Mandolína kapitána Corelliho

Po zmrzlém poli v zvláštním světě ticha

jdou mladí muži, štíhlí, vysocí,

a ačkoli se smějí, neslyšíš je ani dýchat,

ani hlas nepronikne do noci...

Humbert Wolfe: Voják

Mandolíny hra sladká i poučná

Berničresův román Mandolína kapitána Corelliho je barevný. Je to velkolepá románová freska, mozaika skládaná z barevných střípků, úlomků, podobných těm na hadovitě se vinoucí keramické lavici geniálního katalánského architekta Gaudího v barcelonském parku Güell. Je to také román, symfonie začínající zdánlivě nesouvisejícími, trylkujícími motivy a prameny, jež se postupně slévají v předem předvídatelné - avšak tím úchvatnější - forte, umocněné mohutnými tympány.

Takovýmito metaforami lze samozřejmě plnit stránky stejně tak úspěšně, jako jimi neříkat nic. Lze jimi snad alespoň dokazovat interdisciplinárnost a zároveň nedělitelnost umění. Román zdá se být barevný proto, že neodbytně navozuje déjŕ vu Zafranovičových filmů Okupace ve 26 obrazech a Pád Itálie, takto svědectvích a výpovědích o věčném lidském jin jangu bestiality a ušlechtilosti. Ostatně, o existenci Mandolíny kapitána Corelliho jsem se dozvěděl z jakési filmové anotace doprovozené fotografií oblíbeného Johna Cage. Vzato na vědomí a zapomenuto. Avšak kniha si mě osudově našla pod vánočním stromkem a já na ni hleděl poněkud nedůvěřivě jako na podezřelý produkt popkultury, který mne měl později tak trochu z nouze doprovodit na hory. A já teď píši cosi jako pokání na vlastní předsudečnou hloupost.

Zápletka románu je velmi prostá: na jeden z řeckých ostrovů během druhé světové války přichází v roli okupanta italský kapitán Corelli, virtuos ve hře na mandolínu. Je ubytován v rodině venkovského lékaře, vdovce pečujícího o dospívající dceru, jíž sotto voce vštěpuje povinnost okupanty nenávidět. Není nutno říkat, jak Pelagiina povinnost nenávidět dopadne. Je však potřebné zdůraznit, že navzdory všem pravidlům dramatické výstavby díla přichází zápletka opovážlivě až bezmála v polovině románu (aniž by však vypravěč předtím sebeméně nudil) a katarze, rozhřešení, úleva či naopak deprese z bezvýchodnosti na konci nepřichází... Protože se však jedná o závěr knihy, bude o tom řeč, jak se sluší, na konci.

Na počátku románu se ocitáme na řeckém ostrově, jehož obyvatelé žijí svých sto roků samoty tak, až nás to ponouká otevřít atlas a přesvědčit se, že Kefallenie skutečně existuje, že není pro Berničrese tím, čím bylo Macondo pro Márqueze. Avšak zjištění geografické existence ostrova ještě nezbavuje podezření na Berničresovu inspiraci Márquezem a časté introspekce zvlášť a nutně připomíná onu slavnou uvozující větu ze Sto roků samoty: „O mnoho let později, když stál před popravčí četou, vzpomněl si plukovník Aureliano Buendia na ono vzdálené odpoledne, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led." Metoda, kterou si může dovolit suverénní vypravěč, jsa si jistý, že předesláním děje neztratí nic ze čtenářovy pozornosti, ba naopak, dostane ho tam, kde ho chce mít. To je u Berničrse ono předem známé velkolepé finále symfonie, o němž víme a na něž se těšíme a které je nám slastně oddalováno. Kdosi teď může mávat rukou a volat cosi o starém známém magickém realismu, ale já pravím spolu s klasikem kritiky, že není naším úkolem škatulkovat a připojovat -ismy; naopak, budeme osvobozovat ze všech ohlávek, nechávat dílo žít a dýchat bez jakýchkoliv postraňků, strhávat z kopyt uměleckých směrů a odtrhávat všechny ty -ismy. A to i při vědomí, že v Berničresovi je možno najít i ten -ismus odvozený od existere.

