Mistrovská hudební díla 20. století (3)

1938

34. Béla Bartók

Houslový koncert č. 2

Z půltuctu děl z Bartókových posledních let je patrně nejpřístupnějším Druhý houslový koncert, sevřená rozsáhlá hudební struktura, která je rovněž úctyhodným mistrovským kusem pro prvotřídního houslistu, plným důmyslně vypočítaných virtuózních efektů. Druhý houslový koncert strhne divákovu pozornost v jednom oblouku od vzpínajícího se, jakoby cikánského úvodního tématu, po vzrušující vyvrcholení finále.

Gil Shaham, nejlepší americký houslista své generace, právě vydal ohnivou, přesto však vřele expresivní, interpretaci tohoto koncertu, skvěle doprovázenou Pierrem Boulezem a Chicagským symfonickým orchestrem (DGG 459 639-2).

1940

35. Paul Hindemith

Čtyři temperamenty

Typickým příkladem hudby Paula Hindemitha v období po Malíři Mathisovi je klid a vyváženost Čtyř temperamentů (koncertu se podobající téma a variace pro klavír a smyčcový orchestr). Čtyři temperamenty si původně objednal George Balanchin, který je později použil jako partituru pro svůj největší balet. Zde jsou Hindemithovy důkladně propracované teoretické koncepty oživeny inspirací a výsledkem je krásně rozmanitá skladba prostá jakéhokoli akademického sucharství skladatelových méně zdařilých pokusů. Tematický materiál je působivě lyrický a harmonický jazyk se tu skví ve své plnosti a bohatosti.

Nejlepší moderní nahrávkou je podání Howarda Shelleyho, Yan-Pascala Torteliera a smyčců BBC Philharmonic (Chandos CHAN 9124). Zajímavá je rovněž videokazeta Čtyř temperamentů z televizního přenosu představení New York City Ballet z roku 1976 (Nonesuch 40177-3).

1941

36. Aaron Copland

Klavírní sonáta

Největší americký skladatel začal jako nesmlouvavý modernista, ale jeho styl se brzy stal mnohem přístupnější. Dokonce i náročný kus jako tato Klavírní sonáta má očividně blízko k Apalačskému jaru, tolik oblíbené baletní partituře 40. let - obzvláště dlouhá koda finále, v níž se dynamika prvních dvou vět zpomaluje do naprosté nehybnosti. Americký klavírista William Kapell měl pravdu, když skladateli řekl, že „toto ohromující dílo je jedinou vskutku velkou klavírní kompozicí, která vzešla z naší vlasti".

Kapellova předčasná smrt nás připravila o komerční nahrávku Coplandovy Klavírní sonáty, ale kazeta nahrávky přenosu z recitálu z roku 1953, nedávno objevená a vydaná RCA, dokazuje, že Kapellova interpretace byla vynikající, sršela vášní a průrazností (RCA 09026-68997--2). Stejně tak zajímavá je i výrazná, duch skladby vystihující studiová nahrávka Leonarda Bernsteina (RCA 09026-60915-2).

1942

37. Sergej Prokofjev

Klavírní sonáta č. 7 b-dur, op. 83

Sedmá sonáta, druhá ze tří „válečných sonát", které Prokofjev složil, když vrcholila druhá světová válka, je ztělesněním jeho úderného klavírního stylu, nejvlivnějšího příspěvku klavírní technice 20. století po Debussym a Ravelovi. Ale je to rovněž emocionálně působivá skladba odrážející velkou úzkost života za války, stejně jako všudypřítomný strach o život v době Stalinově.

Temperamentní nahrávka Maurizia Polliniho z roku 1971 je jednou z nejúchvatnějších ukázek virtuozity, které kdy byly zachyceny mikrofonem (DGG 419 202-2). „Posvěcená" nahrávka Svjatoslava Richtera, nyní dostupná v rámci série značky Philips Velcí klavíristé 20. století, je méně výbušná a méně okázale virtuózní, ale stejně tak přesvědčivá (Philips 456 946-2, dvě CD).

1943

38. Benjamin Britten

Serenáda pro tenor, lesní roh a smyčce, op. 31

Benjamin Britten byl revoluční konzervativec: po celou svou uměleckou dráhu nalézal podivuhodně nové způsoby, jak přetvořit nejjednodušší harmonické myšlenky, a jeho užití tradiční tonality bylo neustále tak živé jako u Stravinského či Bartóka. Většina jeho hudby je pro lidský hlas - napsal více jevištně vděčných oper než jakýkoli jiný skladatel 20. století - a jeho Serenáda pro tenor, lesní roh a smyčce, sbírka anglických básní o noci, která byla na míru šitá osobitému hlasovému projevu Petera Pearse a virtuóznímu hráči na lesní roh Dennisi Brainovi, je z jeho děl pro sólový hlas pravděpodobně nejlepší.

Pears, Brain a Britten nahráli serenádu v roce 1944; tato energická interpretace je na CD doplněna mladistvě vřelou nahrávkou Sedmi Michelangelových sonetů, op. 22 z roku 1942, jednoho z nejkrásnějších písňových cyklů pro hlas doprovázený klavírem, který vznikl ve 20. století (Pearl GEMM CD 9177).

39. Ralph Vaughan Williams

Symfonie č. 5 d-dur

Hudba Ralpha Vaughana Williamse dnes není příliš módní a je zapotřebí ji přehodnotit. Od roku 1920 do roku 1945 byl nejobdivovanějším anglickým skladatelem. Pak mladší kritikové a skladatelé začali jeho styl odmítat jako nezáživný a technicky nejistý. Ve skutečnosti byl Williams jedním z největších autorů symfonií v tomto století a jeho Pátá symfonie, věnovaná Sibeliovi a volně založená na jeho vlastní operní verzi Poutníkovy cesty (Pilgrim's Progress) od Johna Bunyana, je rozevlátou, úchvatně lyrickou meditací, která je shrnutím mnohého, co bylo v anglické hudbě mezi Elgarem a Benjaminem Brittenem nejlepší.

Vynikající nahrávky Páté symfonie pořídilo několik slavných dirigentů včetně sira Johna Barbirolliho, sira Adriana Boulta, Bernarda Haitinka a André Previna, ale verze s Královským liverpoolským filharmonickým orchestrem, dirigovaná Vernonem Handleym, je obzvláště vynikající (Classics for Pleasure CDEMS 9512).

1944

40. Aaron Copland

Apalačské jaro

Baletní partitury Aarona Coplanda určují americký styl moderní hudby. Jejich skočný taneční rytmus, široce rozvinuté harmonie a dlouhé melodické oblouky byly napodobovány bezpočtem následovníků a stále si získávají srdce publika na celém světě. Apalačské jaro, složené pro Marthu Grahamovou, představuje syntézu abstraktního modernismu Coplandova mládí a nepokryté lidovosti děl Billy the Kid (1940) a Rodeo (1942). Apalačské jaro bylo složeno na sklonku druhé světové války a vyzařuje tichý optimismus, který vůbec nadává tušit chaos, který zavládne ve světě klasické hudby na přelomu 40. a 50. let. Je to Coplandovo nejlepší dílo a patrně největší skladba, kterou nějaký americký skladatel doposud napsal.

Copland byl co do kvality nevyrovnaný, ale příležitostně nápaditý dirigent, který byl stále méně spolehlivý, jak mu přestávala sloužit paměť; při nahrávce původní komorní verze Apalačského jara se skvělým týmem třinácti hráčů newyorského studia však byl ve vrcholné formě (Sony MK 42431). Nejlepší nahrávka zkrácené suity pro celý orchestr je od Leonarda Bernsteina a Newyorské filharmonie, doplněná o suity z baletů Billy the Kid a Rodeo (Sony SMK 47543).

1947

41. Maurice Duruflé

Requiem

Ačkoli je počet Duruflého skladeb nevelký (méně než tucet), toto ztišené, ale hluboké dílo, v němž melodické linie odvozené od chorálu jsou spřádány nad strohou harmonickou základnou, mu okamžitě získalo postavení mistra moderní liturgické hudby. Duruflé si vzal ve svém Requiem za vzor zhudebnění téhož textu od Gabriela Faurého z roku 1888 a v každém ohledu se svému předchůdci vyrovná.

Matthew Best diriguje Corydon Singers a English Chamber Orchestra v procítěné interpretaci verze z roku 1961, která byla přepracována pro malý orchestr (Hyperion CDA66191).

1948

42. Richard Strauss

Čtyři poslední písně

Autor Dona Juana a Růžového kavalíra se dožil doby vrcholného modernismu, přežil druhou světovou válku a stal se posledním romantickým skladatelem. Úroveň jeho inspirace ve 20. letech prudce poklesla, ale vyrašila ještě jednou, naposledy, v těchto zářivě krásných orchestrálních písních, z nichž poslední je elegií na Strausse samotného (orchestr cituje z jeho Smrti a vykoupení, když sólový soprán zpívá slova „Je snad toto smrt?") a vlastně i na ducha německého romantismu, který klasické hudbě vládl po celé 19. století.

Elisabeth Schwarzkopfová v nahrávce z roku 1953, doprovázená Otto Ackermannem a Philharmonia Orchestra (s Dennisem Brainem hrajícím sóla na lesní roh), je hlasově svěžejší a méně afektovaná než ve svém známějším stereo remaku s Georgem Szellem (EMI CDH 61001).

1949

43. Olivier Messiaen

Symfonie Turangalila

Ačkoli Messiaen učil Bouleze a Stockhausena a dokonce flirtoval se serialismem, nikdy k avantgardě nekonvertoval a namísto toho se rozhodl zůstat neoromantikem s mystickými sklony, který usiloval o rozšíření rozsahu hudebního materiálu a zvukovosti dostupné novátoru uvědomujícímu si tradici (včetně využití skutečného ptačího zpěvu, sbíraného a pečlivě transkribovaného Messiaenem samotným). Jeho zcela individuální metody je možné slyšet s ohromujícím účinkem v symfonii Turangalila, rozmáchlém orchestrálním plátně, které autor popsal jako „milostnou píseň a hymnus na radost, čas, pohyb, rytmus, život a smrt".

Myung-Whun Chung nahrál tuto symfonii v roce 1991 s klavíristkou Yvonne Loriodovou a Bastille Orchestra. Nahrávka byla pořízena za přítomnosti skladatele a za­hrnuje početné revize, které sám Messiaen provedl při přípravě druhého vydání partitury (DGG 431 781-2).

1951

44. Erich Wolfgang Korngold

Symfonie f-dur, op. 40

Stejně jako byl Strauss postwagnerovským skladatelem, tak byl Korngold skladatelem poststraussovským. Vzepjatý Jugendstil romantismu v mladistvých operách jako Violanta (1916) či Mrtvé město (1919-1920) byl snadno převoditelný do téměř identického stylistického idiomu hollywoodských soundtracků, které chrlil ve 30. a 40. letech. Ale Dobrodružství Robina Hooda a Kings Row nepředstavovala Korngoldovo poslední skladatelské slovo: po druhé světové válce se k Hollywoodu obrátil zády a složil dvě rozsáhlá díla, symfonii a houslový koncert, v nichž se jeho hudební jazyk stal drsnějším a náročnějším. Obzvláště tato symfonie je stejně tak působivá jako známější, pozdně romantická díla Čtyři poslední písně Richarda Strausse či Rapsodie na Paganiniho téma Sergeje Rachmaninova, a ačkoli nebyla po své neúspěšné premiéře hrána tři desetiletí, je dnes stále více považována za dílo, jehož čas nadešel.

