadu dalších. (Souběžně s touto recidivou válečné minulosti probíhá v řadě zemí tohoto prostoru s mnoha obtížemi proces vyrovnávání se s komunistickou minulostí. Přestože se tyto dva procesy leckde prostupují, ve své podstatě jsou odlišné a samostatné.) Pouze v tomto kontextu je možno správně chápat novou politickou dimenzi tzv. Benešových dekretů a jejich vliv na zahraniční politiku minimálně pěti středoevropských zemí.

Národy a státy, které jsou touto recidivou minulosti ve střední Evropě zasaženy, jsou dnes v důsledku poválečného vývoje ve zcela odlišných pozicích, které samozřejmě neodpovídají původnímu schématu viník-oběť, vítěz-poražený. Logické a žádoucí rozvolnění a překonání paradigmatu viník-oběť se z hlediska zájmů jednotlivých národních společností stalo problematickým až ve chvíli, kdy se ukázalo, že už podle něj nebudou důsledně posuzovány ani události související s druhou světovou válkou. Na jedné straně se tak vytvořil politický prostor např. pro sudetské Němce nebo slovenské Maďary, aby oprávněně poukázali na nespravedlnost a zločiny, jimž byli po válce vystaveni, na straně druhé však došlo k zneklidnění těch národních společností, které se tradičně interpretovaly jako oběti nacismu a poválečné události včetně nových majetkových poměrů chápaly jako důsledek německé agrese. Témata, která v jednotlivých zemích různé zájmové skupiny poškozených řadu let nemohly prosadit do mediální diskuse, se rychle stala součástí veřejné debaty a v jejím důsledku došlo ke zvýšenému tlaku veřejnosti a zájmových skupin na politické strany a částečně i politicko-administrativní aparát, aby se obhajoba těchto zájmů stala součástí zahraniční politiky.

V žádném případě se nejedná o specifický český vývoj; ten má buďto souběžný nebo spíše reaktivní charakter. Podobné procesy lze dlouhodobě pozorovat v bavorské a částečně i německé politice, k velmi výrazným posunům došlo v posledních letech v rakouské politice, národní zájmy již dlouho představují téma maďarské nebo slovenské politiky apod. Toto prosazování se určitých specifických zájmů do vnitřní a posléze i zahraniční politiky, vyvolané především nedořešenými problémy z minulosti, nelze ovšem přeceňovat, protože se dostává do střetu s jinými politickými a ekonomickými zájmy, které brání vzniku většího napětí mezi jednotlivými státy v tomto regionu. Na druhé straně se ale mnohokrát ukázalo, že určité symbolické a ideové zájmy (často ve spojení s materiálními ambicemi) mají překvapivou sílu.

Politickým stranám ve středoevropských zemích ovšem nezbývá, než tyto společenské nebo národní zájmy agregovat a zohlednit je v zahraniční politice. Teprve jako dostatečně transparentní je potom možno je v rámci mezistátních jednání řešit tak, aby dosažený výsledek byl alespoň ve střednědobé perspektivě zpětně akceptován veřejností. Např. omluva Václava Havla na české straně a do jisté míry i česko-německá deklarace na straně Německa ukázaly, že sebelepší politické gesto, které není alespoň dodatečně podpořeno širším společenským konsensem a souhlasem dotčených společenských skupin, nemůže problémy vyřešit, ale jen je odloží, aby se v jiné konstelaci vrátily zpět s ještě větší silou. V tomto smyslu a v kontextu recidivy minulosti není nutno formulování a obhajobu národních zájmů na české, rakouské či německé straně chápat nezbytně negativně, ale ve střednědobé perspektivě je lze interpretovat jako krok k definitivnímu překonání minulosti.