Literatura o Bohu bez Boha

Existencialismu je tam přinejmenším tolik, kolik v Camusově Moru. S morem v Oranu se to má jako s válkou na Kefallenii: je to podobenství, symbol, alegorie, metafora. Je to hlíza zla, jejímž nositelem je lidstvo. A ideologie, stojící za válkou, by byly pouhé mrtvé teorie, kdyby nebylo jejich vykonavatelů a pochopů. Takovým je Pelagiin předválečný snoubenec Mandras, který se spletitou cestou dostane ke komunistickým partyzánům. Sám autor ho poněkud naturalisticky na závěr definuje jako „číslo ze statistiky, další život pokřivený a zmařený válkou, poskvrněný hrdina, jemuž je souzena prázdnota". Nuže, zde nesouhlasíme: člověk niterně svobodný se pozná podle toho, že je to člověk nezneužitelný. I proto je Pelagiino zděšení nad tím, že se zasnoubila s analfabetem, menší než zhrození nad navrátivším se stranickým vzděláváním gramotným Mandrasem. Ten, zneužitý a zneužívající, už umí jen znásilňovat. Doslova i přeneseně. Na rozdíl od kapitána Corelliho zrozpačitělého nad svou rolí či spíše údělem okupanta. Ta je ostatně poněkud operetní (nelze nevzpomenout na rozevlátého Gabriela d'Annunzia), groteskně podtržená jeho jednotkou, která coby La Scala pěje na latríně operní árie. Vnitřně je to však člověk naprosto svobodný: podobně jako doktor Rieux v Camusově Moru může volit mezi útěkem, a tím i zachováním života, a pobytem, a tím pravděpodobnou smrtí. Camus: „V tom všem neběží o heroismus, nýbrž pouze o poctivost. Ta myšlenka vás možná rozesměje, ale jediným účinným způsobem, jak bojovat proti moru, je poctivost." Tato koncepce „sainteté sans Dieu", světectví bez Boha, prolíná celým románem, ba ještě něco více: je to revolta proti autokracii Stvořitele. Proti nespravedlivému, závistivému, tyranskému Bohu. Doktor Jannis, kráčející od umírajícího dítěte, má téměř totožné myšlenky jako Rieux obracející se od dětských muk ke knězi téměř záštiplně: „Ó, tenhleten, když už nikdo jiný, přec za nic nemohl, a vy to dobře víte!" Tedy: jak Camus, tak Berničres se podobají oněm Dostojevského popíračům Boha, jejichž otec na adresu těch, kdo mu vyčítali přespřílišnou náboženskou horlivost, říkával: „Kéž by popírali Boha alespoň z poloviny tak jako já!" Avšak absolutní popření Boha je zároveň jeho absolutním uznáním. Proto se při poválečném zemětřesení ničícím Kefallenii žene kněz z kostela s hněvivými výčitkami a spíláním obráceným k nebesům: „Ty hajzle! Ty prašivej pse! Ty podrazáku křivej! To jsem tě dost nemiloval? Ty nevděčnej smrade!" Filmová asociace nám říká, že podobnými slovy se k Bohu obrací Marlon Brando v Posledním tangu v Paříži. Asociace životní napovídá, že podobná rouhačství, avšak z důvodů neskonale malichernějších, používáme i my sami.

Kniha o válce ještě není válečná literatura

Bouří-li se hlavní postavy románu proti osudu a tím i Bohu, neznamená to, že by se k němu neutíkaly. Píše-li Berničres o válce, nejde ještě o válečnou literaturu, jakkoliv dokáže být nemilosrdně realistický. Válka je bláto, špína, marast, vši, smrad (charakteristický pach války, říká Orwell - pach exkrementů a hnijícího jídla). Smrt je často jako vysvobození z toho všeho. Ti, kdo umírají, nejsou jako Hemingwayovi siláčtí snobové smrti, osvědčující si svým skonem vysoké mínění o sobě samých. V tom je Berničres až sadistický a podobný Normanu Mailerovi v jeho Nahých a mrtvých. Zároveň však působí i jako zasvětitel do průběhu II. světové války v Řecku. Zde nechtěným dokumentarismem připomíná Orwellův Hold Katalánsku. Jeho doktora Jannise nezlomí ani gulagy řeckých komunistů, ani jejich mučení, ani jejich todes­marsche, při nichž ztrácí své přátele a řeč, která je mu navrácena až při zemětřesení, jež ho hubí. Zdrtí ho především poznání, že části jeho milovaného národa není upřena hanebná mrzkost. Doktor, naivizující historik (chtělo by se říci zakladatel naivismu v historiografii) a nevyléčitelný případ krajní roztomilosti (jak sám diagnostikoval kapitána Corelliho), ztělesněná die intellektuelle Rechtschaffenheit, nepochopil při svých předválečných debatách v kafeneionu, že co se životního pedestriánství týče, jsou komunisté vskutku internacionální... Svým parazitismem, zbabělostí, zákeřností, terorizováním vesnického obyvatelstva během války, bezohlednými akcemi, při nichž vystavují okolí nacistickým represáliím, likvidací nikoliv skutečných nepřátel, ale především potenciálních protivníků (jako přípravu na poválečné machtübernahmung), poručníkováním pod egidou Moskvy, přičemž zcela samozřejmě přijímají válečnou pomoc od Britů. Sluší se podotknout, že Berničres je sice britským občanem, ale, ­jak jeho jméno napovídá, je potomkem francouzských hugenotů uprchnuvších během náboženských válek na ostrovy, a tak svůj román provází mnoha sžíravými šlehy (přímo nietzschovského rázu ve stylu Nietzscheova citátu: „Osvobozený člověk, o co více osvobozený duch, šlape po opovrženíhodném druhu blahobytu, o němž sní kramáři, křesťané, krávy, ženy, Angličané a jiní demokraté.") na adresu Angličanů a jejich tu utilitaristické, tu naivistické politiky na Balkáně. Český čtenář bude překvapen, že i jiné národy než ten jeho se cítily být zrazeny velmocemi a předhozeny a nechány napospas nenasytné bolševické mordě a že Řekové mluvili o spuštěné železné oponě už v roce 1943 po vylodění Spojenců v Itálii...