Výjimečně dobrá je nedávná nahrávka André Previna s Londýnským symfonickým orchestrem (DGG 453 346-2).

1953

45. Samuel Barber

Hermit Songs, op. 29

Hermit Songs (Poustevnické písně), jejichž premiéru zpívala mladá Leontyne Priceová, jsou nejkrásnějším a nejčastěji dávaným písňovým cyklem doposud složeným Američanem. Texty jsou básně a epigramy naškrábané středověkými mnichy na okraje rukopisů, které iluminovali, a Barberovo zhudebnění - místy suché i vášnivé - podtrhuje rozpětí emocí vyjádřených v těchto enigmatických fragmentech.

Nejlepší moderní nahrávku Hermit Songs pořídila americká sopranistka Barbara Bonneyová, doprovázená André Previnem. Nahrávka vyšla na CD vhodně doplněná o další velký americký písňový cyklus Dvanáct básní Emily Dickinsonové Aarona Coplanda (Decca 455 511-2). Rovněž dostupná je živá nahrávka premiérového provedení z roku 1953 s Priceovou a Barberem, jež se nachází na CD, které obsahuje rovněž Priceové studiovou nahrávku Barberova krásného díla Knoxville: Summer of 1915 (RCA 09026-61983-2).

1954

46. Benjamin Britten

Pod koly osudu, op. 54

Od roku 1945 až do své smrti v roce 1976 se Benjamin Britten věnoval především opeře a mnohá z děl, která v tomto období zkomponoval, se stala součástí mezinárodního repertoáru. Volba mezi nimi není lehká, ale jeho komorní opera na motivy povídky Henryho Jamese Pod koly osudu je obecně považována ze největší operu napsanou po druhé světové válce a snad i za nejlepší anglickou operu vůbec. Myfanwy Piperová ve svém libretu výrazně naznačuje, co v Jamesově původní povídce bylo zahaleno nejistotou - že děti byly sexuálně zneužívány - a zlověstná krása Brittenovy hudby děsivost situace umocňuje.

Britten byl vzorovým interpretem své vlastní hudby. První nahrávku opery Pod koly osudu dirigoval v obsazení z původní produkce English Opera Group (se sirem Peterem Pearsem jako Peterem Quintem). Dutý mono zvuk nijak neumenšuje znepokojivou intenzitu této historické nahrávky (London 425 672-2, dvě CD).

1956

47. Francis Poulenc

Dialogy karmelitánek

Mnoho moderních operních skladatelů, mezi nimi především Benjamin Britten, experimentovalo s komorní operou, ale široké spektrum možností nabízených velkou operní scénou zůstalo lákavou výzvou. Žádný skladatel se s touto výzvou nevyrovnal lépe než Francis Poulenc v Dialozích karmelitánek, operní verzi hry Georgese Bernanose o pronásledování a mučednictví skupiny římskokatolických jeptišek za Francouzské revoluce. Ačkoli závěrečná scéna, v níž jsou jeptišky jedna po druhé gilotinovány, je velmi obdivovaným divadelním vrcholem, Poulencova opera je obzvláště cenná pro své jímavé vyjádření toho, jak dokonalá láska zapuzuje strach.

Nejlepší nahrávkou Dialogů karmelitánek stále zůstává původní mono verze, na níž Pierre Dervaux diriguje obsazení z produkce Pařížské opery z roku 1956, přičemž mnozí z těch, kdo se na něm podíleli, se pak objevili i při premiéře tohoto díla v La Scale (EMI CDCB 49331, dvě CD).

48. Miklós Rózsa

Houslový koncert, op. 24

Podobně jako Erich Wolfgang Korngold i Miklós Rózsa je znám pro své velkolepé partitury, které skládal pro Hollywood, mezi nimiž byly tak výpravné filmy jako Ben Hur a Král králů. Ale jak naznačuje ve vtipném titulu svých pamětí z roku 1989 Dvojí život (A Double Life), což je i název jednoho z filmů, k němuž zkomponoval hudbu, byl aktivní i mimo Hollywood, přičemž z honorářů za filmovou hudbu podporoval i méně populární projekty. Snobští kritici a interpreti jeho klasické skladby automaticky odmítali, aniž by je vyslechli, ale nedávné nahrávky jeho hudby přesvědčivě dokazují, že byl po Bartókovi nejvýznamnějším maďarským skladatelem 20. století. Jascha Heifetz, slavný houslista, který rozpoznal Rózsův talent, objednal, premiéroval a nahrál jeho Houslový koncert, strohé, harmonicky prosté dílo, které je stejně pozoruhodné jako známější koncerty od Berga, Bartóka, Hindemitha, Prokofjeva, Šostakoviče a Waltona a zasluhuje si stejně tak významné místo v běžném repertoáru.

Rózsův Houslový koncert na svou moderní nahrávku se světovým sólistou stále čeká (ideální by byl Gil Shaham nebo Maria Bachmannová), ale Heifetzova nahrávka z roku 1956 s Walterem Hendlem a Dallaským symfonickým orchestrem, uskutečněná dva měsíce po premiéře, je skvěle propracovaná a je na CD spolu s dalším podceňovaným moderním dílem premiérovaným Heifetzem, Korngoldovým Houslovým koncertem D dur, op. 35 (RCA 09026-61752-2).

1960

49. Dmitrij Šostakovič

Houslový kvartet č. 8 c-moll

Šostakovič byl pod neustálým tlakem, aby přijal prázdný, tupě optimistický oficiální styl „socialistického realismu", a reagoval tím, že do svých pozdějších partitur vkládal šifrovaná vyjádření nesouhlasu. Příkladem je právě Osmý houslový kvartet, formálně věnovaný „obětem fašismu a války", ale ve skutečnosti obsahující hudební popis Šostakovičova vlastního pronásledování sovětskými kulturními komisaři. Jako úvodní téma je použit skladatelův „hudební podpis" D-Es-C-B („D. Sch." v německé notaci) a v celé skladbě se objevují citace z jeho dřívějších děl, spolu se zřetelným odkazem na ruskou revoluční píseň „Zamučen tjažoloj něvolej" (Ty v poutech a soužen zlou bídou). Ale člověk nemusí vědět o autobiografickém poselství Osmého kvartetu, aby vnímal jeho drásavou, tragickou intenzitu. Patří k vrcholným komorním dílům století.

Soudě podle koncertních provedení pozdních Šostakovičových kvartetů, která již realizovali, bude nadcházející nahrávka kompletního cyklu souborem Emerson String Quartet, jejíž vydání DGG chystá na tento rok (pozn. překl.: 1999), význačnou hudební událostí. Než k tomu dojde, je k dispozici velmi dobrá „posvěcená" nahrávka pořízená roku 1962 Beethovenovým kvartetem (Consonance 81-3006).

1969

50. Dmitrij Šostakovič

Symfonie č. 14, op. 135

Čtrnáctá symfonie, jedenáctidílný písňový cyklus pro soprán, bas, smyčce a bicí, je nejpůsobivější z půltuctu významných Šostakovičových děl složených ve stínu jeho nadcházející smrti. Napsal ji jako poctu Mussorgského Písním a tancům smrti a Mahlerově Písni o zemi. Čtrnáctá symfonie obsahuje, stejně jako Osmý houslový kvartet, mnoho významů. Šostakovič chtěl, aby texty - ruské překlady básní od García Lorcy, Apollinaira a Rilkeho, všechny popisující aspekty smrti - byly chápány také jako odkazy na krutosti páchané na ruském národu necitelnými tyrany, kteří mu vládli.

