Co nikoho nezajímá

Bohumil Nekolný | 20. 6. 2002

Poslat do Kindlu

---

Česká společnost se dostala do pozoruhodného stavu ignorance. Jako by toužila dokumentovat Koukolíkovy teze o nezadržitelném nárůstu deprivantů. Její imbecilita se projevuje ve vztahu k vlastní kultuře. Mýty o tom, že každá babička umí vykládat bibli a co Čech, to muzikant, padají na ústa. Už počátkem devadesátých let nám Vladimír Železný se svou Novou nastavil značně nelichotivé zrcadlo. Akce Zdeňka Nejedlého Jirásek do každé rodiny na jedné straně, stejně jako hlad po kultuře normalizačních let, kdy tady američtí autoři vycházeli ve větším nákladu než doma ve Spojených státech, na straně druhé, naši potřebu kultury zjevně nepoznamenaly nějakou zvláštní kultivací.

J. P. Kříž jako novinář Práva se na jedné tiskové konferenci neptal, ale rovnou sděloval, že tato „sociálnědemokratická vláda přivedla českou kulturu zu grund". Opáčil jsem, proč to nenapíše do svého Práva ? Začal se ošívat, vždyť Pavel Dostál je jeho bývalý redakční kolega a jeho list je blízký této vládě. Nepodléhejme podobným výkřikům a podívejme se na postavení naší kultury věcně a nepředpojatě.

Kultura v Čechách a na Moravě prokazatelně je. Z jejích možných donátorů zatím největší břemeno nesou města a obce. Nedá se také říci, že by občané nevyhledávali zboží kulturní povahy - divadla a koncerty jsou navštěvovány měrou v Evropě nadprůměrnou. Snad i úspěšné hospodářské korporace napadne pěstovat svůj obraz místo podpory sportu prostřednictvím umění. Rovněž nové kraje budou chtít dbát o kulturní prostředí svých regionů, pokud jim stát poskytne patřičnou část daní. A co stát?

Ministerstvo kultury má pro rok 2002 historicky nejnižší rozpočet od roku 1990, měřeno podílem ve státnímu rozpočtu. Tento podíl klesá k 0,6 %, když v posledních letech překračoval 0,7 % a byl pokládán za nedostatečný. Od Tigrida po Dostála ministři deklarovali 1 % jako optimální výši, která je ostatně evropským standardem. A nikomu ten deficit nevadí. I když schází prostředky na údržbu památek, na přiměřenou podporu kulturních periodik, na spolufinancování profesionálních divadel a orchestrů, přičemž se redukují granty tak, že např. v programu vědy a výzkumu nebyl v letošním roce zahájen jediný projekt. To vše přece není od věci a musí to být příznakem něčeho hlubšího. Vždyť ani žádná rozhodující politická strana nemá kulturu jako prioritu svého programu, i když pro následující desetiletí není jiných společenských priorit než vzdělání, věda a kultura. Jejich zvláštnost je i v tom, že se mohou rozvíjet jen pospolu, že jsou na sobě závislé, že se nemohou rozvíjet autonomně a investice jen do jedné části této triády jsou prostě neefektivní.

Všechny sdělovací prostředky troubí jak splašené o míře naší korupce na žebříčku zemí, přičemž nic není iluzornějšího než obdobná kvantifikace. Nikdo ale nepíše, proč jsme na tom v investicích do kultury prokazatelně tak blbě. A při použití srovnávacích kritérií zjistíme, že jsme na tom ještě hůře, než si myslíme, protože nikde v zemích EU (pokud je mi známo) nejsou pod kulturou schovány i výdaje na církve. Vysvětlovat zanedbaný stav rozpočtu potřebami armády, jak to učinil současný ministr kultury, mi připadá poněkud bláhové. Stejně tak pitomý mi připadá bonmot premiéra, který měl údajně Dostálovi říci, že šéfovat kultuře s penězi umí i cvičený foxteriér. Dovolím si Zemanovi namítnout, že jen ten foxteriér může spravovat kulturu bez peněz.

O vánocích 2000 měla Unie svobody na Václavském náměstí za sebou podstatnou část kulturní veřejnosti. Vždyť se podařilo prodat televizní krizi jako boj o svobodu slova. Vytvořila si tak v kulturních kruzích přirozenou potencionální volební základnu své strany. Unie však šikovně začala meditovat o zrušení právě ministerstva kultury a vymýšlela pro své protagonisty tu ministerstvo informací, tu vysokých škol. V tomto momentu jsem se dozvěděl, že také vymyslela jako kandidáta na prezidenta Václava Bělohradského. Je to hodně kreativní strana. O tom, že ODS má chuť na odstřel ministerstva kultury, není pochyb od 90. let. Pro tu stranu to nikdy nebyl významný resort, i když kultura je přímo vázána na stav demokracie a svobody společnosti. Dokonce i Velká Británie a Irská republika dospěly k nezbytnosti založení samostatných ministerstev pro kulturu a umění. Ve stejném okamžiku my nasazujeme zpátečku. V zemích evropské patnáctky má devět zemí ministerstva kultury a umění a šest zemí je kombinuje povětšinou se vzděláním, vědou, sportem či turistickým ruchem. U nás toto ministerstvo pokládá za „silové" jen KDU-ČSL, pochopitelně z hlediska svého zájmu na restituci církevního majetku. Kultury v podání komunistické strany bylo v této zemi už přiměřeně. Ostatně jsem přesvědčen, že portefeuil­le školství a kultury má patřit občanským stranám a ne těm, co jsou zatíženy krédy posmrtného života či lepších zítřků. Konečně sociální demokracie nás sama přesvědčila, jak slabý a nevýznamný resort je ministerstvo kultury. Je to s podivem, protože všude v Evropě za vlád socialistických stran vítězila koncepce „welfare state", státu blahobytu, a všude docházelo k dramatickým nárůstům kulturních rozpočtů. Až na nás, kdy pokles bolestivě doběhne až v čase po volbách.

A není znovu od věci, že stav státních financí v oblasti kultury nikomu nevadí, že ani jedna politická strana nemá nápravu za svou prioritu a že tu je politická (a populistická) chuť rušit příslušné (a jedno z nejmenších) ministerstvo. To vše je, zdá se, projev naší „většinové" vůle. A tak zbývá jediná naděje. Vládu v této zemi může vytvořit jen spřeženectví dvou (případně tří a bůh nám žehnej) stran. A v tom případě je vždy více zájemců o křesla než křesel samých. Zůstaňme proto klidní. Politici zas dobro zachrání.

Revue Proglas 5/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse