Česká literární xenofobie: Spisovatel, soudce a kat

Cyklus úvah pod názvem Česká literární xenofobie vznikl na základě takzvaného "druhého čtení". Jde o soudobé hodnocení, jemuž autor podrobil díla klasických i moderních spisovatelů, se kterými se jako většina čtenářů a diváků poprvé setkal ve školní a studentské knihovně a byl veden k jejich nekritickému uctívání.

Vynikající znalkyně české literatury devatenáctého století Jaroslava Janáčková ve svém stručném úvodu k "Básním Svatopluka Čecha", vydaným v roce 1983 v edici Slunovrat, charakterizovala Svatopluka Čecha jako prozaika, který káral sebezáchovnou malost světa kolem sebe. Být karatelem znamená předpokládat v sobě schopnost poznat a zhodnotit situaci lépe než ti, kdo jsou káráni. Arne Novák to ve svých "Dějinách" vyjádřil tak, že pojmenoval Svatopluka Čecha posledním básníkem národního obrození. Problematičnost Čechova tendenčního básnictví a tendenčního básnictví vůbec vystihl a do negujícího závěru vyhrotil Jiří Karásek ze Lvovic, když se v roce 1895 v Moderní revui zamýšlel nad "Písněmi otroka".

Karatelem byl Svatopluk Čech už v osmdesátých letech, v období obecně považovaném za jeho tvořivě nejšťastnější. Tragicky laděná veršovaná povídka "Václav z Michalovic" vrcholí příznačnou scénou: potomek starého českého rodu, jehož otec byl popraven mezi sedmadvaceti českými pány po neúspěšném protihabsburském povstání a kterého jezuité převychovali ve vyznavače svých idejí, promluví před svým smrtonosným pádem zpod kupole chrámu k účastníkům svatební slavnosti poté, co pod vlivem nedávného vyprávění starce-pamětníka překonal jezuitskou indoktrinaci. Jeho řeč je burcující a vyčítavá, a to bez ohledu na to, že publikum na ni není připraveno a může reagovat jen úděsem, nikoli pochopením a činem: "Lide, vstaň, však ucítíš ji zase,/ bývalou tu sílu v jaré pleci - / vzplaneš opět ve vítězném jase/ jako Žižkovi ti dávní reci."

Hrdina není totiž motivován psychologicky, nýbrž rétoricky, jak si rovněž všiml Arne Novák. Václav z Michalovic změnil svůj postoj náhle a radikálně a našel pro to argumenty ani ne tak v osobní vzpomínce a v obnově pocitu intimní vazby s popraveným předkem, nýbrž v historii a v jejím povědomí. To mu umožní dovolávat se velké národní minulosti spjaté s husitským hnutím a se jménem Žižkovým. Vyznává se proto nikoli ze subjektivního prožitku, nýbrž z pedagogicky pojatého a zaslechnutého hodnocení toho, co se stalo. Se stejnou logikou apeluje na posluchače, aby ho napodobili.

Fascinace historií, přenosná na čtenáře prostřednictvím ideologizovaného obrazu, inspirovala rovněž fabulační mechanismus známé Čechovy prózy "Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století" (časopisecky vyšla 1889, knižně 1892). Na rozdíl od přímé předchůdkyně této prózy, "Pravého výletu pana Broučka do Měsíce", vydá protagonistu, současného pražského domácího pána, daleko horším svízelím, než byl vzlet mezi poetické krasoduchy obývající měsíční říši. Podroušený Matěj Brouček se tentokrát prapodivnou chodbou propadne do patnáctého století, ke své smůle navíc do situace, kdy Prahu obléhá několikanásobná křižácká přesila a kdy se všichni Češi hodní toho jména chystají k boji, aby obhájili novou víru nabytou z Husových reformních myšlenek a projevili ryzí vlasteneckou oddanost národnímu zájmu. V konfliktu s těmito ztělesniteli absolutních mravních hodnot je pan Brouček zásadně znevýhodněn a nemůže ani v nejmenším obstát.

Humor obou broučkiád označili znalci vesměs za shovívaný a vlídný, doboví čtenáři přijali obě díla jako čtení spíš zábavné než moralizující. Satira tepe pana domácího údajně laskavě, podle Karla Krejčího "není zlobná" a teprve "v konfrontaci se zanícenými husitskými bojovníky za pravdu soud básníkův nad nehodnými potomky slavných předků vyznívá drtivě".

Bloudění Matěje Broučka v propadlišti do husitské epochy začíná skutečně v rozmarném duchu. Pan domácí netuše, v jakém čase se ve svém alkoholickém snu pohybuje, zahrnuje němými stížnostmi pražské městské činitele za nepořádek na ulicích a dokonce v duchu pohrozí, že se přestěhuje do vlídnějšího místa, třeba do Vídně. Jeho oslabené, ba vlastně umrtvené národní vědomí vynikne tím víc při setkání s rodinou Janka od Zvonu, řečeného Domšík, který mu po staročesku pohostinně nabídne útočiště ve svém domě.

Drobná nedorozumění záhy ustoupí úporně zdůrazňovanému kontrastu mezi husitskou mravní jednoznačností a pevnou hierarchií hodnot, která náboženskou víru a sepětí s osudy národa klade bez rozpaků výš než snahu o zachování vlastního života, a Broučkovou národní a náboženskou laxností založenou především na absolutizovaném pudu sebezáchovy. Pražský měšťan poslední čtvrtiny devatenáctého století je pragmatik a relativista. Zatímco spanilá Domšíkova dcera by se podle svých slov nikdy neučila německy, protože jde o řeč úhlavních nepřátel, je Broučkův praktický respekt vůči němčině jako druhému zemskému jazyku výrazem nikoli jen nemístné tolerantnosti: pan Brouček češtinu a českou věc k životu nepotřebuje. Nemá důvod nasazovat pro ni život. Konflikt s křižáckou přesilou by samozřejmě řešil ústupem a podrobením. Lež, kterou si idealizovaní staří Čechové tak silně oškliví, je pro pana Broučka přirozeným nástrojem k překonání všedních i nevšedních překážek. To jistě nejsou vlastnosti hodné obdivu. Je však otázka, kdo má jejich nositele odsoudit a jak přísný má být rozsudek.

Organická prolhanost nakonec Broučkovo dramatické postavení osudově a ironicky ještě zhorší: mezi Pražany a po Domšíkově boku našel současný Čech aspoň určité pochopení - Domšík, jeho rodina a přátelé přijali Broučkův výklad, že se vrací do Čech po dlouholetém nedobrovolném pobytu v cizině. Dostalo se mu přístřeší, šatů, jídla a pití, za což ovšem musil vstoupit se zbraní mezi bojovníky. Zato při prvním pokusu o útěk je nucen předstírat, že jsou mu názorově blíž Žižkovi táborité, a okusí tvrdé podmínky existence mezi sestrami a bratřími. Druhý pokus o útěk pak vyvrcholí lží ještě důsažnější: Matěj Brouček po úniku z řad táboritů zápasících na Vítkově na život a na smrt a po hře na Žižkova posla narazí v Praze na šiky nesoucí křižácké korouhve a reaguje pochopitelným německým křikem, že je Němec a papeženec. K jeho škodě se však ukáže, že se setkal s vítěznými husity ozdobenými symbolickou kořistí. Lže dál, až se konečně uchýlí k přiznání: pochází z jiné doby.

Tolikerá předchozí lež nedovolí čestným a bezelstným předkům uvěřit pravdě. Rozhodnou o Broučkovi tak, jak bylo vlastní jejich "hrůzné i krásné" době: Brouček bude upálen a způsob popravy určí krutý vtip, jejž zplodila věta jednoho z husitů, že pro Broučka "bohem jediným byl zajisté břich a svatyní plný sud". Bude upálen v sudu. Ještě předtím zhodnotil Broučkovu historii Žižka slovy, která se za mého mládí v čítankách povinně podtrhovala a jimž se žáci učívali zpaměti - možná se někde ještě učívají: "Ha, babský strach pomátl tvůj rozum. Šílená jest myšlenka, že by člověk dalekých příštích věků přišel mezi dávné předky své, a kdyby se i mohl státi neslýchaný ten div, - toho bohdá nikdy nebude, abychom takové měli potomky." Jenže Žižka se mýlil.

To je soud uskutečněný arci ve snu, z něhož se pan domácí záhy probudí do soudobé pražské skutečnosti, je o něj pečlivě postaráno a z děsivě zakončeného příběhu se stane vypravování pro spolustolovníky. Autorovo srdce však pro současnou situaci našlo jen polemický ozev. "Maloměstská idyla", jak nazval Čech svou báseň uveřejněnou v roce 1891 v Lumíru, byla objektem jeho ironie, hořkého posměšku a přísné konfrontace s prvním veršem písně "Kde domov můj?", znějící z hospodské hrací skříně. Hrůzný a krásný čas boje husitů byl básníkovi tím, čím modernímu snivci bývá utopie.

Svého šosáčka Broučka - pojmenování pochází z pera Arne Nováka - odevzdal básník Čech ve jménu minulostně zacílené parautopie do rukou vyhlazovatelů a katů. Jsem samozřejmě dalek pokušení klást rovnítko mezi finále satirické prózy a úsilí politických utopistů likvidovat ty, kdo pouhou svou existencí překážejí uskutečnění jejich blahodárných snů. Spříznění mezi oběma zmíněnými myšlenkovými postupy ovšem těžko zcela popřít. Masoví vrahové dvacátého století, přesněji řečeno jejich spřeženci z kulturní a školské oblasti, nikoli omylem zkusili pro svůj scestný myšlenkový systém anektovat některé výtvory básníka, který byl při vší osobní skromnosti dlouho přesvědčen, že je svědomím národa, utvrzovatelem hodnot a vymycovatelem bludů, učitelem, prorokem a soudcem schopným rozsoudit, čí život je pro společnost přínosem a čí je jako škodlivý plevel nutno hubit, byť i jen uměleckým výtvorem. Veliké české literární tažení proti měšťákovi, jež posléze a občas nabylo otevřeně xenofobní povahy a dokonce podoby štvavé a udavačské výzvy, zárodečně začíná právě u Svatopluka Čecha.

Diskuse