Vynikající nahrávka Mstislava Rostropoviče z roku 1973, kde sólisty jsou Galina Višněvskaja a Mark Rešetin, s Moskevským komorním orchestrem momentálně není v katalogu, ale firma Revelation vydala rádiovou nahrávku tehdejšího živého představení ve stejném obsazení (všichni, s výjimkou Rostropoviče, se rovněž podíleli na premiéře). Mono zvuk je docela obstojný a interpretace zanícená (Revelation RV 10101).

Závěrečné shrnutí

Vypracovat seznam padesáti moderních mistrovských děl v podstatě znamená stále činit obtížná rozhodnutí, vlastně rozhodnutí téměř nemožná, protože ve 20. století rozhodně není nedostatek velké hudby. Přestože některé volby byly zřejmé, jiné se ukázaly být nesmírně složité. Navíc nemálo těchto rozhodnutí nakonec bylo na mém uvážení, protože neexistoval žádný racionální způsob, jak rozhodnout, zda v případě toho kterého skladatele je jedno z jeho děl „lepší" než druhé, podobné co do kvality i charakteru.

Dlouho jsem přemýšlel nad řadou takových skladeb. Pro informaci se jednalo o následující díla (uvádím je v abecedním pořadí): Barberova Klavírní sonáta (1949), Bartókův Koncert pro orchestr (1944), Brittenova Chvála koled, op. 28 (1942) a Peter Grimes, op. 33 (1945), Dvanáct básní Emily Dickinsonové od Coplanda (1950), Debussyho Houslová sonáta g-moll (1917), Elgarův Gerontiův sen, op. 38 (1900) a Symfonie č. 2 es-dur, op. 63 (1911), Gershwinův Američan v Paříži (1928), Janáčkův Houslový kvartet č. 1 (1923), Prokofjevův Klavírní koncert č. 3 c-dur, op. 26 (1921) a Symfonie č. 5 b-dur, op. 100 (1944), Ravelovo Klavírní trio a-mol (1914) a Klavírní koncert pro levou ruku (1930), Straussova Elektra (1908), Stravinského Les Noces (Svatba, 1917) a Symfonie o třech větách (1945), Fantazie na téma Thomase Tallise (1910) Vaughana Williamse a Waltonův Houslový koncert (1929) a Variace na téma Paula Hindemitha (1962).

Dále jsem zvažoval tři díla skladatelů, která se nakonec neprosadila: Fancy Free Leonarda Bernsteina (1944), Planety Gustava Holsta (1918) a Klavírní sonátu č. 10, op. 70 Alexandra Skrjabina (1913). Rovněž jsem uvažoval o dílech dalších výjimečně nadaných modernistů. Mezi nimi, opět podle abecedy, byly: První concerto grosso Ernesta Blocha (1925), První klavírní sonáta Alberta Ginastery (1951), Lincolnshire Posy (Lincolnshirská kytička) Percyho Graingera (1937), Třetí symfonie Roye Harrise (1937), Summer's Last Will and Testament (Poslední vůle a závěť léta) Constanta Lamberta (1935), Malá koncertantní symfonie Franka Martina (1945), Dvojkoncert Bohuslava Martinů (1938)‚ The Midsummer Marriage (Svatojánská svatba) Michaela Tippetta (1952) a The Curlew (Koliha) Petera Warlocka (1922).

Mimochodem, všichni tito potencionální kandidáti na zařazení do seznamu jsou dostupní na CD ve vynikajících nahrávkách.