Mezinárodně politické příčiny

Jako třetí příčinu ovlivňující posílení otázky národních zájmů v české politice jsem vymezil mezinárodně politické, resp. globalizační faktory. Přestože jsou nejobecnější a obtížně popsatelné, pokládám je za velmi důležité. V evropských zemích můžeme pozorovat určitý typ reakcí na globalizační procesy a proces evropské integrace. Současná politologie zatím neumí tyto jevy uspokojivě popsat, ale mnozí tušíme, že několik souběžných procesů má právě tohoto společného jmenovatele. Škála obranných reakcí na integraci a globalizaci je velmi široká a vůbec nemusí znamenat jejich úplné odmítání, dokonce může vycházet z a priori pozitivního přístupu ke globalizaci ekonomiky či k evropské integraci. Jednou z nejviditelnějších reakcí je to, co bývá označováno jako re-nacionalizace evropských společností. Tomuto schématu odpovídá úspěch krajně pravicových stran v řadě zemí (nejnovějším příkladem jsou volební zisky Le Pena ve francouzských prezidentských volbách), dále transformace nebo vznik nových demokratických stranicko-politických subjektů zdůrazňujících národní akcenty (např. rakouská FPÖ nebo Forza Italia), ale i posilování národních zájmů v rétorice řady tradičních demokratických stran (tento proces je dobře pozorovatelný např. v Německu).

Označování těchto jevů za re-nacionalizaci politiky není ovšem přesné. Nacionalismus je pojem, který je příliš zatížen svými minulými významy a realizacemi a je navíc historicky spojen s rozvíjením moderní průmyslové společnosti. V současnosti se ale nejedná o stejný typ posilování národní identity a celý proces nemá tak integrativní charakter, jako měla nacionalizace moderního věku. Spíše můžeme mluvit o tom, že globalizační a integrační tendence vyvolaly u řady lidí určitý typ znejistění a často i pocit nesrozumitelnosti a neovlivnitelnosti událostí. V souvislosti s tím se objevuje proces, který se může v některých svých aspektech projevovat re-nacionalizací, ale který je komplexnější, protože zahrnuje např. i posilování některých regionálních subjektů. Tento proces bych pracovně označil jako posilování nositelů srozumitelné nebo blízké identity. Velká část občanů v různých evropských zemích se nedokáže dostatečně identifikovat s globálním charakterem současné civilizace nebo se stále více integrovanou Evropou, což ale nutně neznamená, že jsou zásadně proti těmto procesům. Nicméně se začínají orientovat na ty politické strany, jež se prezentují jako ochránci srozumitelné identity, která může být definována národně-státně, popř. regionálně. Alternativně pak požadují po tradičních stranách, jichž jsou členy či voliči, aby se těmto otázkám ve zvýšené míře také věnovaly a národní nebo regionální identitu ve své politice více zohledňovaly.

Součástí nabídky srozumitelné identity je i ochrana zájmů určitého prostoru a společenství, které ho obývá (region nebo stát), vůči zájmům jiných takových jednotek, popř. proti globalizačním a integračním vlivům. Této poptávce se pod tlakem radikální konkurence zpětně začínají alespoň částečně přizpůsobovat i některé politické subjekty, které jinak podporují integrační procesy. Tento obecný vývoj zasahuje pochopitelně i Českou republiku.

Snažil jsem se ukázat, že to, co bývá nepřesně označováno jako umělé oživení nacionalismu v české politice, má několik identifikovatelných interních a externích příčin a je součástí obecných sociálních a politických procesů probíhajících ve středoevropském areálu i v celé Evropě. Tento vývoj nás od států Evropské unie neoddaluje, ale naopak prokazuje, že jsme vystaveni společným vlivům a že na ně do jisté míry analogicky reagujeme.

V této souvislosti zbývá poznamenat, že jednou z podstatných funkcí politických stran je přenášet ve společnosti existující témata, požadavky a zájmy do politické roviny. Zájmy, které jsou takto demokratickými politickými stranami agregovány, nejsou nebezpečné. Nebezpečnými se stávají ta témata a ty zájmy, které jsou demokratickými silami v mediálním a politickém prostoru tabuizovány, ale které jsou přitom silné v rovině občanské společnosti. Potom se totiž otevírá prostor pro radikální a extremistické politické síly, které se stávají obhájci srozumitelných identit. Proto je tematizování tzv. národních zájmů českými demokratickými politickými stranami v souvislosti s recidivou minulosti a se vstupem do EU možno chápat nejen jako logické, ale v tomto kontextu i jako žádoucí.

Revue Proglas 5/2002
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Diskuse


nahoru