Role hlavní i vedlejší

Jestliže Pellagia, její otec doktor Jannis a kapitán Corelli patří k nosným postavám románu, jsou zde i další, z nichž především L'Omosessuale Carlo Guercio by aspiroval, řečeno mluvou udílení Oscarů, na nejlepší výkon ve vedlejší roli; svou třináctou komnatou (opět filmová asociace), úzkostlivě tajenou homosexualitou, pak připomíná židovského chlapce z filmu Agniezsky Hollandové Evropa, Evropa!, skrývajícího stigma příslušníka vyvoleného národa nejdříve v Komsomolu, poté v Hitler­jugend, aby po ničivých vichřicích nacismu a komunismu ženoucích se přes kontinent sem a zase tam nakonec dorazil do zaslíbené země. Carlo Guercio, outsider nucený ve vojenské komunitě italských machů tajit své uvěznění ve třetím pásmu sedmého kruhu spodního pekla, je vpravdě heroickou postavou, Berničresovým Ursusem a Jeanem Valjeanem dohromady, jako katalyzátor ovlivňující život ostatních doslova ještě ze záhrobí. Nemá sice ponětí o lásce dávných Řeků Achillea a Patrokla, ale veden tou samou láskou zaštiťuje v dešti kulek nacistické popravčí čety svým tělem platonicky milovaného kapitána Corelliho a zachraňuje mu život. Z toho by se mohlo zdát, že autor Mandolíny má sklon k patosu a tím i k jeho nevlastnímu sourozenci kýči, obého však ani při sebebedlivějším zkoumání a propátrávání nenacházíme. Berničres se kýči vyhýbá svým všedním ozvláštňováním, ironií, vtipem, humorem, šarmem, a naopak syrovou (a surovou) výpovědí, tedy věcmi, které se ke kýči mají jako voda k ohni. A nakonec i závěr knihy, který jsem zprvu považoval za slabý, rozpačitý, bezradný a neadek­vátní síle románu a jeho vyznění, je hoden velkého romanopisce: nedochází zde ani k happy endu, ani k falši slzavého údolí (podobně jako Mallarmé, i Berničres by mohl odpovědět na dotaz nějakého dobráka, zda ve svých verších opravdu nikdy nepláče: „Nikoliv, pane, a také v nich nesmrkám!"). Hrdinové Mandolíny kapitána Corelliho se totiž desetiletí po válce sice shledávají, ale je to setkání nudné jak anglická neděle, v banalitě všedního dne, v každodenní korupci pohodlím a luxusem, v nevyhnutelném oportunismu životních kompromisů, mezi opékajícími se těly turistů, jejichž boom na řeckých ostrovech vyvolal v šedesátých letech předstíraný (a Berničresem vysmívaný) kult lorda Byrona. Hrdinové zde totiž nejsou hrdiny v herojském smyslu slova, tedy hrdiny z přesvědčení a vlastního rozhodnutí, ale z nezbytí, z obyčejné lidské slušnosti. Hvězdné nebe nad nimi je sice uchvacuje, mravní zákon v nich ale nikoliv; jednají tak, protože prostě jinak nemohou. A z toho vyplývá i absence katarze, jíž se čtenáři dostává jaksi nepřímo, mezi řádky, kde je zakotvena v životní poctivosti postav románu i jejich otce, spisovatele: všem je vlastní sainteté sans Dieu, světectví bez Boha, neokázalé, všední, tím více však statečné. Víme přeci, že zveřejňovaná svatost, svatost přespříliš dávaná na odiv, stává se svatouškovstvím.

P.S.: Filmovou adaptaci tohoto díla jsem dosud neviděl; zvěsti, které ke mně však dolehly, se zdají potvrzovat Vonnegutova slova: „Jo, prodejte to na filmová práva, prodejte to za co největší balík, a pak na to zapomeňte; a chraň vás pámbu na to jít do kina!"

Jan Zrzavý (1962), publicista a spolupracovník redakce.

Diskuse