Domnívám se, že když nyní svůj seznam roztřídím podle skladatelů, bude to vypovídat o mnohém. Z 29 skladatelů v seznamu je

• jeden skladatel zastoupen čtyřikrát: Igor Stravinskij;

• čtyři skladatelé třikrát: Béla Bartók, Claude Debussy, Sergej Prokofjev a Dmitrij Šostakovič;

• deset skladatelů dvakrát: Alban Berg, Benjamin Britten, Aaron Copland, Paul Hindemith, Leoš Janáček, Gustav Mahler, Francis Poulenc, Maurice Ravel, Jean Sibelius a Richard Strauss;

• čtrnáct skladatelů je zastoupeno jedním dílem: Samuel Barber, Maurice Duruflé, Edward Elgar, Manuel de Falla, George Gershwin, Erich Wolfgang Korngold, Olivier Messiaen, Giacomo Puccini, Sergej Rachmaninov, Miklós Rózsa, Arnold Schönberg, Ralph Vaughan Williams, William Walton a Kurt Weill.

I při letmém pohledu na tuto čtyřstupňovitou hierarchii je zřejmé, do jaké míry se můj seznam liší od obvyklých výkladů o moderním hnutí v hudbě. Uvedu dva příklady: Arnold Schönberg, dlouho považovaný za rovnocenného Stravinskému, zde byl odsunut na nejnižší stupeň, kdežto jeho žák Anton Webern, jehož hudba výrazně ovlivnila serialisty po druhé světové válce, se zde vůbec neobjevuje. Stejně tak je zde zastoupeno pouze jedno zcela seriální dílo, Bergův Houslový koncert, a s výjimkou Bergova Vojcka a Schönbergova cyklu Pierrot lunaire nemůže být žádné jiné dílo popsáno jako součást atonální školy.

Neméně zajímavé je i etnické složení seznamu: poměr francouzsko-rusky či anglicky mluvících skladatelů k rakousko-německým je téměř tři ku jedné. Zeměpisné centrum kulturní převahy v klasické hudbě se během 20. století jednoznačně posunulo. Ať už však jejich etnický původ či kulturní příslušnost byly jakékoli, velcí skladatelé století zůstali pevně věrni tradičním formám: na seznamu je jedenáct symfonií, osm oper, sedm baletních partitur a šest koncertů.

A konečně chronologické rozložení těchto padesáti děl je dokladem zkázy způsobené poválečnou avantgardou: 39 jich bylo složeno před rokem 1945, pouze 11 po něm. Dokonce i když vezmeme v úvahu vynechání skladeb žijících autorů, vypovídá to přesvědčivě o míře, do jaké byl vývoj tonálního modernismu po druhé světové válce narušen. A navíc skutečnost, že serialismu a avantgardě se nepodařilo vytvořit více než hrstku děl, podtrhuje škodu, kterou způsobily hudbě jakéhokoli druhu. S tím, jak se nová díla, chválená prestižními kritiky, ukazovala být hrozná a ničím přitažlivá, posluchači stále znovu a znovu dospívali k závěru, že neexistují moderní skladatelé, které by stálo za to poslouchat, a přestali se o veškerou novou hudbu, dobrou i špatnou, zajímat.

Je možné pouze doufat, že současné oživení tonality bude mít za následek i změnu přístupu veřejnosti k hudbě 20. století. Protože není nijakým tajemstvím, že vrcholná díla našeho končícího století - Sibeliova Pátá symfonie, Stravinského Žalmová symfonie, Bartókův Druhý hou­s­lový koncert, Coplandovo Apalačské jaro - jsou zcela přístupná a stejně tak duchovně posilující jako nejlepší hudba Mozarta, Schuberta či Brahmse. Při poslechu těchto vynikajících děl se člověku vybaví slova Paula Hindemitha, nejvýmluvnějšího zastánce tonálního modernismu: „Pro sdělování věcí doposud nevyřčených je jedinou cestou, která dnes zůstala hudebníku otevřena, cesta vedoucí do jiných dimenzí výšin a hlubin - do výšin ducha (jehož možnosti si můžeme uvědomit srovnáním s náboženstvím, filosofií a čistou vědou) a do hlubin lidské duše."

Podle časopisu Commentary připravil Jiří Svoboda.

Diskuse