Ropný gambit

Jefim Fištejn | 20. 6. 2002

Poslat do Kindlu

---

I necvičené oko si muselo povšimnout nápadné vřelosti, s jakou byl americký prezident George Bush během nedávné návštěvy vítán v putinském Rusku, a bezděčně zapátrat po tajných zdrojích oné vřelosti. Takovými zdroji nejsou ani společná snaha o protiteroristický boj, ani radost ze snížení počtu jaderných hlavic, ba ani chlapské sympatie mezi prezidenty, z nichž jeden je synem rozvědčíka, druhý rozvědčíkem. Skutečný hybatel strategické přízně je rázu podstatnějšího: dvě země se navzájem potřebují. Rusko potřebuje partnerství se Spojenými státy na dobu ekonomické a politické regenerace, Spojené státy potřebují Rusko především jako alternativního dodavatele energetických surovin. To není jen můj názor. „Kdysi věta ‚Rusové přicházejí!', třeba i vyslovená v žertu, spolehlivě připomínala, kdo je náš nepřítel. Doba se změnila. Dnes Rusové skutečně přicházejí a my, stejně tak jako všichni ostatní spotřebitelé energie ve světě, můžeme říci jen jedno: zaplaťpánbůh za to!" Tato pasáž z květnového čísla časopisu Fortune odráží takřka jednomyslný názor, který se v posledních měsících upevnil na Západě - totiž že Rusko nyní má novou roli garanta mezinárodní energetické bezpečnosti. Tiskový orgán podnikatelských kruhů Spojených států vidí v Rusku jediný alternativní strategický zdroj ropy, zatímco Blízký východ je vnímán jako stále méně spolehlivý dodavatel této suroviny. Po 11. září, jak se domnívají američtí analytici, udeřila hodina ruských naftařských společností. Marně se saúdští šejkové dušují, že jsou schopni na každý pád zaručit plynulé dodávky své ropy, která dnes tvoří zhruba 15 % amerického dovozu - v podvědomí západních průmyslníků a politiků se uhnízdila předtucha nového ropného embarga. Nejde o samotnou Saúdskou Arábii, jde o region jako celek, a ten je hodně nejistý. Žádná z hrozeb není zažehnána. „A tak si svět znovu uvědomuje ziskový potenciál a geopolitický význam jednoduché geologické skutečnosti: Rusko vládne největšími zásobami ropy mimo monarchie Blízkého východu," píše časopis Fortune. A konstatuje, že v současné době čelné ruské naftařské společnosti vykazují úroveň korporativního managementu zcela porovnatelnou se západní.

Nabízí se srovnání se srpnem roku 1997, kdy Rusko upadlo do platební neschopnosti a západní investoři se mu velkou oklikou vyhýbali. To byla doba, kdy, podle vyjádření časopisu Fortune, „by za toto místo (rozuměj Rusko) nikdo nedal zlámanou grešli". Avšak počínaje rokem 2000 Západ začal přehodnocovat vyhlídky ruské ekonomiky. Tomu napomáhala skutečnost, že mladí ambiciózní podnikatelé, kteří stojí v čele ruských naftařských koncernů, dokázali přetvořit bývalý státní, nyní jejich soukromý majetek ve vysoce efektivní společnosti. Americký podnikatelský časopis uvádí příklad západosibiřského koncernu Jukos. Když před čtyřmi lety koncern převzal jeden z mladých oligarchů Michail Chodorkovskij, jeho hodnota byla odhadována na 300 miliónů dolarů. V dubnu letošního roku odhad hodnoty činil již 20 miliard dolarů. A samotný Chodorkovskij patří k nejužšímu výběru nejbohatších lidí světa. Světoví dodavatelé služeb v oblasti těžby nafty soutěží o právo spolupracovat s Jukosem a veličiny těžebního průmyslu tvrdí, že systém zvýšení výtěžnosti ropných vrtů, který zavedl Chodorkovskij, nemá ve světě obdoby.

Rusko, jak připomíná Fortune, nedávno předstihlo Saúdskou Arábii a stalo se největším světovým producentem ropy. Přitom odmítlo veškeré nabídky Rijádu na koordinaci cen na světovém ropném trhu. Kromě snahy zvýšit vlastní podíl na tomto trhu se Rusové řídí také politickou úvahou: Saúdy totiž vnímají jako zdroj šíření radikálního wahhábismu (islámská sekta, jejíž název je odvozen od jména zakladatele), který ohrožuje stabilitu oblastí na jižních hranicích Ruské federace.

Časopis Fortune zdaleka není jedinou západní publikací, která si povšimla poměrně nového jevu „ropné konfrontace". Dubnové číslo amerického časopisu Foreign Affairs formulovalo toto tušení ještě jednoznačněji: ve stínu protiteroristické kampaně se ve světě odehrává lítý, leč zatím skrytý boj mezi Ruskem a Saúdskou Arábií o dominantní postavení na světovém energetickém trhu. Okolnosti a výsledek tohoto zápasu budou mít určující význam pro energetickou bezpečnost Spojených států a zbytku světa.

Myšlenku částečné reorientace naftových zájmů západního světa od tradičních blízkovýchodních dodavatelů ropy na Rusko a kaspické republiky prezident Putin shledal zajímavou a dělnou. Již před dvěma měsíci veřejně oznámil, že ji hodlá předložit Georgi Bushovi během jeho květnové návštěvy Ruska. A nepochybně tak učinil. Že nemáme co dělat s vágními hypotézami, ale s hotovým trendem, potvrdilo i fórum ministrů energetiky zemí G8, které v květnu proběhlo v Detroitu. Jak ruský ministr energetiky Igor Jusufov, tak již zmíněný oligarcha Michail Chodorkovskij ujistili účastníky o tom, že Rusko je schopno převzít úlohu garanta stability na světovém trhu energetických zdrojů a v jakékoli krizové situaci je schopno zvýšit těžbu ropy o dva milióny barelů denně. V příběhu prudkého oteplení americko-ruských vztahů je radno honem osušit slzy dojetí a na tento přízemní, ale neobyčejně působivý motiv pohlédnout střízlivým zrakem. A možná bychom i měli ztratit nějaké to vděčné slovo na adresu těch českých vlád, které již začátkem devadesátých let zajistily českému státu diversifikaci energetických zdrojů a tím i značnou nezávislost na peripetiích světové politiky.

Revue Proglas 5/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse