Úplně poslední slovo: Naše národní zájmy

Pavel Švanda | 20. 5. 2002

Poslat do Kindlu

---

Záliba v socialistických utopiích a v osobních skandalizacích patří mezi trvalé odkazy české politické tradice, jak se vyvinula zhruba v posledních sto letech. Čerstvě se v předvolebním čase aktivovala třetí relativní stálice: vlastenecká bojovnost. Pojednou nám bylo opět připomínáno, že bychom se měli bránit proti nepřátelům na západě. Podivně staronové myšlení uchvátilo levici i pravici a posléze se k ofenzívnímu výstupu na Říp neochotně přidal i politický střed. Co se vlastně přiho­dilo? Ano, předseda parlamentu se začal bát o naše vítězství z května 1945. A předseda vlády podnikl hromádku svérázných diplomatických akcí, během nichž tu a tam zahlédl živého Hitlera. Ostatní se už jaksi rozumělo samo sebou. Čím blíže k termínu voleb, tím zřetelněji byla věcná témata vytěsňována náladami. Ale proč se vlastně rozhořely lidově drsné diskuze (viz co přinášel například internet!), při nichž se opět uplatňovalo i tlamaté milicionářské sebevědomí, jemuž jsme přece jen už odvykli?

Český patriotismus je komplikovaný fenomén. Dnešní vlastenec nevyznává konkrétní kulturní nebo hospodářské cíle. Nechce dobývat, nýbrž pouze bránit: chce si myslet o sobě a o světě to, co si chce myslet, nejen bez ohledu na to, co si říkají jiní, ale někdy i bez ohledu na fakta. Této nekritické libovůli se říká národní hrdnost. A především si náš patriot hledá protivníky, na nichž by své vlastenectví osvědčil aspoň rétoricky, když už doba nepřeje vítězným skutkům.

Skutečné potřeby občanů ČR všech národností se ovšem ujasňují a na­plňují jen podle možností, jež jsme si sami vytvořili. Stát reprezentovaný funkčními aktivitami a užitečnou mezinárodní spoluprácí nemusí být zaštiťován ostrými slovy ani speciálními parlamentními usneseními. Nikdo nezpochybní integritu úspěšného státu. Ale tomu, kdo na evropské šachovnici reprezentuje kulturně i ekonomicky slabší průměr, kdyby kdovíjak strašidelně skřípal hlasem, bude nasloucháno jen s roztržitou zdvořilostí. Svou faktickou myšlenkovou, hospodářskou, natož brannou prů­měrnost dnes těžko zamluvíme. Možná jsme kdysi také trochu vyhráli válku. Ale potom jsme naprosto prohráli mír. Proto jsme se octli v poli oslabených. Chceme si tuto varovnou zkušenost zapřít? Hodláme se vydat riskantní cestou příliš šikovných předků, kteří si na přelomu 19. a 20. století vysnili a vyřečnili jakýsi paralelní vesmír, obsahující ideální, po všech stránkách výkonné a morálně obzvláště noblesní češství? Jenže propagandistické fikce nevydrží nejbližší srážku s realitou a po rozpadu za sebou zanechávají psychický chaos, což bychom už mohli vědět. Nepotřebujeme dnes vlastence z 19. století podle modelu Karla Kramáře. Nepotřebujeme si brát za vzor ani nacionalistic­kého a socialistického revolucionáře z 20. století, jímž byl Edvard Beneš. Ten, kdo chce řešit českou vnitropolitickou situaci oživováním starých česko-německých antagonismů, napodobuje především Antonína Novotného. Ten už ale vůbec nebyl úspěšným politikem. Své národní zájmy neuhájíme vymýšlením receptů, jak fixovat minulost. Potřebujeme politiky pro budoucnost, pro Evropu 21. století, v níž úspěch znamená schopnost ke spolupráci.

Problémem českého národního vědomí je jeho nadprůměrná zranitelnost. Ve volné chvilce se můžeme dohadovat, co z našich psychických potíží zavinili jiní a co jsme si kdy způsobili sami. Zůstává však skutečnost: zdánlivě jistá předvolební sázka na český patriotismus byla svým způsobem dalším prohloubením našich kolektivních nejistot. Češství v tradičních podobách (a jiné zatím nemáme k dispozici) je stále ještě určeno dobou svého vzniku, tedy představivostí 19. století. Naše vlastenectví je citem archaického agrárního člověka hájícího svůj kus půdy, svou chalupu. Chtěli jsme a chceme bytovat v uzavřeném prostoru, původně zabezpečeném „divokými pohraničními hvozdy", později věncem železobetonových opevnění. Syndrom touhy po bezpečí v uzavřenosti byl pečlivě intenzifikován komunistickým režimem. I dnes nazíráme cizáka, pokud nenese přes rameno pytel investic, jako nebezpečného darmojeda. Dokonce i naše epika má před­urbánní charakter. Stále si nejraději idealizujeme venkovský, případně maloměstský způsob života, a tím utvrzujeme svou psychickou uzavřenost.

Češství si již s nástupem moderny osvojilo podobu přinášející trvalé problémy. Tak jako naši sousedé i my jsme na přelomu 19. a 20. století opouštěli tradiční představy o vertikálně rozvrstveném a hierarchicky organizovaném národním organismu. Došlo k postupné aktivizaci a politické dynamizaci lidové základny. Národ v nacionalistickém pojetí byl propagandisticky sjednoceným bojovným masovým hnutím. Tomuto ideálu se nepodřídila jen německá, rakouská a maďarská, ale i česká imaginace. Důkazy přinesla zejména desetiletí po 2. světové válce. Podle tužeb patriotické masy, toužící po boji, vítězství a panování, byl také vytvářen mýtický obraz minulosti. „I my, my také jsme byli odjakživa u toho!" volali naši pradědové do světa. Měli na mysli, že už v české historii se našly případy, kdy český národ jednal jako šturmující šik, útočná puritánská grupa, v níž jednotlivec neznamenal skoro nic. Na intenzivní kolektivismus, jenž zasáhl české vědomí právě tak jako vědomí ostatních Středoevropanů, vědomě navázali ideologové československé levice. Náš marxleninismus ve svých klasických podobách nebyl k rozeznání od tradiční patriotické nedůtklivosti. A dnes se opět Čech v dialogu se sousedy cítí ohrožen. Právě tak jako rakouští nacionalisté se cítí jaksi bytostně zneuctěni existencí nové české jaderné elektrárny.

Český liberál byl už od časů Jana Nerudy cvičen především jako nacionalistický obranář, odmítající cokoliv nečeského. Toto psychické dědictví funguje dodnes. Pokud však nyní česká (relativní) pravice otevřeně sváže svůj politický osud s aktivistickým patriotismem, zatíží si svou budoucnost vážnými komplikacemi. Především se opět vzdálí od zdrojů a cílů západo­evrop­ské­ho liberalismu. Ten se opírá o hodnotu a politická práva svobodné osoby, nikoliv o kolektivní nároky věčně pobouřené masy. Kdo volá: „Hlavně národ!" říká ve skutečnosti: „Nic než kolektiv, v němž jedinec je ničím!" Nepleťme si tedy inspiraci britských toryů s neomalenou středoevropskou hostilitou.

Vlastenecké představy, ideje a obrazy poděděné z minulosti se dnes leckomu jeví jako pevná psychická kotva. Ale už zítra možná sehrají roli koule u nohy. Nedůvěřivý český venkovan, trpící permanentním pocitem ohrožení, se pořádně nedomluví ani s nejbližšími sousedy, a vůbec už ne s euroatlantickým světem. Politickým důsledkem neo­patriotismu by mohla být i nová, věru benešovská orientace pražských politiků: z temene Řípu se totiž obvykle putuje pro podporu do Moskvy.

Patriotický slovník znamená vyvolávání starých, mrzutých duchů z přelomu 19. a 20. století a posílení latentních středoevropských tendencí k aktivistickému dynamismu. Nezapomínejme, že vlastenecká rétorika nevyvolává jen protiněmecké, protirakouské, protimaďarské a protibruselské emoce. Na scéně se nevyhnutelně dříve nebo později objeví i další negativní nálady, mimo jiné snad i klofáčovský antisemitismus a další bizarní překážky rozumné mezinárodní spolupráce.

Integrální patriot by dnes vlastně měl křičet: „Uchopme pilky na železo, bratři, a pojďme bohatýrsky řezat kolejnice a telegrafní dráty! Neboť jichžto natažením nastal kdys počátek zkažení Bohemie!" Zájmem rozumných Čechů však není návrat k myšlenkám roku 1848, nýbrž spíše střízlivé zvažování vlastních možností a chytré rozpoznání dobových priorit bohatnoucího kontinentu. Mezi ty dnes nepatří nacionalistický kolektivismus, nýbrž rozvoj odpovědných osobností. Daří se nám ve sjednocující se Evropě opravdu tak špatně, že musíme vyvolávat duchy vlastenecké rebelie proti EU?

Beztak je český veřejný život opakovaně sužován nepředvídatelnými jakobínskými kolikami. Ty poškozují důvěru člověka k životu i člověka k člověku. Kolektivní psychózy ničí též důvěru v národní stát a jeho struktury. Neměli bychom tedy být velmi opatrní s oživováním aktivistické nedůtklivosti? Psychických břemen, vyplývajících z faktu, že se musíme srovnat s pro nás novým typem globálního civilizačního usilování, snášíme denně až dost. Ať tedy duševně mrtví politici účastně pohřbívají pozůstatky nacionálních idejí smrtelně zraněných na bojištích obou světových válek. Živí správci veřejných zájmů nechť se pořádně starají o ty, kteří chtějí žít v užitečně propojeném světě.

Revue Proglas 4/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse